Paní s krucifixem

Tak trochu povídka o mém nitru.

Je něco málo přes půl sedmou večerní. Z eskalátorů na Národní třídě vychází jeden kluk. Na první pohled obyčejný. Uspěchaný a unavený, ostatně jako většina lidí, co jsou kolem. Když se ale podíváte do nitra vidíte boj. Boj myšlenek. Boj dobré nálady s depresí. Již na očích je vidět, že ona vysávající "depka" vítězí. Co může mít takový mladík za problémy? Ano, už to vidím: škola, rodina, holky a..., to poslední není poznat, je to tak dokonale zamaskováno, že ..., ale ne, je tu skulinka. Naneštěstí je příliš malá. Kromě této jedné maličkosti má mladík obyčejné puberťácké problémy. Špatně se učí, rodiče ho štvou a holky ho opouští. Takové obyčejné... nebo ne? Aha, učení ho neničí. Trápí ho překročený termín uzávěrky školního časopisu. Ale to je jen maličkost. Nejvíc ho trápí lidi na škole. Bez přátel to člověk nezvládne. Sice tři má, ale dva z nich na něj nemají čas. A ten poslední? Ten se objevil nedávno a zatim ho moc nezná. Těmito třemi jeho výčet přátel na škole končí. Ostatní ho jen využívají. Jeden si z něj udělal nechutnou legraci. S profesory to také není valné. Co se týče rodiny, to se zdá být trochu normálnější. Nevlastní otec - podivný pohled na svět, podivné vychování, krajně nepřátelský. Nevlastní sestra - malá, rozmazlená, u rodičů je to ta: malá, hezká, hodná. Ze srdce ji nenávidí, protože má to, co jemu zakazovali. Bratr - osmnáct, nemá přátele, studium je pro něj vším, své pseudoproblémy se studiem svěřuje svému bratrovi, trápí ho neustálým poučováním a neustále mu dává najevo, že je k ničemu a všichni kolem něj s ním. On je ten nejchytřejší a nejlépe se učící. A co je náš milý mladý stojící na nástupišti metra? Ten nejhorší, ten nejhloupější, ten neposlušný, ten, co ... A s holkama? To je zastřeno tajemnem. Proniká sem jen to, že nebýt jiného prostředí, byl by stejný jako jeho bratr a vlastně donedávna byl. Asi před měsícem se rozešel se svojí první holkou, se kterou to nevydržel. Chudáček ubohý, věří na lásku na první pohled. Žádnou ještě nepotkal. I když ví, že se láska musí částečně vypěstovat, není toho schopen. Je to tou maminčinou výchovou. Nedokáže se svěřovat, líbat, prostě chodit s holkou, kterou nezná. Hrozně se bojí toho, že je pro holky nezajímavý. Skoro každé vadí jeho "íkvouušství". On prostě ... Černá, vlhká, chladná, zatuchlá mlha se mu valí kolem hlavy a tíží jeho ramena. Tlaková vlna od přijíždějícího vlaku mu pohodí vlasy. Rozpohybuje svoje ztěžklé tělo a nastoupí. Hlavou se mu toho honí tolik. Jedna věta z toho však vyniká: "Bože, proč..? Chtěl bych, aby..." Tupě civí do okna. Vidí, jak černota za sklem ubíhá dozadu. "Bože, kdyby se od toho všeho dalo takhle lehce odjet." Metro zpomaluje a nastupují lidi. Nevnímá je. Sss, au! Podívá se na své stehno. Bodec deštníku ho bodl do nohy. "Kdo je ten blb, co tady...", říká vduchu a jde očima po deštníku nahoru. "Pardon," omluví se zdvořile asi pětapadesátileté paní. Má vlídný a upřímný pohled. Je vidět, že ji to opravdu mrzí. "To nevadí, nic se nestalo," odpoví, udolán jejíma očima. Paní se pohne, jako když chce projít dál do vagónu. Mladík se pohne a ustoupí jí. Pustí se tyče. Teprve teď si toho všimne. Paní drží v ruce krucifix. Paní se posune víc do vagónu. "Děkuji," zdvořile poděkuje za to, že jí mladík uhnul. "Jen se chyťte. Čeho se budete držet?" zeptá se, když vidí, že se mladík kvůli ní nedrží. Ten se rychle rozhlédne. "Tady," řekne a chytne se držadla nad hlavou. Stále na sobě cítí příjemný pohled paní. Cítí, jak je plný dobra. Jak se říká, pozitivní karma. Vrací se zpět do svých myšlenek. "Pane," promluví paní s krucifixem. Její hlas je trochu jiný. Zní to, jakoby mluvila v obrovské místnosti se spoustou ozvěn. "Ano?" zaraženě se jí mladík podívá do obličeje. Je hřejivý a dobrý. Její pohled je vlahý jako letní bouřka. "Jste velice hodný. Přejte si jedno přání a já Vám jej splním." zní její hlas jako když dopadne olověná deska na mramorovou podlahu. Tyto slova se mladíkovi v hlavě točí a vytváří tisíce ozvěn. "P..pro..prosím?" otázal se nechápavě "Přejte si jedno přání a já Vám jej splním." opakovala klidně paní. Mladík si začal uvědomovat, co mu řekla. Pomalu klesl pohledem. Zastavil ho na krucifixu. "Myslíte to vážně?" otázal se nevěřícně, aniž by se odpoutal pohledem od dřevěného kříže s kovovým Ježíšem. "Přejte si něco a já Vám to splním." odvětila žena úplně stejně jako předtím. Náhle jakoby se zastavil čas. Mladík cítil, jak rudne. Cítil, jak jeho kůže se rozpaluje, kapičky potu mu vyskakují z kůže, hlavou mu duní monotónně tep srdce. "Mám si něco přát?" zeptá se sám sebe. "Tak jo, už často jsem si říkal, co bych si přál, kdybych měl přání. Nebude to tak těžké." Utvrdil se a pustil se do přemýšlení. Nic kolem sebe nevnímal. V hlavě viděl ty hluboké a hodné oči ženy a její krucifix. Přemýšlel: "Tak co, rodinu? Jo, jasně, budu si přát novou rodinu... Ne, vždyť nejsou tak špatní. Už vím, budu si přát, abych byl o něco vyšší, nebo svalnatější, nebo hezčí? Chytřejší? Ne, můj mozek mi stačí. Nemůžu změnit svoje vlastnosti. To bych potom nebyl já. ... Aha, mojim přáním budou lepší lidi, co mám kolem. Ale ne, nesmím být sobec, musím myslet i na ostatní. Budu si přát, aby byl svět lepší, aby nebyly války." Začaly se mu drát do očí slzy. "Ne, jsem sobec. Vždyť to přání dala paní mě. Ať si to svoje každý vyslouží sám! Todle je moje. Udělám něco pro sebe. Už vím, vyřeším ten problém s... Ne to nemůžu. Já to chci, ale vlastně nechci. ... Nekonečně přání si přát nebudu. Peníze taky ne, i když... Jo, to bude ono, prachy. Nikdy jsme jich moc neměli, budu si přát peníze. Aspoň o jeden problém míň. Konečně si koupim pořádnej vohoz. Něco si taky nechám na podnikání, až vylezu ze školy. Jasně a koupím si auto. Hmm.., to bude hodně peněz. Jéje, ale kolik? Deset? To je málo, nebo moc!? Ne prachy si vydělám sám. Každýmu, co jeho jest. Co si přát..?" pláče. "Cože si budete přát?" slyší hlas ženy. "Tak sakra, pane." zvyšuje hlas na síle. "Já ale nevím, co si mám přát," brečí jak malé děcko, až se zalyká a přeskakuje mu has. Paní do něj strká. "Já ale nevím, co si přát?" opakuje zdrceně. "Já nevím, co si přát. Já nevím." dostává záchvat. "Já nevím," klepe se. Brečí. Nemůže se nadechnout. "Pane," ozve se. "Já nevím..." sípavě vydechne a zhroutí se na zem. "Pane, pane!" třese s ním někdo, "probuďte se." Mladík otevře oči. Leží na zemi. Do očí mu svítí světla. Zamrká. Rozmazané obrysy se spojí dohromady. Už vidí dobře. Leží ve vagónu metra. Nad ním se klání žena v modrém stejnokroji. Pracovnice metra. "Co se Vám stalo?" táže se jej průvodčí. "Kde to jsem?" ignoruje její otázku a pomalu si sedá. "Ve stanici Zličín. Musíte vystoupit. Metro tu končí." "Hmm.. Kolik je, prosím Vás, hodin?" Žena se podívá na hodinky a řekne: "Čtvrt na osm." "Cože? Tolik! Musím domů." odstrčí paní průvodčí a běží do metra naproti. Jen tak tak. Buch. Dveře se za ním zavřely.

---