Třetí planeta - Ona

seznam

Ona

Probudil se v nuzném příbytku. Na zemi udusaná hlína, stěny stlučené z čehosi hrubého, co mu nepřipomínalo nic, co znal z mateřské planety. U zakrytého ohniště jakási osoba něco připravovala. Tiše zasténal :"Pít." Osoba se otočila. Mlčky uchopila pohár tekutiny a přiložila ho Janusovi k ústům. Lačně hltal čirou kapalinu a přitom po očku pozoroval svého zachránce. Vlastně zachránkyni. Modrá látka jí splývala podél světlých vlasů, její pleť alabastrově bílá měla nádech modré - následek to celoživotního nošení stejně zbarvených šatů. Poznal ji podle očí. Jediné, co si pamatoval z pouště. Hluboké, hnědé oči plné zklamání, ale i naděje. Jasné a zastřené zároveň. Nikdy nic takového nespatřil. Zapnul řečový konvertor a zeptal se jí na jméno. "Zenra" zazněla po chvíli odpověď. Její sametový hlas mu učaroval, topil se v něm a zároveň se jím nechával unášet kamsi mimo objektivní realitu. Bylo mu nádherně, v přítomnosti téhle bytosti z jiného světa, kterou vůbec neznal. Vlastně ano, věděl, jak se jmenuje. Nic víc. Vlastně ani nic jiného vědět nepotřeboval. Zjevovala se mu ve snech již na Ingarii. Pamatoval si...ty oči.  Znal ji odedávna. Jediné co ho překvapilo, že ji nenalezl na své planetě, ale v tomhle podivně nehostinném světě plném jakýchsi živočichů, z nichž mnozí se mu zdáli být tak odporní, že je ani nechtěl poznat.

Chvíli se na sebe mlčky dívali, až jej Zenra klidným hlasem vyzvala, aby jí vyprávěl něco o světě odkud přišel. "Jak víš, že nejsem odtut?" vydechl Janus údivem. "Vím! Neptej se proč. Později ti to vysvětlím." Trosečník se tedy pustil do popisování šedé planety, z níž pocházel on i zbytek posádky a nešetřil při tom údivem a chválou krásy světa, do něhož byl uvržen. Zenra zasněně poslouchala, občas se v jejích očích zaleskla kapička rosy, kterou však statečně ukrývala, aby nezpůsobila cizinci trápení. 

"Janusi, Janusi" zněly z dálky zoufalé výkřiky Mirandy a Tritona. Janus vyběhl z chatrče a běžel vstříc hlasům. Oba byli velmi vyčerpaní. "Kde je Pasife?" zněla jeho první otázka při setkání s nimi. "Zemřel. Nevydržel příliš silné záření blízké hvězdy." vysvětlil tichým hlasem Triton. "Vždycky jsem byl proti tomu, aby posílali na mise příliš staré specialisty. Většinou to dopadá špatně." Jeho úvahy přetrhla Mirandina otázka:" Kdes byl tak dlouho? Mysleli jsme, že i ty..." 

"Pojďte za  mnou." dovedl je do chatrče. To je ...chvíli se odmlčel. "Zenro! Ozvi se. Kam jsi zmizela?" Miranda s Tritonem se na sebe mlčky podívali. "Janusi, uklidni se, něco se ti zdálo." začala Miranda mladíka chlácholit. "Ne, to nebyl sen. Ona byla skutečná. Skutečná!" trval na svém Janus.     

"Musíme se uklidnit a vymyslet plán dalšího postupu" zavelel mocným hlasem Triton. "Zatím neexistuje žádná reálná šance na návrat. Musíme se přizpůsobit zdejšímu životu a stát se pokud možno nenápadně jeho součástí." To Janusem velmi otřáslo. Nikdy neuvidí svého potomka, který se má v těchto dnech narodit, nikdy se nesetká se svou mladou ženou a nikdy...Kolik by bylo dalších "nikdy"? Přestal se ovládat a začal hystericky křičet. Nechali ho svému osudu a pustili se do osnování dalších plánů. "Transportní modul je naprosto zničený, k lodi se nijak nedostaneme." konstatoval Triton. A i kdyby, nebude dost paliva.Vše bylo propočítané přesně na dobu letu, to znamená, že abychom se bezpečně dostali domů, měli jsem odletět před asi dvěma dny."

Najednou oba v rozhovoru ustrnuli. Přicházela k nim modře oděná osoba s neobvykle jasnýma a velkýma očima. Její čokoládově sametový pohled je oba ohromil. Oba dva nezávisle na sobě si najednou v duchu uvědomili, že tu osobu znají. Ani jeden to však na sobě nedal znát a oba jen tupě zírali na dívku zahalenou v modrém hábitu. "Vítám vás, cizinci. Jste mými hosty, buďte vítáni. Mé jméno je Zenra." Oba se vzpamatovali z udivení, poděkovali jí za přijetí a vstoupili do chatrče, kde už dlouhou chvíli vyspával vyčerpaný Janus, který se právě probudil. Všichni se sesedli kolem ohniště uprostřed obydlí. Zenra jim rozdělila něco ze zásob jídla, které právě přinesla a začala je zpovídat. Kam chtějí pokračovat, co mají v plánu. Miranda s Tritonem se smířili vcelku snadno se svým nuceným doživotním pobytem, ale na Januse čekala doma mladá žena a dítě, které nikdy nespatří otce. Zhroutil se. Když se vzpamatoval z počátečního zoufalství, probudil se v prostorném domě, kam byl převezen z nepohodlného pouštního obydlí. Zenra se jich ujala. Ač se to zdálo nepochopitelné, věřila jim vše, co vyprávěli. "Potřebujete být nenápadní a začlenit se do zdejší civilizace." pravila, vláčejíc v náručí haldu obleků splňujících místní zvyklosti. "Oblékněte si to a pak za mnou přijďte, provedu vás městem." 

Opustili chladné přítmí domu a vstoupili na prosluněnou ulici, plnou hemžících se tvorů, tvarem připomínající tažná zvířata, která používali na Ingarii k vytahování horniny z právě hloubených pouštních studní. Tvarem těla a způsobem pohybu se nepodobali ani Ingařanům a teď si to teprve uvědomili - ani Zenře! Nazývala je lidmi. Teprve nyní byla Zenra zasypána otázkami, jak je to možné, že je stejná jako Ingařané, jak může přežít mezi těmito prapodivnými tvory, jak se sem dostala a kdo vlastně je. Nenechala se zaskočit:"To je trochu moc otázek najednou. Mezi těmito tvory se dá nenápadně žít celkem snadno. Existují v mnoha barevných i tvarových modifikacích. Dříve měli méně odlišných znaků, ale po druhém Výbuchu vyhynula polovina populace a zbytek se začal měnit do různých dříve nepoznaných tvarů. Ale dost už. Na vysvětlování je dost času. Teď vám ukážu místo, kde budete pracovat. Každý na téhle planetě se musí podílet na vývoji celku vlastní činností. Kdo nepracuje, je nucen podstoupit smrt."

Ohromnými prosklenými dveřmi vstoupili do sluncem zalité budovy výzkumného ústavu, jež se měl stát na neurčito jejich spásou, místem, kde je nikdo nebude hledat, kde je nikdo nepozná, kde zapadnou.