Služba

Oznamovací tón v rádiu právě ohlásil 7:00, když poručík Krupka vešel do hlavní budovy kasáren a hned zamířil do místnosti dozorčího vojenského útvaru. U stolku už seděl nový pomocník, svobodník Hrdlička. Ten se okamžitě postavil do pozoru. „Kde je kapitán Moučka, krůtí brko. Musím podepsat převzetí služby.“ padla poručíkova slova na uvítanou. „Tady vzadu.“ odvětil Hrdlička. Poručík Krupka s tichým zamumláním, jenž připomínalo vroucí vodu na ranní kávu, vstoupil do místnosti, kde se nacházela pohovka, skříň, noční stolek a kapitán Moučka. Zrovna si zapínal šle a podle rudého pruhu na tváři bylo zřejmé, že se mu moc nedaří. „Zase sobotní služba, krůtí brko.“ postěžoval si hned Krupka. „Pitomý kšandy.“ zavrčel Moučka, když mu kalhoty opět sjeli ke kotníkům, „Nazdar Václave“ Krupka pomohl kapitánovi do kalhot a vypsali protokol o převzetí služby. Před vchodem mezitím zastavil UAZ a z něj vystoupil v tu dobu  ještě střízlivý, vojín Vratký. „Krůtí brko, máš tu koně, Františku.“ řekl Krupka a doprovodil Moučku kolem salutujícího svobodníka ke dveřím.

Dopolední služba utekla Krupkovi jako voda. Hlavně díky tomu, že luštil křížovku s takovým nasazením, že ho zmohla únava. „Krůtí brko, kolik je hodin?“ vystřelil ze sebe jakmile se vzbudil, sloupávaje si z čela pečetící plastelínu na kterou omylem složil hlavu. „Půl dvanácté.“ odpověděl nervózně Hrdlička a začal cpát za košili erotický časopis, který mu za dvacet korun půjčil známý erotoman vojín Kudrna. Ale Krupka byl příliš zaměstnán plastelínou, než aby si něčeho všiml. „Dojdi si na oběd.“ vyzval Hrdličku, škrábaje z obočí poslední zbytky plastelíny bajonetem. Svobodník nasadil čepici, stáhl opasek pod kapsy, aby bylo poznat, že je mazák a vyšlápl směrem k rotě. Na bráně se slovy: „Co blbneš, vole.“ minul salutujícího bažanta a už byl v jídelně. „A jé, zase UHO.“ označil zkratkou pro univerzální hnědou omáčku podivný roztok, který lil kuchař na talíř. „Nezoufej, aspoň maso ještě je.“ řekl kuchař a přiložil na talíř cosi, co Hrdličkův pud sebezáchovy odmítl pozřít. Když se vrátil z oběda, stál poručík Krupka před dveřmi a točil služební pistolí jako šerif z divokého západu. Hrdlička se opřel o roh budovy a zapálil si cigaretu. Až když vyšla rána, zamáčkl špačka o zeď a pokračoval v cestě. „Krůtí brko, to byla pecka.“ zamumlal Krupka a onou plastelínou začal lepit díru v blatníku Škody 120 L podplukovníka Poupěte. „Volal jsem do autoparku, pojedu na kontrolu muničáku.“ prozradil po skončení kytovacích prací Krupka. „Já ti dám muničák.“ pomyslel si Hrdlička, „Beztak jedeš na kontrolu Hroudova rajónu.“ Tím rajónem měla být žena praporčíka Hroudy, který každou sobotu jezdil na ryby. Už se stalo tradicí, že si s ní „dévéťáci“ krátili sobotní služby. Ale to už se od autoparku řítil UAZ a s ním i vojín Vratký, jehož střízlivost už byla ta tam. Obratně přistavil vůz a pokosil záhon růží jako kombajnem. „Krůtí brko.“ vyhrkl Krupka, sebral jednu přejetou růži a nasedl k Vratkému. „Tady máš na pivo, Toníku.“ zaslechl ještě Hrdlička poručíkův hlas, než zmizeli v prachu. „Aspoň bude klid.“ utěšoval se Hrdlička a s očekáváním v očích otevřel časopis.

Klid byl. Asi tak hodinu, než se otevřeli dveře a v okénku se objevila usměvavá ženská tvář. „Je tady manžel, poručík Krupka?“ zazněl milý hlas. Hrdlička obratně přikryl časopis denním výkazem a bleskově odpověděl: „Není… vlastně je… teda není, odjel na kontrolu muničního kladu.“ „Přinesla jsem mu oběd.“ prozradila žena a naklonila se do okénka. „Tak to je ta krásná, mladá paní Krupková, o které tu všichni tak básní.“ problesklo Hrdličkovi hlavou a pomyslel si jak by rád teď také provedl kontrolu muničáku. Pohled na dekolt paní poručíkové změnil tlukot Hrdličkova srdce na rytmus samby a kanady se mu skroutily do šaškovských botek. „Můžete mu ho tu nechat, nebo na něj počkat.“ vysoukal ze sebe Hrdlička a stažením opasku pod kapsy opět dodal důraz svému mazáckému postavení. „Možná bych se tu mohla chvilku pozdržet.“ usoudila mladá paní a vydala se ke dveřím, kam už z druhé strany cupital Hrdlička, jako by se mu kanady změnily v baletní trepky a odemkl dveře. Když se posadili, paní Krupková si zapálila cigaretu a obrátila se na svobodníka, který hypnotizoval časopis vyčnívající pod denním výkazem. „Jak ti říkají, fešáku?“ „Já jsem Zdeněk.“ odvětil nejistě Hrdlička a začal podvědomě  poťukávat nohou. „Jsi nervózní, Zdeňku?“ zeptala se paní poručíková hlasem, při kterém se Hrdličkovi vybavily obrázky z časopisu. „Ne ne, jen jsem dostal křeč do nohy.“ zachraňoval situaci Zdeněk a aby tomu dodal věrohodnosti, začal kulhat po místnosti a zastavil se až ve chvíli, kdy mu z toho kulhání píchlo v druhé noze. „Ajaj…“ zamumlal Hrdlička a podle smrtelného výrazu v očích bylo poznat, že situace je vážná. Teď by musel k židli dopajdat na druhé noze. „Co je s tebou, Zdeňku?“ ptala se starostlivě paní Krupková. „Už je to lepší,“ komentoval trapnou situaci Hrdlička, zůstávaje stále namístě s výrazem Prométhea, který právě přišel o játra. „Jen to musím rozhýbat.“ dodal a začal se klátit jako při nácviku na spartakiádu. Po dalších patnácti minutách se paní Krupková se slovy: „Ještě musím dát králíkům“ zvedla a odešla. Pln zklamání, ale s velkou úlevou se Hrdlička doplížil na židli a otřel studený pot z čela.

Během hodiny na záhonu zaparkoval UAZ, na kterém se snadno dalo poznat, že se často na asfaltové komunikaci nedržel. Otevřeli se dveře a z nich se netradičním způsobem vysoukal značně pomuchlaný poručík Krupka. „Hm, Hroudovy ryby nebraly, tak lovil doma.“ vydedukoval Hrdlička, „Aspoň už bude konečně klid.“ dodal ještě, poté co Krupka zmizel v zadní místnosti s informací, že si musí na chvíli lehnout. „Au! Krůtí brko.“ ozvalo se ještě za dveřmi a bylo ticho. „No jo, kšandy, to je věc.“ zafilozofoval Hrdlička a pomalu otevřel časopis.