Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Tak tohle jsem napsal na začátku své literární tvorby. Je to dost syrový (jiný výraz pro špatný), ale dávám to sem proto, že se to celý stalo. Je to jako pomník pro moji skvělou třídu ze střední, která mi docela chybí. Ty čtyři roky, co jsem s nimi strávil v dobrém ale i zlém, stály za to a já jsem každé chvíli s nimi a každému jedinci velice vděčný, protože mi každý z nich dal kousek z mého nynějšího já. Hlavně díky nim, jsem z ten, kdo jsem. Oni mi dali školu života. Díky všem, mám vás rád :-)
Víte, kamarádství je velice dobrá věc a také velice poučná, nikdy nevíte, co se všechno můžete od takového kamaráda dovědět. Já jednoho takového přítele, dá se říct, na život a na smrt mám. Svěřujeme se navzájem a dobře si rozumíme. Telefonujeme si nebo spolu (a s holkama) někam vypadneme. Čili známe se už dobře a od nejútlejšího dětství. Ale abych se tak moc nerozepisoval o nepodstatných věcech, přejděme k tomu, s čím bych vás teď chtěl seznámit.
Jednoho dne odpoledne jsme se s Martinem sešli a kecali o tom, co se všechno nového zase v našich bezvýznamných životech událo. Protože do konce školního roku zbývalo jenom čtrnáct dní a všechny známky jsme měli už uzavřené, každý vyprávěl o tom, co bude dělat o prázdninách. A právě tehdy se mi zmínil o tom, že se svojí třídou plánují výlet. Nejdříve mi nebylo jasné, proč se toho tolik bojí, ale po osvěžení několika historek o jeho třídě jsem mu porozuměl.
Takže abyste byli v obraze. V zimě minulého roku byli na lyžařském výcviku. Byli teprve půl roku spolu a jenom poznávali jeden druhého. Ubytovali se v malé horské chatě v Krkonoších. Podle jeho vyprávění měla ta bouda ke smyslu slova chata velice daleko. Měla tři malinkatá patra. Kuchyň bez tekoucí vody s obrovskými kamny, na kterých se ořívala voda, z jediného pramenu v chatě. Ten byl v chodbě pod schody a nesměl se zavřít, jinak by zamrzl a voda by vůbec nebyla. Koupelna byla malinkatá a byla tvořena několika lavóry. No a záchod. Škoda o něm mluvit, ten byl za lyžárnou u vchodových dveří. Byl suchý a studený. Slyšel jsem od Martina mnoho nevybíravých slov, ale nemůžu je napsat, protože byly dost vulgární.
Po úzkých dřevěných schodech se vystoupilo do druhého patra, kde byly všeho všudy tři pokoje. Všechny bez nábytku a plné postelí, většinou paland. V prvním pokoji, v tom největším spaly holky. Spalo jich tam šestnác, ale některé postele byly prázdné.
Na patře byly ještě dva pokoje zhruba stejně velké. Jeden byl dlouhý a úzký, a jeho jednu stěnu tvořila střecha. V tomto pokoji (nejhorším z těch tří) bydleli samozřejmě kluci. Na zemi pod střechou byla taková dřevěná ohrádka, ve které ležel obrovský molitan. Na něj se jich muselo vejít sedm. Sedmička je pro mnoho lidí šťastné číslo, ale ne v tomto případě. Věřte nebo nevěřte, ale spalo se tam hrozně. Nevešli se na šířku, ale navíc v místech, kde podpíraly střechu trámy, se nevešli ani na výšku. Spát skoro na zemi byl prostě horor. A to měli ještě štěstí, že dva jejich spolužáci na výcvik nejeli. To by se nevešli už vůbec. Přes úzkou uličku od té ohrádky, tedy u protější zdi stály dvě palandy. Jednoduše to byl takový malý kurník s bydýlkama.
V tom druhém pokoji spaly tři profesorky, včetně Martinovy třídní.
Ale dost bylo popisu toho strašného baráku. Přejděme k tomu, co se tam vlastně stalo.
Tehdy si ještě Martin myslel, že potkal ideální třídu. Druhý týden školy už spolu všichni jezdili jedním autobusem ze školy domů, i když si tak někteří udělali zajížďku. Jim to ale nevadilo. Prostě taková idylka.
První dny se dělalo to, co se na lyžařském výcviku normálně dělá, tedy se lyžovalo. Ke konci lyžáku se asi tři Martinovy spolužačky a jeden spolužák zkamarádili se snawboardisty, kteří bydleli v nejvrchnějším patře, v podkroví. Chodili tam pít svařené víno a dolů se vraceli ve veselé náladě. Divím se, že jim to profesorky nezatrhly, protože jak jsem o některých z nich slyšel, jsou docela přísné. Martin ale říkal, že měly dole v jídelně se sklenkou v ruce svoji vlastní zábavu a vracely se pozdě v noci. Taky podle toho ráno vypadaly.
"Třetí den sem byl ještě s několika dalšíma spolužákama lyžovat, i když se říká, že třetí den je krizovej. Chtěli sme totiž využít pořádně permice. Některý spolužačky zůstaly v chatě. Po tom, co sme se vrátili z lyžování, sem viděl, jak seděj na schodech dvě z těch, co po večerech choděj k těm klukům. Nevšímal sem si jich a to, že sou opilý sem si všimnul až potom, co mi neodpověděly na pozdrav. Pořádně sem se na ně podíval a všiml si jejich výrazu. Byly totálně mimo. Asi si prohlížely letokruhy na dřevěném obložení na stěně, nebo co. Jednoduše nevnímaly. Tehdy sem začal mít pochybnosti o svojí třídě. Přemáhalo mě tušení, že to nebude tak ideální třída," vypravoval mi Martin.
Ale to nebylo to nejhorší.
"Před poslední nocí sme se s klukama domlouvali, že uděláme holkám nějakou kanadu. Napadali nás věci jako: namatlat jim na kliky od dveří zubní pastu nebo svázat kaničky od bot a jiný blbosti, který nám připadly hrozně dětinský, a tak sme toho nechali a šli sme spát. Ale co se nestalo.
Tu poslední noc sem spal klidně a relativně dlouho. Vzbudil mě až velkej hluk. Spolužák, kterej ležel ke mně nejblíž, mi řekl, že mám vzadu na hlavě nějakej sajrajt. Je to prej směs zubní pasty a nějakýho krému. To celý je práce Ivany a ještě několika holek. Taky říkal, že sem měl štěstí, protože několika klukům nalily ve spánku do pusy citrónovou šťávu.
To mě teda hrozně nakrklo. Vždyť se mohli klidně udusit! Moc sem o tom dál nepřemejšlel a kochal se genialitou odvetnýho plánu, kterej hluci připravili, když sem spal. Vzali Ivaně její knížku, kterou sama psala a byla o feťácích nebo tak nějak. Ale to nebylo ještě všechno. Taky jí nakecali, že jí tu knížku hodili do kamen v jídelně a že hořela krásným oranžovým plamenem.
Tenle plán mě uklidnil, a tak sem si šel s úsměvem na tváři umejt hlavu. Nebylo to lehký, protože sem si dozadu neviděl, ale s klukama sme si pomáhali a pucovali hlavy, jak to jen šlo. Nejzapatlanější vlasy měl Vašek a nešlo mu to vůbec dolu.
Cestou z koupelny sem potkal několik holek, který se mě ptaly, jestli je to s tou knížkou pravda. Samozřejmě sem ji řekl, že jo, a v duchu sem se jim smál
Všichni balili věci, když v tom najednou přiběhla Ivana se sklenicí v plnou vody a vychrstla ji na Vaška, kterej byl nejblíž ke dveřím a byl v přesvědčování o osudu knihy nejtvrdší. To, že si ho vybrala, mělo ještě jeden důvod, kterej sem tehdy neznal a dověděl sem se ho nedávno." Ale o tom až na konci.
Martin pokračoval dál ve vyprávění s výrazem, jako by to znovu prožíval: "Takže Ivana teda polila Vaška vodou a my ostatní se na ni ohromeně dívali. Najednou ji proletěl hlavou a očima záblesk. Napadlo ji totiž, že tu skleničku po Vaškovi hodí.
Ta se mu rozprskla o zápěstí a střepy se rozletěly po celém pokoji. Potom Ivana rychle zmizela přes chodbu do svojeho pokoje a zamkla za sebou dveře. Co přesně se dělo dál ti neřeknu, protože sem pak chvíli stál s otevřenou hubou a čuměl na Vencu. Ani nevim, jak dlouho sem byl mimo. Pak si pamatuju ten chaos. Sbírali sme po pokoji střepy, prohlíželi Vaškovu ránu a bezcílně běhali po pokoji. Teda aspoň si myslim, že to tak bylo. Vim, že měl pořezanou ruku, ale naštěstí mu žádnej střep nezůstal v ráně a nepronikl až k tepně.
Z ničeho nic se objevila třídní profesorka s nevzrušeným výrazem obličejem a ránu mu zavázala a my se koukali a hádali, co s Ivanou. Snažili sme se dostat k holkám do pokoje, ani nevím proč. Možná sme se chtěli zeptat Ivany, proč to udělala, možná jí říct, ať se přijde podívat, co udělala, anebo... já nevim proč. Nevím, co mě to chytlo, ale vzal sem tu její knížku. Nejdřív sem dnem rozbitý skleničky několika řezy upravil jeden ze sešitů, pak sem prorazil dveřma k holkám do pokoje a jako fotbalovej brankář sem knihu kopnul dovnitř.
Po chvíli se atmosféra trochu zklidnila a věci se balili dál. Jen občas někdo promluvil. Zaslechl jsem, jak Ivana říká, že si to musel Vašek udělat sám. Tehdy jsem byl jasně na straně Vaška, ale kdybych věděl všechno, nevím, s kým bych byl."
Totiž abych vám to vysvětlil. Asi v době, kdy si Martin myl hlavu, rozzuřený Vašek přiběhl k holkám do pokoje a hodil po Ivaně a její kamarádce nejdříve tvrdou pantofli, která naštěstí jen lehce trefila jinou dívku a hned potom hodil i přezkáč.
"Když mi to holky vyprávěly," tím myslel Ivanu, která je už úplně v pohodě, a jednu její kamarádku, tu trefenou dřevákem, "nemohl sem tomu uvěřit."
"Ještě po lyžáku to mělo ve třídě odezvu. Vašek chtěl, aby byla Ivana potrestaná, ale kupodivu třídní nic neudělala a vlastně to bylo i dobře. Pravděpodobně věděla o tý pantofli a tom přezkáči. Asi byla v šoku jako já. Asi přišla na to, že to s touhle třídou nebude mít vůbec lehký."
A taky nemá. Martinova třída má na škole nejhorší pověst. Už dva roky válčí s jedním profesorem, stihli zničit skoro celou třídu. Prolomili desku na katedře, rozbili umyvadlo, dvě okenní tabule, vylomili železné panty u šatny a prokopli několik zvukotěsnících dřevěných obložení na zdech. Teď mají zase problémy se zástupkyní ředitele. Ta už neví, co s nimi, a tak si na ně pozvala psycholožku. Dělali s ní nějaký test, a pak chodili na pohovor. Taky kvůli svojí nepořádnosti byli první na škole, kteří si museli měsíc uklízet třídu. To si na ně vymyslela zástupkyně. Podle toho, co jsem viděl, soudím, že to bylo velice nespravedlivé.
Ještě bych se měl zmínit o maturitním plese, kde jsem byl a děly se tam velice zajímavé věci. Pilo se, až to nebylo hezký.
Na cestě na ples jsem s Martinem v metru potkal jeho dvě spolužačky. K mému údivu už byly nalité a spolu s dalšími v tom vesele na plese pokračovaly. O dvě hodiny později seděly na schodech, už zdákané, s nepopsatelným výrazem v obličeji. Prostě byly úplně mimo.
Když začala po půlnoci diskotéka, tak tam jedna z nich ulovila nějákýho chudáka, pověsila se na něj a líbala ho, div ho neudusila. Po víkendu slíbila, že už pít nebude, ale o měsíc později mi Martin řekl, že vyprávěla o mejdanu, který pořádala, a na kterým si poblila koberec.
Takže teď snad už chápete jeho obavy, které umocňuje atmosféra v jeho třídě. Dělají se rozpisy a sbírky peněz na nákup různého druhu alkoholu a cigaret. Za pár dní už Martin odjíždí a přípravy na cestu vrcholí. Škoda, že nemůžu jet s ním. Byla by to určitě zajímavá podívaná.
Je pátek ráno a já se dívám z okna, jak z protějšího baráku vychází Martin s krosnou na zádech. Podívá se na mě a v obličeji má výraz - "drž mi palce, ať přijedu celej". Usměju se na něj, způsobem - "chápu tě". Pozoruji, jak pomalu mizí za domem a jde směrem k zastávce. Už se těším na vyprávění.
Přijíždí něco po poledni a já jsem už nedočkavý. Obličej má radostný. Nečekal jsem ho takového. Vlastně nevím, co jsem čekal.
"Ten pátek, to byl asi nejhorší den ze všech. Měl sem hrozně těžkou krosnu, já blb si ji nacpal spoustou zbytečností. Do haly nádraží přišla většina spolužáků pozdě. Potom sme nemohli najít vlak, protože to byl rychlík, kterej jel až do Rimini v Itálii, nikde nebylo napsaný, že jede do Tábora. Nakonec sme teda nastoupili a vlezli do nejbližšího kupé. Smozřejmě nás za chvíli někdo vyhodil, že má místenky, a tak sme začali pobíhat po vlaku. Uličky byly ucpaný, takže sme vyběhli ven na nástupiště. Nevěděl sem, kde sou ostatní. Až sem nakonec uviděl jednu spolužačku vzadu ve vlaku. Rozběhli sem za ní. Stihl sem to jen tak, tak. Po chvíli se vlak rozjel," vyprávěl Martin s rozčilením ve tváři.
"Všiml sem si, že několik spolužáků už mělo něco málo vypito, a tak sem se k nim nehlásil. Všechny naše bágly byly ve dvou kupé, kde seděli nějaký lidi. My si sedli do chodby. Seděl sem asi uprostřed vagónu a zbytek třídy vzadu. Zezačátku se nic nedělo a já vychutnával to, jak odjíždím od rodiny, školy a hektického velkoměsta. Kola vlaku monotónně duněly a vítr se proháněl v chodbičce. Bylo to krásný. Zavřel sem oči a oddával se tomu pocitu. Bohužel mě z něj dostal smrad cigaretovýho kouře. Skoro všichni si zapálili, dokonce i kluci a holky, do kterejch bych to neřekl. To mě mrzelo, ale to nebylo tak hrozný. To nejlepší mělo ještě přijít.
Jenom sem si říkal, že s tim začali nějak brzo. Kupodivu Ivana a tři její kámošky si nezapálily a od alkoholu se distancovaly. Jo, alkohol, pití dospělých, to bylo něco. Padly dvě plastikový dvoulitrový láhve černýho piva, něco málo tvrdýho a jedna reklamní Metaxa. A to sme nejeli ani moc dlouho. Snažil sem se to nevnímat. Zavřel sem oči a přemejšlel. Bohužel o tom, co se tam asi bude dít. Tři dny bez kohokoli dospělého. První noc pod širákem, netekoucí voda, žádný záchody atakdál.
V Táboře se nám povedlo bez potíží nastoupit do lokálky a já měl tolik štěstí, že jsem nastoupil do druhýho vagónu, než naše hlučnější většina. Když vlak stál na nádraží byli spolužáci moc dobře slyšet, ale když se konečně rozjel, hluk zmizel. S několika málo uprchlíky se mnou ve vagónu sme si povídali o spolužákovi, kterej asi v tu dobu vyrážel z Prahy s jedním exotem z naší třídy ménem David."
Martin se odmlčí. Mluví už hodně dlouho. Vypráví o cestě na to místo, kde měli ty čtyři noci přespat. Z jeho vyprávění bylo patrné, že to nebylo nic příjemného. Celou dobu se hádali, jestli vůbec jdou dobře, pořád se zastavovali kvůli několika lidem, kteří chtěli jít jinudy, ale nakonec došlina místo cestou, kterou se vydali hned napoprvé, takže se rozčilovali a hádali zbytečně. Stěžoval si, že to bylo dost daleko a že měl těžkou krosnu. K jejich překvapení se to na místě hemžilo lidmi, kterým měli pomoct postavit tábor, když budou chtít, ale nemusí.
Až za tmy a po dlouhé snaze rozdělali oheň z mokrého dřeva. A to dál, co se stalo, byl prý jeho nejhorší zážitek v životě. Jen tak tam bezmocně a udiveně seděl a pozoroval, jak jedna flaška za druhou mizí ve spolužácích. Vypili celou jednu igelitovou tašku tvrdýho alkoholu. Vrcholem všeho bylo, když se jedna jeho spolužačka pozvracela na cizí boty a kus spacáku, zároveň sama sobě do ucha a na vlasy.
"Můžu ti říct, že sem chtěl na devadesát procent další den odjet." Naštěstí přišli ti dva, co vyjeli později. S nimi si povídal, o tom, co se tam do té doby stalo. Jedna jeho spolužačka, se kterou tam seděli, mu nabídla víno a on se napil, proč ne. Nejdřív ze sebe chtěl dělat svatouška, ale pak jsem z něj dostal, že ochutnal broskvovou, rum i normální vodku. Neopil se a to hodně zdůrazňoval.
"Furt sem myslel na to, že odjedu, ale pak se stalo něco, co změnilo můj názor. Standa se opil, ale on neměl náladu na zvracení, jenom pořád kecal a smál se. David, kterýho sme, dá se říct, vystrčili z kolektivu hlavně proto, že byl hodně nemocnej a my ho neznali, perfektně Standovi sekundoval. Lobovali si tam vtipy a narážky sem a tam a my se hrozně, ale úplně děsně smáli.
Tu noc se pozvraceli ještě dva lidi a já si pořád myslel, že Standa bude ten další. K mojí smůle sem ležel vedle něj, a tak sem poprosil Davida, jestli nemůžu spát s ním ve stanu. Chvála Bohu mě k sobě do stanu vzal. To byla ta nejchytřejší věc, kterou sem moh udělat, protože Standa celou noc vyřvával a smál se, takže ty co leželi u ohně se vůbec nevyspali," řekl s lišáckým úsměvem.
"V pět ráno nás vzbudily přijíždějící traktory, který vezly podsady ke stanům. Jak nám řekla třídní, šli sme jim je pomoct sundavat z valníků. Protože sme neměli co dělat, pomáhali sme jim se sestavením, vlastně sme to udělali všechno sami.
Zatímco my sme tam makali, voni v klidu obědvali. Sešroubovali sme podsady a šli se taky najíst. Říkali sme si, že už toho pro ně víc neuděláme - v tom vedru to nebyla žádná sranda.
Celý dopoledne sme taky nic nedělali, až najednou nás z ničeho nic požádali, jestli jim nepomůžeme vykopat záchody. No, neodmítni je, když sme tam byli zadarmo. Kopali sme hrozně dlouho, ale zem byla tvrdá. I tak sme vykopali skoro celou jednu díru a půlku další, a voni nám vynadali, že je toho málo. Řekli sme si, že to třídní pěkně vomlátíme vo hlavu. Vždyť nám řekla, že jim pomoct nemusíme, a oni nás úmyslně využívali.
Táborníci (ti, co ten tábor stavěli) přehodili přes ty stany plachty a sbili dohromady několik starých podsad, do kterejch nám dovolili se nastěhovat. Trčely z nich třísky a byly hrozně chatrný, ale lepší, než spát pod širákem. Ve stanu sem byl pro změnu se Standou, takže sem se hrozně bál toho, co se stane další večer.
Přišel večer a zase se pilo. Některý se po ranní kocovině drželi trochu zpátky, jen dva lidi se hrozně opili, ale naštěstí nezvraceli. Jeden z nich byl bohužel i Standa. A jak byli všichni střízliví, tak jim vadilo, jak kecá. Pořád mi říkali, ať ho odvedu, že už měl dost. Tak sem mu na hlavu vylil asi litr vody a on částečně zchladnul. Aby nenastydnul, tak sem ho vzal do stanu, kde si utřel hlavu ručníkem, a opilecky zažvatlal: ‚Teď sem svěží a můžu se vrátit k ohníčku‘, to sem ale samozřejmě nechtěl. Zaimprovizoval sem a donutil ho, aby se učesal. Když už skoro končil a já nevěděl, co si vymyslím dál, tak mě naštěstí zavolal jeden spolužák vedle do stanu a já milého Standu opustil. Chvíli sme si povídali, a když sem se vracel zpátky, viděl sem Standův stín na střeše stanu. Lezl do spacáku. Chvíli sem počkal a pak utíkal k ohni. Tu radostnou zprávu skoro nevnímali, byli totiž takový načatý," tím Martin myslel, že už měli něco vypito a vykouřeno a nebyli schopni složitěji přemeýlet, ani vstřebávat informace víc, jak z jednoho zdroje.
"Dva kluci, který byli po celou dobu spolu se mnou úplně střízlivý, mi řekli, že byli postrašit v lese dvě spolužačky, který se nás trochu stranili a my se stranili jich. Ale nebyly tam. Vzpomněli sme si, že šly odpoledne na výlet, ale bylo divný, že se ještě nevrátily. Tak sme tam na ně čekali a mezi tím se všichni pomalu vytratili, až sem ležel u dohasínajícího ohně sám. Ve tři ráno sem to taky zabalil.
V neděli nebylo moc dobrý počasí. Bylo zataženo a chvílema pršelo. Seděli sme s Davidem a ještě několika spolužákama a spolužačkama v jednom stanu, vešlo se nás celkem deset. Leželi sme jeden na druhém, povídali si a vyprávěli vtipy. To byla doména Davida. Když se pořádně rozkecal, tak jsme smíchy padali z postelí, ale doopravdy, nekecám." Snažil si potom vzpomenou na některé vtipy, ale žádné si nepamatoval, protože toho bylo strašně moc a většinu vyprávění ležel v křečích na podlaze.
"Potom začala chodit Martina, naše třídní kráva, vybírat peníze, protože už nebylo co ani za co pít. Chodila od stanu ke stanu a vybírala. Dalo jí jenom hrozně málo lidí, protože způsobem, jakým vybírala, si koledovala o pár facek. Taky jednu pěknou po hubě dostala. Spolužačce, která ji tu ránu uštědřila, sme potom přišli všichni gratulovat. Já měl taky sto chutí Martince jednu fláknou. Představ si, že mě obvinila z toho, že sem tam do sebe otáčel broskev a že sem celkem vypil tvrdýho asi půl litru za ty dva dny. Tím mě teda pěkně dožrala. Nejsrandovnější na tom bylo, že říkal, že na to má svědka, teda svědkyni. Stejnou krávu, jako je ona," z Martinových očí čišela nenávist. Já se mu nedivím, protože tu holku taky znám, a dávám mu za pravdu.
"Hádal sem se s ní hodně dlouho, až nakonec vypadla. Ve chvíli, kdy se holky chystaly na nákup, začalo hustě pršet. Do našeho stanu začalo zatejkat a plachta promokla, tak sme odešli do polní kuchyně, která tam byla. Všichni ty lidi, co stavěli tábor po poledni odešli, takže jsme měli celej tábor pro sebe. Martina nám vrátila peníze a my se rozhodli, že půjdeme do blízké vesnice na večeři, protože nás už nebavilo jíst z konzerv a pytlíků.
Rozbahněnou cestou sme tam nakonec došli, ale vinárna měla zavřeno. Tak sme šli do místní hospody. Tam ale už nevařili, ale když už sme tam byli, tak sme tam zůstali. Čtyři z nás si dali víno a zbytek pivo. Atmosféra houstla s přibývajícíma pivama a sklenicema vína. Jedna ze dvou holek, který se včera ztratily, říkáme jim termosestry, se opila do nálady, kterou měl po dvě noci Standa. Smála se a hrozně kecala. Já, dva kluci, co skoro nic nepili a termosestry jsme se vydali na cestu do tábora.
Kličkovali sme mezi kalužema a ta vožralá nám k tomu vyprávěla všechno možný, že ji ta druhá ani nestíhala krotit. Nejtěžší bylo se dostat přes úzkou lávku k táboru. Vymyslel sem vláček. Šel sem vpředu, opilá se mě držela za boky, jí se držela druhá termosestra a vzadu to jistil spolužák. Říkal sem: levá, pravá a krok po kroku sme lávku přešli. Pak sme je uložili a jako záchranná skupina se vydali pro ostatní.
Po cestě nás potkal asi čtyřčlennej předvoj s Martinou v čele. Ta nám řekla, že některý holky flirtujou s nějakejma Slovákama. Poslali sme je do tábora a vyrazili k hospodě. Po menších potížích s opilejma Slovákama sme se všichni vrátili zpátky. Tentokrát se opil jenom David, a jak sem se dověděl, pozvracel hospodu, a když na něj štěkal ve vesnici pes, tak ho pochcal. Hádal se tam o láhev piva s tím Slovákem a potom na něj celou cestu zpátky nadával. Uprostřed cesty se mu chtělo na záchod. Vlezl do příkopu u cesty, ale jak se motal, tak furt padal a nemohl se vymočit. Chytl sem ho zezadu za bundu a držel ho, aby nespad. Bylo to strašně divný a srandovní, jak se tam tak klátil a řval: ‚bílý Čechy‘.
A zase ta lávka. Říkal, že je v pohodě a nechce pomoct, a tak sem ho musel nechat přejít. Viděl sem, jak se naklání nad vodu a skoro sem si myslel, že tam spadne, ale naštěstí se přitáhl o zábradlí na druhé straně. Nic se díky Bohu nestalo." Takhle tedy skončil poslední den bez dozoru.
"V pondělí v deset ráno přišla třídní, informovaná od svých kolegů táborníků. Trochu jsem uklízeli, jinak se hrozně nudili. Večer přišli tři chlapové z vedlejšího tábora a přivezli basu piv a vín, protože měl svátek jeden spolužák a druhej den měla narozeniny jedna spolužačka.
Oslavovali sme až do tří do rána. Třídní to tiše snášela, protože věděla, že i kdyby to nepovolila, tak bysme pili stejně. Takhle to mohla aspoň kontrolovat. V devatenácti lidech sme vypili dvacetdva piv a pět vín. Standa se zase dostal do svojí povídací nálady a vykecal třídní všechno, co se stalo v těch předchozích dnech. Vykecal jí úplně všechno do nejmenších maličkostí. My se zas jenom smáli. Něco po půlnoci někdo nahlas připil na profesora, kterýho nenávidíme a kterýho už další rok mít nebudeme. Potom sme připíjeli jako diví na všechny ostatní, kterejch sme se zbavili a naopak na ty, který nám budou pít krev ještě dál. Byla to skvělá noc." A já ‚smekám‘ před jejich třídní profesorkou, že jim to dovolila. Asi neměla na vybranou.
"Úterní dopoledne sme jen uklízeli. Po cestě na vlak sme se zastavili na oběd v restauraci. Ani si nedovedeš představit, jakej sme měli skvělej pocit z jídla, který mělo pořádnou přílohu a jedlo se nožem a vidličkou.
Několik spolužáků už odjelo autobusem, některý dřívějším vlakem, takže nás moc nezůstalo. Lokálkou, se zvukem motoru podobným autobusu, sme se dostali do Tábora a kvůli zpoždění sme jen tak tak naskočili do vlaku, co jel do Prahy. Na nádraží zůstali tři spolužáci, který se asi ztratili v davu a nestihli nasednout.
Já, Standa a kluci, se kterejma sem tehdy odvedl termosestry, sme si sedli na sedadla proti sobě a vzpomínali sme na nejlepší momenty z výletu.
Jak vlak zastavoval na menších nádražích v Praze, vystoupila profesorka a postupně všechny holky, mimo Martiny (z čeho sme byli pěkně otrávený), a tak na Hlavní nádraží, kde to všechno začalo, nás přijelo jenom pět. Sedli sem do metra, každý vystoupil na svojí stanici, a tím to všechno skončilo. Jak se mi to tehdy večer tak nelíbilo, tak teď se fakt těšim na další vejlet.“
Tímto končím i já. Ještě přidám jeden rozum. Říká se, že aklohol je metla lidstva a lidi od sebe vzdaluje. Toto moudro je pravdivé jen z poloviny, protože ty, co spolu měli dobrý vztah, to sblížilo, ale vzdálilo je to od té menšiny, které s oblibou říká Martin ‚beraks‘ neboli ‚brzdy‘.
Písmák