Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Bylo pět hodin ráno. Celé město ještě spalo, jen já jsem se probudil. Tak brzo ráno jsem snad ještě nikdy sám od sebe nevstal. Většinou vstávám až kolem desáté. Sednu si na kraj postele. Promnu si oči a prsty si prohrábnu vlasy. Jsou mastné a přeležené. Ještě jednou si promnu oči. Konečně si zvykly na ranní ostré bílé světlo. Počkat?! Venku je na tuto hodinu nějak moc světla. Pomalu se zvednu a jdu k oknu. Odhrnu záclonu, sáhnu po klice a otočím. Trhnu s ní a okno se přede mnou s vrzáním rozevře. Do obličeje se mi opře slabý vánek s krásnou vlhkou vůní přicházejícího jara. Brr. Je docela zima, ale dá se to vydržet. Rychle očima přeběhnu město ležící přímo přede mnou. Nikde se nic nehýbe. Pět hodin ráno a v ulicích ani živáčka. Copak je víkend? Ne, je přece středa. Jak to, že nikdo nejde do práce? Opřu se lokty o rám okna a vykloním se ven, abych viděl před svůj dům. Snažím se zaostřit na chodník. Asi bych si měl pořídit brýle, moc dobře nevidím. Hmm, nikde nikdo. Ani auta po silnicích nejezdí, dokonce ani žádné auto nestojí u chodníku. Je to strašně divné. Jediné, co se na ulici pohybuje je několik listů. Převalují se po silnici. Když vítr trochu víc zafouká, lístky nadskočí a spoustou kotrmelců se posunou dál. Chvíli tento tanec pozoruji. Pořád se na ulici nic, kromě oněch listů, nehýbá. Není vidět ani človíčka, ani auto a ani kočka nebo pes neběhají po ulicích. Pomalu putuju zrakem po prázdných ulicích. Nic. Nikdo. Jen tmavěšedé asfaltové ulice, šedé domy s nevýraznými špinavými červenými střechami. Skáču očima ze střechy na střechu. Z okna do okna. Ani záclony se nehýbají, v žádném okně se nesvítí. Můj zrak nakonec spočine zcela vlevo. Na konci ulice, která probíhá kolem našeho domu, je malý zalesněný kopec. Šedozelené listy dubů se třepetají v lehkém vánku a tam nad špičkami temnězelených listnáčů, tam na vrcholu kopce stojí docela malý sytě bílý domek s rudou střechou, která jakoby vystupovala z toho všude se rozprostírajícího moře šedi. Žhne jak slunce. Září vysoko nad šedými stromy, šedými domy a svítí na šedobílé unavené a ospalé zimní obloze. Bílé zdi domu na dálku svítí, až se zdá, že obloha kolem je bělejší a stromy jsou zelenější. Je to divné, ale tohoto stavení jsem si ještě nikdy před tím nevšiml. Nevím, jak dlouho jsem se na tento maják uprostřed šedi díval. Vím jen, že k tomuto domu musím jít. Strašně mě přitahuje a láká. Dívám se na bílé zdi a rudou střechu. Dívám se. Dívám. Je na něm něco neobvyklého, magického. Brrr. To je zima. Rychle odstoupím od okna a prudce ho zabouchnu. Zima. Není divu, mám na sobě jenom trenýrky. Po celém těle mi naskákala husí kůže. Půjdu se osprchovat, alespoň se trochu zahřeju. Vejdu do koupelny. Rozsvítím světlo. Zrcadlo. Radši se na sebe ani nebudu dívat. Musím vypadat strašně. Moc jsem se nevyspal a kolik jsem toho vypil. Ble. Sundám si trenýrky. Vlezu do sprchového koutu. Zašoupnu za sebou dvířka. Pustím vodu. Horké kapky mi bubnují na hlavu a prochladlé tělo. Už mi není zima. Ta teplá voda mě celého uvolnila. Opřu se rukama o zeď a nechávám si kapky padat na obličej. Šššš. Zvuk tekoucí vody mně uklidňuje myšlení a naplňuje mě energií. Plesk, ťuk, plác. Dopadávají kapky. Poslouchám jejich zvuk. V mysli mám jen obraz toho domu. Žádné myšlenky, jen ten obraz.
Vyjdu ven ze sprchového koutu. Voda mi z vlasů stéká do očí. Poslepu nahmatám osušku. Nejdřív si utřu obličej, pak si vysuším vlasy. Osušku upevním kolem pasu. Podívám se do zrcadla. Hmm, chtělo by to oholit. Otevřu skříňku vedle zrcadla a z poličky vezmu holicí strojek. Cvak. Zmáčknu tlačítko, kterým se měl strojek zapnout. Nic. Sakra! Zaklepu se strojkem. „Tak funguj ty křápe.“ Vynadám mu. Cvak. Zase nic. Ze spodu odsunu kryt. Baterky uvnitř jsou, tak co se s tím krámem stalo? Znova se snažím zapnout. No a ani potřetí se nic neděje. Prohlédnu si v zrcadle tváře a přejedu je dlaní. No, není to zas tak strašný. Ale že ten strojek nefunguje mě opravdu štve, vždyť jsem ho nechal před týdnem opravit. Ach jo. Zhasnu v koupelně světlo. Vejdu zpátky do pokoje. Sundám ručník a hodím ho na postel. Obléknu se. Je tam pěkná zima, musím se pořádně obléct. V předsíni se obuju, kolem krku si omotám šálu, hodím na sebe kabát a na hlavu si narazím čepici. Z háčku na zdi vezmu klíče. Vyjdu do chodby. Zabouchnu a zamknu. Klíče si dám do kapsy u kalhot. Stiskem tlačítka přivolám výtah. Cink. Otevřou se dveře. Vejdu dovnitř. Buch. Dveře se zavřou. Zmáčknu nulu. Hůůu. Výtah se rozpohybuje. Sleduju, jak na číselníku ubíhají čísla. Dvacet, devatenáct ...., jedna á nula. Bzz. Buch. Cink. Vykročím ven z výtahu do setmělé vstupní haly. Klapání bot se rozléhá po hale a vrací se ve stovkách ozvěn. Tady také není ani živé duše. Vždycky tu je spousta lidí, ale dnes nikdo. To ticho je nepříjemné. Zzzz. To je ale zima. Vsadím se, že tam nahoře v okně bylo větší teplo. Dopnu si kabát až ke krku a vyhrnu si límec. Otočím se do leva. Stojím uprostřed široké asfaltové silnice, která se v dálce ztrácí. Po jejích stranách se tyčí domy. Vysoké i malé, ale všechny hnusně šedé. Daleko na konci asfaltky se do nebe zvedá tmavězelený kopec, který jako by byl v mlze. Na vrcholu kopce stojí jasný bílý bod s červenou střechou. Nevím proč, ale ten dům mě hrozně, až hrozivě přitahuje. Cítím, že když k tomu domu nepůjdu, tak ... Tak co? ... Nevím, ale musím se k němu dostat. Strčím si ruce do kapes a vykročím směrem ke kopci. Studený vítr mi sviští kolem uší. Slyším klapání svých bot o asfaltový povrch ulice. Klap. Takové ticho. To je strašně divné. Rozhlížím se kolem, ale nikoho nevidím. Dívám se do oken. Ani náznak, že by se tu vůbec někdo někde hýbal. Najednou mi dojde, že na nebi nevidím ani žádné ptáky. Vždycky jsou slyšet vrány. Ten skřehotavý zvuk, to ohavné krákání jsem vždycky nesnášel, a teď, když najednou není, tak mi chybí. Divné. Divné, strašně divné. Celá tahle situace je nějaká podivná. Vypadá to, jako bych byl jediný žijící člověk v tomhle městě. Co kdybych na někoho zkusil zazvonit. Zastavím se. To je dobrý nápad. Vyrazím ke vchodu nejbližšího domu. Přečtu si jména u zvonků. Tak na koho zazvoním? Nikoho neznám. Hele, tady bydlí nějaká paní se strašným jménem. Určitě to bude nějaká stará baba, která je ochotná člověka přetáhnout holí, jenom aby si mohla v autobuse sednout. Jestli babka ještě spí, tak mi bude potěšením ji vzbudit. Položím prst na zvonek. Představuji si, jak jí to v bytě vyzvání a jak z toho „děvče“ musí šílet. Po chviličce sundám prst z tlačítka a čekám, že se ozve hlas rozzuřené stařeny. Čekám. Nic. Nikdo není doma. No co, zazvoním jinam. Zmáčknu další zvonek. Zase čekám a zase nic. To je divný. Prstem přejedu odshora dolů všechny zvonky. Teď už se mi musí někdo ozvat. Nic? Znovu zazvoním na všechny zvonky. Pro změnu nic. Bože, tohle město je snad úplně prázdný. Běžím ke vchodu vedlejšího domu. Zkusím všechny zvonky. Nic. Pořád nic. Další dům. Zvoním. Nic. Teď to zkusím na druhé straně ulice. Taky nic, ani zapraskání v mikrofonu. Další dům. Nic. Další. Nic. ... Nic. ... Nic a zase nic. Udýchaný si sednu na obrubník a ztěžka oddechuji. „Že by tady opravdu nikdo nebyl?“ Říkám nahlas. Ale proč? Třeba byl poplach a všichni se teď v krytech schovávají před náletem. Ne, to bych slyšel sirénu taky. A určitě by po ulici někdo pobíhal, nebo by tu byl aspoň nepořádek, popadané věci a tak. Co se asi tak mohlo stát? Saddám na nás poslal smrtící plyn, vyvraždil celé město, jenom já jsem to zaspal. Tento nápad mi na tváři vyloudil úsměv. To je naprostá blbost. Co se, proboha, stalo?! No, nic. Domek mě volá. Zvednu se z obrubníku, který mě už pěkně studí. Strčím si prochladlé ruce do kapes a vykročím prostředkem ulice ke kopci. Co kdyby mě něco zajelo? To těžko, zatím jsem tu neviděl jediné auto, dokonce ani kolo, a nevypadá to, že by v nejbližší době tudy mělo něco projet. Přemýšlím o zvláštnosti situace, ve které se nacházím. Klap, klap. Dopadají moje zimní masivní boty na vozovku. Jdu dlouho. Míjím domy. Spoustu domů. Jeden za druhým za mnou mizí. Zdají se mi všechny stejné. Stejně šedé. Všechno je šedé. Obloha je šedá. Jen ten dům tam na kopci je jiný. Tůůů. Leknu se. Rychle se otočím. Bože, auto. Uskočím na stranu. Vrrrr. Proletí kolem mě černá limuzína. Cítím, jak mi po celém těle vyskočily ledové krůpěje potu. Strašně jsem se lekl. Skoro se mi zastavilo srdce, které teď buší jak o závod. Cítím ho až v krku. Rychle se zvednu ze silnice. Auto ujíždí pryč. „Stát, stát!!! STÁÁÁT!“ Křičím za limuzínou a běžím. Snažím se jí dohonit, ale nejde to, je příliš rychlá. Po chvíli sprintu mi dojde, že to nemá cenu. Auto už zmizelo. Beze stopy. Předkloním se. Opřu se o kolena a zhluboka dýchám. Hluboko v krku cítím krev. Nemůžu polknout. Asi jsem to s tím během trochu přehnal. Au, při tom pádu jsem si pohmoždil bok. Zítra tam budu mít pěkně velkou modřinu. Tsss, to bolí. Těžce se narovnám a kulhavým krokem jdu dál. Třeba na to auto ještě narazím. Ohlédnu se do zadu. Už žádné auto. A můj dům? Ten je tak daleko, že už ani není vidět. Kopec je ale taky daleko. On se snad vůbec nepřiblížil?! Zdá se mi, že je pořád stejně daleko. To se mi určitě jenom zdá. Kráčím dál. Bok mě bolí. Začíná mě bolet i žaludek. Já jsem si nevzal nic k jídlu. Začínám se rozhlížet kolem, jestli náhodou něco k snědku neuvidím. Ne, mám smůlu. Třeba mám žvýkačku. Plácám se po kapsách na kabátě. Tady nic. Tady taky nic. V kalhotách taky nic. Tady? Aha, tady něco je. Trochu si rozepnu kabát, aby neuniklo moc tepla, a sáhnu do náprsní kapsy. Vytáhnu půlku sušenky. Oh, díky Bože, že jsem si ji v kabátě zapomněl. Jinak bych asi umřel hlady. Vysunu sušenku z obalu. Otevřu pusu a s neuvěřitelnou slastí se do ní zakousnu. Její sladká chuť je vysvobození. Přivírám oči a zahryznu se podruhé. Celou hlavou mi zní křupání. Po dlouhé době to je jiný zvuk, než klapání bot a svištění větru. Skoro jsem zapomněl na to auto. Začínám pochybovat, jestli to vůbec auto bylo. Třeba jsem měl vidiny z hladu. Teď už je mít nebudu. Mám svou sušenku. Chřup. Ukousl jsem další kus.
„Ahoj, Petře,“ ozve se hluboký chraplavý hlas. Přestanu žvýkat. Otočím se do zadu. Tam nikdo.
„Hej, mluvil na mě někdo?“ zakřičím a točím se dokola, abych někoho uviděl. Nikdo tu ale není, nebo aspoň nikoho nevidím.
„Měl by sis ten holící strojek nechat opravit na Svatopetrském náměstí. Je to pěknej šmejd, ale tam ti to opravěj nejlíp v celým městě.“ Zní hluboký hlas, jako když dopadá kamení na dlažbu. Rozhlížím se kolem. Pozoruju okna. Nic.
„Tak, sakra, jestli mluvíte se mnou, tak buďte tak hodnej a ukažte se!!!“ Zazní ulicí můj hlas. Žádná odpověď. To je ale zvláštní. Ten hlas jsem v životě neslyšel, tak jak mě můžou znát? A jak vlastně ten někdo může vědět, že se mi zase rozbil holicí strojek? Já už opravdu nevím. Zase nějaká divná událost. Nejdřív tu nikdo není, potom mě skoro přejede auto a teď... Teď na mě někdo mluví, ví to, co vím jenom já, a já ho nevidím. Nikdo tady není, tak jak může někdo mluvit. Už mě to štve. Jdu se podívat do nějakého domu, který tu nikdy před tím nebyl. Město je liduprázdné. Dějí se tu neuvěřitelný věci. A já, já jsem hrozně unavený. Už jdu víc jak půl dne. Chce se mi spát. Jdu, jdu a jdu a kopec je pořád stejně daleko. To bude určitě nějaký hloupý vtip, nějaká moje stupidní představa.
„Kašlu na nějakej barák!“ zařvu do ulice, „Slyšíte? Kašlu!“ Křičím do všech směrů. „Teď jdu domů.“ řeknu tiše a rozhodně. Otočím se ke kopci zády a vykročím domů.
Je pět hodin ráno. Celé město ještě spí, jen já jsem se probudil. Tak brzo ráno?! Nohy přehodím přes okraj postele. Protřu si oči. Těžce se zvednu z postele a jdu k oknu. Odhrnu záclonu, sáhnu po klice a otočím. Trhnu s ní a okno se přede mnou s vrzáním rozevře. Do obličeje se mi opře slabý vánek s chladivou příchutí přicházejícího jara. Hmm, je docela zima. Rychle očima přeběhnu město ležící přímo přede mnou. Nikde se nic nehýbe. To je víkend? Ne, je přece středa. Proč lidi nepospíchají do práce? Opřu se lokty o rám okna a vykloním se ven. Snažím se zaostřit na chodník před domem. Taky nikdo. Auta taky nikde. Je to strašně divné. Po silnici se převaluje jen několik listů. Točí se ve vzdušných vírech. Pomalu přeskakuji očima z jedné šedé prázdné ulice do druhé. Všude se tyčí šedé domy. Dívám se do oken. Světlo nikde nesvítí. Vždyť venku je světla dost. Upřu zrak podél zdi vedle okna. Na konci ulice je malý zalesněný kopec. Šedozelené listy dubů se tetelí v mírném větříku a tam nad vrcholky stromů stojí docela malý sytě bílý domek s rudou střechou, která žhne jak slunce. Září vysoko nad šedými stromy, šedými domy a zasekává se do šedobílého zataženého a studeného zimního nebe. Bílé zdi domu na dálku svítí, až se zdá, že obloha kolem je bělejší a stromy jsou zelenější. Je to divné, ale tohoto stavení jsem si ještě nikdy před tím nevšiml. Dlouho pozoruji tuto záhadnou stavbu. Cítím, že se tam musím vydat. Dívám se na bílé zdi a rudou střechu. Dívám se. Dívám. Něco je tu neobvyklého. To stavení má v sobě nějaké zvláštní kouzlo. Přejedu si dlaní po tváři. Jenom se ještě oholím a vyrazím. Vejdu do koupelny a zapnu světlo. Ze skříňky vezmu holicí strojek. Klap. Jak to, že to nefunguje? Zaklepu se strojkem. Zkusím ho zapnout znova. Nic? Chvíli se dívám na strojek. Něco není v pořádku. To se mi asi jenom zdá. Budu si muset nechat narůst plnovous. Vyjdu z koupelny. Obléknu se. Zavřu okno. Zhasnu světlo. V předsíni si obleču šálu, čepici a kabát. Z háčku na zdi vezmu klíče. Otevřu dveře. Vejdu do chladné chodby. Zabouchnu a zamknu dveře. Přivolám si výtah. Strčím klíce do kapsy od kalhot. Tsss. Au. Rýpnul jsem si klíčema do boku. To to bolí. Mám pěkně naražený bok. Musím tam mít pěknou modřinu. Za bodavé bolesti se zamyslím. Proč jenom mám tak divný pocit? Nastoupím do výtahu. Buch dveře se za mnou zavřou. Natahuju ruku, že zmáčknu číslo patra.
„Tohle není v pořádku, tohle se mi už někdy stalo. Ne, k tomu domu jít nesmím,“ řeknu a vyběhnu z výtahu. Odemknu si dveře. Sundám čepici a odmotám z krku šálu.
Pět hodin ráno? Vždycky vstávám až kolem desáté. Za bodavé bolesti Levého boku se zvednu z postele. To mám ale pěknou modřinu. Je velká asi jako moje dlaň. Taky to podle toho bolí. Otočím se směrem k oknu. Venku je nějak moc světla. Takové chladné a špinavě bílé. Dojdu k oknu. Záclona je už odhrnutá. Asi jsem ji včera zapomněl zatáhnout. S vrznutím otevřu okno. Fouká slabý studený větřík. I celkově je docela zima. Město se zdá docela nehybné. V ulicích se nic nehýbe, ani auta nejsou vidět. Je středa ráno. To už se ve středu nechodí do práce? Kam zmizel onen každodenní shon do práce. Vykloním se ven z okna. Opravdu, nikde nikdo, ani na chodníku před domem. To je nějak divný. Všude přede mnou stojí šedé, špinavé a vybledlé domy. Bloky dělí tmavěšedé asfaltové silnice. Na konci silnice, která vede kolem našeho domu se tyčí do chladné popelavé oblohy kopec. Zelené duby vypadají, jako kdyby byly v mlze, ale nejsou. Z tohoto nezvyklého moře šedi mám nepříjemný pocit. Tento pocit umocňuje na vrchu kopce stojící sytě bílý domek s krvavě rudou střechou. Intenzivní barva domu prosvětluje celé jeho okolí. Ten dům jsem v životě neviděl. Něco mi na něm nehraje. To není normální. Upřeně se na něj dívám. Měl bych se jít na něj podívat. Něco mi šeptá: ‚Jdi k tomu domu, jdi tam‘. Jo, půjdu tam, jen si ještě skočím do koupelny. Žárovka prosvítí bíle vykachličkovanou koupelnu. Jsem nějak zarostlý. Otevřu skříňku a sáhnu po holicím strojku. Přiložím ho k tváři. Prst mám na tlačítku: on/off. Zarazím se. Něco mi říká, že strojek nebude fungovat. Ale vždyť jsem ho dal minulý týden opravit. Cvak. Nic. On opravdu nefunguje. Něco není v pořádku. Něco se tu děje. Něco není v pořádku. Jak to, že jsem věděl, že nebude fungovat? Hm, to byla asi jenom náhoda. Au, zase. Shrnu si trenýrky a podívám se na svojí modřinu. Kde jsem k ní přišel? Natáhnu si je zpátky. Jdu zpátky k otevřenému oknu. V ruce pořád držím holicí strojek. Vykouknu z okna. Podívám se na ten barák. Chvíli přemýšlím. „Asi budu muset nechat ten strojek opravit.“ řeknu. Dojdu k psacímu stolu. Odložím strojek a zvednu plán města. Otevřu ho v části, kde je seznam ulic. S... Svatý. Aha, tady to je Svatopetrské náměstí. Hej, co chci na tomhle náměstí? Opravit strojek? Ale vždyť jsem tam v životě nebyl, tak jak vím, že tam opravujou strojky. Hmm, to je zvláštní. ... Brrr. Od okna pěkně táhne. Zabouchnu ho. Zatáhnu záclonu. Rozběhnu se do předsíně. Hmátnu do náprsní kapsy u kabátu. Vytáhnu půlku sušenky. Je tam, já to věděl. Tohle není dobrý. „Tohle není dobrý. Tohle není dobrý!“ Zvyšuju hlas. „Tohle se už jednou stalo.“ Přikyvuju si hlavou. Já to ale nechci. Na co je město bez lidí celé v šedé barvě? „To je špatnej, hodně špatnej vtip.“ křiknu. „Ale mě je to docela jedno, ať je to čím chce, já du teď spát, protože nikdy v pět ráno nevstávám.“ řeknu rezolutně. Hodím mapu na stůl a ulehnu do postele. Tsss. Ten bok mě strašně bolí.
Áh. Kolik je? „Cože?“ vydechnu. „Pět?“ Už jsem zase vstal tak brzo? Kouknu z okna. Obloha je zatažená a špinavá. Asi bude pršet. Hmm, měl bych se podívat ven. Něco mě nutí, abych šel k oknu. Stoupnu si a .. sss, au... zase mě bolí ten naražený bok. Dokulhám k oknu. Odhrnu závěs a rychlým pohybem ho otevřu. Tůůů. Vrrr. Krá, krá. „Taxi!“ Obrovské množství zvuků se na mě z venku vyhrne. Podívám se dolů na ulici. No, jako obvykle. Všude pobíhají lidi. Maminky tahají dítka do školy. Muži v kabátech, s kravatami, kufry v jedné ruce a s mobilními telefony v druhé přebíhají přes ulici, nebo nastupují do svých super aut. Otočím hlavu úplně do leva. Na konci dlouhé ulice je tmavězelený kopec porostlý smrky. Nic víc. Odshora až dolů jenom stromy. Žádný dům. Nic. „Konečně,“ vydechnu. Teď se půjdu vyspat. Potom odnesu ten ‚šmejdskej‘ holicí strojek do opravny. Není nad normální den. Není nad deset hodin spánku.
Písmák