D - 115

S Němcem Horstem jsem se seznámil na sjezdovce pod Chopkom. Přesněji ve frontě na šlepr. Přijížděl dolů na konec fronty, a když na zledovatělém a hrbolatém povrchu postavil lyže do hran, vypnula mu pojistná špice. Jeho pád byl sice pro nudící se frontu vítaným zpestřením, ale za závist to na tom ledě jistě nestálo. Postavil se za mne a polohlasem ve své drnčivé mateřštině posílal tu pojistnou špici kamsi do pekel a ještě někam. Podíval jsem se na nastavení, měl je volné, a protože pro podobné případy nosím v kapse skládací šroubovák, nabídl jsem mu, že bych mu to trochu dotáhl. Souhlasil, a tak jsme se seznámili.
Bivakujeme ve stěně už druhý den, blíží se večer a vichřice nepolevuje. Jsme už z toho ležení ve stanu celí rozlámaní, žádná poloha není dost pohodlná. Dokonce už jsme přemýšleli, že bychom to vzdali, ale hned jsme oba hlasovali proti. Horst občas nadává na počasí, střídavě německy, česky a anglicky. Doplňuji mu repertoár o pár slovenských nadávek. Občas taky hraje na malou foukací harmoniku, kterou pořád nosí v kapse - prý už deset let. Je téměř zázrak, že se za tu dobu ještě nenaučil alespoň trochu hrát. Hraje totiž nejen rád, ale taky strašně falešně. V té vichřici to naštěstí není slyšet. Stan máme přilepený ke stěně asi tak 200 výškových metrů pod vrcholem, sice trošku v závětří, ale přesto máme občas strach, jestli nás to nesfoukne. Kousek pod námi je převis, potom tak 50 metrů nic, a pak svah kamení a ledu, svažující se dolů pod úhlem tak 60, možná 70 stupňů. První zastávka toho, co by z nás zbylo, kdybychom odtud ulítli, by byla nejdřív tak o půl kilometru níž...
Na té sjezdovce jsme s Horstem zjistili, že bydlíme oba na Mikulášské chatě. Nepotkali jsme se jenom proto, že on přijel teprve ráno. A tak jsme se domluvili, že večer posedíme a pokecáme. U fernetu jsme zjistili, že nás nespojuje jen lyžování, ale taky lezení po horách. Okolnost, že já mám raději spíše výstupy, tedy vysokohorskou turistiku, a Horst skálolezení, byla v širším horizontu toho večera periferní. Asi v deset večer už jsme měli domluvený výstup na D-115, kde prý ještě nikdo nebyl. Alespoň Horst to po pěti fernetech tvrdil.
Zapálil si cigaretu. Ani jsem neprotestoval, přestože já v horách nekouřím, nějak mně to sem prostě nesedí. Otočil se hlavou ke vchodu a trochu pootevřel. Vyfukoval kouř ven, a při té příležitosti konstatoval, že se mu zdá, jakoby se to uklidňovalo. Bylo by načase. Oběma se nám to dvoudenní bivakování už dost zajídalo. Uvařil jsem čaj a Horst vytáhl z báglu plochou láhev s rumem. Prý si teď vzpomněl, že ji sebou vzal...Zažili jste někdy horolezce, který by se tahal s rumem? Já teda ne. Jenže Horst je trochu cvok...možná proto jsme se tak rychle spřátelili. Zvlášť teď, po dvou dnech v bivaku, kde je zatraceně málo místa a neustále o sebe zavazíme, mám pocit, že se neznáme teprve půl roku, ale vlastně odjakživa.
Po těch fernetech na Mikulášské chatě si Horst vzpomněl, že je tam sauna, a nedal se přesvědčit, že je mnoho lepších nápadů, než jít teď do sauny. Saunař mu řekl, že má smůlu, že jsou tam nějaké Maďarky, ale Horst opáčil, že to mu vůbec nevadí, a přesvědčil saunaře, aby se jich zeptal, jestli by to jim vadilo. Maďarky zřejmě netrpěly nějakými předsudky, bylo jim to jedno. Sauna na Mikulášské je zážitek. Bazén je venku pod vysokými mohutnými smrky a v noci pod hvězdami posetou tatranskou oblohou. Od sauny k bazénku vede vyšlapané ledové korýtko, připomínající nejvíc ze všeho maketu bobové dráhy. Vedle je samozřejmě zábradlí, ale Horst je po pěti fernetech umocněných 110°C v sauně frajer. A tak sebou hned před saunou seknul a prosvištěl tím korytem až do bazénu, čímž si získal soucit Maďarek, protože na jeho bocích byly patrné následky ranního pádu u šlepru a teď si ještě dodal. Obě ho utěšovaly, což se Horstovi líbilo, a pak jsme s nimi i se saunařem Lacem seděli v odpočívárně u vínovice do dvou ráno.
Probudilo mne řachtění hrnků. Horst vařil čaj, a když viděl, že jsem vzhůru, zeptal se: „Slyšíš to ticho?“ Ujistil jsem ho, že kdyby vařil čaj potichu, slyšel bych ho líp, ale už jsme měli oba skvělou náladu. Počasí se umoudřilo. Posnídali jsme pár slaných sucharů a kousek salámu, přičemž jsme zjistili, že nám krom trpělivosti docházely i potraviny. Takže rozhodnutí okamžitě vyrazit bylo jen logickým shrnutím všech okolností. Zhruba za půl hodiny jsme stáli s bágly na zádech a s očima upřenýma na skálu nad sebou. Zpočátku to bylo snadné, stoupali jsme spárou a navazovali se spíše z tradice. Teprve když jsme se dostali nad pilíř, přišly ke slovu i mačky a cepíny. Šli jsme po ledu a přemrzlém sněhu. A přes zhruba padesátimetrový traverz pod nádherným ledopádem jsme se doslova plazili po decimetrech. Pak jsme několikrát měnili směr, abychom zbytečně neriskovali.
Když jsme před čtyřmi dny odcházeli z městečka, překvapil mne Horst tím, že se zastavil v kostele. Ptal jsem se ho, jestli věří v Boha. Řekl, že asi ne, že je to jen takový zvyk. „A ty?“, zeptal se, „ty věříš v Boha?“, a ukázal na křížek na mém řetízku kolem krku. „Ne, to je...taky vlastně jen zvyk...“. Potom jsme s těmi svými zvyky nasedli na elektrickou zubačku a ta nás vyvezla o pěkných pár stovek metrů výš. Zbytek dne jsme proseděli u okna v hotelu Cepín a s dalekohledem na očích hledali cestu stěnou D-115. Počasí sice nebylo ideální, ale když už jsme tam byli... Když jsme ve čtyři ráno opouštěli hotel, jeho majitel nám udělal na čelo křížek. Podívali jsme se s Horstem na sebe a usmáli se - asi taky takový zvyk.
K vrcholu zbývalo takových padesát, šedesát výškových metrů. Odkládáme bágly a šroubujeme ledové skoby, k nimž je přivážeme. Beru jen dvacítku lano, tři skoby a karabiny. Dokonce začíná zpoza mraků vykukovat slunko. Dál už je jen skála. Horst navrhuje „vyběhnout“ ten kousek bez maček. Já jsem proti, ale on si je přesto sundává. Nastoupil jsem do zbývajícího úseku jako první. Zatloukl jsem skobu, dobral Horsta a dopředu šel on. Šlo mu to bez těch maček opravdu líp, mně jen překážely. Pak se ale dostáváme pod dost ostrý převis. Přes něj jít nemůžeme, nemáme dost skob. Musíme ho obejít, ale jako naschvál, jak doleva tak doprava dvě ledové plotny. Jediné na dohled a taky asi jediné na celém vrcholu. Nakonec se rozhodujeme traverz přes tu pravou. Jdu první a sekám stupy pro Horsta. Led je jako beton, a tak to chvíli trvá. Horst mezi tím proklíná střídavě sebe, led a ty mačky, co si je nevzal. Kdo prý mohl tušit, že tady ten „fuck“ led bude. Moje poznámka, že já tuto eventualitu v úvahu vzal, mu náladu nezlepšila. Když jsem se díval, jak se pouští na ledovou plotnu, tušil jsem, jak se asi cítí. Když je na šest, sedm metrů ode mne, vidím, jak se mu tvář leskne potem. A vím, že námahou to není. Zbývalo snad pět metrů, když se utrhl. Nestačil ani vykřiknout. Naštěstí jsem měl špice dobře zaryté, stačil jsem ještě švihnout cepínem, jehož hrot se zaryl do ledu o zlomek vteřiny dřív, než to se mnou škublo. Ustál jsem to, ale vzápětí zjistil, že to neznamená vůbec nic. Horst visel na konci ledové plotny, na hraně, vlastně víc za ní, pod níž už byla jen prázdnota. Přesto v jeho očích nebyl strach. Nad hranou byl jen slabou polovinou hrudníku, většina jeho těla visela ve vzduchu. Jak se utrhl, sjel mu dokonce z ruky cepín. Nemělo by se to stát, ale stalo se to. Zašrouboval jsem poslední ledovou skobu a zajistil se k ní. Na to, abych Horsta vytáhl mi nestačily síly. Byl to kus chlapa. Kdyby měl cepín, mohl by se nadlehčit a trochu mi pomoct... Pak mne napadlo, poslat mu po tom laně jednu mačku. Aby si s ní vysekal nějakou oporu pro ruce, aby se mohl trochu povytáhnout... Odepjal jsem levou mačku a položil ji na lano. Poslušně klouzala dolů, ale v polovině cesty nadskočila o hrbol na ledě a prosvištěla kolem natažené Horstovy ruky kamsi do hlubiny pod něj. Když jsem odepínal druhou, řekl :“Nech toho, ta bude ještě potřeba,“ a začal se hrabat v kapsách.
„Co to tam děláš?“
„Chci si zakouřit, líp se mi u toho přemýšlí.“ Ten cvok visí nad propastí a myslí na cigaretu... Po chvílí ji opravdu vydoloval z kapsy a zapálil si. V jeho tváři se najednou rozhostil klid, studený jako ten led pod ním. „Už jsem na to přišel,“ řekl, potáhl z cigarety a přiložil její rozžhavený konec k nylonovému lanu.
„Ty kreténe, co to děláš, okamžitě toho nech!“ Zařval jsem až mi přeskočil hlas.
„Ty toho nechej, kamaráde,“ řekl chladně, „ty to tam seshora nevidíš tak přesně, jako já tady. Buďto jen já, nebo oba. Chápeš to?“ A řekl to tak klidně, jakoby objednával další pivo. A zase přiložil konec cigarety k lanu... Dodnes slyším ten praskavý zvuk, když se přetrhla poslední vlákna.
A já si vzpomněl, jak tehdy na té Mikulášské nad fernetem řekl: „Závidím ptákům, jak jsou volní. Ne jako my, blbci, přivázaní pořád na lano...“
Nikdy ho nenašli. Zmizel v některé z tisíců trhlin v ledu a kamení pod stěnou. Myslím, že by to tak chtěl...

---