Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
REPORTÁŽ PSANÁ V „BOUDIČKÁCH" 10
Čtvrtek 24.2.
A je tady první ráno na Tiomanu. Jdu do obchodu, ale nemají chleba, ani vajíčka, ještě nedorazila očekávaná loď se zásobami. Kupuji nám teda k snídani nějaké sladkosti a vařím kafe. V noci bylo chladno, jde sem z horských údolí, museli jsme se balit do deky bez ohledu na to, že jsme jen kousek od rovníku. S prvními paprsky slunce ale začíná ihned výheň. Přeplouvám zátoku, jsou v ní korály na několika místech. Voda je kouzelně průzračná. Prozkoumal jsem druhou část zátoky za útesy. Je tam několik resortů, ale zatím všechny zavřené. Poslední resort na severu zátoky má moc hezké boudičky. Mají velikou samostatnou terasu a jsou mnohem větší než ta naše. Majitel by nám ji při dlouhém pobytu nechal za asi 16 až 17 Ringitů na den. Místo ale už zdaleka není tak pěkné. Od nás je nádherný výhled na vysoké ostrovní hory, které jsou nad tímto resortem, ze kterého se díváme naopak na jih, kde už žádné tak vysoké hory nejsou. I moře a pláž nám u nás více vyhovují Rozhodujeme se proto zatím zůstat tam, kde jsme.
Objevujeme další otevřený krám, kousek od toho prvního. Přicházejí další trevři. Pěšky přes hory z Tekeku na druhém břehu. Přinesli si jenom malé baťůžky a říkali, že to zvládli asi za 2 hodiny. Celkem jich dorazilo šest. Dva z nich, Angličan s Číňankou zde zůstávají, takže už nejsme jedinými hosty v Juaře. Ostatní se odpoledne vracejí.
Kolem poledního přijel speed boat a přivezl 6 výletníků z ABC resortu, severně od Tekeku. Přijeli od jihu, obepluli ostrov, stavili se cestou na nejjižnějším výběžku Tiomanu, kde je vodopád, Makut waterfalls, u nás si dali oběd a budou pokračovat na sever aby obepluli celý ostrov. Bude je to stát RM 60 na osobu, což dělá při 6 lidech RM 360 za boat.
Už se zabydlujeme, boudička je sice malinká, teráska také, ale místo je to nejlepší v celé Juaře. Za námi žije spousta opic. Naši majitelé našli v džungli jednu osiřelou, tak se jí ujali a starají se o ní. Je jí teprve 6 měsíců, pije s flašky a začíná jíst banány. Musejí jí krmit až do 10 měsíců. Dnešní trevři návštěvníci nám řekli, že na druhém břehu snad Internet je. Místní Kubové říkají, že ne. Přímo na místě mi včera také všichni tvrdili, že ne. Tak čemu věřit. Půjdu časem na výlet a snad to zjistím.
Večer dorazila zásobovací loď „Juara Mutiara", takže zítra by mělo být v krámech nové zboží.
Pátek 25.2.
Ráno jsme se probudili do podmračeného dne. Teplota v noci dnes ale neklesla pod 24°C. V boudičce bylo dokonce přes 25°C. Včera ale muselo být mnohem chladněji, neboť nám byla v noci zima. Zašel jsem do krámu a koupil chleba a melouna. Meloun tady na ostrově dosahuje téměř Evropských zimních cen. Za kilo jsme dali RM 2,50. Včera dovezené zboží ještě nebylo vybaleno.
Když jsme se nasnídali, začali se objevovat trevři, kteří přecházeli ostrov. Dnes jich dorazilo asi osm. Dva byli Dánové, potom jeden Němec s kříženým napůl černým parchantem a čtyři Švédové. Mimo to ještě potom další, které jsme neidentifikovali. Dopoledne bylo pod mrakem, sem tam se nesměle proklubalo sluníčko a odpoledne několikrát silně pršelo. Někteří přicestovavší trevři si najali rybářskou loď na cestu zpět, ale nějací zde buďto zůstali, nebo se později vrátili z přechodu hor, protože k večeru se narodili dvojí trevři, kteří se ubytovali v boudičkách. Jsou všechny prázdné, neboť Anglo-čínský pár odcestoval poměrně brzo ráno.
Sobota 26.2.
Počasí se už stačilo vyblbnout, takže už během dopoledne se mraky roztrhaly a proklubalo se slunce. Den nádherný, ale strašným způsobem nás sužují písečné blechy, které nás vzaly útokem a zdá se nám, že je máme v posteli. To kazí celkový dojem, neboť písečné blechy jsou nejhorší postrach těch nejkrásnějších pláží. Dá se říci, čím lepší pláž a jemnější písek, tím více písečných blech. Koupili jsme blechospray, který by měl být účinný a na zítra jim vyhlašujeme „Džihad" - Svatou válku (chemickou). Naši spolunocležníci z Innu odcestovali. Jedni hned ráno a druzí kolem třetí hodiny, kdy se spojili s dalšími trevly, kteří zde v Juaře byli a téměř obsadili celý boat.
Odpoledne jsem šel na procházku a vyzpovídal služebně nejstaršího trevla v Juaře, Japonce, který je tady už více než 14 dní, ještě dalších minimálně 14 tady zůstane, poprvé byl na Tiomanu před 15 lety a od té doby je tady už po osmé, sedmkrát z toho v Juaře. Od něj jsem se dozvěděl, že za koncem pláže na jihu je na potoce přehrada, kde bývala dříve elektrárna, která Juaru zásobovala proudem. Dnes je elektřina natažená z Tekeku. Kde se vyrábí, to zatím ještě nevím.
Zašli jsme do konkurenčního krámu a zjistili, že melouny zlevnily. Velký, asi tak 4-kilový stál RM 6,- Nechali jsme si ho dát do lednice a zítra si ho koupíme. Majitel konkurenčního krámu vlastní loď, která (bohužel pouze „some time") pluje do Mersingu za RM 35,-
Na večeři k nám přišel další místní dlouhodobý trevl - Fin, který zde je už také po několikáté. Je to opravdový trevl, který protrevluje všechny peníze a bohužel jich nemá tolik, aby mohl trevlovat tak a tolik jak by chtěl. Cestuje už hodně dlouho a navštívil velmi mnoho míst - lépe řečeno velmi málo míst ještě nenavštívil. Vloni strávil šest měsíců v Austrálii a brečel jak je tam hrozně draho. Koupil si tam auto za 800 AUD, protože měl štěstí, že ho kupoval od nějakých trevlů, kteří už odjížděli, takže museli prodat, chtěli totiž původně 1.200 a po půl roce a 30.000 km ho prodal za 500. Vařil si sám a spal převážně v autě a stejně mu to tak narušilo rozpočet, že musel přerušit další naplánované trevlování a jít neplánovaně pracovat, z čehož moc radosti neměl. Povídali jsme si s ním více než hodinu a potom se rozloučili a šli na kutě.
Neděle 27.2.
Dopoledne je podmračené a větrné. V noci funěl silný vítr, boudička jen poskakovala. Byl ale příjemně teplý. Moře se velice rozvlnilo, tam kde narážejí vlny na skaliska, stříká voda do obrovské výšky. U nás na pláži ale už sílu nemají. Do vody se dá jít pohodlně, písečná mělká pláž jejich razanci (vln) příjemně tlumí. Žádné namotávání a podrážení nohou, jaké známe ze Srí Lanky.
I dnes dorazili dva výletníci pěšky z druhého břehu. Vykoupali se a mašírovali zase zpět. V poledne jsem se vypravil pro vychlazený meloun, přišel nám moc k chuti. Vyhodil jsem slupky na smetiště a za chvíli je přišla omrknout opice, ale buďto se jí nezdály, nebo byly ještě studené, takže si je jen prohlídla a zase odešla do džungle, zřejmě na lepší.
Odpoledne jsme si dali kafíčko a přišel na drby Fin. Je dobré, že má s námi trpělivost, takže se můžeme pokoušet zdokonalovat v naší katastrofální angličtině. On cestuje sám a také si rád s někým popovídá, takže je to asi vzájemně výhodné. Slunce zůstalo dnes celý den schované a moře se také nepřestává vlnit. Bylo ovšem teplo, až dusno. Teploměr se udržoval přes 31°C. Kubové, když viděli naší akci s pelíškem, nám přinesli nové povlečení, ale vysvětlili jsme jim, že se snažíme dělat celoplošnou deratizaci boudičky.
Při odhmyzování se Jarce podařilo vymést z pod linolea nějakou značně zkorodovanou minci. Po jejím restaurování jemným zdejším pískem, jsme zjistili, že se jedná o Gong Kongský Dolar, respektive dvoudolar. Máme suvenýr. Je z roku 1994, snad ještě platí, i když je vlastně skoro už z minulého století.
Odpoledne si Jarka pochvalovala, že zmizeli mravenci, kteří nám dosud dělali stále v boudičce společnost. První, a dovolujeme si doufat, že snad ne také poslední úspěch naší akce.
Večer jsme museli opakovaně zasáhnout sprayem, neboť rozličná havěť se začala vynořovat v obrovských množstvích v naší posteli. Byla vydrážděná naší deratizační akcí a nechtěla se tak rychle vzdát. Zdá se ale, že alespoň pro dnešek technika zvítězila. Noc proběhla v klidu, pouze byl dosti silný déšť.
Pondělí 28.2.
Po nočním dešti přišlo zamračené ráno, ale zprvu nesměle a později už velmi silně svítilo sluníčko. Vlny stále ještě přetrvávají, ale zdá se, že už mají mírně sestupnou tendenci. K molu připlula nějaká loď, ale nepřivezla žádné zboží. Opět dorazili další pěší výletníci, kteří překonali stezku vedoucí ostrovním horským sedlem mezi Tekekem a Juarou.
Kubové začínají intenzivně opravovat boudičky v očekávání přílivu turistů. Budou jim začínat žně. Už méně intenzivně pracují na stavbě nového mola. Je to akce placená státem a je tak jako mnoho jiných státních akcí bombastická a přemrštěná. Místo opravy stávajícího betonového pieru začala už vloni výstavba nového mohutného mola na ocelové konstrukci. Do písku dna jsou zaraženy nerezové kulatiny o průměru kolem třiceti cm. Na stavbě jsou po celou dobu k dispozici dva velké stroje: Jeden pásový bagr a kolový obří jeřáb. Většinu dne oba stroje stojí. Sem tam jsou v akci, ale probíhá to většinou tak, že přemísťují materiál z jedné strany stavby na druhou a po čase zase opačně. Silně to připomíná naše slavné stavby socialismu. Bude to jedna z akcí „Bhumiputry" na podporu původního obyvatelstva.
Dozvěděl jsem se, že by chtěli v Juaře postavit veliký pier, ke kterému by mohli jezdit větší lodě ze Singapuru. To je nesmysl, neboť takováto doprava už existuje do Tekeku, kde je pier dostatečné kapacity i s odbavovacími prostory pro zahraniční návštěvníky, kteří zde vlastně překračují (při cestě ze Singapuru) Malajsijskou hranici.
Večer se mažu pantenolem, neboť jsem si pořádně spálil čelo a nos. Slunce je zde opravdu silně jedovaté. Zdá se, že nad písečnými blechami jsme když ne zrovna zvítězili, tak tedy něco co by se dalo nazvat tak, že s námi uzavřeli dočasný smír. Další kousance nepřibývají, nebo přibývají jenom sporadicky a ne už v boudičce, což se dá vydržet. Já blechám chutnám mnohem více než Jarka, a je to na mně taky náležitě vidět. Záda mám samý koláč a ramena také.
Už po západu slunce dorážejí dnešní naši spolunocležníci, hovořící anglicky. Po svém příchodu, už za rychle postupujícího soumraku se jdou vykoupat.
Úterý 29.2.
Nový protisoused je Němec žijící s angličankou v Londýně, přijeli pouze ne 10 dní a moc se jim Juara líbí. Pojedou ještě někam do National Parku, myslím. Že do Tamerlon Hills. Kubové - budovatelé mola si dnes asi udělali melouch, neboť odjeli s bagrem po pláži a začali něco kutat u přes monzun poškozených resortů. Jarka byla na procházce a pozorovala „našeho" velikého varana jak se chystá lovit. Při procházce se na ní někde vrhly písečné blechy a seštípaly ji. Zasáhla okamžitě sladkou vodou a „Australským, eukalyptovým olejíčkem". Zdá se, že zásah byl proveden včas a kousance zmizí a nerozjedou se do dlouho trvajících pupenců a boláků.
Ukázalo se, že zásah skutečně účinný byl, myslím si, že se nejednalo o útok písečných blech, ale pouze o nějaké mušky.
Přijela loďka z „civilizace" a přivezla nějaké trevly-výletníky. Jedna z lodí parkujících v naší zátoce ráno vyjela, a jelikož obchodník „Juara Mutiara" nám slíbil na zítra chleba, myslíme si, že jela do Mersingu.
Středa 1.3.
Rozbřesk je tradičně uplakaný, sluníčko ne a ne se prodrat. V noci trochu sprchlo, nad kopci se válejí mraky, mezi nimiž občas probleskne paprsek. Vlny jsou slabší, ale stále ještě o sobě dávají vědět. Během dne mraky zhoustly, neustále se shlukovaly kolem hor a přibývalo jich. Odpoledne se dalo zpočátku nesměle do deště, ale ta nesmělost přešla do pořádného lijáku, který nás zaplavoval v různých intervalech. K večeru už lilo pořádně a v noci přišlo něco co bychom u nás asi nazývali průtrží mračen. Běsnění živlů doprovázel nárazový vítr, který nám zanášel déšť až do boudičky. Ráno jsme měli podlahu mokrou. Mutiárovi opět nepřijela loď. K večeři jsme si dali výborné ryby na česneku.
Čtvrtek 2.3.
Probouzíme se do ještě vlhkého rána, nad zátokou se stále válejí mraky, ale už je mezi nimi vidět občas sluníčko. Kolem deváté hodiny se mraky roztrhaly a začal zase jeden z nádherných dnů. Byly vidět všechny vrcholy, slunce rozpalovalo zátoku a vysoušelo po nočním lijáku promočenou džungli.
Vydal jsem se na průzkum jihu zátoky. Za potokem je nádherný domek s velikou terasou, který pravděpodobně patří nějaké Němce, říkal to trevl-Fin. Podél potoka jsem se dostal po absolvování průchodu hustou džunglí k budově hydroelektrárny. Je v bezvadném stavu, budova jako hrom, v ní kanceláře, dílna, byt a vlastní hale elektrárny, ve které jsou dvě turbiny a u každé poměrně velký generátor. Voda je přiváděna potrubím o průměru asi 60 cm, které je už ale zarostlé vegetací a nedá se podél něho jít. Musí vyúsťovat někde v horách, kde bude na říčce přehrada. Na generátorech je napsaný letopočet 1992. U elektrárny je trafo a od něj vede vedení vysokého napětí, které jde až do vesnice, kde je propojené s přívodním z druhé strany ostrova. Ve vesnici je také dieselová elektrárna, která je ale zřetelně odpojená. Hydroelektrárna má jasně kapacitu, která by utáhla celý ostrov, a bylo to tak asi postaveno. Snad se nám podaří zjistit, proč jí odpojili. Vysoké napětí je zde vedeno izolovanými vodiči, které jsou zkrouceny do svazku a omotány kolem nosného ocelového lana a celý tento svazek je zavěšován na většinou kovových sloupech. Rozvod nízkého napětí 380/220V je veden podobným způsobem, izolovanými vodiči po sloupech. Zajímavé je, že v resortech jsou na každém připojeném objektu samostatné hodiny a u nich i vyrovnávací kondenzátory. Tak máme i na naší boudičce elektrické hodiny jen pro sebe.
V posledním resortu na jihu v boudičce, kterou jsme si vybrali, že bychom tam eventuelně šli někdo bydlí. Myslím, že to bude běloch s Číňankou, které jsme jednou viděli u nás v hospodě na jídle. Mutiárova menší loď, která přivezla zásoby z Mersingu odjela dnes v 15 hod. na druhou stranu ostrova do Tekeku jako Seabus odkud bude odplouvat v 17 hod. a vrátí se do Juary čímž zahájila letošní pravidelnou místní dopravu na Tiomanu.
V Mutiárově krámu jsme koupili z nových zásob objednaný chleba a velmi levný ananas, který se zde jmenuje nanas a stojí RM 1,50. Zaplatili jsme ho a nechali v lednici, odkud si ho vyzvednu zítra v poledne, aby jsme ho měli pěkně studený.
Celkově je nyní v Juaře včetně nás více než deset trevlů. Nyní by se měl tento počet zvětšovat. Nad písečnými blechami jsme už zvítězili a vypadá to, že nám stačil pouze jeden blechospray, což je velký úspěch. Když jsme s nimi bojovali na Ko Changu, byly tam blechospraye tuplované, spotřebovali jsme jich několik a válka trvala podstatně déle.
Pátek 3.3.
Sluníčko dnes tak na půl. Ne že by bylo zataženo, svítilo, ale nad horama se stále držely mraky a chvíli nám svítilo slunce, chvíli bylo za mrakem. Nízká mračna jdou od severu k jihu v podélné ose našeho ostrova a nad horami se zastavují a drží. Z našich „pěti vrcholů" byl dnes viditelný vždy jen jeden, maximálně necelé dva, ale neprší, i když to na déšť často vypadá.
Přinesl jsem v poledne ananas, ale konstatovali jsme, že to není ani „saparot", ani „pianeple", dokonce ani ananas, ale je to prostě „nanas". Cosi naprosto temně zeleného, nezralého, chutnající asi jako nezralé plané jablko. Zkusíme si koupit ještě jeden a nechat ho dojít. Uvidíme.
Včera večer, už za tmy přijela obrovská „invazní" loď a ráno vysazovala na pláž napřed bagr, potom nakladač,.který si napřed udělal prostor a pak začal vykládat lodní náklad. Výsadkové plavidlo bylo vlečné, bez možnosti samostatného pohonu. Přivezlo další materiál na místní „stavbu socialismu", štěrk, spoustu železa a p í s e k !! Na pláž, kde jsou ho tuny, kvalitního, všichni tady z něj stavějí a dobře. Stavby socialismu holt musejí něco stát a co se naplánuje to se musí prostavět. Bohužel Malajsie už začíná cítit svou velkorysost a megalomanii. Je to škoda, promrhává se tady opravdu neskutečné množství peněz. Když si vezmu jakou vysokou úroveň přesto dosáhli, nedovedu si představit, kde by již museli být, kdyby byli alespoň trochu hospodární! No ale to se to kritizuje, když doma vyplácíme vyhozeným ředitelům miliony na odstupném a miliardy cpeme do Temelína. Malajci jsou proti nám asi jenom žabaři! Utrácejí možná víc než my, ale také více vydělávají.
K večeru naložíli na loď starý bagr a nakladač, počkali na příliv, kdy se pod loď sedící na písku dostalo trochu vody a odtáhli jí ze zátoky. Bohužel celá operace měla za následek znečistění moře. Písek se místy zbarvil černými skvrnami a voda v pásmu u břehu je zakalená. Naštěstí to není tolik a vypadá to, že příroda si s tím poradí za několik dní sama. Asi deset metrů od břehu je při přílivu voda už průzračná, při odlivu je zkalení jen asi v prvních dvou metrech a je vidět, že ho ubývá.
V pondělí 6. Bude nový měsíc, to znamená, že poroste, či bude dorůstat. Platí-li tady také Asijské měsíčně-počasní pravidlo, a myslím, že není důvod proč by nemělo, tak by se příští týden mělo mnělo počasí obrátit k stálému vylepšení. Zbytky monzunu by mohly ustoupit. Uvidíme. Na úterý 7. Jsme prozatímně naplánovali výšlap napříč ostrovem. Při té příležitosti se pokusíme objevit a použít místní majlovnu. To by byl poslední majl s Tiomanu a pravděpodobně předposlední vůbec, protože ještě jeden bych chtěl poslat asi 27. Z Mersingu, kde budeme zřejmě dvě noci. Poslední noc chceme strávit v Singapuru.
Australské letadlo klokaní společnosti Qantas se studeným odchovem a nucenou redukční dietou nám letí 30.3. ve 22.40 z letiště Changi, kde kdysi, v dobách, kdy Singapur ještě nebyl jedním z nebohatších států na světě, který má příjem na hlavu větší než ve Švýcarsku, bývala pláž, na které se koupali Singapuráci, kteří se dnes jezdí koupat do Malajsie a tvoří páteř Malajsijského turistického ruchu.
Sobota 5.3.
Počasí se začíná rapidně vylepšovat, byly dnes vidět skoro celé odpoledne většinou 3 vrcholky, chvílemi i čtyři. Objevil jsem v naší zátoce docela pěkné korály. Jsou bohužel silně poničené, ale na „hřbitovech" po dynamitovém rybolovu již začínají vyrůstat nesmělé trsy nových „parůžkových" korálů. Je tady ale poměrně hodně ryb a krásní barevní mořští hadi. Také je mezi kameny dost živých škeblových měkkýšů, někteří z nich úctyhodných rozměrů, i když Palawanských ani zdaleka ne. Nějaké korálové pole by mohlo být mezi dvěma skalnatými ostrůvky u severního útesu, uzavírajícího naší zátoku. Dnes tam zastavila rychloloď z luxusního resortu Berjaya, severně od Tekeku a vypustila šnorchlíře. Naše hospoda je stále jediná otevřená. Chtěli jsme vyzkoušet nějakou jinou, ale žádná nebyla otevřená. Všichni Juarští trevři se k nám stahují na jídlo.
Neděle 6.3.
Po většinu dne bylo vidět všech pět vrcholků, počasí je nádherné. Přeplaval jsem celou zátoku. Od naší „řeky" až do ústí řeky na jihu. Je to kolem 3 km. Zabralo mi to téměř jeden a půl hodiny. Další půlhodinu jsem se potom vracel. Ve středu zátoky, kde je nechráněné moře, byly velké vlny.
Odpoledne jsem Jarce čistil provaz na bójce, ke které se přikotvuje na lehátku. Byl plný řas, měkkých i tvrdých korýšů a žilo v něm spoustu malých krabů. Ty z provazu při odstraňování nánosů utíkali a lezli po mně. Nemohl jsem se jich zbavit. Někteří mi vlezly do vlasů a zůstaly tam. Když jsem vylezl z vody, zalezl mi jeden do ucha a nemohl jsem ho odtamtud dostat ven. Zkoušel jsem to vodou, nejdříve sladkou a potom v moři slanou, ale nic. Začal jsem ho šťourat tyčinkou s vatičkou, co máme na čištění uší, ale výsledek byl, že zalezl ještě hlouběji a škrábal mi v uchu. Jarka se pokoušela ho uvidět a osvobodit mě od něho, ale bez úspěchu. Krab se dostával čím dál hlouběji do ucha a měl jsem strach, aby mi nepoškodil bubínek. Stále škrábal a zřejmě se rozhodl si tam zhotovit pelíšek. Nepomáhalo potápění v moři, šťourání a nic. Když si Jarka dala ucho k mému, tak ho zřetelně slyšela. Já jsem ho samozřejmě slyšel více než zřetelně, když byl přímo ve zvukovodu. Jarka začala hučet a šaškovat s doktorem, jenže tady stejně žádný není. Pak chtěla, abych to řekl Kubům, ale proč? Oni se v moři nekoupou a tak s něčím takovým nemohou mít vůbec žádné zkušenosti.
Nakonec jsem se rozhodl pro vypuzení kraba nějakou nepříjemnou látkou. Samozřejmě pokud možno, tak pouze jemu. Naklonil jsem se tak, aby ucho s podnájemníkem zůstalo nahoře a kápl si do něj kysličník. Zapěnilo to, já to vnímal jako bouřku a za chviličku krábek vyběhnul ven!
Spadl mi kámen ze srdce, také jsem už měl nahnáno. Takže stane-li se to kdy někomu, nezapomenout, vyzkoušený protikrabí prostředek je 3% peroxid vodíku.
Máme novou protisousedku, je z Kalifornie a přišla pěšky. Ostrov se jí moc líbí a dokonce řekla, že takovou krásnou pláž nemají v celé Kalifornii. Je na dovolené na tři neděle, přiletěla do Singapuru přes Tokio.
Pondělí 6.3.
Počasí stále na jedničku, slunce je snad občas až moc. Američanka odešla, vystřídali jí Dánové, praví trevři - přišli pěšky s velkou bagáží. To jsou zatím první.
Dopoledne pořádali Kubové lov na netopýry. Obrovští kaloni jsou přes den zavěšení v korunách stromů a spějí. Kubové je střílejí brokovnicemi. Stavba socialismu se dostala opět do normálu. Veškerá činnost, se omezila pouze na vyložení materiálu a tím skončila. Písek a štěrk, který přivezli si pomalu začíná brát moře. Jeřáb i bagr spokojeně odpočívají a reznou. Na stavbě není již několik dní nikdo. Zítra se půjdeme pokusil o internetové spojení. Vyrážíme ráno. Teď večer připravuji dopisy do disket, které přepravíme po transtiomanové Highwayi. Klapne-li to zbytek cesty už urazí velmi rychle v elektronické podobě. Neklapne-li dojde pošta až z Mersingu pravděpodobně 27.3. Jelikož budu majlovat večer po přistání, tak to k vám dorazí ráno 28.
Pokus o majlování na Tiomanu
Úterý 7.3.
Podařilo se nám dostat s postelí tak, abychom měli šanci se přes náš ostrov vůbec přeplazit. Dali jsme si kávu a vyrazili ve čtvrt na devět. První kilometr po betonové pěšině a po rovině. Pak končila vesnice a začal výstup. Cesta stále vybetonovaná, necelý metr široká. Téměř tři km stoupání. Odhaduji do výšky něco přes 300 m. Okolo nádherné lesní stromy, klid a zvuky obyvatel džungle. Spousty opic, celé tlupy a neutíkají před námi. Drží se ale v bezpečné vzdálenosti. Cesta vede údolím podél potoka. Potom stoupá až na rozvodí, kde končí betonová cesta a také Juara. Na jejím konci je stánek s občerstvením (zavřeným) - Rest Cross, na nádherném místě mezi obřími stromy, které zde na Tiomanu - zaplať pánbůh - ještě nestačili vykácet a nyní jsou chráněny. U stánku pár stolečků, lavice, mezi stromy natažené dva hamaky a pěšinka k zurčícímu potůčku s křišťálovou vodou, dobrou, ale bohužel ne moc studenou.
Odtud dále už Začínal Tekek a končila betonová cesta. Asociace s Trójou, sjedeš ze sedmičky a spadneš na osmičce do louže. Cesta už byla pouze stezkou, občas vylepšenou betonovými schůdky. Asi dva km přes rozvodí s kopce, do kopce a potom velice prudký sešup k moři, seschůdněný mnoha schody. Po celé délce sleduje cesta vedení vysokého napětí, které končí v Tekeku v dieselové elektrárně. Proč není využívána hydroelektrárna u nás v Juaře nechápu. Její kapacita by stačila. Pokud by měla dostatek vody. Ale vzhledem k výškovému rozdílu, který je obrovský, minimálně 100 m, jí zase nemusí být až tak moc potřeba.
Cesta jde stále mezi nádhernými stromy, které jsou označeny jmenovkami - které kdysi byly čitelné. Příroda je to opravdu nádherná. Ostrov se nám líbí čím dál více. Tekek, kam dorážíme asi po dvou hodinách, začíná velikou vodárnou, do které je stahována potrubími voda z hor. Za ní je mešita a začíná vesnice. Od vodárny je opět betonový chodníček. Ve vesnici je několik krámků, dva piery, celnice a pasové odbavování, letiště s krátkou asfaltovou dráhou, končící na obou koncích skálami. Viděli jsme odlétat docela velké čtyřmotorové, vrtulové letadlo, Berjaya air, které patří k luxusnímu hotelu severně od Tekeku, k němuž vede jediná silnice na ostrově. Ta má dohromady asi kolem 5 km. Na ten kousek je tu ale požehnaně aut. Dokonce autobus. Také Berjaya. Dále jsou ve vesnici tři školy, mnoho restaurací, banka, která všem oznamuje, že nemění peníze. Kousek od ní ale kutloch s „Money changerem" a prodejnou letenek. Letiště má pěknou odbavovací budovu, a také celnici a pasovku. Již od našeho příjezdu mi známá budka „Boat information" měla kupodivu dnes otevřeno. Zašel jsem tam a optal se na lodi do Mersingu. Kuba dlouho přemýšlel, potom vytrhl ze sešitku malý útržek papíru (trojúhelník 3 x 5 x 4) a napsal nám na něj: „7:30 AM, 10:00 AM a 11:00 AM. Důležitě nám oznámil, že tyto spoje odplouvají denně. Odtud jsme šli do místního „Shoping a Restaurant" centra, které je kousek od hlavního pieru v jednopatrové budově s arkádami. Tam jsme se najedli a v prvním patře jsme objevili dobře utajený internet, který nejenom že nemá žádný poutač, ale ani o něm nikdo neví, neboť všichni dotázaní - a že jich bylo! - nám tvrdili, že jediný Internet je až v další vesnici za kopcem „Air Batang", kde je umístěn v resortu „ABC" a potom snad také v luxusním hotelu Berjaya, kde stojí noc od RM 280, takže nevím kolik by tady stála minuta ?!
Cena za spojení je v „tajné" majlovně přijatelná - RM 8 za hodinu. Přijal jsem pět zpráv, mimo jiné se ozvali Číňani s Kanady, a čtyři zprávy odeslal, všechno za necelých 40 minut. Pracoval jsem na nádherném, velice chytrém a výkonném notebooku. Jedině díky tomu, že na něm již umím, tak jsem to zvládnul, neboť klávesnice je samozřejmě jiná než na stolním, a tato byla i dost rozdílná od té mojí. Zaplatit jsem ale musel stejně celou hodinu, protože to počítají velmi zajímavě - od 40 minut do jedné hodiny paušál za 1 hodinu. To ovšem neřeknou dopředu.
Potom jsme začali ověřovat informace ohledně lodí do Mersingu, koupili pohledy a odeslali je z místní mini pošty, která by si sama zasloužila samostatný článek.
Když to shrnu, tak informace o lodích je výmysl, odplouvá pravidelně pouze jedna loď denně a to v 7 ráno! Jinak může čas od času jet loď mimořádná, ale ta bude asi charterová, nemusí přijímat pasažéry a hlavně o ní nikdo neví. Navíc, jelikož místní Kubové rádi pronajímají své lodě, tak záměrně mlží a zatajují všechny existující spoje. Došli jsme k závěru, že nejlepší by bylo, kdyby jsme mohli odjet od nás rovnou do Mersingu, neboť jinak by to znamenalo přenocovat v Tekeku. Jsme ochotni strávit v Mersingu 2 až 3 dny a tak se nám to snad povede. Zatím víme, že „some time" nějaké lodi na této trase plují. Horší je časové určení toho „some time". Máme na to ale ještě skoro tři neděle, takže jsme optimisté.
Zpět do Juary jsme vyrazili kolem třetí hodiny a po dlouho trvajícím, namáhavém a často přerušovaném výstupu, při němž jsme také narazili na neobvykle bojovného, výhružně syčícího varana, jsme konečně vstoupili na beton našeho „domovského teritoria". Na vrcholku u zavřeného stánku jsme se občerstvili pramenitou vodou, odpočali si a pozorovali zábavné opice. Cestou oběma směry jsme potkávali relativně dost velké množství trevlů, pochodujících přes hory v protisměru, z čehož se dá usoudit, že pěší turistika je zde v oblibě, a Tioman má po této stránce rozhodně co nabídnout.
Potom už jen tříkilometrový sestup a kilometrový průchod vesnicí a jsme po téměř 3 hodinách opět doma. Nic se tu nezměnilo, v hospodě sedí včera přišedší Dánové a také Berlíňáci z resortu „od Japonce", kteří k nám chodějí na jídlo skoro denně.
A večer zkopírování pošty z diskety, přečtení zpráv a psaní těchto ještě čerstvých zážitků.
Středa 8.3.
Přes noc trošku sprchlo, ráno bylo zataženo, ale jen co vykouklo slunce, tak se mraky rozpustily a nebe bylo skutečně celé modré bez jediného mráčku, všechny vrcholy byly po celý den viditelné. Přijal jsem také zprávu od mého správce sítě a ten vyhrožuje tím, že od konce února už nebude fungovat, takže nevím, zda-li naše zprávy došly. S toho, že jsem měl v poště dopis od „Číňanů" ze 3.3. by se dalo usuzovat, že spojení ještě funguje, protože se dostal do mé schránky, ale kdo ví?
Čtvrtek 9.3.
Včerejší počasí už dneska nebylo, během dopoledne byly dost mraky. Odpoledne však zvítězilo slunce a drželo se až do pozdního odpoledne, kdy se opět zatáhlo. V noci bývají mraky stále. Jasná noční obloha je tady spíš vyjímkou, hvězdy jsou vidět pouze na části oblohy, kde nejsou právě mraky.
Pátek 10.3.
Dnes přijelo do naší hospody asi 30 výletníků dvěma loděmi z Berjayi na oběd. Byli to většinou starší lidé. Dvě babči z nich jsme identifikovali jako Švédky. Přibyli k nám noví trevři. Byli to Holanďani. Vedle nás bydlí příjemnej kluk s buchtou a naproti nim se ukvartýrovaly dvě velice protivné lesby. Obsadili další dvě boudičky. Už jsou tedy obsazené čtyři, což je 2/3 kapacity resortu.
Sobota 11.3.
Celý Inn se vyprázdnil a máme ho opět celý jen pro sebe. Jarka mě dnes na mé přání ostříhala „na Otu", což je střih, který on si dělá už mnoho let sám, tak, že si stříhá všechny vlasy na prsty. Jeho prsty jsou ale 3x takové jako Jarčiny, takže to sice mám poněkud kratší, ale ono to doroste. Odpoledne jsme měli nehodu v koupelně, utrhl se nám zásobník na splachování a strhnul poličku. Tento rok se nám stala podobná příhoda snad v každé boudičce, doufáme, že to prokletí už končí.
Neděle 12.3.
Stále jsme v Innu sami. Dnes přijela veliká loď a odvezla skoro celou vesnici někam pryč. Připomnělo mi to Kotel v Nově, když posílají autobusy pro diváky. Večer zahajovali v naší hospodě v nové kuchyni, kterou nově postavili. Snad proto nám dali enormně veliký kus ryby.
Pondělí 13.3.
Včerejší velká loď neodvážela obyvatele Juary, ale studenty, kteří zde měli „pochoďák" z Tekeku do Juary, a zpět se vraceli lodí. Dnes k večeru přišly dvě trevlyně, jedna bílá a druhá „jihoindicky tmavá", hovoří spolu anglicky, Indka se koupe v šatech a obě bydlí společně v boudičce proti nám.
U těchto trevlyň jsem se ujistil o hloubce xenofobie, kterou v sobě my Češi máme. Když si dali večeři, jedla jí Indka rukama, což je tady v Malajsii normální, ale všiml jsem si toho a působilo to na mně, a to i přes to, že jsme už strávili v zemích, kde se rukama jí, hodně času. Je to prostě jiné a ve své České malosti to nedokážeme strávit. Přitom jsem odhadem spočítal, že na světě nejméně 2 miliardy lidí jí rukama a není to nic špatného, naopak je to velmi těžké a naučit se slušně stolovat rukama je pro cizince téměř nemožné.
Zajímavé je, že kdyby přišli do restaurace v Praze dvě skupiny hostů, jedna by si přinesla hůlky a začala s nimi jíst, tak si myslím, že to docela projde. Naopak ta druhá, která by začala jíst rukama, tak určitě vzbudí pohoršení. Z toho je jasné, že máme na odlišnosti různá měřítka. Lidí používajících k jídlu rukou je přitom ve světě víc než těch, které k tomuto účelu používají hůlky.
Na večeři k nám také přišla rodinka, která je tady už déle, více než týden, on je Němec, ona zřejmě Malajka, nebo Indonésanka a mají malou asi 4 až 5 letou holčičku. Rukama jí celá rodina. Jsou v zemi, kde je taková kultura a respektují to. Přesto, když je vidím, tak i při myslím vysoké míře tolerance to jaksi odsuzuji a musím se přinutit a logicky si to zdůvodnit. Samo to ale nejde. Přitom tady v Malajsii se vůbec nikdo nediví tomu, že někdo jí příborem, jiný lžící a vidličkou a jiní opět hůlkami, jíst rukama je zde normální.
U této zmiňované rodinky je zajímavé, že ona si umyla před jídlem ruce (jako jediná), on a i jejich parchant se sice rukama cpali, ale špinavýma, což rozhodně není správné. Všude v zemích, kde se stoluje rukama, je umístěno v jídelní místnosti, či u ní zařízení, umožňující umytí rukou. Když jsme se jednou v Indii dostali do restaurace, kde jsme nemněli ani příbor, ani lžíci a museli tudíž použít rukou, dopadlo to tak, že jsme byli zaprasení až po lokty a myli se také až po jídle! Přitom domácí strávníci si od jídla umažou pouze čtyři prsty na pravé ruce. Jí se zásadně pravou rukou, levá je určena k očišťování jiného zařízení, ke kterému se u nás používá papír! (samozřejmě v kombinaci s vodou, která je většinou přivedena na WC hadicí s uzavíratelnou hubičkou, jakýmsi minibidetem, nebo je alespoň ve větší nádobě, z níž se menší nabírá a nalévá.
Loď přivezla nové zboží do krámů, koupili jsme si u „Mutiáry" chleba a vajíčka a ujistili se, že s námi počítá s transportem v neděli 26, popřípadě v pondělí 27 do Mersingu.
Půjčili jsme si v krámě „U příbuzného" anglicky psaného Singapurského průvodce a studovali náš pobyt ve městě. Některá nová fakta jsem opsal a přidal do článku Singapur, který je takovým pojednáním, nebo možná úvahou o městě a bude připojen k tomuto deníku.
pokračování
Písmák