Marnost

Marnosti bídy,

křehkosti gest,

lacinost ducha,

fialová náhražko!

Libosti ducha,

nesmočíš ni prst.

Prachbídná dobroto,

slabosti ducha,

kdy čníš nad ostatními,

ducha nemaje,

přec v sobě všeho nadmíru

spokojena v libosti srdce.

V posměšku slepoty

přec vidíš dál, než ostatní,

leč vidíš to jen Ty

a ostatními neviděna,

jdeš svou cestou vyvolených,

s vidinou sebe sama.

Snad jen otázkou osudu

žiješ si jen pro ostatní,

pro ty, jenž vidět Tě chtějí

a pro ty další zůstáváš jen spatřena

- v samotě, v zapomnění.

Křehkosti skla,

vílo bláhová,

kdy sobě sama zpíváš,

kdy sebe sama ráda máš,

jen sebe, sebe,

sobě sama snad nalháváš si lásku svou.

Snad víra Tvá je větší než se zdá,

snad sebe víc než mě máš ráda,

když mluvíš o sobě,

když se opěvuješ,

když vzlykáš nad sebou s touhou politování,

kdy sleduješ ostatní,

kdo se ohlédne,

kdo se podívá,

kdo Tě má rád,

zdali snad někdo Tě má rád,

jestli se slituje nad Tebou,

nad sebou...