Prorok smrti - 3 HAVRAN

Jde o tři povídky Prorok smrti, kdy jedna bez druhé není hotová. doporučuju přečíst si prvně NETOPÝRA, potom ČERNOU VDOVU a nakonec tohoto HAVRANA.

 

Havran

 

  Chodíval jsem tudy často. To jsem ještě vyučoval na nedaleké univerzitě. Studenti chodili kolem a líbivými hlásky mě zdravili: „Dobrý den, pane profesore. Jek se máte?“

Měli mě rádi? Možná.

  Na téhle lavičce jsem sedával při odpolení přestávce. Nikdy jsem nechodil s ostaními kantory na oběd. Sedávali v zatuchlých jídelnách a hovořili o směšných problémech dnešní, předčasně vyspělé mládeže.

  Posadil jsem se a hleděl do korun stromů. Nechával jsem se unášet zpěvem ptáků a v zimě jsem pozoroval havrany.

Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká

Bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné,

  Otiskovali své pařáty do sněhu a nevšímali si mě. Žili si vlastní životy, aniž by zpozorovali, že je někdo sleduje. A já seděl tam v ubohé póze každý den a čekal, co nového mi zjeví.

  A dnes? Dnes jsem již odložen do nepoužitelného zboží. Bez dřívějších funkcí.A dalo by se říct, že i mimo provoz. Sedím o půl noci v parku a vybavuji si svůj život. To už je asi údělem všech důchodem zasažených lidí. A přesto všechno bych si znovu rád popovídal s jedním z těch nositelů ortelu smrti.

jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané –

balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne

  Snad přilétne jeden z nich a vrátí, co mi bylo odňato. Nelibost v tomto žití mě už ničí zaživa. Já, osamělý věčný student, který zesílil na duchu, ale zeslábl na těle. Tak tu sedím nad dohady, marně, mlčky, bez nálady.

  Nikdy jsem nečekal útěchu od přátel, ale stejně mi byla dána. Oplakal jsem to nad hrobem své ženy. Snad ona jediná věděla, že nejsem na soucit zvědav. Ani na smrtelné posteli mě nelitovala. Řekla: „Věřím pevně na předtuchu...!“

Tenkrát stiskl jsem jí ruku naposled. Už víckrát ne.

  Je jaro a v nedalekém chrámě hrají poslední chór pro zemřelé. Já, usazený na lavičce jako na bidle, jsem se nedočkal takové pocty. A ani nechci. Snad aby nad hrobem havran mi zakrákal. Aby všichni věděli, že jedině tohle jsem měl rád...posel špatných zpráv.

  Možná odepsali mě dříve, než jsem mohl bránit svoji čest. Nebale se usmívali. Mně a sobě na vlastní pěst.

  Staré železo tu v pozdní noční hodině odevzdává svoji duši. Avšak kdo si pro ni přijde? Cikánka? Opilý námořník? Hladové nemluvně? Ubožák jest každý sám. Avšak jen proto je ubožákem... a studenti se vrací z oslav. Snad přečkali další zkoušku. Snad obhájili svoji lásku před náporem tlustých, a někdy nezajímavých knih.

  Ten vzadu mi připomíná mého syna. Jediného. Ještě teď ho vidím, jak ho moje žena porodila. Malý bezmocný tvoreček. Plakal. A já tenkrát netušil, že mě opustí tak brzy.

  Bylo mu dvacet jedna let, když ho cestou ze školy srazilo auto. Studoval sociologii a byl to chytrý mladý muž. Zlé jazyky za mými zády pravily, že byl opilý. Jinde slýchával jsem, že to udělal schválně, pro nešťastnou lásku.

Pro nešťastnou lásku?!! Ten chlapec nebyl nikdy zamilovaný. Nikdy. Jinak by mi o tom přeci něco řekl.

  Neuvěřitelné, jak umí být lidé zlí. Hází popel na hlavu i mrtvým. Hlavně mrtvým. Ti se nemohou bránit. A jejich blízcí pak trpí a trpí a...

  V tu nešťastnou chvíli jsem měl přednášku o „Garopově slabosti“ a na okno tenkrát usedl ten nezvaný host. A od té doby ho očekávám všude.

  Snad mi nezbývá, než utěšovat se myšlenkou, že na mě nezapomene. Jsem starý a hlavu sotva držím na krku.

  Za mými zády se ozývá Lehký dech. To snad někdo ztratil cestu, jenom bloudí po koutech. Chladný závan nad mou hlavou. Zapraskání ve větvích. Nemohu se zbavit  pocitu, že přemýšlím o němých. Zapláču a ulevím si. Bylo to tak nezvučné – jednou je a pak už ne.

  Nedaleká lampa v rohu, vrhá na mě temný stín. Někdo jde a sníh křupe pod jeho lehkými kroky. Je to možné o květnové noci?

Tu má duše vzmužila se, řek jsem bez rozpaků v hlase,

Ať už se blíží kdokoliv, nebudu mu brániti, aby naložil s mojí duší, tak jak uzná za vhodné.

  Sníh ozařuje celý kraj. Cítím lehkost na své dlani. Temné oko hledí mi skrz prsty do tváře. Skláním se a spouštím ruku. Nedokážu, víc už ne! Hlava padá, jemně klimbá. Je toho už na mě moc. Ještě promluvit s nim chci. Jedním hlasem, mým hlasem, vědět, míti jistotu.

„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,

synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně –

statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,

dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,

zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne“ –

havrani dí: „Už víckrát ne.“

  Když možná konec nastane, chci vědět jednu věc. Já miloval jsem ženu. Mám se teď za ní vydat. Spoután řetězy samoty se s ní chci setkat. Neztrácím víru v tvoji spravedlnost. Dva roky jsme odděleni a já necítím lítost, že má poslední myšlenka patří i mému synovi. Jen prozraď mi...jak!

„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,

při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,

rci té duši , jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji

tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,

jasnou dívku Lenoru kdy v náručí své přivine“ –

havran dí: „Už víckrát ne.“

  Tak odvděčuješ se mi za moji duši, kterou jsem dal z části TOBĚ?

„Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“

Havran dí: „Už víckrát ne.“

...a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,

nevzchopí se – víckrát ne.

 

 

---