Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Žeby další "soap-opera"??? Co vy na to pane Železný?
--- Úplný konec ---
Už je tomu sedm let a sedm dní, co Sue Allen odešla a J.R. trpí nedostatkem sexu. Kde jsou ty časy, kdy byl mladý a ženy na něj sedaly jak vosy na bonbón. Je mu skoro osmdesát a stáří mu do tváře vrylo tisíc a jednu vrásku.
Ten sedmý večer šel se sklenkou whisky ulehnout do svého pokoje. Jde chodbou a srkavě přikrmuje svou cirhózu jater, když tu nahlédne do pokoje své neteře Lucy.
„Spí nahá,“ vydechl J.R. dívaje se na odhalenou hruď skoro čtyřicetileté Lucy. Pomalu k ní přikročil a zatřepal jí rukou před očima. Spí. Zvířecí instinkty se najednou ve starcově těle probudily a J.R. se zmocnil nevinné, ubohé a bezbranné spící ženy. Po minutě se celý rozlámaný vyhrnul z její komnaty, spokojeně se usmíval (jestli se tomuto ksichtu dá říct úsměv) a utíral si pot z čela.
Ráno nic netušící Lucy odchází na svou čarodějnickou seanci. Spolu se sedmi dalšími starými pannami se věnují čarodějným radovánkám. Dnes je na pořadu vyvolávání duchů.
„Tak, holky, koho budeme vyvolávat?“ otázala se hlavní baba jaga.
„Co takhle zkusit moji babičku, sestry?“ zkusila Lucy. Všem se její nápad zalíbil, a tak začaly vyvolávat zesnulou Miss Ellie. Když ji bez problémů vyvolaly, tak ta Lucy sdělila, že ji v noci J.R. znásilnil.
„Mně se něco podivného zdálo,“ uleknutím hýkla Lucy. „Zdálo se mi, že jsem v nějaké studené kobce a že na mě kape sliz a strašně mě při tom tlačily kalhotky. To byl asi Džejárův pindík.“ Na chvíli se odmlčela. „Má ho totiž hrozně malýho,“ začala se strašlivě smát. Sestry se ani nepohnuly a jenom se na ni vyděšeně dívaly.
„Sestro Lucy, ehm, je mi nepříjemné ti to říkat, ale do našeho spolku již déle nemůžeš patřit, sem mohou pouze panny, a to ty teď jaksi, ehm, nejsi,“ opatrně kroužila hlavní baba jaga kolem horké kaše.
„Cóoo????“ vzkřikla Lucy. „Já ale za to nemohu, já jsem to nechtěla! Já k vám chci patřit... Chci být panna... Ach néé, můj život, můj svět se zhroutil... hik, škit... cóóó búúúhúhúdúú děééláát?!“ rozeřvala se jak malé rozhýčkané děcko. Pak se náhle uprostřed jednoho vzlyku zastavila a prudce vydechla: „Já toho Džejára zabiju“. Šáhla si do výstřihu a vytáhla devítku Smith & Wesson a ječící vyrazila na South Fork.
Dojela svým BMW do rezidence Ewingů a vběhla do domu.
„Čau, ty rozmazlenej fracku,“ pozdravil ji nečekaně vlídně J.R. se skleničkou v ruce.
Prásk. Ozvalo se místo odpovědi. Lucy se sklonila nad mrtvým tělem a radostně prohlásila: „Jů, strejdo J.R., když seš mrtvej, tak tvůj obličej vypadá ještě gumověji než před tím. Neměl sis nechat dělat ten lifting.“ Šťouchla prstem do jeho tváře. Prst se jí ale zabořil hlouběji, než předpokládala.
„Vždyť je to maska!“ vykřikla. Hned v zápětí ji strhla a pod ní se objevila tvář Bobbyho. „Oh, eh, uh, strýčku Bobby, já tě nechtěla voddělat. To měl bejt J.R.“ Prásk, prásk, prásk... Nahustila si z lítosti do hlavy celý zásobník.
Pět minut tam tak oba leželi v kaluži krve, když tu náhle, kde se vzala, tu se vzala, přijela z práce Pamela. Jakmile je oba uviděla, hned s pláčem padla k Bobbymu, líbala ho, snažila se ho vzbudit a brečela. Ale marně. Hlavou jí prolétlo třicet let společného života s Bobbym, celých 2999 dílů Dallasu.
„Co si teď počnu? V šedesáti mě už nikdo nebude chtít,“ vzkřikla, skočila po pistoli, kterou držela Lucy v ruce, a zmáčkla spoušť. Nic.
„Co si teď počnu? V šedesáti mě už nikdo nebude chtít,“ vzkřikla znovu a zmáčkla spoušť. Nic.
„Co si teď počnu? V šedesáti mě už nikdo nebude chtít,“ vzkřikla ještě jednou. Cvak. Nic. Hrozně se naštvala. Zahodila pistoli. Rozhlédla se kolem sebe a rychle přemýšlela, čím by se nejrychleji zabila. „Ha, zeď.“ Rozběhla se proti ní. Zabořila se do zdi. No jo, ti zatracení Jižani stavěli domy ze dřeva, sádrokartonu a papundeklu. Vytáhla svou odřenou hlavinku ze zdi. Do oka jí náhle padl starý kovový svícen. Promnula si oko. Doběhla ke stolku, kde svícen stál. „Do prdele, proč se nemůžu normálně a rychle zabít?!“ řekla a nechápavě zavrtěla hlavou. Uchopila svícen do ruky a praštila se jeho kovovým podstavcem do hlavy. „Au,“ vyšlo z ní namísto krve. Začala nervózně podupávat. Vzteky zapištěla. Vytáhla z hlavy svícen a praštila se ještě jednou. „Sakra, zase nic?“ nenávistně se podívala na režiséra. „Už mě to přestává bavit. Proč mě ti diváci nechtějí nechat umřít, to fakt nevím, vždyť ta postava je uplně stupidní. Je mi to líto Larry, ale odstupuju od smlouvy. Neplatíte mi tolik milionů, abych si mohla nechat na hlavě štípat dříví,“ ječela na režiséra.
„OK, Victorie,“ ozvalo se ze zákulisí.
„Tahle herečka je tak namyšlená,“ zašeptal osvětlovač.
„Asi jí daly při těch plastikách silikon i místo mozku,“ prohlásil kameraman.
Najednou se Pam zapotácela, chytla se za srdce a i se svícnem zapasovaným v hlavě se zhroutila k zemi.
Večer přišel domů J.R. Jde do obýváku a tam vidí v kaluži krve ležet všechny tři. „Ježiššmajdá, voni fou mvtví,“ vyplivnul úžasem svou zubní protézu. Zvedl ji ze země a suše prohlásil: „To budu muset jít zase někam zapít.“
Po dvou hodinách permanentního chlastání si J.R. z ničeho nic usmyslel, že půjde navštívit Cliffa Barnese, svého úhlavního nepřítele, aby mu řekl, že se mu zabila ségra.
Cink. Otevřely se dveře od výtahu v 85. patře mrakodrapu Barnes-Wentworth Tower. Když se J.R. zastavil před dveřmi Cliffovy kanceláře, tak se chvíli zamyslel. „Že bych ho zabil taky?“ napadlo ho. „Jo,“ řekl nahlas. Zrakem přelétl místnost. Nejvíce jej upoutala kytka v květináči, která stála na stole sekretářky. Jako vražedná zbraň se zdá ideální, květináč je dost veliký a pevný, aby rozbil Cliffovi hlavu. Kytku schoval za zády a vstoupil. Hned za dveřmi ji vytáhl a rozpřáhl se k hodu.
„Ahoj, Džejáre, ty mi neseš kytičku? Ty jsi ale hodný,“ řekl Cliff. V tom na něj J.R. vrhl květináč, ale pokročilý věk zapracoval i na mušce a J.R. minul. Křach. Květináč proletěl oknem. Cuc. Nízký tlak atmosféry, který byl ve výši 85. patra, prudce vycucnul oba staříky ven. J.R. se dostal do vzdušné turbulence. Ta jej vymrštila třista metrů nad budovu a on se dostal do turbíny kolemprolétnuvšího Boeingu. Vzzzz. Ozval se zvuk jako z cirgulárky a z milého Džejára udělal vepřový protlak s velkým procentem tuku a rumovou esencí. Mezitím bezbranně se zmítající Cliff padá dolů. U rohu protějšího mrakodrapu se dostane do vzdušného víru. Křup.
--- Pěkný den Sue Allen ---
Je tomu již několik měsíců, co celá Ewingovic famílie vymřela. Ale co čert nechtěl, byl to jen sen Sue Allen, která se probudila po pádu z barové stoličky se strašnou kocovinou. Zase diváci dupali, až si vydupali třetí zmrtvýchvstání těchto skvělých, lahodných a čerstvých hrdinů. Ano, tito superhrdinové se dotkli srdcí nás všech. Tento superseriál, kterým Dallas bezesporu je, se dotkl života nás všech. Znovu jsme si mohli prožít každodenní trampoty, jenže tentokrát v křesílku, s pivečkem nebo štrikováním v ruce a u TéVé obrazovky. Přesně tak, tento seriál se svou sociální hloubkou dotkl všech všedních životů nejen v JůEsEj, ale po celém světě. Naše srdéčka škodolibě zaplesala, když viděla, že i život ostatních je pln nemanželských dětí, podvodných fúzí podniků a machinací s akciemi (vivat kupónovka), že každý z nás se aspoň jednou za den setká se svým novým vlastním či nevlastním bratrem, sestrou, otcem a dozačátku (rozuměj dokonce) i matkou. Hned spíme klidněji, když víme, že nejenom nám občas ten milionek protekne mezi prsty. Nuž ale skončemež toto smysluprázdné tlachání o ničem a vraťme se k opilé Sue Allen.
„Mně je blbě!“ zabědovala paní ex-Ewingová.
„To máte z toho, že pijete mnoho. Já jsem poslední básník barman.“ Pronesl vzletně pingl.
„Nekydej, na Toma Cruise nemáš. Radši mi nalej dvojitou skotskou. Za hodinu mám schůzku v dámském klubu a budu mít proslov. Z tohohle bolehlavu mě dostane jen pořádnej skotskej vyprošťovák.“
Glo glo, glo. „Tady to je.“
Ňuf, ňuch. „Todle není Džim Bím.“ Čiiííííí (to vylejvá tu whisku). „Dej mi radši nějakou neznačkovou kořalku, abych to nemusela furt vylejvat... a dvojitou, jo? ... Dík.“ Sue Allen do sebe kopla vyprošťováka a vypotácela se z baru. Vyjde na čerstvý smog. „Že by to přece jen nebyl sen?“ vyřkne s nadějí v hlase hledíce na něco, co by mohlo být DžejÁrův prst, který turbína Boeingu 747 špatně zpracovala. Šláp. Plesk. Mlask. „Ach ne!“ Byl to pouze psí trus, který někdo rozšlápl. Huh, naneštěstí to byl Bobby. Ten měl být přece zastřelen?!
„Ahoj, Sue Allen.“
„No nazdar,“ odpověděla. „To to bude doma zase smrdět,“ pomyslela si a hrdě vykročila vstříc lačným očím a krvelačným řečem svých kolegyň v klubu. Přišla ke krásnému jižanskému domku s pěkným zeleným parkem.
„Dobrý den, Sue Allen.“
„Ugh...“ ohlédla se Sue Allen směrem, odkud pozdrav přicházel. A koho paní už-ne-Ewingová nevidí, sama předsedkyně klubu zneužitých, odhozených a rozvedených (i několikrát) žen. „Aaa, dobré jitro, paní Trumpová.“
„No tak, Sue, říkala jsem ti, abys mi tykala. Měla jsi stejně strašné manželství jako já.“
„Ale nepovídej, Ivanko. Tys přece měla to nejhorší manželství.“
„Oh, děkuji,“ zčervenala Ivča Trumpová, „takovou poklonu si nezasloužím. Děkuji.“
„Ale zasloužíš ty blbá huso,“ procedila Sue Allen mezi zuby.
„Cos to říkala?“
„Ale nic, jen jsem si povzdechla, jak na nás, na ženy a obzvláště na tebe je život krutý.“
„To mi povídej. Ty chlapi si myslí, že budeme jenom doma. Plodit děti, uklízet dům...“
„...chodit po nákupech, plavat v bazéně a hloupě se opalovat. Je to od nich krutý. My chceme také žít. Chodit do práce. Potkávat se s novými lidmi. Svádět a uhánět na prachy opálené, vysoké, modrooké blonďáky se svaly jako melouny. Mladé a svěží jak jarní travička pokropená vlahou rosou. Bujné a silné jako hřebec, na kterém jezdil Vinnetou.“
„Bééé.. Óóóóhoohóó.. Sue Allen, ty mne dokážeš vždy tak dojmout. Tvé proslovy mne vždy chytí za srdce. Že jóó.. hóóóhóóholkyííí.“
„Aáááhhh, yóóó.. bůůúú...“ sborově odpovědělo deset dalších dívek kolem čtyřicítky, které se najednou objevily kolem Sue Allen a Ivany Trumpové. „Vy ste ale krávy,“ pomyslela si Sue Allen.
„Je mi líto, ale není mi nějak dobře. Asi bych měla jít nakupovat.“ Řekla paní Ewingová již nahlas.
„Smrk, pčík. Máš naprostou pravdu. Nakupování mi vždy spraví náladu. Pojďte holky, lets go shopping.“ vyřkla Ivana.
„Yeah,“ řekly ostatní a než se Sue Allen stihla rozkoukat, byly všechny členky klubu v prachu.
„Ty sou tak blbý, vždycky mi na to skočej,“ řekla pohrdavě. Otočila se na kramfleku a zamířila ke svému Porsche Cabrio. Usedla do kožené sedačky a ze sedadla spolujezdce zdvihla svůj diář. „Tak. Kolikátého to dnes je?“ zamyslela se, „áh, třináctého apríla a je zrovna pátek. Lepší den na práci jsem si nemohla vybrat. Dnes budu mít štěstí. Híí, hííí, hujííí. Takže, co tu máme. Dostat se z kocoviny – to sem udělala. Udělat zdvořilostní návštěvu v klubu – to sem taky udělala. Pak tady je: Zničit J.R.. Jé, tak to bude hračka. Á, černá kočka. Ná puťa, puťa nááá. Sakra, co to plácám. Čííí, číííí. Už je pryč. No nic. Jde se zničit DžejÁr. Híí, hííí, huiííí.“ Brm, brm, brrrrrr. Odstartovala svého poršáka.
Quíííí. Zabrzdila před svým mrakodrapem Sue Allen Tower v centru Dallasu. Vyjela výtahem do nejvyššího patra.
„Dobví den, paní Jůjingofá. Dnef fám fatím nikdo netelefónofal. Poftu máte na ftole.“
„Děkuji ti, Fakfano. Híí, hihí. Měla by sis zajít na logopedii, nebo tam někam. Jako moje pravá ruka bys měla umět mluvit.“
„Ano, paní Jůfingofá,“ odpověděla provinile Saksana a scvrkla se v křesle.
„ÁLE! HNED!!!“ zahlaholila Sue Allen hurónským hlasem, za který by se nemusela stydět ani Tina Turner. Saksana vystřelila ze svého křesla. Hbitým skokem překonala psací stůl. V letu uchopila kabelku a zmizela ve výtahu.
„Asi bych měla zaměstnat nějakýho chlapa,“ zamyslela se. „Saksano, napiš, že tě mám přeložit k recepci, abys otravovala lidi u příchodu a... No jo, ona tady už není.“ Pohodila znechuceně hlavou a naškrábala do diáře, že Saksána půjde do recepce a ona si najme nějakého super muže jako sekretářku. Když to dopsala, tak se pousmála nad svojí genialitou. Vešla do kanceláře.
„Takže, co uděláme dnes? Převezmeme Ewing Oil? Ne, to je příliš bezbolestné. To J.R.ovi nic neudělá.“ A jak tak přemýšlela, prohlížela si noviny.
„Ahh. To je vončo,“ četla, „v pořadu Sedm, čili sedm dní prohlásil jistý Václav Ká, že k žádnému tunelování nedošlo a od banánových republik nás dělí mnoho státních dluhů.“
„Nejdřív DžejÁra vytuneluju, a pak z Jůjing Ojl udělám největší exportní společnost na banány. Híí, hííí hujiííí.“ Odložila noviny a otevřela Zlaté stránky. „K kkk. Ka, ka, kas. Ah Kastro, tady to je. F, Fidel. Mám ho. Předvolba na Kubu je 0609 a on má 112 777.“ společně se čtením Fidelova telefonního čísla jej vyťukávala na svůj telefax.
„Píí, píí píí. Volané číslo neexistuje. Vámi volaná osoba nebyla vybavena telefonní stanicí. Zkuste kouřové nebo světelné signály. V nejhorším případě použijte poštovního holuba nebo vhoďte láhev se vzkazem do Karibiku.“
„No jo, Kuba vlastně není stát v USA, ale přece měl bejt, vždyť jsme ho dobyli? Hmmm ... No, asi zavolám ministru zemědělství. Ba ne. Hezky až nahoru. Brnknu Billovi. Ještě mi dluží. Řeknu mu: To máš za to, žes nepoužil kondom. Chudák Hillary. Híí, híí huiíiíííí...“
Písmák