Borovice

Borovice tichým svědkem byla, když jsme na jehličí oba nazí stáli,

dívala se na nás shora, jak jsme se pod ní milovali...

Byli tam lesy, ptáci, skály, jak spřízněné duše vedle nás,

snad nám to tenkrát vážně přáli, v ten teplý, pozdní, letní čas...

Výhled byl krásný do daleka, na pole, vesnice a taky na nebe,

asi jsem tenkrát zbláznila se, lásko má malá do tebe...

Pak ležela jsem ve spacáku, stulená ve tvém náručí,

před svatbou prý milovat se nemá, kdo ale citům poručí...

Až jednou Bůh mě soudit bude, že milovala jsem člověka,

když shledá to velkým proviněním, pak pošle mě rovnou do pekla...