S klapkama na duši

   V tramvaji je jako za pecí. Nefouká, průvan zůstává za dveřmi, které se otvírají a zavírají jako tlamičky hladových kapříků. Bubliny ale nevystupují k hladině, jen červíčci oblečení do podzimních už plášťů se hemží, dovnitř a ven - a tlamy obřích generačních ryb se nemohou napást jejich přílivem a odlivem...

   Když se v přítmí zachumlávám do vaty svých myšlenek, hovoří ke mně jedna přes druhou. Jakoby na sebe chtěly v jakési soutěži upoutat více pozornosti, natřásají se ve vyzývavých barevně rozladěných vestičkách a mají představu, že jsou zajímavější  než ta úplně v pozadí, no ano - tahle, v tom ošuntělém šedém hávu, brrr, jde z ní zima - a tak si v příšeří na sebe zpovzdálí svítí lucerničkami, pomalu se upamatovávají na své dětství a dospívání, překřikují jedna druhou, hašteřivě, až z mi toho začíná praskat v bubíncích.

   Ještě nevystupovat, ještě se po kolejích svezu na kraj dálnice, pak vystoupím na její odvrácenou stranu, překročím pár kráterů, přivoním si cestou k růži pod kopcem a k růži nad kopcem - jsou od sebe tak vzdálené, ale voní obě stejně sladce, vzpomenu si s dešťovou kapkou na špičce nosu na malinové keře v létě, letos se chůďátka scvrklá díky tomu suchu skoro neměla z čeho napít a jejich  pouhý stín se plouží v zavařeninách, jen samá jadérka, která pak v zimě při ochutnávání skřehotavě jadérkovatě vrzají mezi zuby. Ale to už se blížím k parku, nad kterým to i při nejlehčím závanu větříku jemně a mile zacinká jakoby z oblohy posílali pozdravení skřítkové. Jsem skoro doma. No a pak že jezdit metrem je nějakej zázrak. Kdepak, kam se hraboší tuba na starou dobrou supící elektriku...