KDYŽ VLAK JEDE PRERIÍ-7

K obloze nad prérií stoupaly dva sloupy dýmu, které vycházely z  komínů lokomotiv. Johny Wejtasa ležel na střeše vagonu a v rukách svíral pušku . Přes¨její hlaveň hleděl na předek vzdálené lokomotivy, která jela rychleji než jejich vlak.

„Co uděláme?“ zeptal se muž ležící vedle něho.

„Moc na vybranou nemáme a zanedlouho nás dojede. Už je v dostřelu pušek a tak bychom mohli tý lokomotivě vodlehčit,“ odpověděl a zcela se soustředil na mířeni. Po chvíli nadvakrát vystřelil. Postřehl, jak jedna postava na přední části lokomotivy se zhroutila k zemi. Muž vedle něho také vypálil. Vzápětí nato muži na lokomotivě též začali střílet a kolem střechy zasvištělo několik kulek. Opět stiskl několikrát spoušť. Dalšího muže zasáhl a ten se sesul po předku lokomotivy a dopadl přímo na koleje. Lokomotiva ho okamžitě odhodila do strany. Oba poté plížením dozadu dosáhli konce střechy a slezli na plošinu vagonu. Na ní se tísnilo několik mužů, kteří se vykláněli a stříleli puškami ve směru přibližující se lokomotivy.

„Těm neujedeme,“ zkonstatoval jeden z mužů.

„To je jasný, ale mám nápad,“ řekl Wejtasa, přičemž si do pušky rychle dával náboje. Ve stejný okamžik se na protější plošině vagonu objevil ředitel banky Ronald Stevenson, který se hned zeptal: „Co máte v plánu? Jak jim chcete ujet!?“

„Vodpojíme ten vagon, co je v něm to zlato,“ odpověděl mu.

„To v žádným případě!“ rozkřikl se.

„Za pár minut nás ta lokomotiva dohoní. Jestli je vám život milej, tak to pochopíte. A teď zapadněte zpátky do vagonu. Určitě vás kromě žlučníku i pěkně bolí hlava!“

„Jen, když přenesete to zlato ke mně do vagonu..“

„Na to není čas!“

Ředitel zbrunátněl a sáhl pravou rukou ke koltu pod opaskem. Vmžiku hleděl do hlavně pušky a v obličeji zbledl jako svíce.

„Vopasek dolu a pak zmiz!“ řekl Wejtasa ostře a ředitel chvějícíma se rukama rozepnul opasek a pozadu vstoupil zpět do vagonu.

   Bandité na lokomotivě překvapeně hleděli na to, jak poslední vagon bez oken počal zaostávat za ostatními vagony vlaku. Tušili, že v něm bude převážené zlato a zmocnila se jich radost.

„Tak to vzdali!“ zajásal jeden bandita.

„Ale dalo nám to zabrat!“ mínil jiný.

O chvíli později lokomotiva dojela setrvačností jedoucí vagon. Bandité hned naskákali na jeho střechu a když se zastavil, tak vylomili na dveřích závoru. Pak se jim v prvních paprscích světla naskytl pohled na několik velkých beden. Ve stejný okamžik zazněly zpoza nich výstřely. Někteří bandité se zhroutili okamžitě, další při pokračující střelbě. V následné prudké palbě kulky zasáhly i muže ve vagonu. Před vagonem však ležela už většina banditů mrtvá. Zbývající prchali všemi směry. Wejtasa prudkým pohybem odstrčil železnou zástrčku od postranních dveří vagonu a přes plošinu uviděl dva běžící muže. Zalícil a několikrát vystřelil. Oba se zhroutili. Chtěl vkročit na plošinu, ale spatřil stín postavy. Pušku namířil na dřevěný strop a vystřílel zbytek nábojů. Pak spatřil, jak se stín zakymácel a spadl podél stěny na zem. Přitom rychlými pohyby vsunul do koltu další náboje. Vstoupil na plošinu a spatřil běžícího banditu směrem k lokomotivě. A on jeho také. Třeskly dva výstřely. Wejtasa pocítil bolest v pravém boku. Spíše spadl než seskočil na zem. Opět na muže vystřelil a zároveň mu kulka prolétla kolem hlavy. Bandita ve stejný okamžik vykřikl a dopadl bezvládně na zem. Poté zaznělo několik posledních výstřelů.

„Jak jste na tom?“ zeptal se ho jeden z těch, kteří  byli s ním ve vagonu.

„ Špatně, ale asi to přežiju. Kolik nás zbylo?“ zeptal se, přičemž se opíral zády o kmen stromu..

„Když počítám i vás, tak tři.“

„A teď si pan řiditel může to svý zlato třeba sežrat,“ pronesl a zadíval se na stoupající a rozplývající se dým vycházející z komínu lokomotivy.

                                                KONEC