Přátelé

PŘÁTELÉ Nebe pokryly mraky, chodníky déšť, a tebe pokryl nános smutku. Sliby lidí okolo změnili se v prach, dobré skutky v chytrou lest. Med mazaný okolo úst už také změnil chuť, plácání po ramenou bolí čím dál víc, ale stále věříš přátelům. Poté co lásku k dívce zastavila tvoje pýcha, přece přátelé hodili ti záchranu. Nebyl to napýřený páv, co zradil svoji holubici, nýbrž lstivá saň co spálila holoubka na uhel. To ti tvrdili a tys jim věřil, jak by ne. Teď jim proto musíš splatit svůj dluh. Tvá důvěra je bezmezná, slepota obrovská, naděje to poslední. Už dávno jsi ztratil hrdost, chodíš shrbený a z očí sálá bezradnost. Jak raněný v agónii čekáš na ránu z milosti. Už víš, že jsou jiní nežli kdysi, ale jsou to pořád ještě přátele - tvoji přátelé. Nechceš o ně zkrátka přijít, snášíš jim dary, bez hlesu přijímáš rány jejich bičem, krev ti stéká po srdci a nitru. Kdy se ti otevřou oči? Uběhly už roky co jsi byl muž. Nyní jsi jen loutka co se hýbe, když jí někdo postrčí. Tvoje soudnost se válí na kompostě, hrdost mizí jak pára nad hrncem, a tvůj rozum? Ach škoda slov! Krev se ryne z tvého těla, bezvládně se vlečeš tímhle světem, cestu zpět si značkuješ krví, a tví přátelé ji stírají hnisem. Kam se poděli normální lidi? Proč nikdo nerozváže Lidskosti pásku přes oči? Jak je možné v tomhle světě hrát si takhle s člověkem? Bylo to včera co jsi vydechl naposledy. Tvůj pohřeb byl monstrózní. Kapela hrála hlasitě, rudé růže a věnce zelené, umrlčí lucerna a těžký zlatý kříž od teď zdobí tvoje lože. Pak se zapíjela tvoje smrt. Teklo pivo z výčepů, ve víně pravda se hledala, vodkou se připíjelo na zdraví a ty jsi už minulost…

---