Konečně prázdniny

Jedu vám takhle jednou vlakem ke svým příbuzným na Slovensko, walkmana na uších ... během těch 10 hodin jízdy jsem pozoroval, jak se na sedadlech kolem mě mění lidi, a tak jsem přemýšlel, kdo jaký asi je ... hodný, zlý, spravedlivý, čestný, podrazák atd. Kolik z těch lidí jsou opravdu lidé, které by stálo si pustit do života, kteří by ho nějak obohatili ... já je ale neoslovil, a tak zůstali navždy v anonymitě ... no a tahle povídka je o tom. Užijte si ji a dejte mi pak vědět jak se vám líbila.

Konečně prázdniny. Celejch deset měsíců jsem čekal. Trpěl ve škole. A teď, když konečně přišly ty prázdniny, tak musim jet za babičkou. To bude zas nuda. Stojim v nádražní hale. Všude řev. Pobíhající lidi. Nějakej chápek bručí a funí do mikrofónu a hlásí příjezdy a odjezdy vlaků. Samozřejmě mu neni vůbec rozumět. Udělám poslední kontrolu věcí. Hadry – zvednu ruku s cestovní taškou – mám. Pas – šáhnu do kapsy na zadku – mám. Jízdenku – kouknu do peněženky – mám. Sluneční brejle – rukou si zajedu do nagelovanejch vlasů – mám. Prachy – mám v peněžence. Dárek pro babku – ten mám taky. Nesnáším cestovaní. „Rychlík Praha-Medzilaborec jedoucí přes Českou Třebovou, Přerov, Ostravu, Žilinu, Poprad a Košice právě přijel na nástupiště číslo pět.“ Tak a je to tady. Když nepočítám včerejší pařbu po škole, tak mi prázdniny právě začínaj. Rozpohybuju se k eskalátorům. Pak chodbou k nástupišti. Vyběhnu schody. Tak tady je můj vlak. Starej a ošklivej. Hnusně zelenej jako vojenskej. Najdu číslo vagónu a po strašně příkrejch a úzkejch schůdkách se vyškrábu nahoru. Teď do špinavý a malý uličky. Osumdesát šest. Osumdesát, sedumdesát devět, pět, jedna… Ah, tady to je. Moje číslo. Šedesát jedna. Sednu do docela slušnýho měkkýho křesla s opěradlama na ruce. Z báglu vytáhnu walkmana Panasonic, na kterýho jsem dost hrdej. Stál mě skoro tři klacky, který jsem si tvrdě vydělal uklízenim ve Swampu. Byl to docela hnus tam uklízet. Všude samý vajgly a cigaretovej popel. Poblitý a podělaný záchody. Sem tam nějaká ta injekční jehla. Všude rozlitý pivo. Prostě jako v rockovym klubu. Kromě docela slušnejch peněz to mělo i pár dobrejch věcí. Potkával jsem tam špičkový lidi, se kterejma se dalo skvěle pokecat. Teď ale zpátky do vlaku. Vytáhnu si walkmana. Položim ho na stolek. Bágl hodim nahoru a znovu sednu na místo u okna. Díkybohu je tady to okno, aspoň budu mít co dělat během tý desetihodinový cesty. Je hrozně zajímavý koukat se, jak krajina utíká. Nejlepší je, když jsou protrhaný mraky a sloupy světla padaj na zem. Je to takový… spirituální. Dneska ale nevypadá, že by vůbec nějaký mraky na obloze byly. Kamkoli se kouknu, tak je jenom modro. Čistě azurová obloha. Docela nepříjemně na mě oknem praží. Otevřu okno. Napůl zatáhnu záclonku. Usadim si brejle na nos. Walkmana si dám do kapsy. Sluchátka protáhnu pod tričkem a strčim je do uší. Co tam vlastně mám za kazetu? Zmáčknu play. Do uší se mi vřítěj tvrdý kytarový rify doprovázený šílenym bubnovánim. Á Nirvana. Vlak pořád nejede. Z okna jsou vidět jenom koleje, koleje a koleje a taky starý oprejskaný a šedý želeniční budovy. Sesunu se níž do sedadla. Zavřu oči a nechávám se unášet řevem Kurta. Najednou zaslechnu nějaký tlumený bouchnutí. Otevřu oči. Přímo proti mně stojí nějakej kluk a uklízí si svuj kufr. To teda nechápu, jak někdo může někam jezdit s kufrem. Skoro nic se do něj nedá nacpat. Blbě se nosí a je opravdu hnusnej. Taková strašná krabice. Ten, kdo kufr vymyslel, určitě neměl žádný estetický cítění. No a kufr tohohle kluka je asi nejhorší, jakej jsem kdy viděl. Je z roku raz dva a je růžovej. Mráz mi přejel po zádech při pohledu na tu strašnou barvu. Kluk se otočí a sedne si na sedadlo přímo proti mně. Najednou rychle nadskočí. A ze sedadla zvedne svůj batůžek. Usměju se. Ale tak, aby to neviděl. To je ale kůň. Zas si sedá, ale tentokrát s batohem na klíně. Za celou tu dobu se na mě vůbec nepodíval. Očima lítá sem a tam. Nejvíc ho asi zaujaly moje skejt-boty. Až teď se mi podíval do obličeje. Na očích mu bylo jasně vidět, že je úplně hotovej. Celej vystrašenej. Je to ten typ, co ve škole sedí, mlčí a má samý jedničky. To není můj případ. Já se svejma čtyřma trojkama a jednou čtyřkou na vízo. Tu čtyřku jsem ale vůbec neměl dostat. Ten blbej profesor si na mě prostě zased. Je hrozná zábava toho kluka pozorovat. Je jak polekanej králík. Lítá očima sem a tam. Otevře svůj červeno-modrej batůžek, kterej pamatuje asi i jeho dědu. Začne v něm zuřivě přehrabovat. Vytahne obrovskou knihu a položí ji na stoleček. Knížka je hřbetem k oknu a zadní stranou navrch, takže nemůžu přečíst, jakej má název. Je to strašná bichle. Takovou bych nepřečetl ani za celej svůj život. Ta musí mít nějakejch pět set stránek. To ale asi neni všechno. Přehrabuje se v batohu dál. Vytahne propisku. Chvíli se kouká, kam ji položí. Nakonec si ji strčí do pusy. Jé, on má rovnátka. To je strašně legrační. Asi mu budu řikat Plechová huba. Po chvíli dalšího přehrabování vytahne zelenej sešit ve tvrdejch deskách. Odloží batoh vedle sebe. Vyndá si propisku z pusy a otevře sešit. Když nalistuje tu správnou stranu, tak se podivá na hodinky. To je nějáký divný. Ahá, už vim. On si píše deník. On si píše DENÍK!!! To je bomba! Todle střevo naproti mně si píše deník. Už vidim, jak tam píše: ‚Milý deníčku. Je právě pět hodin odpoledne a já jsem nastoupil do vlaku. Docela se bojím odjet od maminky. Vadí mi, že mne nepřišla i s tatínkem a sestřičkou vyprovodit. Je mi smutno a chce se mi brečet. Proti mně sedí nějaký divný kluk. Takový ten, jak jich teď chodí mnoho. Je asi stejně starý jako já. Má odbarvené a lesklé, asi nagelované, vlasy, a také náušnici v uchu. Divím se, že ji nemá i v nose nebo na obočí. Na očích má sluneční brýle. Vytahané černé tričko s mimozemšťanem a nápisem „I want to belive“ na prsou. Určitě chodí do posilovny. Má ty kalhoty s rozkrokem až u kolen a s kapsami na stehnech. Na nohách má „skejťácké“ boty. Je to typický příklad, co chodí místo do školy do hospody. Každý den souloží s jinou dívkou. Kouří a fetuje a nejspíš bude mít i Aids. Bojím se ho a chtěl bych jít do jiného kupé. Bohužel mi maminka koupila místenku. To bude jistě ošklivá cesta.‘ Jo, tohle si tam určitě zapsal. On taky neni zrovna žádnej model. Typickej šprtoun. Delší vlasy učesaný na patku. To se nosilo před dvaceti rokama. Nevýraznej, hubenej, kostnatej obličej. S předkusem jak nějakej králík. S rovnátkama. Soc košili zastrčenou do kalhot, který má vytáhnutý snad až k hrudníku. A na nohách má prestiže. Ručičky a nožičky má tenký jak párátka. Hrudníček má jak nějaký kuře. Jediný, co mu ještě chybí jsou pořádný brejle. Jinak reklama na hlad. Jako kdyby ho pustili z koncentráku. To by se jeden divil, co se za nějakejch sedumnáct let života může s člověkem stát. Buch. Pííísk. Zabouchly se dveře vlaku a průvodčí dal povel k odjezdu. Konečně. Snad to hovádko, co sedí proti mně, na další stanici vystoupí. Plechová huba stále zapisuje do deníčku a já zase zavírám oči. Už mě nebaví se na něj dívat. Do zvuku elektrickejch kytar tlumeně proniká monotónní dunění vlaku. „…rola jízdenek,“ vyruší mě nějakej hlas, „kontrola jízdenek! Hej mladíku, ukažte mi Vaši jízdenku!“ Dloubne mě někdo. Rychle otevřu oči a jedinym pohybem vypnu walkmana. Nade mnou stojí vysokej chlap v modrý uniformě. Plechová huba na mě s očividnym pobavenim zírá přes tu svojí knihu. Nadzvednu se a ze zadní kapsy vytahnu peněženku, ve který mám jízdenku. Podám ji průvodčímu, nebo jak se mu řiká. On mi na ni natiskne datum, vrátí mi ji a poděkuje. Zvednu koutek, jako že se usmívám, a kejvnu hlavou. Chlápek v modrym odejde a zabouchne za sebou dveře. Hlava mýho spolucestujícího se schová za knihu. Teď konečně můžu přečíst název: Mika Waltari a napsal to nějakej Egypťan Sinuhet. To je blbý méno. Jo, ono to asi bude obráceně. No, to je docela jedno. Stejně jsem o tom nikdy neslyšel a číst to určitě nebudu. Plechová huba si hodí nohu přes nohu. Chvíli jen tak sedim a koukám střídavě na něj a z okna. Nevim, co mám dělat. Muziku se mi zrovna teď poslouchat nechce. A jen tak tady sedět nebudu. Půjdu okouknout záchody. Vstanu a odcházím z kupé. Na zádech cejtim jeho pohled. Projdu chodbou a vlezu na záchody. No, neni to tak strašný. Čekal jsem o hodně horší. Když už jsem na tom záchodě, tak ho rovnou použiju. Při cestě zpátky pozoruju, jak křoví kolem vlaku strašně rychle utíká. Sundám si brejle a otevřu jedno z oken. Vystrčim hlavu ven. Pamatuju, že když jsem byl malej, tak jsem se vždycky snažil na okno vydrápat a koukat ven. Ale, jak jsem byl malej, tak mi to moc nešlo, a tak jsem ven vystrčil aspoň ruku. Jak tak na to myslim, vystrčim ruku ven i teď a snažim se utrhnout nějakej list. Křoví je ale moc daleko. Pozoruju, jak se pomalu přibližujou sloupy. Čim je sloup blíž, tim se blíží rychleji a rychleji, až mě míjí v obrovský rychlosti. Co by se asi stalo, kdyby mi naboural do ruky? ... Uh, to je morbidní. Radši ruku schovám zpátky do vagónu. Začíná mi bejt zima. Zastrčim i hlavu. Z kapsy vytahnu krabku cigaret a jednu si zapálim. Vyfukuju modro-šedej kouř ven z okna a pozoruju ubíhající krajinu. Pole se pomalu mění na vesnici, až nakonec vjedeme do nějakýho města. Radši bych se měl vrátit na místo, aby mi ho někdo nezasedl. Cvrnknu vajgl ven z okna, na hlavu si dám brejle a du zpátky do kupé. Mýho milýho spolucestujícího tu najdu ve stejný pozici jako asi před čtvrt hodinou. Nos má zabořenej hluboko do knihy. Sedám si do sedadla, zatímco vlak pomalu zastavuje. Na modrý tabuli je napsaný Kolín. To jsme teprv v Kolíně? Znechuceně skousnu a polknu. Pozoruju hemžící se lidi na nástupištích. Zavřely se dveře a vzduchem prolítl ostrej hvizd píšťalky výpravčího. Cvak. Někdo otevřel dveře našeho kupé. Podivám se tím směrem a vidim rudej zpocenej kulatej obličej se třema krkama. Malej pán vážící aspoň stopadesát kilo se dvěma obrovskejma taškama se snaží prorvat úzkejma dveřma. Strašně při tom funí a pot mu stejká po tváři. Jednu tašku a sám sebe už sem nacpal a teď bojuje s druhou taškou, která je očividně pěkně těžká. Začínám se usmívat. Koutkem oka zahlídnu Plechovou hubu, jak svůj úsměv schovává za knihu. Pán položí první tašku. Otočí se k nám zádama. Předkloní se a začne obouruč tahat druhou tašku do kupé. Jak ji tak popotahuje, tak kroutí svym obrovskym zadkem a já se od něj nemůžu očima odtrhnout, nenápadně si zakrejvám pusu, aby nebyl vidět můj úsměv. Taška už je skoro celá uvnitř. Pán začíná hekat. Trhá za ni. Trhá a trhá a najednou si usere. To mě skoro smíchy složí. Takovej prd, to jsem ještě v životě nezažil. Snažim se smát co nejtiššeji. Vlak už je v plný rychlosti. Začínám cejtit ten prd. To je smrad. Je to úplně nechutný. Plechová huba to cejtí taky a s úsměvem od ucha k uchu otevírá okno úplně naplno. Kouknu na něj, jak se zubí a rovnátka mu v puse svítěj. Otáčim se ke stěně a obličej si snažim zakrejt záclonou. Tlouštíkovi se konečně podařilo dostat tašku do kupé. Jednu si položil na sedadlo u dveří a sám se posadil naproti ní. Se sípánim a funěnim se snaží rozdejchat tu těžkou práci. Smích mě pomalu opouští. Snažim se na pána nekoukat. V tom se ale chlápek pohne a já nemůžu jinak, než se na děj dívat. Klukovi proti mně se rozsvítili oči a přes knihu se dívá na toho srandovního obézního pána. Tlusťoch se skloní a z tý velký tašky začne něco vytahovat. Bože, je to obrovská bageta plná salámů, sejrů a zeleniny všeho možnýho druhu s hořčicí a kečupem. Pán z ní stáhne igelit a s neuvěřitelnou rozkoší se zakousne, div si nevyhodí čelist z pantů. Hořčice s kečupem vytejkaj po straných bagety. Zase se začínám usmívat. Žvejká s otevřenou pusou a strašně mlaská. Jídlo mu padá z pusy na hrudník s prsama nejmíň pětkama, který mu sloužej jako stůl a za který by se nemusela stydět ani Dolly Buster. Ještě pořád funí. Cpe si hubu, že to snad ani neni možný. Divim se, co všechno se mu do ní vejde. A pořád mu to z ní padá. Prstem si jídlo v puse urovnává. Vyndá ho a olízne ho. To je strašný. Cejtim, že brzo vybouchnu smíchy. Rychle se zvedám, překračuju jeho tašku a vyskakuju ven z kupé. Zapadnu za roh a začnu se strašně nahlas smát. Plechová huba vychází za mnou a směje se. No, nesměje se. Spíš hejká a chrochtá. Chytnu držadlo, co je mezi oknama. Smíchy na něm visim. On se vedle mě smíchy válí po zemi. „Ty vole,“ vychází ze mě ve chvíli, kdy se nadechuju, abych se moh zase smát. Ještě chvíli se v tý chodbě zmítáme a on brečí smíchy. Pomalu to odchází. Z vedlejšího kupé mě udiveně pozoruje starší paní a malej klučina, co jí sedí na klíně. Už trochu uklidněnej, ale pořád s úsměvem, si sedám na zem. Jeho to taky opouští. „Ten je strašnej, co?“ promluví na mě. „To teda jo,“ usmívám se. „Viděls, jak mu to padalo z tý huby…“ „A jak si to prstem pěchoval.“ Zase se začínáme smát. „A pak ho oblíz, ble,“ dořeknu s výrazem největšího odporu. Smích. Po chvíli se zase konečně uklidníme. „Hele, já sem Tomáš,“ řekne a podává mi ruku. Podám mu svojí. „Já sem Lukáš. Bože mě bolí břicho,“ usměju se. Potřesu mu rukou. Tak, co teď? „Kam jedeš?“ „Já jedu až na konec. Do Košic. A ty?“ „Já jenom do Mikuláše.“ Aby věděl, tak mu to upřesnim: „Liptovskýho Mikuláše.“ Kejvá hlavou jako že ví. „Seš odkaď,“ ptám se, aby řeč nestála. „Jedu z Lazů. To je u Mariánských lázní.“ Jó, vždyť já vim, třesu hlavou. „Já myslel, že seš taky z Prahy.“ „Ne, já v Praze jenom přestupoval.“ „To už musíš jet pěkně dlouho,“ říkám. „No, už od dvanácti,“ řekne důležitě, a tim náš rozhovor zatim končí. Po chvíli tichýho sezení se zvednu a řeknu: „Musim si dát cigáro.“ Otevřu okno, vyndám cigarety. „Chceš taky?“ hodim zdvořilostní otázku. „Ne, já nekouřim. Podle mě to je hovadina.“ „Když myslíš,“ řeknu tim obligátnim rezignovanym tónem a zapálim si. Tomáš se kysele usměje a vejde zpátky do kupé. Pokuřuju a přemejšlim, jestli se s nim mám ještě bavit. Je to přecejenom blbeček. ... Ale jo, proč ne. Aspoň se nebudu nudit. Mohla by to bejt i docela sranda. Člověk nikdy neví, co se od takovejchhle individuí dozví. No jo, ale o čem bych s nim měl kecat? To je docela složitá otázka, o který přemejšlim docela dlouho. Co bych s nim měl probírat? Já a on?! „Pane, tady se nesmí kouřit. Nevidíte tadytu nálepku?“ řekne průvodčí, kterej se vedle mě vynořil jak nějakej duch, a klepe na samolepku vedle okna. Mrknu na ni. V červenym kruhu je přeškrtnutá cigareta. „Aha, tak pardon, to sem nevěděl,“ řikám mu pokorně a provinile a odhazuju cigaretu. „To byste ale měl vědět,“ prohlásí a vchází do našeho kupé. „Přistoupili? Jízdenku prosím!“ Cvakne ji a jde dál k dalšímu kupé. Zajde dovnitř a já vejdu do toho našeho. Projdu kolem tlouštíka, kterej si uklízí jízdenku. Sedám si a civim z okna ven. Mám promluvit první? Nebo radši počkám, až promluví on? „Hele, Tome?“ vyrušim ho od jeho knihy. „Co si píšeš do tohohle zelenýho sešitu?“ opatrně se zeptám a ukážu na sešit, kterej leží na stolku a kterej mě hrozně láká. Co si tenhle člověk asi tak může zapisovat do deníku? Koukne na mě přes knihu. „Tak se do něj podívej,“ řekne, jakoby nic, a čte dál. Opatrně sáhnu po sešitu a pomalu ho otevírám. Tak jsem se zase spletl. Deník to neni. Prvních pár stránek je plnejch vtipů. ‚Jak dlouho se díváš jedním okem na tchýni,‘ čtu, ‚Než zmáčkneš kohoutek.‘ Jo, tak to je fakt dobrý. Usměju se. A další: ‚Padá bondýna a bruneta z jedenáctého patra, která dopadne dřív? Bruneta, protože blondýna se v každém patře ptá na cestu.‘ Ten je taky dobrej, ale už jsem ho slyšel. ‚Víte, který vitamíny chybí ženám? I a Q.‘ Po chvilce mi to dojde a začnu se smát. ‚Víte, proč má žena o 200 kostí víc jak muž? Protože má mechanický mozek.‘ Směju se. ‚Víte, jakej je rozdíl mezi Yettim a chytrou ženou? Yettiho už viděli.‘ ‚Proč nemůže bý hezká žena chytrá? Protože by to byl muž.‘ To už se řehtám naplno a čtu i ty další vtipy. Tlustej pán se na mě nechápavě dívá a Tomáš se za svojí knihou usmívá. A já se jak debil směju, až mě z toho bolí břicho. Ani nevnímám, že jsme zase v dalšim městě. Pán se zvedá a za hlasitýho funění, hekání a vzdychání se dere ven. Venku je už tma, ani nevim, jak dlouho. Jsou vidět jenom světla. Vtipy najednou končí. Listuju dál. Nic, jen prázdný stránky. Aha, tady je něco napsanýho. Jo, je to vzhůru nohama. Zavřu sešit, otočim ho a otevřu z druhý strany. Hmm, vypadá to jako básničky. Se zaujetim čtu. Jsou strašně depresivní a smutný. „Tos psal sám?“ zeptám se Tomáše. „Co? Ty básničky?“ Kejvnu hlavou. „No. Líbí se ti?“ „Jo sou hrozně pěkný, ale dost smutný.“ „Hmm…“ Je vidět, že o nich nechce mluvit. Já čtu teda dál. Básničky o neopětovaný lásce, o neporozumění… Fakt dost pochmurný. „Hele, Tome, kolik ti vlastně je?“ zeptám se zvědavě. „Sedumnáct. A tobě?“ „Mně taky. Narodil sem se patnáctýho ledna,“ řikám, aby bylo vidět, že sem už dost starej. Neznám moc lidí, co by jim bylo sedumnáct a byli starší jak já. Tomáše to trochu udiví. Zavře knížku a nakloní se ke mně. „No, to mě podrž. Já se taky narodil patnáctýho ledna.“ „Fakt? To je super,“ řeknu překvapeně a kupodivu i trochu radostně, ani nevim proč. „Nevim, co by na tom mělo být super, ale každopádně to je dost zajímavý,“ řekne suše, a tím mě trochu srazí náladu. Proč zrovna takovej tón? „Představ si, že jak sis v Praze do tohohle sešitu něco zapisoval, tak sem si myslel, že si píšeš deník. Přišlo mi to hrozně blbý.“ S úsměvem se snažim přejít na jiný téma. „Co se ti zdá blbýho na psaní deníku?“ A zase ten pohrdavej tón. „Já si myslím, že to může být strašně zajímavý se třeba podívat, co sem dělal před dvěma měsíci touhle dobou. Nemyslíš?“ Samozřejmě, že si to nemyslim, podle mě je to naprostá blbost. Na co by mi asi bylo se dívat, co jsem dělal před dvěma měsícema. „Hm, to by bylo docela zajímavý,“ snažim se mu zavděčit. „Hele, už mi ten sešit vrať.“ Natahuje ruku pro sešit. „Ještě sem ho nedočet,“ řikám a jen se dívám, jak mi ho bere z ruky. Opravdu bych docela rád věděl, co tam má dál za básničky. Pokládá sešit na stolek a začíná zase číst. Tim asi naše konverzace skončila. No, nic. Strčim si sluchátka do uší a zapnu walkmana. Vidim, jak na mě Tomáš mluví. Vytáhnu si jedno sluchátko z ucha. „No?“ „Co to posloucháš?“ zeptá se zvědavě. „Nirvanu.“ Je vidět, jak se mu to nelíbí. „Znáš je?“ zeptám se. „Jo, to sou ty, co jejich zpěvák spáchal sebevraždu?“ řekne nejistě. „Jo. Posloucháš je?“ Zakroutí hlavou, že ne. „Co vlastně posloucháš?“ Ha, teď jsem trefil do černýho. Očividně jsem ho dostal do úzkejch. Teď neví, co si má vymyslet, aby mě aspoň trochu uspokojil. „Snad ne Kelly Family?“ Zvednu obočí a netrpělivě čekám na odpověď. „Proboha ne!“ Dělá, že je ze srdce nenávidí. Moc mu to nejde. „Tak co teda posloucháš?“ Mně jen tak neutečeš. „No tak třeba… Maddonu...“ Dám výraz, že ta docela de. „…Ace of bace... Roxette a tak. To, co se mi líbí.“ „A co se ti líbí.“ Chlape, teď si mi nahrál přímo na smeč. „… Všechno možný…“ snaží se vykroutit. „A co třeba Backstreetboys nebo Lunetic. Ty se ti líběj?“ Óoo, zásah. Trochu se kroutí. „Nó, docela jo, maj pěkný hlasy. Rozhodně lepší, jak ty co ječej do třískání bubnů a kvílení kytar a říkaj tomu zpěv. Nebo nemám rád techno a takový to tuc, tuc…“ Snaží se vyvlíknout. Mám ho nechat? „Hele, co děláš za školu?“ No hochu, tak to byla takzvaná podpásovka. Teď cejtí svojí příležitost on. „Dělám obchodku v Praze deset,“ říkám klidně. Mně jen tak nedostaneš. „A jaký bylo vysvědčení?“ Dobrej pokus, ale já nejsem tak blbej. „Jo, docela dobrý. A ty?“ hraju o čas. „No,“ nasadí zklamanej obličej, „já měl tři dvojky. A jak seš na tom ty?“ „Ještě‘s mi neřek, co děláš za školu,“ další útok odvrácen. „Chodim na gympl do Plzně. Říká se, že je jeden z nejlepších,“ vyloží karty na stůl. Má je samej trumf. Čeká. Teď je řada na mně. „O naší obchodce se říká, že je jedna z nejlepších v republice.“ Na chvíli se úplně zasek. „Fakt?“ říká překvapeně. „To muselo bejt docela těžký se tam dostat.“ Je dost pohotovej, to se mu musí nechat. „Ani ne.“ Co tě, prosim tě, nemá. Byla to úplná pohoda, až na to, že otec musel podmazat říďu. No ale kdo umí, ten umí. Tomáš se připravuje na další rejpavou otázku. „Kolik si měl trojek?“ No a co teď. Budu muset přiznat barvu. „Čtyři,“ jen tak se ale nedám, „ale z takovejch blbej předmětů jako je zbožíznalství, těsnopis nebo účetnictví…“ „Jinak si měl samý?“ On si snad nedá pokoj. Tak jo, vyhráls. Vzdávám to, ale víc ti neprozradim. „To ne. Ale nebavme se pořád o škole. Vždyť sou prázdniny,“ že mě todle nenapadlo dřív, „jedeš teda do Košic. Za babičkou a dědou?“ „Ne, jedu za tetou a strejdou… a vlastně i bratrancem. A ty jedeš za kým?“ „Za babkou…“ řikám kysele. „Jé, ty se máš. Já bych chtěl mít taky babičku. Už žádnou nemám.“ „Já bych ji taky rači neměl, aspoň bych se nemusel táhnout přes půl Evropy až do takový prdele,“ jsem z toho uplně znechucenej. „Teď bych mohl bejt s kámošema ve Swampu nebo na koncertě nebo někde jinde,“ tadle představa mi vyloudila úsměv na tváři, „to by bylo fakt super.“ „Co je to ten Swamp? To je anglicky bažina, viď?“ ptá se se zájmem. „Fakt, to sem nevěděl. Docela dobrý méno pro klub…“ fakt dobrý. Pokyvuju zamyšleně hlavou. „Klub? To jako čeho klub?“ „Jak čeho klub? Prostě klub. Stoly, bar, chlast, spousta kouře, muzika, …“ Hochu, ty seš úplně mimo. „To jako nějaká diskotéka?“ snaží se dopátrat něčeho, s čím by si to mohl porovnat. Asi mu to budu muset vysvětlit polopaticky. „Ale hovno, na diskotéku choděj jenom burani. Do klubu si deš sednout s kámošema. Kecáš s nima, hraje tam nějaká muzika, věčinou rock, někdy, když máš dobrou náladu a chce se ti, tak se deš vyblbnout na parket. No,“ už chápeš?! „Aha,“ dělá, že to celou dobu věděl, ale nemohl si vzpomenout. Chvíli mlčíme a on si mě zamyšleně prohlíží. „To ti ty kalhoty nepřekážej, když je máš tak dole?“ pomalu se zeptá a bojí se mojí reakce, ale zvědavost je silnější. „Ne, vůbec ne,“ divim se jeho otázce, „aspoň se mi nemačkaj koule jako v nějakejch úzkejch džínách. Taky by sis za chvíli na to zvyk.“ „Fakt?“ Zamyslí se. „A to si kupuješ nějak větší kalhoty?“ „No, ale ne ty normální. Ty sou blbě střihnutý. Nejlepší je si zajít do skejtšopu a tak,“ řikám s tónem znalce. „Tam je to ale pěkně drahý, ne?“ přemejšlí nahlas. „Ani ne. Dva tácy,“ řikám jako nic. „Dva tisíce?“ vypadá to, jako by byl z tý částky v šoku. „No,“ asi mu to budu muset vysvětlit, „chodim makat, tak to neni takovej problém. Rodiče mi taky vobčas něco daj a tak.“ „Jo a co děláš?“ Civí na mě a čeká, co řeknu. To se snad u nich nepracuje, nebo co? „Uklízim v klubu.“ „Každej den?“ „No, skoro jo.“ „Vždyť chodíš do školy?“ neuvěřitelně se diví. „No,“ zamyslim se a po chvíli se šibalsky ušklíbnu, „vlastně chodim, ale, znáš to, přijdu pozdě z práce a někdy zaspim, a tak do školy vůbec nejdu. No, a tak…, ale do školy chodim!“ Na chvíli se zatváří vážně. Teď si asi myslí, že jsem nějakej primitiv, co chodí furt za školu. Hele, a teď určitě přemejšlí, jestli mluvit se mnou není pod jeho úroveň. „A v kolik končíš?“ Asi mu za konverzaci stojim. „O víkendu až ráno a přes tejden o půlnoci, někdy i ve dvě.“ „To asi se moc nevyspíš, co?“ Nevychází z úžasu. „Bydlim dva bloky otamtaď. Ale s tim spanim máš pravdu… Hele, du na cigáro.“ Zvedám se a odcházim, už mě nebaví odpovídat na jeho všetečný otázky. Udělá kyselej ksicht. „Hm… Stejně nechápu, jak můžeš kouřit, vždyť si ničíš zdraví.“ Tohle fakt poslouchat nemusim. Jdu ven. „Jak někdo může dejchat popel, to fakt nechápu, vždyť…“ Zbytek už neslyšim. Zabouchl jsem dveře. Musim jít do nějakýho kuřáckýho vagónu, aby mě průvodčí zase nevotravoval. Po menší procházce se konečně dostanu do kuřáckýho vagónu. Stoupnu si ke dveřim a zapálim si. V klídku si tak pokuřuju, když najednou dveřma z vedlejšího vagónu vyjdou dvě fakt dobrý holky. „Nedal bys mi cigaretu,“ řekne holka s blonďatejma vlasama. „Mně taky. Prosím,“ široce se na mně usměje ta druhá, bruneta. Pěkná kost. „Jo, jasně.“ Vytáhnu krabku z kapsy. Oboum nabídnu a zapálim. Bruneta na mě pořád kouká s takovym ďábelskym výrazem v očích. „Dík,“ poděkujou. „Já sem Petra,“ řekne bruneta, „a tohle je Markéta.“ „Čau, já sem Lukáš.“ Usměju se na ně a kejvnu hlavou. Markéta se otočí na Petru a zeptá se: „Dem teda na tu večeři?“ „Jasně,“ odpoví Petra a mrkne na mě. Otočej se a jdou chodbou dál do vlaku. Koukám se za nima. Petra se otočí. Pak projdou dveřma a zahnou za roh. Už je nevidim, ale udělám všechno pro to, abych je viděl ještě jednou, hlavně Petru. Típnu cigaretu a jdu zpátky do kupé za Tomášem. „Hele, Tome, potkal sem dvě fakt pěkný holky a jedna na mě mrkala. Musíš mi píchnout s tou druhou,“ říkám ve spěchu. „Mně se nechce,“ kroutí se Tomáš, „já…“ „Ty máš holku? Tak na tu se teď vykašli, ta se nic nedoví,“ bezmyšlenkovitě řeknu a jdu k němu blíž. Jak mě to vůbec mohlo napadnout!? „Ne, holku nemám a… em… já… sem ještě žádnou neměl. S holkama to neumim,“ sklopí hlavu. Otevřu pusu. Hned se ovládnu. Sednu vedle něj. Na to musíme trošičku jinak. Musí zabavit Markétu, abych mohl Petru... „Hele, to je v pohodě. O nic přece nejde. … No, vždycky je nějaký poprvý,“ co dál, „fakt vo nic nejde. Jenom si tam sedneš. Budeš sám sebou a budeš si s ní povídat. No, nic na tom neni. … Je ti sedumnáct a fakt si neměl žádnou holku?“ neubránim se rejpavý otázce. Hodně blbý otázce. Rychle se to snažim zakecat. „ne, dobrý, nic. Co bys tady chtěl dělat? Číst knížku? Na to se vyser. Bude nějaká zábava. Vopravdu vo nic nejde.“ Chvíli jen tak sedim a čekám. „Tak jo,“ vypadne z něj. Vytřeštim oči. On se ani necuká. To šlo nějak hladce. To je nějaký divný, v tom něco bude. „Sundej si ty rovnátka a dem.“ „Hmm…“ otočí se. Vyndá je z pusy a z batohu vytáhne krabičku. Jdeme chodbama vagónů. Jdu první a on za mnou. Mlčíme. Dojdeme ke dveřím jídelního vagónu. Už vidim Petru. Sedí u okna u stolu pro čtyři. Markéta sedí proti ní. Otočim se na Tomáše, jestli si to náhodou nerozmyslel. Díkybohu ne. „Dem na to,“ řeknu a odsunuju dveře. Petra mě hned zahlídne a usměje se. Něco prohodí s Markétou. „Ahoj holky,“ řeknu, když stojíme u jejich stolu, „můžem si přisednout?“ „Jistě,“ zazubí se Petra. „Hele, tohle je Tomáš.“ Ukážu na Tomáše a sednu si vedle Petry. „Ahoj,“ řekne strašně nesměle. „Čau,“ řekne Markéta, „sedni si.“ Ukáže na místo vedle sebe. Koukne se šibalsky na Petru. Tomáš se posadí. „Tome, tohle je Petra a tadyto Markéta,“ představím mu je. „Co ste si daly k jídlu?“ ptám se jich. „Ale nic. Dvoje hranolky a bílé víno,“ řekne Petra moravskym přízvukem.. „Kam jedete?“ zeptám se. „My jedeme do Žiliny za kámošema,“ odpoví Markéta. „A vy?“ „Já jedu za babičkou do Liptovskýho Mikuláše a tady Tom jede až do Košic.“ „Vy nejedete spolu?“ podiví se Petra. „Ne, my se známe jenom z kupé. On totiž bydlí v Marjánkách a já v Praze. Vy ste odkaď?“ „Z Přerova.“ To je teda pěkná dálka z Prahy. „Objednáte si něco?“ zeptá se mě číšník, když přinese dvě bílý vína. „Dejte nám dvakrát gin-tonik a dvoje hranolky.“ „Dobře,“ poznamená si do bločku číšník a zmizí v nedalekejch dveřích od kuchyně. „Jakto, že ti prodá alkohol?“ Udiveně zašeptá Tomáš. „To je normálka…“ Povídáme si z holkama, co budou dělat o prázdninách, a tak o všem možnym. Mezitim číšník přinese pití a hranolky. Jíme a upíjíme. N Tomovi je poznat, že skoro vůbec nepije, protože mu ten jeden panák ginu v pití rozvázal jazyk. Je uplně špičkovej. Schválně mu objednám pití ještě jednou. Ani se nebrání. Vypráví všechny možný vtipy, zajímavý historky, jak u nich honěj v lese zvířata a vždycky si někdo něco udělá. Speciálně nějakej Milan je prej furt někde zlomenej. Tomáš je prostě skvělej. Je tak nevinnej. Je tak naivní. Ty jeho historky jsou tak stupidní, že jsou úplně skvělý. Nikdy bych to do něj neřekl. Takovej íkvouš to byl a teď tohle. Holky na něm uplně visej. „Musim jít na záchod. Půjdeš se mnou Petro?“ řekne Markéta. Všechno už je snědený a vypitý. „Zaplatíte to kluci?“ zeptá se nevinně Markéta. „Jasně,“ řeknu. „Pudete se pak podívat k nám do kupé?“ jako nic se zeptá Markéta. Vidim, jak se Tomáš nadechuje, aby řekl, že nemůže. Ale já to nedopustim, celou dobu jsem na tuhle otázku čekal. „Jo,“ řeknu se samozřejmostí v hlase. Tomáš jen vydechne a vyvalí na mě oči. Holky odešly. „To je v pohodě,“ řeknu mu a usměju se na něj. Nic neříká, je jenom vidět, jak hrozně přemejšlí. Asi mu to moc nejde. Tváří se divně, legračně a hloupě. Musím se tomu smát. Po chvilce přijdou holky. Zvedám se. „Jsme samy v kupé a bylo by nám tam ty tři hodiny docela smutno,“ vysvětluje Petra, já se na ni spyklenecky usměju. A tak jdeme ven z jídelního vozu a držíme se za rukce. Vejdeme k nim do kupé. Holky zamknou a zatáhnou záclonku. Vlak monotónně duní a pohupuje se. Někdo klepe na sklo dveří. Petra rozsvítí. Má na sobě jenom dlouhý tričko. Otevře dveře. Kvůli zácloně nevidim, kdo to je. Vstává i Markéta. „Pasová kontrola,“ zazní hlubokej hlas. Muž v tmavě-modrý uniformě vstoupí do kupé. „Vaše pasy, prosím,“ řekně, a když zahlídne, že jsme všichni prakticky nahý, tak se provinile usměje, jakože nechtěl rušit, ale že musí. Holky začnou vyndavat svoje pasy z tašek. Já se přehoupnu na druhou stranu postele a vyndám z kapsy kalhot pas. Všechny si prohlídne. Všechno v pořádku, ale pak se najednou skloní a řekne: „A on jede na černo?“ No jo, zapomněli jsme na Tomáše. On si klidně spí. „Tome. Tome, vstávej,“ snaží se ho Markéta, co nejjemněji, vzbudit. Po chvilce rozlepí oči a převalí se na druhej bok. „Kde máš pas?“ zeptá se Markéta. „Co? Pas?“ Markéta přikývne. „V batohu, proč?“ začíná se probouzet. „No, to bude asi problém, ten má v našem kupé,“ řikám a oblíkám si kalhoty. Celník se docela ošklivě podivá. Asi ho už ta vlídnost přešla. „Já tam skočim.“ Zvednu se a bosej a bez trička běžim pryč. „Za chvíli sem zpátky, pane kapitáne,“ křiknu v běhu na celníka. Naštěstí v tudle dobu nikdo po chodbách nechodí a nikdo mi nepřekáží, ani se nikdo nediví mýmu skromnýmu oblečení. Probíhám přes ukrutně studený kovový spoje vagónů. Vběhnu do našeho kupé. Je tam tma. Rozsvítim. Oh, sorry! V kupé je nějaká paní se dvěma malejma klukama. Světlo je všechny vzbudí. „Promiňte, ale...,“ začnu prohrabávat Tomášův bágl. ... Sakra, kde je ten podělanej pas. ... Jo, mám ho. „...já sem musel najít pas, opravdu se omlouvám.“ „Aha mamička, ten ujo nieje oblečený,“ uchechtává se klučina. Maminka hodí kyselej pohled, jako že je strašně pohoršená a že by se kluk neměl koukat. „A pozri, má aj náušnicu tuná…“ třeští na mě oči a ukazuje si na místo, kde má bradavku. Vybíhám z kupé a mažu zpátky k holkám. Ještě zaslechnu, jak maminka poučuje. Dělá ze mě odstrašující příklad dnešní nebezpečný a pokleslý mládeže. „Tak tady to je,“ z hluboka oddechuju a podávám pas celníkovi. Tomáš sedí na posteli a mne si oči. „Máte štěstí, ještě chvíli a musel by se mnou vystoupit na hranicích,“ vysvětluje celník přísně. „Ale teď je to v pořádku. Nebo ne?“ Zamrká svejma velkejma kukadlama Petra a usměje se tak nevinně, že se celník prostě nemůže zlobit. „Jistě slečno, ale ať se to příště už neopakuje,“ snaží se nám vynadat, jenže se usmívá. „Rozkaz, pane,“ zasalutuju s úsměvem. Petra na něj zapůsobila. Celník nám vrací naše pasy a pochoduje dál. Tomáš sedí zničeně na kraji Markétiný postele. Hlavu má svěšenou. Pomalu se oblíká. Markéta vedle něj bezradně sedí a přes svoje blonďatý vlasy se na něj dívá. Sednu si na postel naproti Tomášovi, Petra si sedne vedle mě a opře o mně hlavu. „Co je, Tome?“ zeptám se nechápavě. Markéta smutně pokrčí ramenama. „Je asi jenom rozespalej,“ pokusí se Petra vysvětlit, co je s Tomášem. Ten si mezitim už oblíkl všechny svoje věci. Zvedá se a odchází z kupé. Prostě a jednoduše odchází beze slova a se sklopenou hlavou. „Asi bych měl jít s nim.“ „Ne, ještě tu zůstaň,“ žadoní Petra a líbá mě na rameno a tvář. „A co Markéta?“ Ta jenom pokrčí ramenama. „Myslim, že bych neměl,“ dívám se Petře přímo do očí. „Hmm...,“ natáhne se a začne mě líbat. Chvíli se líbáme. Pak se ale zvednu, seberu si tričko a boty a vykročim ven z kupé. Ve dveřích se otočim. „Tak čau, byly ste fakt skvělý,“ říkám. Je to neuvěřitelně trapný. „Hele, počkej,“ vyskočí Markéta na nohy, „řekni mu, že je fakt super.“ Mrkne na mě a usměje se. Dá mi pusu na tvář. Já se otočim a jdu pryč. Slyšim, jak se zaklaply dveře. No a co teď? ... Kolik je hodin? Podivám se na hodinky. No, mám přesně půlku cesty za sebou. Holky za necelou hoďku stejně vystupujou. Ujišťuju se, že odejít bylo to nejlepší. Co ale teď s Tomem? Mám na něj mluvit? Vždyť přece neudělal nic špatnýho, vždyť je to úplně normální. Nechám to na něm, když bude chtít, tak ... , a když ne, no tak se nic neděje. Vejdu do kupé. Je tam tma. Jak otevřu dveře a odhrnu záclonku, tak sloup světla z chodby osvítí Tomáše. Sedí tam, loktama je opřenej o kolena a tvář má schovanou v dlaních. Sednu si na svoje místo, opřu se a poslouchám. Čekám na slovo. Poslouchám. A nic, jen tichý oddechování těch dvou prťat. No, aspoň že Tom nebrečí. Sedim. Poslouchám. Poslouchám. Vlak tiše duní a nadskakuje. Poslouchám. Poslouchám. Usínám. Spim. „Maťo, něrob!“ „Ale mama?“ Probouzim se. Děti skáčou po sedadlech. V kupé je zhasnuto, ale přece je tady světlo. Svítá. Tomáš spí. Kouknu z okna. Obzor vzadu za vlakem je uplně černej. Ale vepředu je už bílo. Kolik je hodin? Aha, bude pět. Už budu muset vystupovat. „Promiňte,“ otočim se na paní, „už bude Liptovský Mikuláš?“ „Áno, teraz bol Ružomberok. Za takých petnácť minút.“ „Ďakujem,“ odpovím už slovensky. Tak už jsem na Slovensku. Odteďka už jenom slovensky. Jé, můj pas. Sáhnu po pasu na stolku. Co tam dělá? A jakto, že mě nebudili slovenský celníci? To je nějaký divný. „Prepáčtě,“ snažim se na pani slovensky, „něvietě, či ma budil colník?“ Paní se na vteřinku zamyslí. „Hej, ale ten pán tu,“ ukáže na Tomáše, „mu ukázal Váš pas a povedal, že je Váš priatěľ a že Vás němáme budiť.“ „Ďakujem pekně,“ poděkoval jsem paní. Takže Tomáš mu dal můj pas, hm. Zvednu se, strčim pas do kapsy. Z tašky vytáhnu walkmana. Vyndám kazetu. Nirvanu jsem už doposlouchal. Co si pustim teď... , z hluboka se nadechnu a těžce oddechnu, ... na ten odchod? Prohrabuju se v báglu. Chtělo by to něco pomalýho. Ah, Smashing Pumpkins - Adore. To je vončo. Zastrčim kazetu. Walkmana dám do kapsy. Provlíknu sluchátka pod tričkem. Jo, málem bych zapomněl na brejle. Hrábnu do tašky, vytáhnu svoje super voči a posadim si je na hlavu. Chtělo by to trochu přegelovat a učesat. Vytahnu hřeben, zavřu tašku a vyrazim na záchod. Vytvořim si svuj super účes, vymočim se, omeju si obličej. A teď zpátky do kupé a za chvíli vystupovat. Ach jo. Tadle cesta byla nakonec lepší, než jsem čekal. Ani nechci, aby skončila. Jdu chodbou. Dívám se z oken. V dálce se ztrácí Liptovská mara. Přehrada, o který mi matka vypráví vždycky, když tudy jedeme. Jak se tam koupala, a že se tam dokonce i za hluboký totality serfovalo. To bych teda rád viděl, ale aspoň se snažila, to se jí musí nechat. Jo, tahle přehrada taky značí, že už budem v Mikuláši. Vejdu do kupé. Děcka tam pořád blbnou. Jsou zlatý, takový roztomilý. Kouknu na Tomáše. Pořád spí. Měl bych mu vyřídit aspoň ten vzkaz od Markéty. Měl bych se s nim rozloučit. Budit ho ale nechci. Jo, mám to. Do oka mi pad jeho zelenej sešit. Otevřu ho a najdu poslední báseň. No, ale co napsat? Chvíli přemejšlim. Prostě vezmu tužku a budu psát. ‚Čau Tome, chtěl sem se rozloučit. Víš, když si nastoupil, tak sem si myslel, že budeš takovej ten blbeček, íkvouš. Ale šeredně sem se spletl. Seš fakt skvělej. Doufám, že na tudle cestu budeš vzpomínat rád jako já. Jo, Markéta tě pozdravuje a mám vyřídit, že seš skvělej. :-) Škoda, že holky už asi neuvidim. Dávat ti moji adresu nebo telefon, by asi nemělo cenu. Měj se dobře a snad se někde někdy potkáme. LUKÁŠ‘ Vlak už vjel do města, který mi je docela dobře známý. Beru tašku. A jdu ven. „Dovi,“ řeknu paní a mrknu na kluky, „čautě, chalani.“ Usmějou se na mě. Teď ty strašný schůdky. Čerstvej studenej vzduch. Horskej větřík mi foukne do obličeje. Vkročim na asfalt nástupiště. Tak jsem tu. Konečně. Asi nějak podvědomě jdu pod okno kupé a koukám, jestli neni Tomáš vzhůru. Tak moc bych mu chtěl říct ahoj. Spí. Otočim se zády. Koukám na nádražní budovu. A čekám. Nevim na co, ale čekám. Nechce se mi vykročit vstříc prázdninám. Nechci bejt na Slovensku a už vůbec nechci k babičce, ale už jsem tu. Na posilnění si vytáhnu z kapsy krabku cigaret. Jednu si strčim mezi lepkavý rty. Zvednu zapalovač, zakryju ho rukou a škrtnu. Vyšlehne z něj plamen. Zhluboka natáhnu kouř. Chvíli ho v sobě držím a pak zhluboka vyfouknu. Modrej kouř se ve větru rychle rozptýlí. Natáhnu znova. To sem potřeboval! „Neměl bys kouřit, škodí to zdraví.“ Prudce se otočim. Tomáš je opřenej v okně a zeširoka se na mě směje. Má zase nasazený ty strašný rovnátka. Usměju se a vyndám cigaretu z pusy. „Máš pravdu,“ řeknu a odhodim ji. Vůbec nemám tušení, proč. Nějakej kluk, kterýho jsem nikdy v životě neviděl a kterýho už nikdy znova neuvidim, se kterym jsem strávil jenom několik málo hodin svýho života, a já kvůli němu odhodil cígo. To je ale divný!!! Vlak se rozjíždí. „Dík,“ řekne s úsměvem. Jen tak tam stojim a usmívám se na něj a on na mě. Ani jeden z nás nechce říct to poslední sbohem. Ale proč? Vždyť se neznáme ani deset hodin. Nic. Ani slovo. Stojim a koukám, jak vlak odjíždí. Z okýnka se v dálce zatřepe ruka. Zvednu svoji a mávnu s ní. Už je daleko. Už se schoval mezi domy. Stojim a dívám se tím směrem. „Tak čau,“ řeknu nakonec spíš jenom pro sebe. Otočim se. Dám si na oči sluneční brejle, i když je ráno a slunce nesvítí. Zašmátrám rukou v kapse a vytáhnu krabičku cigaret. Nasadim ten správnej drsňáckej výraz s cigárem v koutku. Zvednu tašku ze země a vykročim ...

---