On

Tak může vzniknout schizofrenie u horníka...

On Za okny se třpytí stromy, spolkly dým a spolkly prach. Všechny lidi skryly domy, nad silnicí plachtí pach. Černá vzala městu dech, zkameněla socha klidu, podemlela pravý břeh a po noci ani vidu. Modrá, bílá, šedá zeď, stohy listí, stohy slámy, doutná byt a doutná svět, realita střídá klamy. Barevný jsou krabice, žijou v nich králíci, kromě krve jedí taky chleba s hořčicí. Městem plavou duše z plechu, vítr unes´ tašku s hrstmi vzdechů. Ráno přepadá záclony z očí, zpod okenic oknem svítá den. Plno zmatku jde přes clony nocí, černé vlaky zajatých čtyř stěn. Rohlík, máslo, káva, smetí, nočník často usrkává z dětí, co déšť po psích na ulicích smyl. Deštník, klíče, okenice ráno, snad jsem už se myl. Po silnici k autobusu, cestou rovně dolů, jdu když v šatně na ubrusu cvičí rota kóhlu. A taky skřítci a permoníci bloudí tam temnou prázdnotou, svítí si na cestu dolem svou neskutečnou ochotou. Sbíječka se ztrácí v průrvě, já tam za ní polezu. V ruce hrouda, oči svítí, raduji se z nálezu, marně sháním kusy bytí. Zaplatím – sbírkou mých zářezů. A taky Bezruč přichází tam, další Petr, odkud ho znám? Proč Honzo z Lucemburku, vložil jsi těžkou kulku do mých očních důlků? Výtah slezl, padám do něj. Vynáší mě výš, až nahoru. Jen se kliko klidně směj, chladnu, spěchám od dolů. Světla blikaje sem a zem pokryla se chůzí mých kroků. Chodím léta tam roků, kde skřítky nenajdem. Bledá místnost, stoly, židle. Klid, to místo, kde chci bydlet. Krychle a kruhy plavou v jídle, nechci s nimi žaludek sdílet. Tak si leťte do mísy po stole i pod stůl, a proč v koutě vrní si odpadkový modul? Mozkem mi plave žár z rozehřátých ulic oči bolí, žlutá zář z nedopitých sklenic. Pojďte vy všichni, co je vás v mně. Musíme domů, nechci tu stát. Věže nevidím, žijí v té tmě, obraz se rozplynul, ztrácím nit – zkrat. Hodiny nebijí, nemají koho, dveře jdou otevřít, když žena zvoní, neznám ji, odcházím, co je mi po ní? Pláče, jím tláču, pláčem dost dlouho! Zhasnuto, stíny proběhly pokojem, obláčky knihy stoupaly vzduchem, spolkly dvě můry, mám silnej dojem, že z půdy zavání zvonky mým uchem. Jak cinkot stoupá, cítím i dým, na stole moucha pojídá kmín, v nose mě šplouchá vůně laskomin, svítá, vstávám do světa třaskavin. Kolem mě běží děti, s kým? Medvěd se valí, bzučí mi v hlavě úl, včely se rojí, zurčí jak voda skučí. Píchaj a bolí na hlavě, těle, rukou, křičí a řvou, utíkaj před odmlkou. Slyším, klid, boláci, vylezli, mě mučí. Ocet má barvu jak splín zašlých kocovin. Nechci koukat, jako syn, s ním do novin. Za okny mě straší skony, ulicí se plazí vrah, zabil stovky bílých koní, upadli mu do nástrah. Proč je ten vrah denně honí? On ty koně nevidí! Do očí jim slzy roní, pak je viní:“Jste lidi!“ Ulicí jdou páni v pláštích, sněhobílých kutnách, ty kněží mě zbaví zášti, co do mozku je zahnaná. Spolu s ní se plazí hlas, syčí jako pára, káva v hrnku. Po ručičkách kráčí čas, až zazvoní, lehce do něj drnknu. Zase věže, znova šatny, prach mě řeže, světlo matný, padá mi do očí, vrták zrudnul, teď bledne. Oběd, poledne, už se táhne odpoledne. Spolu s ním i večer přijde, kroky vchází do noci, měsíc na oblohu vyjde, může mi však pomoci? Nemůže! Hvězdy řvou mi do uší, neslyším je, ale vidím, že jim světlo nesluší, proto zhasnu, potmě slídím, než mě střepy vyruší. Podotýkám, nezapírám, ležím na zemi, ve mně žízeň vodu hasí, střepy mluví, slyším hlasy, že krvácím, zdá se mi. Jen modré světlo pučí květem, proráží cestu zmrzlým světem. Co po loukách zbytků sněhu a taje slunce: kvítkům něhu. Bílá prorostla oknem vozu, jsem stálou složkou dovozu, do vzdálených mně míst, tam střepy nejdou jíst a můžou se i nezamýst. Snad dokážou je slepit líp, než ostříhá mne sluha Filip. Kolik mnichů v pláštích, bojovníků plných zášti po chodbě pobíhá, kdo z nich nyní probíhá? Napaleon, Zeus, všechny je znám, koukají na mě z knihy stran, mysleli, že je už nepoznám. Když lehká múza, vlasy ohnivé, k čaji mi prášek nepodá, divím se vždy, jak poprvé, proč mě svou řečí nahlodá. Potom snad z hlouby prostoru stoupají lidé nahoru. Podivnou píseň zpívá ten, který jde první v čele žen. Možná se jeho kytara o slova sled postará. Pane, proč ležíte ne zemi, bojujete v zázemí a padesát vojáků máte skryto na dvojáku. Chodí si k Vám pro porážku s nimi spousty vašich brášků, kteří stejně jako vy, žijí pro svět takový, kde kromě armády, zuří v hlavě cikády. A kde kromě jezera i den ze dne vyvěrá. Na podnosích z ledu nesou, to co všichni neunesou. Moře smutků, pláže sváru, odvar skutků v době varu. Tahle píseň dlouho zněla – v mysli, než nám odletěla. Sladce a vábně prosviští vzduchem, ta slova kroužící nad ránem uchem, do lidí vrážejí, po vlasech stékají, ti, kdo je zachytí, se lidí lekají. Ze stěny ve stěně vyrůstá zvuk s mlhou i tmou zápasí. Stejně tak zrcadlo způsobí hluk, když cestu ven hledá si. Obloha černá, pohvězdný čas, měl snad být naplněn, jak do sněhu mráz? Troskami z nás? Papír a chce psát, tužka nechce spát! Tak píše, tak kreslí, kam písmena klesly? Nevím. Tady něco je, nejen tvoje i moje: „Vyřízla sis kousek duše, který někde dole kluše. Proč a kolik utrpení, přivodil Ti od narození. A ty nikdy předtím, potom, nemohla si mluvit o tom. Všechno kolem bylo trochu žalostný a plný strachu. Jenom ty i tvoje jméno, nemělo být probuzeno. Jinak všichni z tvého kruhu, měli k tobě spoustu dluhů. Spálila si ten kus duše, to místo, které hluše přijímalo pocit viny, ten byl stejný a ne jiný. Co ale ty zbytky prachu, a ve skříni halda strachu. Vždy, když ji pak otevřeš, nemůžeš říct: to je lež, to, co bylo, co když bude, jak to chci mít, víš osude. Jenomže to, co už není, nepodléhá zapomnění.“ Jméno mé je hele, nedopsané celé. Konec psaní v jiném znění, není nikde k zastižení. Zbyl jen kousek papíru, odměřený na míru. texttexttextOn

---