Vdova hrdiny

     Měkký sníh vířil ve větvích spících stromů. Vítr se proháněl kolem náhrobních kamenů, chladných jako byl ten den. Stála jsem nad otevřeným hrobem, kolem mě zástupy a zástupy lidí, kteří ho ani neznali. Dělali z něj hrdinu, vlastence, vojáka. On takový ale nebyl! Toužím to křičet, jen já ho totiž znala. Dívám se do těch cizích tváří, které Martina neznali, dívám se do tváří lidí, které jsou z povinnosti zkrouceny do tragikomické grimasy. Dívám se na ně a nepoznávám jediného z nich. Upřímná slova soustrasti z úst člověka, co ho poslal na smrt. Oslavné písně, děti recitují básně a na jeho mahagonovou rakev pokládají vrazi věnec a káží o morálce.

     Barva rakve je barvou mých vlasů. Svíčky plápolající těsně před zhasnutím zas připomínají vyhaslost našich pohledů. Smrt je poslem lásky, napsal mi jednou. Ve válce a lásce je dovoleno vše, říká se. Ve válce mlčí múzy, mlčí city, válka umlčí vše.

     Tisíckrát jsem si říkala, že tahle válka je správná, není bez oprávnění, zajistí trvalou svobodu. Tušila jsem, že lidé budou umírat, věděla jsem, že každý z nás bude muset přinést oběť na oltář svobody. Vytušila jsem přítomnost padlých andělů, ale nechtěla jsem chápat. Byla jsem zmatená, roztoužená, lačná po krvi poražených, jako vy všichni! Teprve nad tvým hrobem jsem pochopila. Je to hloupost, Martine! Teď bych volala tvé jméno, aby ses vrátil. Nikdy bych tě nepustila do pouště! Tys nechtěl bojovat, to za mě jsi bojoval…Co jsem to za ženu, když jsem tě poslala na smrt, jako oni. Co jsem to za ochránkyni, když jsem neochránila tebe. Ve svobodě se pro mě snoubil vzdor, hrdost, vlastenectví…K čemu je svoboda bez tebe, bez tebe není světlo ani svět.

     Čestné salvy bodají u srdce, výstřely za padlého, co z něho učinili mrtvého. Armáda pláče předstíranými slzami. Přivírám oči a zkouším si zas a znovu vybavit tvé oči. Slyším výkřiky raněných, cítím žár bitvy, v uších se mi snoubí steny umírajících s projevy mocných státníků o našich výhrách. Točí se mi hlava, už nedokážu zůstat stát, poslouchat hymnu a vidět spouštějící se rakev. Pláču, hroutím se k zemi. Kdosi mě zvedá, ohlédnu se. Je to Martinův velitel. Zmocní se mě zášť, on přežil, Martin ne! Vytrhnu se z jeho lehkého sevření. Chci křičet tisíce urážek, ale z hrdla mi vyjde jen hořce nepopsatelný sten.