Dnešní odpoledne

..já prostě četla Hrabala:o))))

Dnešní odpoledne V tomhle odpoledni, kdy je únor, ale je hrozně moc sluníčka, bych chtěla o tomhle dnešním odpoledni psát. Jsem plna dojmů. Plna dojmů z hrozně milý knížky, která měla jen sedmdesát stránek, ale byla tak krásná, že chci říct jak se jmenuje: Něžný barbar. Je o Vladimírovi, který má hrozně moc nádherných vlastností, který okolí rozčiluje a tou pro mne nejdůležitější vlastností je jeho osobní síla. Nedokázal, nechtěl, nikdy neměl potřebu se přetvařovat a měl radost z toho jeho života. Sílu bral ze země a víc už vám o něm neřeknu, protože pak měl ty opačný vlastnosti a ty prostě nechci připomínat. Byl krásný, veselý a s dnešní dobou peněz a majetku neslučitelný. Stejně jako jsou moje tři kamarádky, já si na ně tohle dnešní odpoledne vzpomněla, jak mi příšerně chybí a podle toho jaký je počasí, tak jedna víc a ta druhá s tou třetí míň. Ony stejně jako ten Vladimírek jsou jiný, nejsou nějaká masa lidí, nemůžete si je splést.... Lucka, teda ona nechce abychom jí říkali Lucka, ona, že je křtěná Lucie, tak chce, aby jí všichni říkali Lucie, jinak se hrozně naštve, tak ta mi nejvíc chybí když svítí sluníčko a čtu něco o hospodách, zrovínka jako v tomhle odpoledni. Ona má takový ty rezatý vlasy, co když je potkáte tak řeknete, že jste potkali pravou, nefalšovanou zrzku a je na ně dost pyšná. Tehdy jsem se jí zeptala, co by udělala, kdybych jí je ostříhala a ona tu svou velkou pusu hodila do normální velikosti a řekla mi, že bych jí hrozně naštvala a já se jen smála, jenže všichni co tu byli se nesmáli, jen mi vysvětlili, že na vlasy,který si necháš v dospělosti narůst jsi tak hrozně pyšná, že se o ně bojíš a tak jsem pochopila, že ty vlasy, pro ty, co je mají dlouhé a zvlášť u holek, fakt asi hodně znamenají a trochu jsem se styděla, že mě napadlo jí je chtít vůbec stříhat, i když jen tak z legrace. Pak vám připomíná sluníčko, protože má tu, jak už jsem říkala, velkou rozjařenou pusu a zvláštní barvu kůže, která je tak trochu žlutá a zároveň červená a když si vezme něco červeného, tak ta její kůže svítí, přesně jako sluníčko. A na tuhle Lucii já si dneska odpoledne vzpomněla, ale když si vzpomenu na ní pak i na Zuzanku. Já nevím, jestli jsme jí museli nějak říkat, aby se nenaštvala, ale všichni jí říkali Zuzko nebo Vrkounku a to se pak usmála a měla takový dolíčky ve tváři, připomínala mi pak Barunku Boženy Němcové nebo takový ty cudný hrdinky, který se tak božsky a naivně dokázaly usmívat, měly ten prostý výraz, který má Zuzka taky, ale ona není zase ten typ, co se hned začervená, zastydí, ona hrozně a hodně dokáže zajímavě mluvit a pak všichni koukají a jen trnou, co z ní vypadne a ti, co s ní původně jen tak klábosili, tak se tváří, že k ní nepatří, protože ten původní dialog se proměnil v monolog a nabral rovinu, kterou nikdo nečekal, ale ta naše Zuzka, ta to tak vidí. To třeba se mnou párkrát jela ze školy autobusem, ale né celou cestu, ona pak přestupovala a my tak jako kecali a plkali o sexu a kluci, co tam byli tak z toho měli srandu, jenže Zuzka tenkrát četla nějakou knížku o sexu a jeho podobách a začala, ač to nikdo nečekal, vyprávět o praktikách a klást otázky na tělo, že jsme všichni raději koukali z okénka a báli se, aby na nás těmi svými otázkami nezaútočila, ale ona si nás nevšimla, jen toho kluka, co si z ní přes ten sex dělal jako největší srandu, tak toho se ptala neustále. A když měla vystupovat, tak tím svým milým a klidným hlasem řekla všem AHOJ a byla úplně v pohodě, jen my pak dalších deset kilometrů nebyli schopni slova, protože to nebylo normální a tak jsme raději mlčeli. Ale byl tam člověk, který prohlásil, že je asi nějaká vadná, jenže my ostatní věděli, že vadná není, jen na to na všechno nekouká tak jednoduše, ale úplně jinak. I když někdy to uměla stejně jako my, ale to pak nebyla Zuzka. Takže tenhle člověk mi nepřipomíná počasí, ale intelektuály, na který jsem si vzpomněla taky dneska odpoledne. Tak ta moje třetí kamarádka Jarča, ta mi připomíná, ta je taková ta andělská mrcha, která ale mrcha být skutečná nemůže, protože to zase tak dokonale nedovede, protože když jí uvidíte doma, tak má tepláky a triko a je vzornou dcerou svého otce a matky, tváří se stejně jako já nebo kdokoliv z vás, ale...Jarča má tu postavu, co chce teď každá holka, ten propadlý hrudník, úzký boky, skoro žádný špeky a ještě má něco – cit pro oblékání. Když ji potká kluk, tak v něm dokáže rozproudit cokoliv, co ona potřebuje, k tomu všemu má ve svém základním vybavení oči mrkající panenky s neskutečně dlouhými řasami a my jí říkáme i Šopáckej model, ale moje výhrada je říkat jí Brouček a ona mně může říkat Beruško. Když mi takhle někam jdeme a nikoho tam neznáme, tak ona si sedne, určitě je skvěle oblečená a namalovaná, dá si lehce nohu přes nohu, tak jako by to dělala s naprostou samozřejmostí, jak by to bylo něco přirozeného a jak má tu nohu přes nohu, tak se jí ten malý žaludek ještě víc vtáhne a ona nemá skoro žádný, lehce sklopí víčka a třeba i když sedí v nějakém rohu, tak jí každý vidí a každého zajímá tahle němá kráska, no a ona neřekne ani slovo a je hvězda. To když jí ještě balil spolužák ze třídy a mě zrovna tenhle kluk tak hrozně lezl na nervy, tak zatímco já se s ním hádala, urážela ho a on zase mě, seděl ten můj Brouček pořád vedle mě, tak se nějak jen usmíval a nic neříkal a když se skončilo s diskusí, oba jsme se na ní podívali, co tomu řekne a Jarča zamrkala očima a jakoby nic se na nás usmála a já věděla, že mám pravdu jako já a ten spolužák zase věděl, že má pravdu jako on, ale Jarča, ten můj Brouček nás asi vůbec neposlouchal, takže tu největší pravdu měla ona. Jarča mi vždycky připomene něco krásného, asi krásný věci z obchodu a lehkost s jakou krásný věci dostávají ty normální lidičky mě vždy přiváděla v úžas, takže i na ni jsem si to dnešní odpoledne vzpomněla. Všichni tyhle mé tři lidi spojuje něco, na co by oni sami nepřišli, co se týká jen mé osoby, co je v mém vlastnictví a to je vůně. Vůně, nad kterou mi to mé sluníčko Lucie řeklo, že jí moc nevoní, ale na mně ta značka voní krásně. A Zuzka mi jen tak jednou čichla k svetru, který nebyl můj, ale jí se hrozně líbil, to zrovna měla cit pro věci z hrabáku, měla jsem ten svetr půjčený a řekla, že pěkně voní, ale myslela si, že je to vůně toho kluka, kterého byl svetr, ale ta vůně byla už moje, protože jsem ten svetr provoněla skrz na skrz na záchodě o samotě. Já totiž chci, abych voněla. A Jarča, té jsem se zeptala když jsme zase měly jít pařit a já si vzala své nejoblíbenější tričko a navoněla jsem se zase potají, jestli voním a ptala jsem se jí i když jsem to věděla, protože jsem byla zlitá od vrchu až dolů a ona sklopila oči, zamrkala, mlaskla takovým tím svým stylem a řekla:“Krásně, ty moje Beruško!“ A já si k té své citrónové vůni, i když se s ní od léta nevoním, čichla dnes odpoledne a cítila Jarču -mého broučka, Zuzku - naší intelektuálku a Lucii – sluníčko a všechny naše společné zážitky, chvíle, o kterých jsem chtěla dávno psát, které se staly ty minulé prázdniny na Seči ,a které mi tak krásně provoněly dnešní odpoledne.

---