Město

Václav Hejna

MĚSTO

Bylo to jednou, je to ale dost dávno. Vlastně nejde o čas, ale o to, že si tento sen pamatuju. Možná to bylo před pěti lety.

Brána, vcházíme do ní, protože nám nabízí něco, co jinde dostaneme, ale ne tak levně a ne tak kvalitní. Reklama nás láká na různá místa, ale my nevíme kam. Nevíme jaký užitek nám to přinese. Ale na bráně je napsáno, že nám bude mnohem lépe. Pojďme se tedy bavit. Zadarmo.

Takhle ten sen ale asi nezačínal, nepamatuju si jak. To ovšem nevadí, nějak se do toho města musí vejít.

Potkal jsem tam i svého dávno mrtvého otce, babičku a dědu. Byl to snad ten ráj? Bylo to snad to nebe? A kde je vlastně Bůh? Babička se chodila modlit do kostela, modlila se za mě, abych byl spokojený a šťastný. Modlila se za svého dědečka, kterého milovala. Modlila se za mojí matku, aby jí můj otec přestal bít.

Kde to jsem? Přišel ke mě otec. Tady je to dobrý, přál jsem si to tak, je to jako v ráji. Možná jsem v ráji. Jsou tu hospody, a ženský a spoustu piva a to vše zadarmo.

Co tu dělá děda s babičkou? Děda má zahrádku a pěstuje zeleninu, jako u vás dole. A babička se chodí stále modlit za všechny, támhle do toho kostela. Všichni tu dělají to, co se jim na zemi nejvíc líbilo. A tady pokračujou. Mě tady nikdo neříká, že bych neměl dělat to, co je hloupý. A u vás je hloupý chlastat. Lidi se dívají na modlící se lidi, jako na blázny. Tady to mohou dělat, jak se jim zlíbí. Pěstují rostliny na zahrádkách, chovají zvířata, staví domy, kupují auta. Všechno mají zadarmo. Někteří chodí do práce, protože chodili i na zemi. Pořád. Všechno tu funguje jak má. Máme tady i policajty, poslance, prezidenta, továrníky.Všichni dělají to, co je bavilo.

Procházel jsem se po ulici.

Ahoj babi. Jak se tady máš?

Dobře. Pamatuješ se jak jsem stále říkala, aby si mě pán Bůh vzal nahoru?

Ano.

Tady mě nic nebolí. A šla dál,asi se modlit.

Vešel jsem do jednoho domu. Křik, zpěv a všechno dohromady. Pojď za námi, řekla jedna krásná dívka. Nějak jsem ale neměl náladu.

Vyšel jsem na ulici a rozhlédl se. Nějací vojáci nebo policisté přecházeli po silnici a zatarasili jí tak celou. Všiml jsem si, že je to všechno kvůli mě.

Občane jak to, že se neusmíváte. Jak to, že nejste šťastný. Stačil jsem utéct.

Zábradlí, dolů se jít nedalo. Tramvaje jezdily po silnici a lidé na ostrůvcích do nich nastupovali.

To je tvůj svět, řekl mi otec. Tam se ale nemůžeš vrátit.

Můžu,řekl jsem a skočil dolů.

© Václav Hejna 2002