Reportáž psaná v "boudičkách" 9

REPORTÁŽ PSANÁ V „BOUDIČKÁCH" 9 Čtvrtek 17.2. Dnes jsem poprvé majloval z Malajsie a také z jiného prohlížeče. Dosud to byl vždy Microsoft Explorer a nyní přišel Nescape Navigator, o kterém jsem věděl, že existuje, ale který jsem ještě nikdy vlastně neviděl. Horší to bylo s tím, že internet šel velice pomalu. Celkem mi dnešní majlování zabralo 1:45 hod. Největší komplikace byly s přijmutím zpráv od Zuzky, která nám jich poslala celkem DEVĚT příloh, ale byly to vlastně pouze zprávy dvě (stále se opakující) a s toho jednu už jsme měli od minula. Ještě větší komplikace byly s odesláním zpráv pro Lenkyny, kteří nám poslali dopis z jiné adresy ale ani na jednu z těchto adres nešlo nic odeslat. Dnešní majlování přišlo na RM 14. Měli jsme debatu z Benešem o dalším postupu. Zjistili jsme, že on pro krásu přírody nemá pochopení a nemá smysl ho vláčet hledat krásný ostrov, když mu to stejně nic neříká a dělá nám všude jenom ostudu. Tady teď našel ve vesnici nové bufáče a je spokojen, že může levně jíst i bydlet. Je ochoten jít na jídlo několik km aby ušetřil pár Ringitů, protože i tady se dá jíst docela levně a dobře. To, že moře tady není to, co si člověk našeho ražení pod tímto pojmem představuje, to je mu úplně jedno. Tak jsme mu řekli, že by mohl zůstat na Langkawi a odtud se dostat rovnou do Singapuru na letiště, což je jednoduché a velmi by tím ušetřil, protože jakékoliv hledání a objevování a poznávání samozřejmě stojí peníze, za které by sice mohl vidět něco, co pro nás stojí za to, ale pro něj je pobyt na kouzelných ostrovech, kde nejsou bufáče a asfaltové silnice vlastně jenom utrpením. Když jsme mu řekli, že by se tím pádem nevykoupal v Pacifiku, tak mu to bylo jedno. Není v něm kousek romantiky. Tady plave se šnorchlem svého „Kraula" a viditelnost je nejvýš 1 metr. Okolí je kouzelné, mnoha lidem se zde líbí, ale do ostrova, jako byla třeba Lanta to má moc a moc daleko. Večer jsme se dali do řeči s našimi novými sousedy, kteří jsou ze Singapuru, respektive z Johor Bharu, což je město tvořící předmostí Singapuru na Malajsijské straně. Oba jsou Číňani, po generace usedlí zde v Malajsku. Dozvěděli jsme se, že zde se mluví Mandarinskou čínštinou, což je pro Číňany něco jako pro Němce „Hochdeutsch", a nebo pro Angličany „Quen English". V Hongkongu se například mluví Kantonsky. Než začali chodit do školy mluvili vlastně pouze čínsky což je tím, že Číňané zde žijí vlastně v ghetech, kde všichni mluví pouze čínsky a dívají se na čínské programy v televizi. S nečínštinou přišli poprvé do styku v mateřské školce, které se zde říká tak nečínsky a neanglicky „Kindergarten". Ve škole začali najednou s Angličtinou a Malajštinou a to velmi zprudka. Během školní docházky se používaly pro vyučování všechny tři jazyky, jednotliví učitelé měli každý„svůj jazyk".pro „svůj předmět". Mnoho Singapurců využívá možnost se usídlit v Johor Bharu, a žít tak podstatně levněji než v Singapuru. Pro srovnání: Letenka z Langkawi do Johor Bharu stojí RM 240, do Singapuru RM 370. Pátek 18.2. Zašli jsme do podezřelé cestovky, která nám nabízela levnější přepravu do KL, ale pak jsme si radši koupili dražší, ale spolehlivější voucher od Číňanů. V té pofidérní nás dva dny tahali za nos a stále nic nevěděli, Číňani nám promptně zařídili reservaci a prodali voucher za RM 54. Budeme odjíždět z našeho hotelu v 6:40 taxíkem k lodi do Kuahu. Dále lodí do Kuala Perlis (1 hod), tam bude hodinka čas a klimatizovaným busem do KL, odjezd v 10:00 příjezd 18:00. To vše se bude konat v pondělí 21.2. Beneš už se definitivně rozhodl, že nebude zbytečně utrácet a zůstane na Langkawi. Vyřídili jsme mu reservaci na bus do Johor Bharu, kombinace taxi - loď - bus, stojí RM 74. Odjíždí to odpoledne, z Kuala Perlis večer a V Johoru bude další den v 8 ráno. Napřed nás krmil tím, jak by rád poznával města, Penang, KL a Singapur. Teď najednou mu jde ale jenom o to, aby byl včas v Singapuru na letadlo a nemusel se tam zdržovat a utrácet peníze. Jsme rádi, že se ho zbavíme, máme ale obavy co tady zase vyvede za somrácké kousky až se sem vrátí z Thajska naši Švédové. Dnes tady bylo velmi rušno, soustředilo se mnoho Číňanů a jezdili celý den na vodních skůtrech a na padáku. Tyto atrakce se tady pořádají přímo u naší boudičky, takže máme ten hrozný rambajs s první ruky. Projížďka na padáku za silným člunem přijde na RM 70 a trvá necelých 10 minut. Člun je opravdu silný, má závěsný motor Yamaha 200 koní, který dokáže padák v cuku letu vytáhnout nahoru. Utáhne tři lyžaře jako nic. Vždyť také má výkon skoro jako čtyři naše popelnice. To je neuvěřitelná síla. A ta spotřeba. Každou chvíli dolévají benzin přímo před naší boudičkou a to je jasné, že něco vždycky jde do moře. Jsou to přece jenom Kubové a nalévají to bez trychtýře s umělohmotného kulatého barelu o obsahu asi tak 30 litrů. Dneska přijeli naši opět nový sousedi, Kubové z KL, kteří jsou zde na svatební cestě, a říkali, že Česko znají, že v KL hraje nějaký čížek fotbal. No a to bylo Fó pa, protože já mimo Pláničky a Kvašňáka žádného fotbalistu neznám a Jarka to úplně rozštípla, když mu řekla, že asi Hašek. No a Kuba neznal ani toho co napsal Švejka, ani toho co hraje hokej. Teď jsem se musel zasmát, jak píšu tyto řádky, tak vedle počítače na stole je místní kostkový cukr a je na něm napsáno „Cube sugar", či-li volně přeloženo „Kubí cukr", nebo snad cukr pro Kuby. Malajsky se to řekne „Gula kiub". Večeři jsme si dneska přinesli s hospody na terasu k boudičce, napřed dvě různé polévky, výbornou kuřecí a už méně dobrou hovězí, která ale báječně voněla exotickými kořeními, potom pikantní fritované nudle po místním způsobu - Mee goreng kampung. Stolovali jsme při nádherném západu slunce 10 metrů od moře a to všechno za RM 10, to je asi za 90 Korun. Není to paráda?! Sobota 19.2. Ráno jsme se loučili s našimi Kubími sousedy z KL, kteří zde byli na svatební cestě. Ukazovali nám fotky, a povídali jsme si. On je nějaký technik a je docela dobře placený, vydělává 1 800 Ringitů měsíčně. Nejnižší platy jsou RM 600, prodavači v obchodech a podobně kolem 8 - 900. Plat nadřízeného „našeho" Kuby, inženýra je přes RM 2 000 a to už je opravdu špička. Malý Malajský automobil Kancil stojí 23.000, Proton přes 40.000. S Kubova platu (1.800) se dá slušně žít a ona nemusí do práce. Muslimové, kteří jsou registrováni v mešitě jako věřící mohou mít v Malajsii až 4 ženy. Nemuslimové (Indové, Číňani a pod) jenom jednu a platí na ně zákon o bigamii. Muslim musí všem svým ženám zajistit naprosto stejnou životní úroveň. Žena ho může žalovat a vyhraje-li, což je dost pravděpodobné, bude soudem určen hospodář, který bude disponovat celým jeho jměním a rozdělovat je jeho ženám. Jako muslim nesmí sdílet se ženou, se kterou není ženatý stejnou místnost (v hotelu). Je to kontrolováno a je za to trest vězení. Není-li muslim je to beztrestné, je-li ona žena nemuslimka. Je-li muslimka, bude potrestána jak ona (v nejhorším případě ukamenováním), tak on, i když je třeba cizinec. Jako cizinec se může vykoupit u rodiny dívky, jinak platí zákon o krevní mstě - starý zákon zub za zub, oko za oko - je součástí koránu, a z koránu vychází zákonodárství. Proto je lepší bude-li zavřen do vězení, kde je chráněn před bratry, ale i bratranci a ostatními mužskými příbuznými jím zneuctěné dívky. Z vězení může vyjednávat s rodinou (a očekává se to), dohodne-li se, je okamžitě trest zrušen. Rodinné právo je nadřazeno právu trestnímu. Vyfotografovali si nás, lépe řečeno sebe s námi - byli jsme pro ně veliká atrakce, skuteční živí Evropané na jejich svatební cestě, to bude důstojná fotka do rodinného alba. Zajímavé je, že snad ještě větší atrakcí než my byl pro ně náš hamag, zavěšený na terase. V tom si dělali fotky také a místní malí Kubové ho berou vždy útokem a poperou se o to kdo v něm bude, než je vyhodíme. Přitom vedle v Thajsku jsou hamaky běžně k dostání a nejsou drahé. Divím se, že je sem ještě nikdo nedováží, obzvláště, když tu je (na Langkawi) bezcelní zóna. Bezplatný tip na business. Kvalita vody se rapidně zhoršila, možná, že se obrátili proudy a přináší to sem zaneřáděnou vodu z Kuahu, nebo bůh ví odkud. Ona tady někde na jih od nás vlastně už začíná Malacká úžina, to je průliv mezi Malajským poloostrovem a Sumatrou, která patří k nejvíce zaneřáděným mořím na světě, takže se není co divit. Chvílemi je mořská voda i cítit po něčem zkaženém, takže i Jarka, které se tady moc líbí je už ráda, že už jedeme zítra pryč. Benešovi to nevadí, on sice stále plave s brýlemi a se šnorchlem, ale řekl nám, že si vůbec nevšiml, že by tady nebyla průhledná voda!? Večer jsme mu (Benešovi) řekli všechno, co jsme pokládali za důležité ohledně jeho pobytu a hlavně cesty do Singapuru. Hlavně jsme mu zdůraznili, že 3 dny, nebo 72 hodin před odletem si musí nechat v nějaké cestovce, nejlépe v té, ze které máme jízdenky, rekonfirmovat letenku. Začíná na nás působit dojmem, že byl přesvědčen, že svůj Asijský pobyt pořídí nějakým příživnickým způsobem za podobnou směšnou částku, jako se mu to povedlo na Seychelech, kde utratil za více než 4 měsíce včetně letenky Kč 35.000,-, protože parazitoval neskutečným způsobem na Seychelském studentovi, kterého poznal v Praze. Teď když mu to nevyšlo, tak se snaží tak šetřit, že se z toho dá usuzovat, že je naprosto na doraz. Při tom jeho pobyt je o dost levnější, než na kolik jsme jej připravili, když se nás ptal. Tehdy ovšem vystupoval jako Rotschild a na „penězích mu nezáleželo", neboť ony přece ještě budou a my už ne. Jenže ty jeho se ukázaly být krátké i na jeho ne už tak dlouhý zbytek života, a nebo je přímo posedlý lakotou v takovém měřítku, že i Moliere by se musel stydět za svého rozhazovačného Harpagona. Neděle 20.2. Dnes máme poslední den na Langkawi, které na nás udělalo přes všechny zápory docela dobrý dojem. Uvidíme jak to bude s ostatní Malajsií, která je ještě před námi. Dnes jsme se naposledy vykoupali v Indickém oceánu, bohužel ne zrovna v jeho nejatraktivnější části. Byl jsem majlovat, pilný byl ale pouze neúnavný „Oman", ale nevím zda-li se dočkal zasloužené odpovědi, neboť přístroj, který vždy oznamuje po úspěšném odeslání pošty, že tato byla OK tentokrát zarytě mlčel po oba pokusy, kterými jsem ho trápil. Potom jsme zašli do Frishopu, kde jsme zjistili, že ceny jsou pro nás nepřijatelné, pouze cigarety byly zajímavé. Jarka se vybavila pro zbytek pobytu „Playerskami" za neuvěřitelných RM 18 za karton, což je myslím méně než kolik stály za bolševika. Ještě je ale nerozbalila, takže nevíme není.li v tom nějaká nepříjemná finta. Zašli jsme na véču a po ní jsme si přinesli k boudičce jako pikantní moučník „Roti - sardin a boom". To už k nám přišel Beneš, se kterým jsme se rozloučili beze smutku. Naštelovali jsme radio-budíka na 6:00 hod a teď je právě 21:40 místního času, to znamená, že u Vás je teprve tři čtvrti na dvě odpoledne a mohlo by nesměle svítit sluníčko, které nemůže už mít sílu, protože tady celý den tak pálilo, že na Vás už toho moc ani zbýt nemůže. Pondělí 21.2. Ráno jsme vstávali za tmy a šli k recepci, kam přesně na čas přijel mikrobus a odjel s námi k přístavišti do Kuahu. Žádný podraz se tentokrát nekonal, šofér nám dal výměnou za náš voucher lodní lístky a jízdenky s místenkami na autobus do Kuala Lumpur. K lodi to bylo daleko a nemohli jsme jí najít, vozíčky na zavazadla byly zamčené, takže jsme museli bágly táhnout v rukou, protože u Jarky baťohu se rozbil zip a tak se s ním dá špatně manipulovat. Stáhnul jsem ho mým páskem od kalhot, aby se nerozbalil a nemůžeme ho nosit na zádech, ale jenom jakousi neforemnou tašku. Vyřešil jsem to tak, že můj baťoh jsem si dal na záda a Jarčin na hlavu a pochodoval jsem. Loď byla až na konci krytého mola, nakonec jsme jí našli. Hodinová plavba ve strašné zimě, neboť klimatizace byla opět tradičně vysoce výkonná a venku ještě nebylo moc velké vedro. Přístav v Kuala Perlis je odporné bahnité ústí řeky, či spíše velice kalné stoky. Budovy v něm jsou ovšem honosné a cesta od lodi tradičně velmi dlouhá. Tentokrát jsem ale sehnal vozíček. Dostali jsme se před lodní terminál, nechal jsem Jarku u báglů a vydal jsem se hledat odkud nám jede autobus. Nebylo to tak strašně daleko, ale několik set metrů určitě. Opět jsem si zopakoval už osvědčený způsob transportu - záda, hlava a sklidil jsem zasloužený obdiv místních taxíkářů. Autobusové nádraží bylo obrovské s osmi vybudovanými vysokou střechou krytými nástupišti které ovšem zelo prázdnotou, neboť Kuala Perlis je hnízdo odkud denně odjíždí jen pár autobusů. Na jízdence sice bylo uvedeno, že odjezd je v 9:30 hod, ale všichni nám říkali, že to jede v 10. Nakonec autobus přijel asi ve čtvrt na jedenáct. Byl to parádní klimatizovaný VIP bus, který má velké rozestupy mezi sedačkami, neboť v něm je pouze něco přes 30 cestujících. Normálně, i v Evropě je v busech této velikosti 44 - 50 míst. Tento měl v zadu o dva dvousice méně, neboť tam byl umístěn záchod. Klimatizace opět fungovala jako zvon, ale přes poledne a odpoledne se docela snesla, i když jsme její výfuky natáčeli všemi možnými směry, jenom aby to nešlo tolik na nás. Po asi třiceti km jsme přijeli do Alor Setar, odkud pak vedla perfektní dálnice až do KL. Prodírala se horami ve vnitrozemí poloostrova, bylo všude kolem vidět jaké obrovské masy zeminy musely být přemístěny. Většinou byly ale jizvy v krajině citlivě zaceleny. Kolem dálnice byly mohutné opěrné zdi většinou vyzděné s kamene, pouze občas betonové. Bylo velmi dbáno na úpravu. Kdykoliv se dálnice přiblížila nějakému městu, proměnilo se její okolí v nádherný park. Na dělícím pruhu impozantní královské palmy vyrůstající s perfektně ostřihaného trávníku a všude kolem zastřihané okrasné keře a spousta nádherných květin. Průjezd horami byl nádherný. Viděli jsme i novou výstavbu v okolí měst. Většinou to byly krásné různě veliké domky postavené na maličkých parcelách jeden vedle druhého, skoro jako řadovky. Také jsme sledovali místní autopark. Drtivá většina je tvořena Japonskými vozy a místními Protony a Kancily. Viděli jsme poměrně velké množství mercedesů, ty tady jezdí také nákladní, překvapivě dost Fordů a sem tam nějaké to Volvo, Citroena, Audi. Korejské ani Americké automobily jsme zde neviděli vůbec. Cesta autobusem trvala celkem osm hodin, z toho připadlo asi jeden a půl hodiny na přestávky. Vzdálenost, kterou jsme urazili byla něco kolem 500 km. Příjezd do hlavního města je velmi impozantní. Dálnice obkružující město skýtá několik pohledů na jeho hlavní dominantu - Twin Towers a Menara Kuala Lumpur. Město je obklopené prakticky ze všech stran nádhernými zelenými kopci, mezi nimiž se klikatí k moři, vzdálenému asi 50 km řeka, jejíž soutok s třemi ostatními, Sungai Gombak, Sungai Bunus a Sungai Kelang dal kdysi tomuto místu název - Kuala Lumpur - Blátivý Soutok. Většina města vypadá jako upravený a udržovaný park. V centru je hnízdo výškových budov, ale i ty nejsou nalepeny jedna na druhé jako třeba v Bangkoku, ale je mezi nimi spousta zeleně. V samotném jádru uprostřed mohutného staveniště jsou zbytky Čínské čtvrti, jediného místa, kde nebyl úzkostlivý pořádek, ale také ne takový hrozný bordel, který bývá snad ve všech „China Townech" na celém světě. Autobus nás dovezl na „Puduraya Bus Therminal", což je mohutná budova je uprostřed města, v jejímž sklepě se nachází obří autobusové nádraží. Odtud odjíždějí busy snad ke všem cílům v Malajsii. Jednotlivá nástupiště nejsou roztříděna podle cílů, ale podle firem, kterých tady existuje více. Při příjezdu busy staví kde se dá, protože na to zde ještě není místo. Obří příjezdový terminál je zatím ve výstavbě. Ten náš zastavil těsně před vjezdem do podzemí „Pudurayi" na velice frekventované ulici „Jln. Pudu". Vyhrabali jsme se ven a počali odhánět hejna ochotných Kubů, kteří se nám snažili dílem nezištně pomoci a dílem zištně vydělat na naší hlouposti. Jelikož jsem těsně před tím, než autobus zastavil viděl cosi, co by mohl být levný hotel, nechal jsem Jarku u zavazadel a prodral se přes frekventovanou ulici zjistit co jsem to vlastně viděl. Po chvilce hledání, než jsem se stačil trochu zorientovat jsem konečně našel upoutávku na hotel, který byl o ulici výš, dostupný po příkrých schodech. Nacházel se v té části města, která čistotou zrovna nehýří, byl přímo strašný, ale byl hned u nádraží, měl maličkatý pokojík s klimatizací, sprchou, záchodem a dokonce i s televizí, stál 55 Ringitů a to rozhodlo. Vrátil jsem se pro Jarku, odehnal několik ochotných Kubů a již osvědčeným způsobem jako kulí začal přemisťovat zavazadla za žhavého odpoledne přes jednu z nejrušnějších ulic hlavního města Malajsie. Po vyšplhání před hotel nás čekaly ještě tři patra po uzoučkém schodišti a už jsme konečně byli „doma". Jenom jsme odhodili zavazadla a už jsme mazali. Napřed zjistit jak, kdy a odkud do Mersingu. To šlo dobře - koupili jsme si jízdenky na zítra na 11:00 na autobus, který odjíždí z „Pudurayi" z nástupiště č. 7. Potom jsme se procházeli městem, našli čínskou restauraci, kde jsme se najedli a pak jsme se vypravili k televizní věži - Menara, Kuala Lumpur. Stojí na kopci s krásnou parkovou úpravou a je z ní výhled opravdu na celé město a je opravdu krásný. Samozřejmě nejvyhledávanější pohled je na „Twin Towers", nejvyšší budovu světa stojící v sousedství. Menara sama je se svými 421 m čtvrtou nejvyšší betonovou věží na světě . Před ní jsou CN Tower v Kanadě (553 m), Věž Ostankino v Moskvě (537 m) a Šanghaj Tower v Číně (450 m). Vyjeli jsme výtahem do výšky 286 m, kde je vyhlídková terasa. Za vstupné RM 8,- jsme se mohli kochat opravdu nádhernými pohledy. Díky tomu, že věž je na kopci je vidět sousední „Twin Towers" prakticky skoro ve stejné výšce. Když nás rychlovýtah vytáhl nahoru, jezdí rychlostí 23 km/hod, začínalo se stmívat. Vydrželi jsme tam až do úplné tmy, a stále jsme sledovali měnící se město pod námi. Opravdu nezapomenutelné zážitky. Potom jsme se ještě vydali přímo k Twin Towers. Odtud pak k hotelu. Tam nás čekalo překvapení. V pokoji bylo hrozné vedro a klimatizace fungovalo pouze jako větrák. Nahlásil jsem to a byl nám pokoj vyměněn za ten samý o dvě patra níže a bez televize. Klimatizace tentokrát fungovala bezchybně a vzhledem k nepatrným rozměrům pokoje v něm byla za chvilku zima. Tlumit se dala blbě, takže jsme napřed mrzli a k ránu jsem ten zázrak techniky radši vypnul. Úterý 22.2. Ráno jsme rychle spakovali a vypadli na snídani. Trochu jsme se prošli ranním KL, nakoupili léky v lékárně (babiččiny kašlavé bonbóny pro Jarku a Hydrocortizon pro mně), ověřili si, že to nástupiště je správně a po chviličce v hotelu už zase kráčíme na autobus. Vyjíždí s malým zpožděním, je od té samé firmy jako ten včerejší - Transnational. Tentokrát jedeme po dálnici na jih, směr Johor Bharu, Singapoore jen asi 50 km. Míjíme staveniště nového hlavního města Malajsie - Petrujaya a zbytek dlouhé cesty pokračuje po obyčejných silnicích výborné kvality. Strašnými serpentýnami zvládáme hory v srdci poloostrova a pak se už proplétáme mezi nekonečnými plantážemi olejových palem, kterých jsou tu snad miliardy. Dvě zastávky, jedna na záchod, druhá na jídlo a po 5,30 hodinách dorážíme za vynikajícího počasí do Mersingu. Dozvídáme se, že monzun skončil už před více než týdnem, takže to je výborná zpráva. Kupujeme si na zítra na 12 hod lodní lístky na Tioman za RM 25,- Přímá loď na Joaru nejede, takže musíme na západní břeh ostrova a odtud „Seabusem", který prý jezdí často /kdo ví?/ na východní stranu do Juary. Bereme si drožku, která nás za RM 5 odváží kousek k hotelu Embassy, kde si bereme nádherný veliký pokoj s klimatizací, koupelnou, teplou vodou a třemi postelemi za RM 40,- (jiný kraj). Večer trochu bloumáme po městě, které je velmi roztomilé a příjemné. Dali jsme si vepřové, které tady místní Číňané, nemající kousek respektu, drze prodávají v muslimské zemi. Je tady internet, kousek od hotelu, takže večer honem tohle všechno sepisuji abych to ráno odeslal, neboť se dozvídáme, že v Juaře Internet není vůbec. Takže další zpráva nevím, možná, že se v průběhu pobytu vypravím na druhý břeh a něco odešlu. Ale možná, že toto je už zpráva poslední. Středa 23.2. Ráno jsem vyběhl na průzkum okolí. Majlovna otevírá až v 10, banky v 9. Šli jsme tedy oba na snídani. Tu jsme zvládli k velké spokojenosti u Číňanů. Jídlo bylo dobroučké, dali jsme si další druh fritovaných nudlí s nějakým těžce zapamatovatelným čínským jménem a k tomu jsme si dali dvě kávy, které tady dělají zásadně ze sladkého kondenzovaného mléka, což vyhovuje mně, ale už vůbec ne Jarce. Jiná možnost ale není, takže buďto sladké, anebo bez mléka. Potom jsme se vydali hledat otevřenou banku. Tu jsme našli sice snadno, ale: Jedna neměnila vůbec, druhá jenom Travel šeky, nazvali jsme to pracovně bankovním socialismem. Nakonec jsme našli banku, která měnila Na kreditní karty, a dokonce i na Visa. Tady jsou kupodivu rozšířenější Eurocard - Mastercard. Problém byl v tom, že ta nechtěla hotové peníze. Byla to banka „Bhumiputra Comerce", čili patřila té v podstatě rasistické společnosti, která protěžuje původní obyvatelstvo. Je vidět, že je dobře zásobená státem, když odmítá hotové Dolary. Nechtěl jsem tam Jarku, protože bylo nutno čekat na ověření karty. Byli jsme napnuti, neboť to byla Visa karta z Kampeličky od Koppa a je možné, že už se položila, ale potichu doufáme, že ne. Nechal jsem tam Jarku samotnou a vydal jsem se hledat další banku - Maybank - která prý bere na výměnu i hotové peníze. Banku jsem našel, našel jsem i okénko s vylepeným kursem, ale tím to končilo. Nakonec se mi ujal jeden z Kubů a odvedl mi k přístroji, na kterém bylo nutno cosi vymačkat na tlačítkách a z něj následně vylezl kousek papíru s natištěným pořadovým číslem a spoustou dalších nesrozumitelných údajů. Když jsem se podíval na své pořadové číslo - bylo vyšší než 50 - a porovnal ho s tím, které šlo zrovna na řadu, měl jsem zato, že jsem v České spořitelně a to za bolševika. Odešel jsem proto s lístečkem za Jarkou, která právě dostávala peníze. Bylo nutno za ně zaplatit poplatek RM 5,-. Jelikož doba pokročila, blížila se 10 hodina a v 11 jsme měli být u lodi, dovedl jsem Jarku do „České spořitelny" a tam jí zanechal čekat na pořadí a sám jsem se vydal do majlovny s tím, že přijdu buďto já za ní, nebo ona za mnou, podle toho kdo skončí dříve. Místní majlovna měla velice rychlé spojení, to byla pohádka, stejně jako cena - RM 4 za hodinu. Na základní pražské stránce jsem tentokrát byl v momentě. Následně přihlášení a stahování 4 zpráv. Potom odesílání 5 dopisů a dorazila Jarka. Následně jsem si ještě pokoušel stáhnout Neviditelného Psa, ale nepodařilo se - zapomněl jsem adresu. Neodpustil jsem se podívat na stránky cestomanie a musel končit - blížila se jedenáctá. Spojení trvalo 45 min. a stálo RM 3. Cestou do hotelu mi Jarka vyprávěla story z banky. Před ní byl měnit jakýsi švýcarský trevl Švýcarské Franky a to zaseklo provoz, neboť je nechtěli uznat jako hodnověrnou měnu. Nakonec je po dlouhých poradách a konzultacích přeci jenom vzali a na řadu přišla Jarka. Opsali si celý pas, musela vyplnit spoustu prohlášení a potom dostala konečně peníze. Hlavně mi na tom zaráží, že na Langkawi jsem měnil USD 200,- a bylo to v cuku letu, bez papírování a bez pasu!! Nechali jsme si zavolat k hotelu taxi a odjeli k lodi. Ta za chvilku sice přijela, ale k odjezdu se moc neměla. Nakonec jsme odrazili od pieru v ústí řeky a vydali se na téměř čtyřicetikilometrovou plavbu volným mořem. Loď byla poměrně solidní, asi pro 150 cestujících s vymraženou kajutou a krásnou volnou horní palubou, zakrytou plachtou před pálícím poledním sluncem - vyráželi jsme po čtvrt na jednu. Ze zakaleného ústí jsme se dostali po asi 10 km za šňůru pobřežních ostrovů, kde začala krásně průzračná voda - vítal nás opět po roce Pacifik, neboť Tioman je v Jihočínském moři, které už patří do Tichého Oceánu. My se nacházíme na jeho západním konci, na tom východním jsme byli vloni, vlastně už předloni, v 98 v prosinci, v Port Bartonu, na západním pobřeží Palawanu na Filipinách. Asi v půli cesty začalo být výrazně vidět celý ostrov s jeho vysokými rozeklanými horami s hlubokými údolími a neprostupnými džunglemi. Pláže přerušované nádhernými ohromnými balvany, které mi připomínaly snímky Seychel. Dá se jednoznačně říci - nádherný ostrov. Bohužel ve stejnou dobu jsme zaznamenali velké znečistění moře, přes které se táhnul přes celý obzor asi tak 100 až 200 m široký, několik km dlouhý mastný pruh ropných odpadů. Tyto znečistění vznikají, když se za plavby výplachem čistí tankery. Je to strašné svinstvo a děje se to bohužel velmi často, ale většinou v odlehlých pustých částech oceánu. Tady kousek od břehu a ještě k tomu ve významné turistické destinaci, celý Tioman je totiž vyhlášen jako Národní Park, by se to dít nemělo vůbec. Ono by se to nemnělo dít vůbec nikde, ale kdo to uhlídá, ono totiž takové vypláchnutí lodě v doku je pěkně drahé!! Přiblížili jsme se k pobřeží, v mělčích vodách, cca 10 - 15 m bylo vidět suverénně na dno a to u mola. První destinace byla Kampung (village, vesnice) Genting, kde byla kouzelná malá pláž a několik resortů na obou stranách mola. Pár trevlů tam vystoupilo a několik cestujících přistoupilo. Další zastávkou byl Kampung Paya se stejnojmenným luxusním resortem. Potom přišlo hlavní „město" Tiomanu - Kampung Tekek. Tady jsme vystoupili i my, neboť odtud by měly jezdit (plout?) „Sea Busy" na různá místa a také do Juary, našeho cíle. Že to tak je, nám potvrdil i náš kapitán, či kormidelník, prostě „šofér" lodi. Vystoupili jsme tedy a loď za chvíli odjela k dalším destinacím, ležícím na severní části západního pobřeží. My jsme se potřebovali dostat až úplně na nejsevernější mys, objet ho a pokračovat podél východního pobřeží až do přibližně stejné úrovně jako se nacházíme nyní. Kampung Juara je totiž na protilehlé straně ostrova, a je to jediné obydlené místo na tomto, východním pobřeží. Zanechal jsem Jarku s báglama na pieru a odešel načerpat informace do „města". Hned na konci mola byl prostorný „imigration office", jehož zaměstnanec mi vykoktal, že neví, že se musím zeptat v „Information Office". To byla malinkatá kukaň hned vedle, ve které už asi hodně dlouho nikdo nebyl. Nelenil jsem a vypravil se do „města". Další bouda označená jako „Boat information" byla zamčená zámkem na petlici, tak rezavým, že mohl být naposled používán před začátkem období dešťů, které teď právě skončilo. Takže zase nic. Kolemjdoucí byli všichni velmi ochotní, ale většinou mi vůbec nerozuměli, a když náhodou pochopili co chci, tak mi řekli, že nevědí, že na Tiomanu neví nikdo nic. To samé bylo u směnárníka, v prodejně suvenýrů, na „letišti", které je ještě menší než to co nám vyrazilo dech na Busuanze na Filipinách, i v krámcích a hospodách. Jediné co jsem dal dohromady byly velmi protichůdné informace. Loď - Seabus, jede dnes v 5 večer. Nejede dnes už vůbec, pojede možná zítra, ale není známo kdy. Nepojede nikdy, neboť začne jezdit až od příštího měsíce. Nakonec ke mně přijel na motorce velmi nedůvěryhodně vypadající Kuba s jedním zubem ve smějících se ústech a začal na mně pokřikovat směsicí Malajštiny, čínštiny a angličtiny. Po chvíli vzájemných snah o dorozumění to začalo jakž takž fungovat. Tvrdil, že ještě nezačala sezóna, že proto ještě Seabasy nejezdí, ale že on dokáže obstarat „speedboat", který to do Juary zvládne za půl hodiny a že to bude stát 50 na osobu. Říkám mu, že to musím oznámit své ženě na pieru, ale on byl pilný a už jí stačil říci totéž. Vrátil jsem se na molo a přesvědčil Jarku, že ta malinká kocábka, která se pohupovala na vlnách hluboko pod námi nás tam skutečně dokáže dopravit, a že máme šanci tu plavbu při troše štěstí i přežít. A že se nám bágly ani tak moc nenamočí. Zaplatili jsme 50 a bezzubý Kuba přivedl o něco důvěryhodnějšího majitele loďky, vybavené 40 koňským závěsným motorem Yamaha, který si přitáhl své křehoučké plavidlo za provaz ke schodům mola a začal rozebírat motor. Bezzubý odejel s našimi 50 Ringity koupit benzín. Asi za 10 minut se vrátil s 30 litrovou umělohmotnou nádobou a společně s „kapitánem" jí dostali do lodě. Kapitán mohutně nacucl a odplivl benzinovou slinu aby nechal natékat životadárnou tekutinu do snad bezedné nádrže. Potom jsme naložili naše čtyři zavazadla a sebe, odrazili od mola, po několika pokusech motor naskočil a už vydržel běžet skutečně celou cestu, která trvala o něco déle než slibovanou půl hodinu, ale vůbec nebyla tak strašná, jak se zpočátku zdálo. Pohledy na ostrov byly úchvatné. Projeli jsme kolem lodi, která nás přivezla, a která byla zaparkovaná u mola v Kampung Salang, nejsevernější obydlené výspě. Potom už jenom divoké skály, hory a lesy. Najednou se před námi rozevřela nejkouzelnější zátoka, kterou jsme kdy viděli, včetně těch filmových - to byla Juara! Kapitán nám zastavil loď na pláži u polorozpadlého pieru, který zřejmě nevydržel nápor monzunu a nyní je urychleně opravován, aby mohl sloužit už za týden pravidelným lodím, které by sem měli přivážet další turisty. Zatím jsme totiž v celé zátoce pouze sami. To je další premiéra. Dopravujeme bagáž na břeh a ptáme se majitele obchodu na konci pieru na ubytování. Odpověď je jednoduchá. Všechno je ještě zavřené, pouze dva resorty mají otevřeno. Jeden v sousedství pieru - nic moc, a druhý River View na konci zátoky, patřící jeho bratrovi. Prohlížíme si oba, vítězí ten bratrův. Místo perfektní, boudičky hezké, ale snad trochu malinkaté. Žádný generátor ale připojení k elektrorozvodné síti - elektrika 24 hodin denně. Žárovky, že je od nich vidět, fén připevněný na stěně a nad postelí moskytiéra. Cena - 15 Ringitů a zůstaneme-li zde, sleví nám na 12. Říkáme mu na rovinu, že si prohlédneme zítra celou zátoku a pak se teprve rozhodneme. On je pro, vypadá solidně. Dáváme si u něj eiscofee, počítá ho RM 1,40, a jdeme vybalovat a namočit se. Jsme na nejsevernějším konci asi tříkilometrové zátoky uprostřed rozdělené skaliskem, ze kterého vybíhá strmý hřbet, směřující k okolním vysokým horám. Za námi ústí do moře říčka, vytvářející před pláží v lese kouzelnou lagunu, ve které je plno ryb a varanů. Ti dosahují docela dost velkých rozměrů, zatím jsem viděl jednoho menšího - asi necelý metr a jednoho pořádného - ten měl dobře metrů dva a půl. Stále pokračuje odliv, rozdíl mezi odlivem a přílivem je tady značný a díky malému sklonu dna nám moře, které je při přílivu hned pod boudičkou, nám utíká hodně daleko. Dno je ale z krásného jemného nazlátlého písku, žádné kameny, žádné bahýnko. Nemůžeme se tou nádherou stále nabažit, a to, že je to tady všechno vlastně jenom pro nás, to nás šokuje. Jdeme na první krátkou výpravu. Nacházíme resort s většími boudičkami, než je ta naše, ale na horším místě. Přes skálu uprostřed zátoky se zatím nedáváme, vracíme se zpět, koupeme se a jdeme poslouchat radio. Příjem je silně rušen silnou Arabskou stanicí. Začínáme se zabydlovat, vaříme si první čaj, voda je tady perfektní, majitel nám říká že jí pije celý život a nic mu není. Už jí máme stejně v sobě z ledu v jeho eiscofee. Ale kde by už měla být voda zdravější. Od nepaměti tady doplňovali zásoby pitné vody všichni mořeplavci. Čínští, Malajští, Arabští, Evropští i Pirátští. Ty poslední měli zdejší ostrov obzvláště v oblibě, neboť jim skýtal vše co potřebovali - úkryt, vodu, maso, ovoce a zeleninu a dal se snadno ubránit proti komukoliv. Po setmění jdeme na večeři. Dáváme si „squid" na česneku s rýží a vodu s ledem. Jídlo je výborné, ale na zdejší poměry trochu dražší - platíme RM 23,- No a potom už jenom hvězdičky, měsíček, četba přijaté pošty a dnes také dlouhý, předlouhý deník. Právě už začíná zítřek je totiž 0:08. A tady umístím nějaké povídání o Tiomanu, ne ze mně, ale z chytré knihy, podle které cestujeme. Pulau Tioman. Největší ostrov archipelu - a když budete chtít věřit prospektům, jeden z deseti nejkrásnějších ostrovů světa. ‘ The last paradise’ čteme na jednom reklamním štítu u přístaviště. Je třeba říci, že takovéto slogany zvyšují někdy až nepřiměřeně očekávání, ale tropický ráj, i když s několika chybičkami je ostrov v každém případě. Džunglí zalesněné zelené hřbety hor, dosahující tisícimetrové výšky, pobřežní pláže, přerušované skalisky, zářící bílým pískem se štíhlými kokosovými palmami, vroubené modrým mořem, chráněné pobřežním korálovým rifem, takovéto pojmenování dostatečně opravňují. S největší pravděpodobností přistávali na Tiomanu už před 2000 lety Arabští, Perští a Čínští mořeplavci, aby tu doplnili své zásoby pitné vody. Nejstarší zápis pochází z Arabských rukopisů, kde je zmiňován ostrov jako stabilní zdroj vody už před tisíci lety. U Kampungu Nipah vykopali archeologové keramické střepy pocházející z lodních nákladů, z nichž nejstarší pocházely z doby Čínské dynastie Song Yung a nejmladší z Anglie 19 století. Jinak ostrov byl prakticky neosídlen, pouze sem tam nějaký rybář si obdělal malé políčko někde v klidné zátoce kde pěstoval trochu zeleniny a kokosů. Holyvoodští filmaři tu našli ještě v padesátých letech představitele osamělého, kouzelného ostrova ‘Bali Hai’, který hrál hlavní roli ve filmovém muzikálu ‘South Pacific’, kde představuje skutečný pohádkový ostrov v Jižním Pacifiku. Tak pohádkový, že ho nenašli ani při intenzivním hledání na Havaji. Potom však přichází zlom a na panenský ostrov vstupuje turismus a zanechává po sobě mohutnou stopu v podobě hotelových a ubytovacích komplexů, které sledují pár kilometrů jediné existující cesty, zničené okolní krajiny a nastartování pravidelného lodního spojení. V okolí hotelů vyrůstají ze země jako houby po dešti malé boudičky pro početné turisty, kteří nejsou tak finančně silní, aby naplnili drahé hotely, ale přes to přinášejí na ostrov také nějaké finanční prostředky. A tak rybáři začínají své lodě pronajímat k projížďkám kolem ostrova a k výletům šnorchlířů a potápěčů. Všude, kde zbývá ještě trochu místa se staví další a další ubytovací kapacity nejrůznějších kategorií. V tříkilometrovém okruhu kolem ostrova byl vyhlášen nejprve zákaz rybolovu a potom Národní park Tioman, aby se zachránila už velmi pochroumaná citlivá rovnováha vládnoucí v pobřežních vodách. Kdo měl možnost sledovat vývoj situace na Tiomanu za posledních 10 let musí mít o přežití ostrova vážné obavy. Neustále se zvyšující spotřeba vody, produkce odpadu a stále silnější zásahy do přírody ohrožují samu podstatu existence. Už bylo navrženo vybudování vodního reservoáru v horách, spojeného s využitím vodní energie pro hydroelektrárnu. Západní pobřeží už dnes zdaleka nepřipomíná ten kouzelný ostrov z Holyvoodského filmu. Relativní blízkost Městského státu Singapur zajišťuje nevysychající ‘přísun‘ turistů a tak se ostrov může ‘slibně rozvíjet‘ i nadále. Sen budovatelů infrastruktury a turistických zařízení - masový příliv ‘packet turistů’, se zatím ještě nesplnil a vypadá to že se ani hned tak nenaplní. Ubytovací možnosti jsou především podél západního pobřeží, a jsou lépe dosažitelné lodí, jelikož cesty mezi jednotlivými zátokami bývají dost dlouhé. Kdo hledá klid, může jej zde také najít, obvykle po absolvování dlouhého pochodu od hustě obydlených center. Také je stále ještě možno absolvovat nádherné výlety do okolní džungle, která je zatím ještě ekologickou katastrofou téměř nedotčena. Kampung Telek může být klidně označen za hlavní sídlo ostrova. Každopádně jím byl před turistickou invazí. Tady najdete původní ostrovany, školu, poštu, policii a samozřejmě, mešitu. Samozřejmě jsou zde také deponovány haldy odpadů, které se zde spalují. Denně zde na malém letišti přistávají malá vrtulová letadla, odkud jsou jejich pasažéři přepravováni po dosud jediné sjízdné silnici na jih. Jižně od Teleku je široká pláž s mnoha resorty, na sever vede jen úzká zpevněná cesta do Air Batang. Napříč ostrovem ze západu na východ existuje čerstvě otevřená cesta do Kampungu Juara, která je zatím sjízdná pouze na motorkách. Toto byl popis ostrova z publikace Stefana Loose Travelhandbuecher Malaysia. To co bude následovat a co už bylo uvedeno jsou fakta, jak jsme je zažili a jak na nás bezprostředně působily. pokračování

---