Satanismus

Ze začátku..tenhle příběh není pravdívý Od konce..ale doopravdy se stal.

Satanismus

-

můj deník

 

Jmenuji se Ester, příjmení není nutné. Říkají mi prostě Ester.

Dneska mě operovali, jsem po operaci slepáku, čili lékařsky apendixu.

Nemůžu jíst, hýbat se, nic.

Brzy mě pustí domů, doufám, jsem zoufalá, nemůžu se spojit se svým nejbližším přítelem.

Doktoři mě nechtějí pustit, prý nejsem zcela v pořádku, nemá to co dělat s mým břichem, ale s hlavou, duší a srdcem.

Jsem hysterická, nemůžu psát..

 

O pár dní později..

 

Sebrali mi můj deník, nemohla jsem psát. Ale to není hlavní důvod, proč jsem nepsala. Odvezli mě z nemocnice, marně jsem doufala, že domů.

Byla to bílá budova, rozlehlá, kol kolem samé stromy, lavičky. Jako nějaký domov důchodců.

Neměla jsem pravdu. Jsem v psychiatrické léčebně. Moje diagnóza? Netuším. Můj přítel jim to brzy vysvětlí. Už brzy.

Prohlížím si své ruce, jsou bledé, stejně jako mé tváře. Moje černé vlasy a hnědé oči s nimi ostře kontrastují. Jak by na nich asi vypadala krev? Krásně teplá, bude po kapkách stékat po zápěstí..

Zítra mě pustí domů, prý jsem na tom lépe, to zneužívání mě prý nepoznamenalo natolik. Prý jsem silná osobnost…ale jen se svým přítelem.

Jsem už 3.týden doma, nebyla jsem ve škole, ani si zakouřit v parku.

Jsem ve svém pokoji a na podlahu kreslím rudý obrazec. Ozvalo se zaklepání na dveře. Máma mi pod dveře podstrkuje obálku. Nechci aby vešla dovnitř. Dopis je od krve, pořezala jsem se. Je to uvolňující pocit. V dopise je poukaz.

Pojedu na konci prázdnin do lázní, kvůli tomu slepému střevu.
“Super“ říkám si. Všude čisté nezkažené dívky. Pro mého přítele. Už dlouho jsme nebyli spolu.

 

Zapaluji si první cigaretu po dlouhé době. Všichni kluci tu kouří. Jsou to dívčí lázně, ale kluci tu bydlí trvale.

Jsem na pokoji 204. Moje spolubydlící jsou zvláštní. Míša je zajímavá holka, kluci ji obdivují, má krásné blond vlasy až na záda a Markéta, ta má krásnou postavu. A ta její kůže. Ony také kouří. Přidala jsem se k nim.

Připadám si jako znovuzrozená, po letech spoutání.

Je tu krásný kluk. Má nebesky modré oči, asi jsem se zamilovala, sice nevím jak láska vypadá, ale..je nádherná.

Seděli jsme na lavičce se všemi kluky a s mými spolubydlícími, když se Kája, ten pekelně krásný kluk, otočil po štíhlé blondýnce a pronesl: „To je pěkná holka“ a nespustil z ní oči..

Jsem smutná, mám vztek, už dlouho jsem nebyla se svým přítelem. Chci ho znovu cítit.
Ta holka, co se po ní tehdy můj Kája otočil, má zvláštní jméno. Ona není zvláštní, je obyčejná, až moc obyčejná, že ji nechci nikdy vidět. Klára, tak zní její jméno. Vůbec nechápu proč o ní píšu, proč s ní ztrácím svůj čas.

Můj přítel se mi už dlouho neozval. Zradila jsem ho.

Musím ho získat zpět.

Dnes v noci, udělám seanci. Míša s Markétou souhlasí. Vyvolám Markéty dědu. Jeho duch do mě vstoupil a odpovídal Markétě na otázky, Markéta začala brečet.

 

Tohle jsem nechtěla. Musí to být jiné. Opravdové..

 

Sedím v našem pokoji na křesle. Jsem se svým přítelem.

Na stole leží žiletka, její lesk mě fascinuje. Dotknu se jí, a její chladivá ocel mě přivádí do transu.

„Co děláš?“ ozvala se Markéta

„Uvidíš“ odpovím

„Co uvidím“ dostala strach Markéta. Míša na nás vyděšeně koukala.

S Markétou jsem se pohádala a její poslední byla:“ Tak dělej podřež mi žíly,když mě tak nesnášíš!“ a nastavila mi zápěstí.

Uchopila jsem ji za ruku. A řízla hluboko, Míša upustila zrcátko. Markéta vyděšeně zírala. Moje oči zčernaly. Můj přítel byl se mnou.

Bála jsem se že na to přijdou. Pláču. Hystericky křičím a brečím.

„To jsem ti neudělala já, že ne?“ ptám se.

„Ne, ..to já zrcátkem“ řekla Maky. Spatřila jsem žiletku ležící na stole.

„Ne, to jsem ti udělala já. Žiletkou, viď??“ Markéta utekla z pokoje. Co se tam dělo, netuším.

 

Můj přítel je stále se mnou. Dýcháme jako jedno tělo.

 

Do pokoje vstoupí parta holek. Je mezi nimi i Klára. Dostávám vztek.

„Oni to ví?“ zeptám se

„Co? Ne, já jim řekla, že jsem se pořezala zrcátkem“ odpovídá Markéta a drží si ruku převázanou obvazem. Stačili 3milimetry a přeřízla bych jí tepnu.

„Přišli jsme si zakouřit, můžeme?“ zeptala se Klára

„Jo jasně“ odpoví Míša hraně.

 

Holky odešli. Markéta s nimi. Míša si všimla mého dýchání. Prý dýchám jako před smrtí, 42 vdechů za minutu, normální člověk má prý jen 16 vdechů. Klára, která ještě zůstala, jí přitakává. Jako bych prý měla umřít a mám úplně černé oči.. Hnusně se na ní podívám a ona rychle vycouvá z pokoje.

 

Podřezání Markéty se rychle rozkřiklo. Nikdo, ale neví, jak to přesně bylo. Protože Maky odmítá mluvit.

 

Je poslední víkend. Dostali jsme super nápad. Utečeme na diskotéku. Mladá sestřička nám pomohla otevřít okna. Na disko jsme šili jen já, Maky, Míša a Iveta. Je to dobrá kámoška Kláry. Mám skvělou náladu. I bez přítele, bez svého ďábelského přítele. Otočím se a tam vychovatelka. Přišli na to, blesklo mi hlavou.

 

Odvádí nás zpátky, čeká nás spousty vysvětlování. Celá ubytovna je vzhůru.

Přijíždí pro mě moje máma. Je naštvaná. Mám strach.
Jsem vyděšená, začnu se hystericky klepat. Máma mi hrozí pasťákem.

 

Po odjezdu z lázní si ani nevybalím, pouze si zabalím navíc peníze a učení. Proč? Čekají mě 3 roky v pasťáku. Není to za útěk z lázní, ale za ublížení na zdraví, ne Markéty.Moje matka leží v nemocnici, má velké krvácení do mozku. Nepřežije to. Můj přítel mi to slíbil. Dnes v noci půjdu s ním.

Zpátky. S mým přítelem. S jediným komu věřím.

Se satanem..

---