Třetí planeta - Přistání

Přistání

Ten den se zdál být něčím zvláštní, poslední den první fáze. Ve všech mozcích na palubě kolovala spousta otázek. Za několik hodin mělo dojít k setkání civilizací dvou různých systémů, které o sobě dlouhou dobu nevěděly a žily spokojeně vedle sebe, aniž by jedna druhou sebeméně ovlivnila. Najednou měli začít žít ve společném prostoru.

Triton opouštěl svůj spánkový modul velice rozmrzelý, ostatně jako již nesčetněkrát předtím a představa dnešního přestupu na druhou fázi mu způsobovala nepříjemný pocit kolem žaludku. Toho dne se mělo udát něco zvláštního. Něco, co mělo způsobit změnu životů a myšlení bytostí obou světů a zároveň postavit své účastníky do jiné dimenze vnímání. Všichni na palubě si to podvědomě uvědomovali, ale nikdo o tom neztratil ani slovíčko. Vše podléhalo přípravám druhé fáze. Miranda jako obvykle kontrolovala parametry dráhy a stav plavidla, Janus dokončoval poslední kontroly a přípravu přistávacího modulu, Pasife se dál zabýval zkoumáním nově objevených tvorů, Karme dokončoval svou lékařskou studii o vlivu kosmického prostoru na ingarský organismus při pobytu na orbitě a Triton vybíral nejvhodnější místo na přistání. Všichni plnili své úkoly s ledovým klidem, jakoby se nic zvláštního nepřihodilo.

"Připravit na přestup do přistávacího modulu" ozval se opět zkostnatělým hlasem počítač. Zbytečně. Všichni už netrpělivě čekali na svých místech až automat odpojí modul a pošle ho pomalou sestupovou rychlostí dolů. 
"Jdeme na to, pánové" ozval se Mirandin zvučný hlas, který jakoby předpověděl průběh sestupu.
"Rychlost 140 kilogarů za sekundu a roste. Rychlost 230 kilogarů za sekundu a roste. Rychlost 962 kilogarů za sekundu a ..." hlas se odmlčel a na chvíli nastalo v kabině hrobové ticho. Teplota se nebezpečně zvyšovala a modul se pomalu, ale jistě stával neovladatelným. 
"Snížit rychlost, sakra tu rychlost dolu!" křičel Triton. "Dělám, co můžu. Nejde to, nejde to, příliš silná grav...." Mirandina odpověď zanikala ve svistotu brzdících článků.
Ozvala se tříštivá rána následovaná hrobovým tichem. Šílená rychlost byla vystřídána dlouhým časem bez aktivity. Jako první se pohnul Janus. Matně si vzpomněl, kde je a co se stalo. Vedle něho ležel nehybně Karme. Z tmavého koutu nad ním byly slyšet hlasy, mužský a ženský - Triton a Miranda. Pasife skučel bolestí na planině vedle lodi, na níž byl silou nárazu vyvržen.Všichni se vrhli ke Karmovu tělu, Triton položil ukazováček na jeho krční tepnu. Lehce pokynul hlavou. "Připravit kontrakční modul. Příliš starý na přežití takového nárazu." "A to je všechno?"zeptal se překvapeně Janus. "Nesmíme se ohlížet. Do každé mise jdeme s tím, že se možná nevrátíme, je to daň za pokrok, kterou jsme ochotni  zaplatit. Kdyby se vrátil jen jeden z nás, ale cíl mise byl splněn bude to považováno za větší úspěch než návrat všech vyslaných bez splnění úkolů. Jsme jen loutky v dějinách jedné malé části jednoho malého kousku jednoho malého vesmíru." Tritonova slova všechny zasáhla a připravila je na náročnou pouť neznámou planinou. Pasife přestal akusticky projevovat svou bolest a přestože mu rozbité přední sklo kompletně odřízlo dva prsty na levé noze, byl schopný na to zapomenout a dál pokračovat.

Nová situace nikoho z nich nenaplňovala radostí. Byli vyvrženi na neznámou planetu bez možnosti návratu na loď, jíž by se byli schopni dostat na mateřskou planetu. Sami v cizím světě. Cizinci. Bez možnosti návratu. Putovali dlouho a žhavé paprsky hvězdy, kolem níž planeta obíhala, rozpalovaly jejich kovové krunýře téměř do ruda. Přece jen nebyli na takovou teplotu zvyklí a jejich mozky produkovaly představy rozkošných chladivých oáz, vlhké trávy, do níž se jejich chodidla bořila místo do horkého písku, ledové vody, která jim stékala po tvářích místo slizké tekutiny, jíž produkovalo jejich těla.

Noci v poušti byly naopak velice mrazivé. Prodírali se podmínkami vylučující veškerý život a cestou notně zeslábli. Triton jako velitel jednoho večera určil, že se rozdělí a dál budou pokračovat ve dvoučlenných skupinkách. Jedině tak má alespoň někdo šanci na přežití. Ráno odešel spolu s  Mirandou severním směrem a Januse s Pasifem poslal směrem západním. Po několika dnech vyčerpávající cesty, byl starý Pasife u konce sil. Janus byl tak zabrán do svých myšlenek, že sei nevšiml, že už notnou chvíli pokračuje v cestě sám. Tu se ohlédl a za ním nikdo. Okamžitě se vrátil, ale svého druha dlouho nespatřil. Ažpo chvíli si všiml hejna obrovských ptáků snášejících se nad dalekou planinou. Ač byl vyčerpán dlouhou chůzí, dal se do běhu, aby pokud to ještě šlo pomohl. Přiběhl však pozdě. Ptáci právě svými mohutnými zobáky drtili Pasifův kovový krunýř a zdálo se, že večeři jim u ž nikdo neupře. Janus se smutně otočil a se slzami v očích utíkal zpátky. Jenom aby byl, co nejrychleji odtud. Pryč z toho strašného místa.  

"Mirando!" vykřikl Janus. Nikdo se neozýval. Ale ne! To přece nemůže být ona! Ne, to není ona! Kdo ... ? " Neboj se" ozval se sametově jemný hlas. Otočil se na ostatní, byli příliš daleko, na to, aby k nim dolehl zvuk jeho hlasu. Nechtěl se vysilovat zbytečným křikem. Zadíval se na bytost. Byla zahalena do neprostupného tmavě modrého hávu, kterým jí prosvítaly jen oči.  "Snad mě šálí zrak, ne je skutečná. Je skutečná?" honily se mu hlavou myšlenky, které jakoby se odmítaly ustálit na jediném nápadu, co si v téhle situaci počít. "Kde to jsem? Kdo jsi? Proč se na mě tak díváš? Co se mnou zamýšlíš?" jeho poslední slova zanikala spolu s hlubokým spánkem, který milosrdně zahaloval jeho horkem pomatenou mysl do hávu zapomnění.