jednodennost

Odporná souhra zvuků, cinkajících klíčů o kapsy normálna. Kola projíždějících aut, zarývajících se do uší. Nesnesitelné dialogy ze zešeřelých oken, svetry podzimních barev ve výlohách vonících minulostí. A pak ty lidé, tváře plné vrásek a údivů nad ničím, slova deroucí se na svět, obsažená v objektivním reálnu, šum nevyslovených. Všechno tak bolestně připomínající nudu a vlastní mrtvolnost. Přesto se zvuky náhody zabodávají hloub a hloub a hnus, který mnou protéká, jako by každou cvhíli měl vytrysknout a ..
Pohledy, které mi věnuje kolemjdoucí jsou nijaké, přestože oba dva jsme lidé. Nic necítit, ale přes to všechno tak zřetelná úzkost. Znechucení nad všeobecným podivem. Neschopnost dotýkat se věcí, na nichž ulpěla jiná, cizí ruka. Ten odpor procházet kolem zrcadla a vidět v něm své já. Absolutní nechuť cokoli říkat, absurdní omezování svobody v přítomnosti jiných těl.
Demokratické rozhodování nesnáším, moje hniloba přichází na povrch a k podstatným věcem se přes ní nedostanu. Hniju a sama sobě jsem odporná ve věcech každodennosti. A pak...vidím ty světla z obýváků, ten život co mě zabíjí, když jdu kolem a na chvíli se musím zastavit, abych se vrátila v čase do neuchopitelné minulosti a pak mě probudí úder vzduchu, jakkoli je slabý, ale nic už nebude jako dřív.
Zvracela bych z odpornosti vlastní duše a ptám se sama sebe, jak dlouho ještě...než se ta hniloba provalí ven, než veřejně zhniju.
Není místa, kam bych se schovala, kde bych konečně spočinula bez sebe samé. Zrcadlo se stále neotvírá...
Chci upadnout v zapomnění těch, které ještě neznám.

Dirty..někdy