O čem...?

O čem.......? .....o samotě Úplně sama bych nikdy nechtěla být, ale proč právě dnes mám pocit, že jsem. Ve skutečnosti jsem! Petra je teď právě někde s Míšou, protože má svá trápení, svých problémů dost a navíc, řekni, chtěl(a) bys být doma a čekat na telefon od své kamarádky typu: „Jdeš ven?“, a nebo být v objetí a těšit se slovům: „Mám tě rád“? Neměnila bych za druhou větu, jenže mi ji nemá kdo říct. Kde je chyba? No, kde?! Provedla jsem hodně. Co si myslíš, že člověk přemýšlí nad svým jednáním, nad každou svou větou, svým pohybem, jestli je správný, jestli tak to má být? Nikdy! Jen občas – až zachraňuješ, až už ti chybí jen málo aby se ti rozsypal domeček z karet...a já, natolik jsem sobecká, že nevyhlašuji poplach ani v takových chvílích, ba naopak, víš co, ještě si v ten čas dokážu hrát na hrdinu. Terka mi to vypálila přesně: „Ale ty nechceš s někým být, ty se bojíš a nemáš důvod. Říkám ti to pořád, seš výrazná a pěkná holka, tak nedělej, že tě nikdo nechce!!“ A to jsem si nestěžovala na samotu, jen jsem místo ve čtyři hodiny ráno, chtěla z Xanadu už v jednu, přestože se mi chtělo jít se bavit, ale nechtělo se mi tam být, koukat na zamilovaný páry, čekat na něco, popřípadě na někoho, kdo stejně nepřijde (ideál) a předstírat 100% pohody. .....jako vždy o poslední lásce Popíšu ti svoji zelenou a hnědou židli hned vedle sebe, stejně jako zeď s plakáty ABSOLUT, nikoho v tomhle domě, přesně popsáno už v několika povídkách předešlých – jsem doma. Je mi smutno. Měsíc a půl jsem neměla chlapa, měsíc a půl přemýšlím nad tím, proč nejsem s tím posledním a měsíc a půl vím, že by takový vztah nikdy nefungoval a stejně nad tím přemýšlím, protože ten měsíc a půl jsem vážně nikoho jinýho nepotkala. Ubohý a dost omezený, ale mluvím o sobě, o mém způsobu myšlení, tak proč si nepřiznat pravdu. Honza byl , vlastně je vysoký, černovlasý, s bradkou, hnědooký – můj typ. Štír, bez názoru, trochu sobec a nemluva. Než mi vůbec dal pusu, trvalo to tři večery. Proto: Lucie, Susan, Jarmilko – nespala jsem s ním. Teda spala na jedné posteli, ale né na něm. Vím, že vás tohle zajímá ze všeho nejvíc a třeba to vůbec není podstatný, že jo? Dnešní noc se mi o něm zdál sen a vyhodil mě. Přišla jsem jak vtěrka (normální přístup)a Honza byl naštvanej, a tak vůbec...Kdo ví, co je v tom podvědomí, že ti předhazuje takhle odporný sny. Taky vím, že jsem stála někde u výlohy a brečela, brečela z toho, jak se mnou zacházel a když o půl deváté máma vztekle třískla dveřmi na protest toho, že se ještě válím v posteli, zjistila jsem, že nejen ve snu, ale i ve skutečnosti brečím. .....o bytí Nemáš chuť vláčet tělo z pelechu, cokoliv dělat, chceš jen na malou chvíli vědět, co můžeš na tomhle světě ještě dokázat a nebo na chvíli umřít. Co je lepší? Nepochopím nic z toho, co mi kdo naznačuje. Dokážu si říct:“Hele Lucie, život je proto, aby se žil a né přežíval, tak se seber a něco dělej, nebuď líná...“ Prostě takový a jim podobný přísloví zvládám od sedmnáctého století po současnost, přímo výborný poradce jsem v problémech jiných a dokonce mně vyhovuje někomu radit, hlavně když se nikdo nesere do mého soukromí. Ale pak to na tebe padne a jsi úplně na dně. .....o štěstí Přemýšlím, jó, byla jsem šťastná, vlastně jsem pokaždé když sednu k internetu, otevřu zprávičky a tam dlouhý dopísek od Legolase. Neznám ho. Nevím, vůbec, jak se jmenuje, jak vypadá, ale píšeme si dvoustránkový šílený dopisy o nesmyslech, o městech, knížkách , o chorobách okurek, o tom, jak se milujeme, o velikosti vlasti a já se šklebím na obrazovku, protože je to něco neskutečného. Jo, tam, právě tam jsem šťastná. Tam na komunikační cestě internetu, protože po mně nic nechce, nic nevyžaduje, je mu jedno jestli mám v kapse dvacku nebo stovku, na tváři beďara nebo perfektní make-up, šedesát nebo sto kg netto, prostě vše je fuk! Jen si píšeš, nic nevíš – BEZVA! Na schránku dostávám zpravidla šest zpráv: od zmiňovaného Legolase, Petry, Pavla a Drobka z Hrochova Týnce, strejdy Lubora a Honzy, o kterém taky byla řeč. Jsem někdy až zklamaná, když Legolas píše tak skvěle a ty si nastartován(á) na úsměv, a pak otevřu dopis od Honzy a tam: „Holice zdraví Vokurku. Honza.“ A co? SHIT. Chlapi, sakra, co to je? .....o budoucnosti Padají mně vlasy a těším se až přijede táta, přiveze víno. Jak málo stačí k radosti! Udělám si svařáka, v šuplíku mám palice – ubalím si jointa, možná hodím kroka na benzinku – na moccachino, vemu si deštník – venku prší, ale co potom, na co se mám těšit POTOM? .....o těšení Je to úplně stejný jako dárek od mámy. Dala mi k dvacetinám kaktus, který má kvítka jak slaměnky, na půl rozkvetlý, ale už od srpna. Za měsíc a půl se ani nehnuly. Co bude s těmi kvítky potom, když se nepohnou a žádné potom nebude? Páni, jestli chápeš, co chci říct, je to bezvadný, jinak si předešlé řádky přečti ještě jednou...Ne, ale už skáču jinam. Chci, aby si pochopil(a), že mám někdy strach, abych stejně jako červený slaměný kvítka kaktusu nestagnovala měsíc a půl ve stejné poloze,...abych se měla na co těšit. Asi nikdo, a ani já, doopravdy neví, o čem povídka je, ale něco závěrem... .....o všem, co tady bylo „Člověk se musí dokázat projevit. Najít v sobě odvahu provést ten nejpošetilejší čin. Ztrapnit se, přijít o svou dobrou pověst, ne skrytě onanovat jako puberťák, ale souložit s osudem veřejně. Sáhnout té holce pod sukně. Možná, že bude ječet, možná taky ne. Žít naplno a zpívat hlasitě tu píseň nejpošetilejších cvoků. Opájet se životem ve všech jeho kvalitách od odrhovaček, sviňáckých anekdot až po kantáty a symfonie plné závratného chvění krásna evokujícího jak tragično tak i pocity nadlidského štěstí. Nebýt uprděný strachem. Žít naplno a pak třeba skočit do propasti, umět udělat rázný konec v čase, kdy už nemám co říct. Opíjet se tou vůní věčna v tom nejobyčejnějším obyčejnu, dokázat plavat v té stoce pošahaného lidství a být si vědomý toho, že přes ten smrad je docela příjemně živočišně teplá...“ Bohumil Hrabal – Proluky.

---