Ironický Bezdnaděj je pokřiven realitou

Posledním výtvorem Lyrykovy kuchyně loňského roku je sbírka Múz Bezdnaděj v zámezí paměti aneb Múz rozeznatelný od múz. Sbírka maličká (v podstatě měsíční), a přece nekonzistentně přebíhající od niterné milostné poezie k povykům nad prohnilostí tohoto světa. Jednotícím prvkem je - jako vždy - ironie a upřímné hnětačství češtiny.

Lyryk se živí dvojsmysly, a to i v milostných pletkách, které z Písmáka známe (až na výjimky) ve značně schematické a neinvenční podobě. Své dvě tváře nefalšovaného masochismu muže a ženy nastavuje hned ze začátku: pás tvé přecudnosti // rozřezaný na nudličky // včera k večeři hltal jsem, ale také v zápětí rozřezaný na nudličky // včera k večeři hltal jsem // těsto vin (ochvěním). Autor pokračuje v pastelových barvách a mezi milostnými slůvky si dobírá tetičku Smrt, která tu vystupuje spíše v ošoupaných bačkorách jako odedávná hérečka v té prahře z níž tak prahne právo (náhodnoty).

Z paralel mezi naším vnějším a vnitřním vesmírem (múza musí inspirovat) pak Lyryk odskakuje do unavených hospodských vulgarismů (šedí), aby se vrátil tam, kde je mu nejlíp, do bytostně povýšených kukel, ze kterých plive na realitu. Už bez servítek to schytávají všichni, na které se dosud nedostalo, včetně těch bezejmenných: šel sám // to už víte – tak že poznáte ho zas?? //

i mezi tisíci – vždy?? (prvý). Jako kdyby si autor nasadil plynovou masku, už nediskutuje a odmítá se hádat, jen žongluje s pojmy a až zazní pochod infernacionály (druhá), bude to jen on, kdo se bude smát.

Celkové vyznění sbírky jistě není pozitivní, ta radost (z) prvních veršů je na konci už vyčpělá, přežitá, vyvanulá. Ale obraz zkázy ještě není v plné síle, ještě neroztáhl svá blanitá křídla, ze kterých má ušité šaty náš Krysař 21. století. Dává nám naději a je rozeznatelný na sto honů: kdo je to ten ďas?