Reportáž psaná v "boudičkách" 6

REPORTÁŽ PSANÁ V „BOUDIČKÁCH" 6 Úterý 11.1. Boudičky zůstaly celý den prázdné, ale večer se je podařilo Kubům nějakým záhadným způsobem úplně všechny zaplnit. Do zátoky také dnes dorazila parta stavitelů pískových hradů asi z Ameriky. Celé odpoledne stavěli na pláži své výtvory. Bylo jich (výtvorů) asi 10. Brontosaurus, želva, mořská pana, sopka, Titanic a ještě několik dalších. K večeru si svá díla vzájemně zkolaudovali a oceňovali. Jarka se dnes už odvážila vyjít na sluníčko a plavali jsme spolu jednou přes zátoku. Na zítra jsme si naplánovali waterfall. Chtěli bychom vyrazit po osmé. Beneš se chce také zúčastnit, ale neví, zda-li půjde i k vodopádu, neboť se bojí hadů. Středa 12.1. V noci pršelo, ráno byly horské údolí v mracích a tak jsme výpravu k vodopádu opět odvolali. Po nočním dešti se kouzelně vyčistil vzduch, okolní ostrovy byly při ranním sluníčku nádherně jasně viditelné. Jedna boudička zůstává dnes prázdná, na večeři jsme šli do’zakázané’ sousední hospody. Čtvrtek 13.1. Ať přemýšlím jak chci, tak mi nenapadá nic, o čem bych dnes psal. Řečeno stylem zelených mozků, nic zvláštního se během mé služby nestalo. Pátek 14.1. Dni jsou stereotypní, opět nenacházím nic co by si zasloužilo zápis. Jenom snad, že v našem Innu už nyní bývají prázdné boudičky a celý Inn ovládla Francouzština, která vytlačila dlouho se úspěšně držící angličtinu. Sobota 15. 1. Dnes jsme provedli měření teplot. Voda ve volném moři, měřeno cca půl km od břehu, nepatrně pod 30°C. Pásmo přibližně 30 m od pláže, hloubka do 2 m (tam, kde se stačí), mezi 30 a 31°C. Mělké vody těsně u pláže, hloubka do 0,5 m, při probíhajícím odlivu, odpoledne, slunečný den, 32 - 35°C. Celodenní prohřátí sluncem skutečně dosahuje při odlivu, kdy vody jdou směrem do moře a pobřežní mělčina nemůže být ochlazována čerstvou vodou svých maxim. Teplota u břehu je srovnatelná pouze s koupelí v teplé, až mírně horké vaně. Tam kde je nějaká oddělená mělčina, nebo utvoří-li se při odlivu mělké jezírko v kamenech, na které pere slunce, tak tam občas, je-li takové místo zároveň chráněno před větrem, stoupne teplota na takové hodnoty, že když se do ní stoupne, tak to pálí. Po kamenech, které nejsou ochlazovány vlnami, není z těch samých důvodů možno chodit bosými nohami, což ostatně platívá i o písku pláže. Obyvatelstvo našeho Innu se nyní často měnívá, stále ještě ale dominují francouzsky hovořící trevlové. Stalo už se téměř železným pravidlem, že nějaká ta boudička zůstává přes noc prázdná. I personál se k nám začal chovat poněkud uctivěji a množství stravy obsažené v porcích se zvýšilo, a to při jejich současně klesnuvších cenách. Za boudičky nyní požadují 300 B. Stanovili jsme si už také termíny odjezdu z Lanty a majlování. Spojit se s Internetem chceme v úterý 25. Ledna a zdejší pobyt ukončit v sobotu 12. Února, dva dny před vypršením platnosti Thajského víza. Neděle 16. 1. Celý den opět pěkné počasí, v místním obchodě se rozhodli pro drakonické zdražení ovoce, melounů a ananasů. Odmítáme jejich zboží a vyčkáváme co přinese nejbližší budoucnost. Beneš se začíná zajímat o to, kam pojedeme napřezrok. Dáváme mu najevo, že ať už to bude kamkoliv, tak určitě bez něj. Doporučujeme mu Indii, buďto Keralu, Trivandrum, Kovalam Beach, nebo Goyu. Benualin u Colvy, Margao. Tam všude by měl úžasně levně a spoustu bufáčů, což si myslíme je jeho hlavním kritériem. Špatné moře, které nás odtud vyhnalo mu nevadí vůbec. Tady by byl také radši v Krabi než na Lantě, kde je vlastně jenom proto, že se bojí být sám a ví, že když bude s námi, tak že už ho nějak tou Asií až do Singapuru na letiště protáhneme. Včera snědl na posezení skoro 2 kg banánů a jeden dost velký ananas, cca 2 - 3 kg, jelikož je koupil za dobrou cenu už přezrálé a začínaly se kazit, což je pořádný výkon a s ohledem na to, že ještě před necelými dvěma měsíci banány ani ananasy vůbec nejedl, protože mu nechutnají, i pořádný kus ‘sebezapření’. Pondělí 17.1. Sluníčko se dnes schovává za mraky, jenom občas nesměle vykoukne a také nám to tu zase po delší pauze dost fouká. Vítr je však tentokrát teplý, ochlazení se na sedmé rovnoběžce nekoná. Během dopoledne se slunce opět ujímá své role a až do večera svítí na plno. Domlouváme se na zítřejším výletu k vodopádu. Úterý 18.1. Ráno se probouzíme včas, zbalíme baťůžek a vyrážíme po osmé hodině podél pláže na jih provázeni místním černým plážovým psem, který se sem odněkud přitoulal a hledá tady marně páníčky. Na konci zálivu se dáváme po silnici a máme štěstí, neboť potkáváme za celou trasu do Waterfall Bay jenom jedno auto a jeho řidič je ještě ohleduplný a projíždí kolem nás krokem, takže se nemusíme dusit oblaky prachu, které jakýkoliv pohyb na vyschlé silnici okamžitě zvedá. Dáváme si snídani a po ní vyrážíme na cestu do ‘divočiny’. Pes zůstává u hospody, dál s námi nejde. Je to jediný zástupce svého druhu v naší i v sousední zátoce. Všechny ostatní už stačili místní Kubové sežrat. Cesta k vodopádu je pěkná, ale ani zdaleka tak namáhavá, jak jsme po barvitých líčeních těch trevlů, kteří jí už absolvovali očekávali. Naši bývalí němečtí protisousedé na ní potřebovali víc než 2 hodiny a my jí zvládáme v pohodě a opravdu pomalým tempem s četnými zastávkami za necelou jednu. Vodopád sám o sobě je čůrek, který padá do malého, mělkého jezírka ze skály vysoké asi 10 m. Celý kout je bohatě zarostlý bujnou tropickou vegetací, kterou je vyšlápnutá strmá stezka vedoucí nad vodopád. Zkouším po ní vyjít a když se mi to bez problémů daří, volám dolů na zbytek výpravy aby výstup také absolvoval. Beneš po chvilce vzdává a jde zpátky, Jarka se škrábe za mnou nahoru. Nad vodopádem je kamenné řečiště potoka, tvořící krásný kaskádovitý vodopád, který při dostatku vody (což teď není) musí být nádherný. Celá kaskáda je asi něco přes 150 m dlouhá a představuje odhadem 60 m na výšku. Kolem potoka je možno při současném nízkém stavu vody docela dobře projít. Celé koryto je tvořeno jednotlivými stupněmi se spoustou ve skále vymletých tůněk a jezírek. Všude kolem krásná, sytě zelená vegetace džungle se spoustou zvuků svých obyvatel. Je tu mnoho ptáků a opic. Úhlavního Benešova nepřítele - hada, jsme zde nepotkali žádného. Jarka odmítá další výstup údolím potoka a tak jdu sám kam až to půjde. To netrvá tak dlouho. Po necelé půl hodině se dostávám do horního patra údolí, tvořeného pramenotvornými bažinami. Z této ploché části údolí stoupalo dál už jenom vyschlé koryto. Které velmi záhy bylo naprosto zarostlé a neprůchodné. Stěny údolí byly také už velice příkré a těsné. Po nedobré zkušenosti s výzkumem v podobném terénu v našem údolí to radši vzdávám dříve, než než bude pozdě a sestupuji ‘ve svých stopách’ zpátky k čekající Jarce. Pod vodopádem potkáváme další trevly a cestou k hospodám bandu Francouzů z našeho Innu, provázené černým psem. Nakoupili jsme si nějaké ovoce a sušenky, do zdejšího údolí ještě inflace nedorazila, a dáváme se na zpáteční cestu. Chvíli po nás dorážejí Francouzi i se psem, který se jich drží jako klíště. Beneš, který ‘vůbec nejí sladké’ si nakoupil sušenky za téměř 300 Bathů. My dva, kteří sladké jíme, dohromady za 90. Na noc si beru aspirin, neboť se už několik dní cítím ne úplně dobře a v noci mě zebou nohy, které mívám po ránu studené. Kdyby mi to nepřipadalo blbé, vzal bych si ponožky, ale to bych popřel jeden z hlavních důvodů proč jsme tady, abych ponožky nosit nemusel. Středa 19.1. Ráno se probouzím na vzdory aspirinu a dece, které mám přes prostěradlo, opět se studenými nohami. Zůstávám proto zachumlaný v pelíšku a čekám na uzdravení. Teplota se drží nad třicítkou, je mi celkově teplo, i se trochu potím, ale moje nohy (zabalené pod dekou a prostěradlem) stále zebou. Dnešní den v klidu na lůžku mi definitivně uzdravuje. Inn je na noc poloprázdný, je volných 5 boudiček (z 10). Čtvrtek 20.1. Ráno plavba přes zátoku, potom objevná výprava do zátoky Benešova stromu, kde se mi podařilo objevit jeskyni, která ústí do další kamenné zátoky na sever od té ‘Beneší’. Benešův strom je mangrova, která roste na čáře přílivu uprostřed skalisek vyplňujících zátoku zaříznutou do útesu, který ukončuje naší zátoku od severu. Je tam naprosto osamělý v nepřátelském prostředí, ale přežívá tam ve větrech a vlnobití, které musí tento útes v době monzunu často bičovat. Beneš se sem dostal při jedné průzkumné procházce, když se dal neznámou stezkou od silnice. Já se sem dostávám podél pobřeží, většinou po skalách, částečně jejich obeplutím. Zátoka je opravdu romantická, ta vedlejší, za jeskyní ještě více. Rozeklané vápencové skály, proděravělé jeskyněmi a porostlé travinami a křovisky obklopují temně modrou průzračnou vodu oceánu, který se odtud rozprostírá až k východním břehům Afriky, přerušen pouze severním výběžkem Indonéského ostrova Sumatry a Srí Lankou. Na sedmé rovnoběžce leží Colombo. V Thajském kalendáři je dnes vyznačen úplněk, v našem je to až zítra. Tak nevíme, je tu sice 6 hodin časový posun, ale to zas není tolik. Každopádně jeden z těchto protichůdných údajů je asi chybný. K večeři máme změnu, v sousední hospodě si dáváme pizu, která je dobrá, na mně snad až moc tenká, na rozdíl od příšerného salátu (Glass noodles salad with chilles), ve kterém je spousta výborných věcí, ale chutná příšerně. Tak odporný pokrm jsme snad v Thajsku ještě neměli. Pátek 21.1. Seznamuji se se starší Němkou, která je už mnoho let provdaná za Kubu, žije s ním převážně v Německu a zimy tráví v Thajsku. Mají byt v Hat Yay, tady na Lantě byli už v listopadu a nyní sem přijeli znovu. Dozvídám se spoustu místních drbů, protože její manžel jako Kuba si z místními Kuby může popovídat a ti jsou k němu sdílnější než k Nekubům, i když ne tolik jako ke Kubovi ‘čistokrevnému’. Vůči spoluobčanovi, který je ženatý s Evropankou (Američankou, Australankou) pociťují totiž Kubové nedůvěru a částečně i zášť. Je to zajímavé, protože je-li tomu obráceně, Kubová se vdá mimo Thajsko, tak jí naopak obdivují a jejich pocity by se nechaly označit spíše jako závist než zášť. Myslím si, že se tu projevuje vypěstovaný cit pro muže jako živitele rodiny, a nestravitelnost pomyšlení, že Kuba bude živit Evropanku. Zároveň s toho přímo čiší, že prostituce u žen je tu normální a vlastně záslužná, ale prostituující muž je něčím nepřijatelným. Taková hrdá je Kubí morálka v místní silně patriarchální společnosti, ve které mají ženy vymezeno místo jako poslušné vykonavatelky vůle svých mužů. Náš resort má majitele, který vychodil jenom čtyři třídy. Je to ten, o kterém se zmiňuji v předchozích částech tohoto deníku jako o ‘Bossovi’, s nímž jsme hovořili pomocí ‘Kuby-tlumočníka’, protože neumí anglicky téměř ani slovo, a o kterém jsme si mysleli, že je ve zdejším resortu pouze nájemcem. V sousedním resortu Sea Sun, o kterém jsme si mysleli, že ho vede přímo majitel, hospodaří naopak nájemce se svou familií a na ‘Vaškově vršku’ je majitelů více, největší část patří tomu, který přijmul kapitál od jakýchsi Holanďanů a postavil za něj spoustu velice pěkných boudiček. Holandští investoři si své výnosy vybírají tak, že do resortu jezdějí a pobývají zde, odbydllovávají a odjídají si to. Dalšímu majiteli (také na Vršku) nabízeli nějací Evropané investiční kapitál za 30-ti procentní podíl s budoucího výnosu, ale on na to nepřistoupil, radši bude pomalu reinvestovat jenom své zisky. Sobota 22.1. Ráno potkávám Německo-Kubí manžele a ona mi hlásí, že tady v zátoce jsou naši krajané. Bydlí pod stany v novém resortu na jihu zátoky, který je ještě stále ve výstavbě. Jde tam se mnou a představuje nás. Jsou tam tři kluci a dvě holky, Jedna z holek studuje Thajštinu a s nimi je v partě i pingl z čajovny v Praze. Všichni už jsou na cestách minimálně od prosince a chtějí se vracet domů až v dubnu, někteří z nich dokonce v květnu. Jedněm už končí vízum a tak v nejbližších dnech chtějí jet do Malajsie pro nové. Tuto proceduru už jednou absolvovali, bylo to na Thajském konzulátě v Georgtownu, Penang, kde měli problémy, neboť tamní Kubové se setkali poprvé s Českým pasem a byli k němu více než nedůvěřiví. Ověřování trvalo téměř 14 dní. Teď jsou přesvědčeni o tom, že celá procedura nezabere více než 2 až 3 dny. Ta druhá parta tvořená klukem, který pracuje pouze přes léto jako výškový pracovník a jeho buchtou, která zřejmě nedělá nic, přicestovala přes Rusko, Mongolsko a Čínu vlakem. Chtěli se původně dostat až do Thajska po zemi, z Číny přes Laos, ale nepodařilo se jim v Číně koupit lístky na vlak do Laosu, protože na jihu Číny se pořádá či pořádala nějaká výstava a veškeré jízdenky skoupili tamní mafiáni a veksláci a nyní je prodávají za šílené ceny, obzvláště Evropanům, a tak museli nakonec cestovat přes Pakistán do Indie a odtud přeletět do Bangkoku, což jenom dokládá to, že železniční jízdenka od mafiánů a povolení k tranzitu přes Laos musely stát opravdu hodně. V Číně měli vůbec mnoho problémů, obyčejní lidé, kteří sem tam i trochu anglicky hovoří, se bojí s cizinci mluvit, a tak se obstarání jakékoliv použitelné informace stává hororem, což je velmi nepříjemné. Veškeré oficielní informace jsou pouze v Čínštině a anglicky mluvících Číňanů, kteří tyto informace mohou, nebo mají podávat, je mimo hlavní centra skutečně pramálo. Za možnost bydlet ve svých stanech a za používání koupelny a záchodu platí Čížkové 50 B za noc. Nevím jestli za stan a nebo celkem. Jedni z nich chtěli do Austrálie, kde měli od svých známých domluvenou možnost práce, kterou chtěli využít aby si něco přivydělali a pak mohli zase cestovat, ale nepodařilo se jim v Bangkoku získat Australské visum. Vyžadovali po nich mimo jiné anglický originál výpisu z bankovního konta, neuznávali vůbec kreditní karty a požadovali mnoho dalších zbytečností, takže to na ně působilo tak, že dělají vše za tím účelem, aby jim nemuseli žádné vízum udělit. Podobnou informaci o Australském vízu jsme vyslechli z různých pramenů už vícekrát, takže asi bude pravdivá. Nyní změnili plán a chtěli by na čas do Indonésie, zřejmě na Moluky, kam mají typ na poměrně příjemné podnebí v únoru a březnu, ale mají také informace o bojích, které tam právě probíhají mezi tamními Kuby, a sice mezi Křesťany a Muslimy a tak ještě nevědí jak se rozhodnou. Jako zálohu si nechávají opětovný pobyt v Thajsku, protože se také obávají toho, že Malajsie, kde by museli zůstat v případě nekonání cesty do Indonésie, by pro ně mohla být na delší pobyt příliš drahá. Večer se za Čížkama vypravil Beneš a vrátil se až skoro o půlnoci. Opět se u něj projevila pokročilá skleróza, protože nám oznamoval jako novinky většinu věcí, které do něj hučíme už několik týdnů. Svým způsobem je to šťastný člověk, stále si má o čem povídat, pořád se dovídá něco nového. Bohužel jeho neustále stejné zážitky vyžadují ale neustále nové posluchače. Jsem zvědav, kdy se něco takového začne projevovat u mně. Jarka sice tvrdí, že už to dávno začalo, ale já jsem přesvědčen, že nemá zase až tak úplně pravdu. Neděle 23.1. Na dnešní den Beneš vypočítal přesnou polovinu našeho Asijského pobytu, Má to spočítáno na hodiny, takže se ho příležitostně zeptám na umístění bodu zlomu na časové ose, abych ho sem do deníčku mohl doplnit. Ráno jsme s Jarkou přeplavali zátoku a chtěli jsme se zastavit u ‘Českých stanů’ na kus řeči, ale už jsme jim (Čížkům) jenom zahlédli paty. Zbalili věci a pochodovali ‘s plnou polní’ po pláži směrem k našim resortům. Takže se asi vypravili do Malajsie všichni společně. Našim Kubům se opět po delším čase podařilo zaplnit všechny boudičky. Naši noví ‘Protějšáci’ jsou Švýcaři z Frankofóní části Švýcarska, kteří ale mluví i Německy, přestože spolu hovoří Francouzky. Připluli z ostrova Ko Nghai, odkud vyrazili už včera, ale kvůli velkým vlnám se museli vrátit, strávit tam ještě jednu noc a dneska si cestu zopakovat. Pondělí 24.1. Dnes jsme vyzkoušeli na snídani nový rozestavěný resort, ‘U Českých stanů’, na jihu naší zátoky. Jídlo je tam výborné a porce jsou jakoby importované z jiného světa, na Lantě jsme totiž tak velké zatím ještě nikdy neviděli. Zítra by měl být majlovací den. Chtěli bychom jet pickapem do Saladánu v 11 hod a zpět kolem druhé. Další spojení neuskutečníme v žádném případě dříve než po 15. Únoru z Malajsie. To oznamuji k vůli tomu, aby jste vy, všichni čtenáři našich reportáží věděli, kdy máte odeslat své eventuelní majly pro nás. Úterý 25.1. Poslední přípravy na cestu do Saladanu, kterou nám Kubové včera přislíbili na 11 hodin. Před půl jedenáctou na nás haleká „Protějšák" nechceme-li něco ze Saladanu. Říkáme mu, že tam jedeme také. On nám sdělil, že odjíždí v půl jedenácté. Tak jsme radši šli s nimi, aby nám Kubové neujeli. Kuba na nás, i na ně nechápavě koukal, potom se šel domluvit se sousedama a za chvíli nám oznámil, že se pojede v 11. Takže čekáme v hospodě a marně se snažíme zjistit, v kolik pojedou zpět. Kuba nás odkazuje na řidiče, který odpovídá ‘mejby one, mejby three oclock’. Vystupujeme v Lanta Villa u internetu, který dostal několik nových konkurencí, což přineslo zlevnění z 5 na 4 B za minutu. Také zákazníků je mnohem méně než při mé poslední návštěvě. Spojení se navazuje velmi špatně, téměř pět minut trvá než se dostávám přes základní obrazovku do klientského prostředí, ve kterém se teprve mohu dostat do pošty. Personál si toho všímá a dělá nezvyklé gesto, počítají mě čas až od navázání spojení, to je bez těch cca pěti minut. Kubová nám přecvakla stopky. Stahuji dva dopisy od Omana a po jednom od Muellera, Zuzky a Xxpickové, t.j. 5 zpráv. Potom 5 zpráv odesílám. Celkem to představuje placených 27 minut za 108 Bathů. Připočtu-li 5 minut, které mi nepočítali, znamená to, že příjem a odeslání 5 zpráv zabere o něco víc než půl hodiny. Tentokrát jsem neztratil zbytečně ani minutu. To je průměr 3 minuty na zprávu, jedno zda ‘In’ nebo ‘Out’. Počkali jsme na Protějšáky ze Švýcarska, kteří majlovali o čtvrt hodiny déle než my. Oni totiž svou zprávu psali ‘On line’ do ‘Hotline’. Potom jsme se společně vydali pěšky do naší ostrovní ‘metropole’. Ukázali jsme jim, odkud by mělo odjíždět auto a domluvili se, že tam budeme před druhou hodinou a zkusíme štěstí. Nakoupili jsme si zásoby a zašli si na jídlo. Měli ‘pork’ a tak jsme si ho dali. Po dvou měsících striktně dodržovaného zákazu vepřového, které je tady v muslimské oblasti tabu to byla docela příjemná změna. Potom k ‘pieru’, kde jsme zjistili, že tam před třetí nejsou ani Švýcaři ani auto. Za chvíli jsme ale objevili auto z obsousedního resortu ‘Marine Park View’ (Václavův Vršek) a tak jsme se s nimi domluvili aby nás vzali domů. Museli jsme jim sice zato platit, ale to jsme při požadované ceně 30 B na osobu rádi udělali a měli jistotu a ne ‘Maby’. Když jsme po návratu našim Kubům řekli, že tam auto nebylo, tak nám řekli, že tam bylo v jednu a nikdo tam nebyl, tak odjelo a ‘Maby’ přijede ve tři. Zaplať pánbůh už jsme doma. Chudáci Protějšáci dorazili až po čtvrté. Přišli zřejmě chvilku po tom, co my jsme odjeli a museli čekat až do půl čtvrté, kdy přijela loď s novými trevly a u ní náhodou bylo auto od nás. Kdyby nebylo, nezbylo by jim nic jiného, než zkusit je-li tam nějaké z resortu ještě za námi - Waterfall Bay a když ne, tak sehnat taxi. Advokáta přišlo před časem na pětikilo. K večeři jsme si dali přinesené grilované ‘čikeny’ s chlebem. Podařilo se nám sehnat dobrý tmavý, u nás by to bylo nic moc, ale tady v Thajsku úplný zázrak, takže dnes po vepřovém green sweet coconut curry v Saladanu už druhý (zázrak). Od Švýcarů jsme se dozvěděli, že cestují po světě už přes tři měsíce a ještě pět jich mají před sebou. Přerušili zaměstnání a dělají svou ‘Weltreise’. Už byli v Indii, Malajsii a ještě se chystají do Indonésie, Austrálie a Jižní Afriky. Pro nás je podstatná jejich cesta po Malajsii, kde byli mimo jiné na Langkawi, kam se chystáme také. Oni jsou velice rozvláční a dostat z nich informaci je zdlouhavé, ale dnes jsme začali a zítra nebo pozítří si snad budeme moct udělat z jejich čerstvých informací závěr, který nám ušetří mnoho hledání a asi i peněz. Oni totiž jeli přesně obráceně tou cestou, kterou se chceme dát my. Singapur - Kuala Lumpur - Penang - Langkawi - Satun. Zajímá nás ubytování na Langkawi a přejezd hranic ze Satunu a samozřejmě také možnost přímé cesty lodí z Langkawi do Penangu, což se nám jeví mnohem příjemnější než cesta z Langkawi rovnou na břeh do Kuala Perlis a potom složitě po zemi až do Penangu a dále do Kuala Lumpur. pokračování

---