Vykotrmelila jsem se z postele a šla se do koupelny umýt. Pohled do zrcadla mi vrátil obraz dívky s odbarvenou kudrnatou hřívou něco málo pod ramena. „Ty jsi ale příšerka“, říkám svému obrázku.

Ne, že by moje sebevědomí bylo na bodu mrazu, ale právě v tento den je jeho hodnota velmi mizivá. Puberta se mnou tedy cloumá pořádně. Stojím už půl hodiny před svým šatníkem a ne a ne si vybrat. Komínky do výšky pečlivě složené se mi zdají nepřehledné. Takže nastává metoda evakuace, což u mě přesně řečeno je všechno vyházet ze skříně ven. Tak je to přece přehlednější, ne? Po dlouhatánském vybírání se navleču do obyčejných džín a svetru.

„No lepší to už asi nebude“, proklínám sama sebe a svou doslova oplácanou postavu. Nejsem žádný drobeček. Přiznávám! Jenže, kdo by odolal všemu tomu dobrému jídlu, které láká už svým vzhledem, nejen chutí.

       Se sevřeným žaludkem zavírám domovní dveře našeho předměstského bytu.

„Holka, jen hlavu vzhůru, nebude to zas tak zlé. Neboj!“, uklidňuji sama sebe. Teď se jen dobelhat na zastávku a svěřit svůj život do rukou dalšího bezohledného řidiče. Jen, abych přišla včas. Zase jsem vybírala, až jsem přebrala.

       Vcházím do třídy označené cedulkou třetí bé. Jo jsou tady. Všichni! Nedá se nám říkat kolektiv. Pár lidí tu hraje jen na své triko a ostatní úplně ignorují. Extroverti, no! Zatímco zbytek naší tlupy drží pevně pospolu. Eva, tak trochu ujetá, ale přesto fajn spolužačka už na mě mává. Je mi jasné, co bude následovat. Drby!!! Věrně mi drží místo vedle sebe.

„Ahoooj Mili“, řve na celé kolo s nehraným nadšením.

 „Ó, naše madam nám přišla“, říká Michala, ta koza, co si myslí, že peníze jsou všechno.

„Jé Michalo, co ti to narostlo za ty dva měsíce? Nejsou to náhodou prsa? Dobrej výkon v sedmnácti letech!“, konstatuji fakt a třída se válí smíchy.

          Jo, to nám to zas hezky začíná, pomyslím si. Vlastně jako už oba předešlé roky předtím. Jsou z nás úhlavní nepřítelkyně. Její věrné obdivovatelky na mě snášejí hromy a blesky.

„No, tak povídej, co jsi zas zaslechla,“ říkám Evě. „Představ si, že budem mít novou třídní!“ Celkem mě tenhle fakt potěšil, jelikož jsem se se svou starou třídní učitelkou Formánkovou nějak nemohla dohodnout.

„Prý nějakou mladou,“ kluci při té představě div neslintali.

           A jééé. Zvonění je tu a s ním i třídní učitelka Hudečková, jak jsem se dozvěděla od Evy.

„To je ale tuctovka,“ šeptá mi.

„Třeba bude fajn,“ přemýšlím nahlas.

         Každopádně se z naší nové učitelky vyklubala, docela fajn ženská se smyslem pro humor. První školní den utekl jako voda. Jak by taky ne, když už  v devět ráno seděla část naší třídy v malé pizzerii v centru města. Přesněji řečeno Lukáš, Pavel, Zbyněk, Pepík, Eva a moje maličkost. Bojovníci za práva naší třídy, kašparové a užvaněné huby, jak nám říkali učitelé. Pořádné setkání po dlouhých dvou měsících.

„No, v Tunisku to bylo úplně super. Co vám mám povídat pánové,“ ujišťoval kluky Zbyněk.

„A my jsme jako vzduch nebo co?“ bouřím se až moc nahlas podle mého zvyku.

„Ale dámy, vy jste naše štěstí a smysl života,“ melou hoši nacvičenou frázi. „Co bychom si bez vás a vašich taháků počali?“

       Po dvou krásně propovídaných hodinách jsme se rozloučili.

„Tak zítra ve škole. Otestujem, co vydrží nová třídní,“ liboval si Pavel.

„Zatím pa,“ loučím se se všemi, jelikož mi právě přijíždí na nástupiště linka číslo 20.

      Ztěžka padnu na sedadlo až se zakymácí. Hlavu opřu o špinavé sklo a sním si sen o krásném princi, který mě uchrání před všemi zlými lidmi a navíc mě bude ještě milovat. Neuvěřitelné! Ty idiotko, kde se to zas touláš. Radši se letos pořádně uč a nech kluky na pokoji. Víš, jak to dopadlo loni. Radím sama sobě. Právě koncem prázdnin totiž skončil můj první vážnější vztah. Chodili jsme spolu dva roky a tři měsíce. Zpočátku se zdál fajn, ale když se přestěhoval ke mně domů, tak jsme se jen hádali. Bylo to  pro mě brzo. V necelých patnácti potkat kluka a za rok si ho nastěhovat k sobě. Tak jsem se poučila z předešlých chyb a život jde dál.

  „Ahoj,“ volám kamsi do bytu. Nevím, co mě to napadá, snad jen ze zvyku. Doma totiž nikdo není. Všichni kromě mě už pracují. No teda je tu ještě taťka, ale ten už si užívá své penze na naší chalupě, kde převážně bydlí, teda spíš živoří. Občas přijede domů, aby to tu zkontroloval a zjistil, že je zas vše naruby. Načež si musí jet na svojí chaloupku léčit pochroumané nervy.

       Převléknu se do domácího, což znamená roztrhané kapsáče a vytahané triko, které božsky překryje mé faldíky a jdu se radši projít ven s mým zvířecím miláčkem, vlčákem Britou. Doma ji mít nemůžu, jsem alergická na zvířecí srst, tak ji mám v kotci u našeho činžáku. Už mě vesele vítá, vrtí ocáskem a domáhá se svobody. Procházka do polí, to je to, co mi dokáže vždy spravit náladu. Chvilku se loudám sem a tam, aniž bych hledala cíl cesty. Bloumám mým oblíbeným místem u stavidla rybníka a rázuji zpět k domovu.

         „Čau Milu,“ zdraví mě mamka připravující oběd.

Jsem na své jméno alergická. Rodiče se mi asi chtěli opravdu pomstít. Kdo jiný by vymyslel takové jméno jako je Miluše? Brrr! Tak mi všichni až na pár vyjímek jakými jsou  učitelé, pro ně budu vždycky Miluška, to je ještě strašnější, ale co s tím člověk nadělá, říkají Mili. Moje jméno dokonale ladí s jedním z mých bratrů, Milošem. Jemu zase říkají Milo, takže je to někdy dost blbé, protože nevíme, po kom z nás dvou kamarádi touží.

          „Copak máme k papání maměnko?“ táži se hladově a už strkám nos pod všechny pokličky, které jsou na sporáku. „Jéé rajská, mňam.“

„Jo, to jsi celá ty, přijdeš, všechno sníš a pak trávíš,“ namítá mamča.

„Mami, rostu, tak potřebuju zdravou výživu, ne?“

„Kdyby zdravou, ale ty sníš všechno, co ti chutná!“

„Mě teda ale chutná věcí,“ obořuji se neoprávněně.

„Jsi vybíravá, ale co ti chutná, tak to sníš i kdybys měla prasknout.“

Raději odcházím z bojiště, nemám náladu se s mamkou hádat. Ona se tak má, může sníst co chce a nikde to není vidět. Kdežto já i kdybych žila jen ze vzduchu, tak z něj přiberu. Nedá mi to a stoupnu na váhu. Rafička se pomalu souká nahoru až zůstane viset na neuvěřitelných osmdesáti kilogramech.

„To je tak akorát na odstřel, holka!“ Rajskou pomalu zavrhuji. Hnulo se ve mně snad už po stotisící svědomí. Bafnu do ruky okurku a surfuji na programech televize. Výběr máme veliký, celkem čtyři!!! 

 Po půlhodině neustálého přepínání programů televizi vypnu a jdu se věnovat mé oblíbené činnosti, tedy četbě. Dickens mě jako spisovatel naprosto nadchnul.

     Probudím se něco málo po šesté hodině s otlačeným zátylkem podobna smrtce. Ten první den mi dal pořádně zabrat, jen co je pravda.

     Vezmu si z ledničky jogurt, samozřejmě bílý.

„Á, sestřička chce být štíhloučká,“ přisazuje si brácha. „Jak dlouho to vydržíš, buřtíku? Hodinu?“

„Jdi se vycpat soletko,“ krotím bratra, který dostal tuto přezvdíku podle slaných tyčinek.

„Vsadíme se?“

„Vsázejí se jen dementové jako jsi ty!“

„Nevydržela bys to,“ láme se Miloš v pase.

„Mami, ať mě nechá být,“ dožaduji se podpory.

„Ale Milu, vždyť má vlastně pravdu. Zamysli se nad sebou.“

„Tak to vám všem opravdu mockrát děkuju!“

      Odcházím afektovaně, tak jak nejlíp to jen umím. Chůzi páva ještě budu muset doladit, ale co. V téhle rodině jsem všem jen pro smích.

      Při přípravě sešitů na zítřejší vyučování mi dojde, co tím chtěl básník (maminka) říci. Jsem prostě tlustokožec. Musím se sama sobě smát, jak lehko jsem se nechala vytočit.

       Ráda žiji v uzamčeném světě literatury. Tam mě nikdo neohrožuje a nikdo se mi nevysmívá.

„Já vám jednou ukážu,“ slibuju celému světu před usnutím.

     Po dvou týdnech neustálého opakování učiva druhého ročníku jsem se ve škole aklimatizovala a už mě nic nevzrušovalo a taky nezajímalo.

    Jediné na co jsem se vždy těšila byly hodiny informatiky s naším skvělým učitelem inženýrem Jiřím Vosátkou. Přestože měl titul, nerad ho používal a nenáviděl ho snad tolik jako já nesnášela své jméno.

     „Dnes máte seznámení s internetem, takže směle do toho.“ Jako skoro vždy, i dnes sršel optimismem a dobrou náladou.

      Klikla jsem na ikonku, která vypadala jako nepodařené písmenko é. Tímto pohybem ruky se na mě otevřel zcela jiný a do této doby nepoznaný svět.

     Kluci okamžitě vyhledali sportovní stránky. Jenže co teď budu dělat já? Jako počítačový antitalent jsem toho moc dělat nemohla, tahle mašinka se mi těžce vryla pod kůži od té doby, co jsem ji učiteli rozbila a on ji musel celé odpoledne opravovat.

      „Lidi, kde jste kdo, poraďte mi,“ volala jsem až moc zoufale o pomoc.

„Jestli si chceš pokecat, tak zkus server xchat,“ radí vehementně Lukáš.

„Ale jak?“

„Do té bílé lišty si napiš www.xchat.cz, pak se jen zaregistruj a máš to.“

Tak jen do toho a půl je hotovo. Najednou jsem žasla, jak je to vše snadné. Zaregistrovala jsem se pod přezdívkou Sluneční-svit a vstoupila do místnosti Tábor. 

Uživatelka Sluneční-svit vstoupila do místnosti

Maxim: Ahoj sluníčko, tebe jsem tu ještě neviděl.

Sluneční-svit: Jsem tu poprvé.

Maxim: Jéé nová oběť tohoto zkorumpovaného světa, tak to jsem rád, že tě můžu zaučit :o)

Sluneční-svit: Spíš něco naučit, ne?

Maxim: To jistě také.

Hans.Hagen: S-s: Máš velice romantický nick.

Sluneční-svit: H.H: Nick?

Hans.Hagen:S-s: Nick = přezdívka

Sluneční-svit: Max: Nepatříš mezi rychlíky?

Sluneční-svit: H.H:Promiň jsem tu poprvé.

Maxim: Chtěl bych tě vzít do nebe a zažít s tebou zázrak.   

Hans.Hagen: S-s: Taky jsem poprvé nevěděl kudy kam.

Maxim: Půjdeš se mnou?

Sluneční-svit: Max: Kolik ti je, že tak vyvádíš?

Maxim: Za pár dní mi bude 16.

Sluneční-svit: Max: Alespoň, že se přiznáš!

Uživatel Maxim opustil místnost 

Hans.Hagen: A kolik je tobě, můžu-li se zeptat?

Sluneční-svit: No, mně je 17.

Hans.Hagen: Haha, tak to jsi toho malýho kluka nemusela tak pérovat, jsi na tom skoro stejně jako on.

Sluneční-svit: Já nejsem alespoň  sprostá!

Uživatelka Sluneční-svit opustila místnost

Uf! Dvě hodiny informatiky za mnou a stihla jsem se akorát pohádat. No co nadělám, nemůžu s každým vycházet.

     Přijdu domů v dobré náladě. Rovnou zapadnu do svého pokojíku a oddávám se příjemnému lenošení na svém velkém letišti, památce po mém bývalém partnerovi. Aby se neřeklo, tak otevřu  učebnici němčiny. Nuda, taková nuda. Prohlídnu si tituly knih v mé nemalé knihovně a vyberu si velmi moudrého spisovatele Exeuperyho a jeho Malého prince.

     Za slabé tři hodinky čtení člověk zapomene na cokoliv, co ho momentálně trápí. Vrácení do reality je jako sprcha ledovou vodou, kterou já tuze nerada (také játra, pomlouvání a zápach z ponožek).

      Mé soukromí bohužel zneváží bratr, narušitel veškerého soukromí, které mi může tento prostorný byt poskytnout.

„Ségra, pojď mi pomoct s tou novou televizí,“ dožaduje se.

„Seš blázen? Celý den jsem musela do mozku vstřebávat vědomosti a teď bych měla ještě fyzicky makat?“

„Beztak ve škole jen sedíš na zadku a nic neděláš.“

Radši přeruším svůj klídek a hnu se z místa. Tahám padesátikilovou bedýnku zvanou televize, kterou dostal od rodičů, do jeho vigvamu a pořádně se u toho zapotím. Nevím, proč si každý myslí, že když mám pár kilo navíc, musím být také silná, jak nějaký vzpěrač těžké váhy.

„No vidíš, ani to nebolelo,“ soudí, jak jinak než vděčný bratříček.

„Příště na tebe hodím bobek, když si toho neumíš vážit. Měl bys mi líbat nohy,“ mumlám nespokojeně.

„Dobrá sestřičko. Co chceš k papání? Husičku, kachničku, nebo selátko?“ Směje se ten debil.

„Trhni si lopatkou,“ řvu a jak jinak než zlostně prásknu dveřmi až se odloupne kus omítky.

Konec. Ten má u mě teda pořádný nášup. Tohle zaplatí a ne jednou. Slibuji mu v duchu sladkou pomstu.

Zabořím hlavu do peřin a slzy se najednou hrnou. Nebráním se jim. Proč zrovna já musím být tak tlustá? Co jsem komu udělala? Nakonec usnu únavou.