Prorok smrti - 1. NETOPÝR

Netopýr

 Možná už Ti došlo, co znamená prázdná skříň a dopis na stole. Odcházím a Ty jistě víš proč. Tisíckrát jsem Tě varovala, tisíckrát Tě prosila, ale ty sis nedal říct.

  Vzpomínám si na to, jak jsme se seznámili. Našla jsem Tvoji povídku v lavici a o týden později i jejího autora. Tenkrát jsi měl jiné vyhlídky do života. Chtěl jsi být spisovatelem. A mně to hrozně imponovalo. Zamilovala jsem se.

  Ale po těch dvou letech mi došlo, že nic nedokážeš. Všechna nakladatelství Tvá díla vracela a Ty ses prostě nehodlal snažit víc. A přitom by Tě to moc nestálo.

  No chtěla jsem Ti jenom říct, že už nechci čekat na to, až nějaké podprůměrné nakladatelství  vydá Tvoji knihu a veřejností bude hodnocena jako propadák. Z veškerého Tvého neúspěchu soudím, že Tvé povídky nedosáhly, a možná ani nedosáhnou, vyšší úrovně.

  Odcházím a ještě nevím kam. Vím jen to, že už nechci čekat na Tvoji slávu.

  Sbohem

  Umouněný papír, tisíckrát zmačkaný a tisíckrát narovnávaný. Pořád nosím dopis od ní. Pořád ho mám v kapse u košile. A asi nikdy ho nezahodím. Pořád si ho čtu a už ho asi znám nazpaměť, ale i to její písmo potřebuju občas vidět.

  Nechala mě v prázdném bytě. Samotného. Musel jsem shánět někoho, kdo semnou bude bydlet a sdílet nájemné. Ale marně. Musel jsem se vystěhovat a tím pádem zanechat studií. Vlastě už mě ani nebavilo studovat. K čemu. Dělal jsem to všechno kvůli ní. Miloval jsem ji.

  A teď tvrdnu tady. Hlídám po nocích starý ale krásný park a ve dne spím. Chodím nocí a nepotkávám prakticky nikoho. Možná někdy mladé zamilované páry (zvlášť teď v květnu) a nebo studenty vracející se z flámu. Můj život je bídný a nemám chuť do ničeho. A už nikdy nechci psát. Nikdy.

Myšlenky zase bloudí mi hlavou

jsou hlučné jako stádo koní

kteří neženou se mokrou trávou

jejich podkovy o beton zvoní

  Co asi dělá? Asi už si nejspíš našla jiného milence spisovatele. Nebo malíře, hudebníka. Leží teď v jeho náručí a cvrliká mu do ouška. A já chodím nočním světem a zachraňuji neexistující.

  Kdybych našel jinou práci. Nějakou, kde bych potkával nové lidi. Tady vždycky potkávám bývalé spolužáky, kteří mě litují, že jsem nemohl dokončit studia, a nebo se mi vysmívají.

  Chtěl bych mezi nové lidi. Do nějakého kolektivu, ale jak to vypadá, nemám šanci. Nemám šanci začít nový život. Nemám kamaráda a nemám svoji lásku. A může mi někdo říkat, že jsem ještě mladý, a že se to všechno změní. Nezmění. Vím to.

Myšlenky zase v hlavě mi řinčí

marně čekám tajné odpovědi

kdy! kdy tahle bída mi skončí

nepřijde nikdo ke zpovědi

  Moje máma mi vždycky říkala, že nikdy není nejhůř. To jsem nepochopil a myslím, že právě teď je mi nejhůř. Procházím parkem pokrytým mrtvolnou tmou. Ve větvích nade mnou se pohybuje něco velkého a černého. Asi nějaký pták. A právě teď je mi nejhůř. Uvědomuji si, že můj život je ukován stereotypem a nechce se pokusit o změnu. Moje srdce je jediné, které by chtělo. Ale rozum musí myslet na srdce. Aby mělo být z čeho živo. A tak je srdce živo, ale je mu teskně.

  A ta mrtvolná tma. A to křičící ticho. Jak mám takhle žít sám?

  Chtěl bych....chtěl bych se vrátit do školy. Chodit na přednášky a vstřebávat další a další informace. Prostě se jen tak učit a mít strach jen ze zkoušek. Užívat si mladých let, které už mi utekly, a které už  nedohoním.

Tak se ptám proč

jsem byl vsazen do hymny nocí

a žiju zde jako bídák bez pomoci

  Maminka zemřela chvíli potom, co jsem musel odejít ze školy. Neřekl jsem jí to. Umírala s pocitem, že ze mě jednou něco bude. A táta plakal, že nemůže vydělávat víc peněz, abych mohl ve škole zůstat. O měsíc později mě opustil i on. Zemřel s pocitem, že mě tu nechává napospas světu, který žádá především peníze.

  Moje první výplata hradila jeho pohřeb. A ty ostatní? Střádám. Nevím k čemu. Cítím jen, že není nic, co bych potřeboval. Jen mít kde spát a co jíst. A tak spím, jím a žiju. Ze dne na den. A cítím, že pocit už není co býval.

  Sem tam si kupuju noviny a hledám inzeráty s prací. Jejich tam hodně, ale většina pro absolventy vysokých škol. Jazykové znalosti, praxe...s gymnaziem moc nesvedu. Strýc z Německa mi vždycky říkal: „Kašli na knihy, uč se řemeslo.“ A já ho neposlechl. Asi jsem měl. Nemusel bych teď vtiskovat své boty do bláta splaveného na cestu.

Proč zrovna já

jsem zamřížován ve spárech želez

práce a věčných peněz

  V dálce někdo volá o pomoc. Je to u jižního vchodu. Budu asi muset běžet. Přiběhnu tam a jako správný noční hlídač zaženu všechno zlo.

  Nějaká holka tu stojí nad starým mužem sedícím na lavičce. Je uplakaná. Nemůže ze sebe vydat ani slovo. Sahám starci na krk. Nenacházím pulz.