prolog()

      To je škoda, že jsme tady toho filosofa ještě nebrali, protože já bych si dostudoval všechna ta odůvodnění a vysvětlil bych ti to. Protože si myslím, že není nic, co by nešlo pochopit. Ten pán stál u zdi spoutaný řetězy, něco se mi na tom nezdálo, ten jeho oblek, tedy sáčko a rifle, tak přece nevypadá běžný, spoutaný. Aha, měl dlouhé vlasy, v rámci své pózy si je nechal přepadnout přes ten jemný a přitom trošku obtloustlý obličej a já ho neměl rád za to, že stejně jako Vančura, nemám rád slabost. To určitě není tak, jak to myslí, jak to vyjadřuje Vančura.

         Ale jestli ten kluk chce něco znamenat, ať si tu tvář nechá pohubnout, vždyť to byl sportovec a teď ve svém pseudointelektuálním pojetí konání naprosto opomíjí pohyb, upřednostňuje prožitek a zapomíná na práci, bez práce nejsou koláče!

          Naproti němu jde holčička, s velkýma (zelenýma) očima. Co v něm vidí? Ona, už je velká holčička, už je i plnoletá, tak… lituje ho? Chtěla by mu pomoci? Kam se ten její názor vlastně vydá? Kým je ona?

           On trousí poznámky, tak jak to dělá, pro komerci, žvaní jako behaviorální odraz toho co mu řekli, toho co se dělo, spoléhajíc na svou jedinečnost, žvatlá a tu a tam se v tom marastu objeví něco nového, jenže jeho komerce je jaksi na přesyceném trhu, kde už se berou jen vybroušené diamanty.

            Ano, máme její první znak! Ona je na trhu jakási s odstupem hledící. Nebere za podstatné jeho řeči, když vidí jejich břitkost. Podívejme na ni, ona vzhledem k tomu, že on je tak řídký, vůbec nemusí stát o tenhle sortiment.

             Jak mele a mele, vidí, že její tvář je zkoumavá, při své neochvějnosti, dál mele a zkouší utříbit směr. Směr, který by přes jeho jedinečnost a nezávislost více méně působil právě na ni.

              Směje se mu.

             Kdo to je?

             Bezostyšnost se jí vrhá zpoza zubů a bombarduje jeho slabost, říká mu, co si myslí.

             Ten kluk, to nejsem já, to je jen někdo, koho znám, já mám svůj základ!

             ,,Ale tohle je jen forma projekce, ač máš s tím známým i něco společného.“

            To nejsem já, já mám svůj jedinečný styl.

            A přece tě překonává její cesta.