ARMAGEDDON

Korkumian se připravoval na premiéru svého večerního čísla v bar-klubu Půlnoční hvězda. Oblečen byl v bílém fraku, na hlavě bílý cylindr, pod krkem červené fiží a jeho bíle napudrovaný obličej dokresloval a celkově podtrhoval tuto bílou nádheru. Stal se významným osvoboditelem bílé barvy. V uších měl velké zlaté kruhy a rty namalované modrofialovou rtěnkou s leskem – symbol absolutní čistoty a volnomyšlenkářství. Korkumian si za zástěnou na malém dřevěném pódiu pečlivě připravoval rekvizity pro své ohnivé číslo zvané Armageddon. Nejprve si navlékl bílé nomexové rukavice a namočil velké, řervenobílé, dřevěné kuželky, jednu po druhé, tlustším koncem, do plechového kbelíku s hořlavinou. Odněkud z kumbálu se vybelhal vysoký majitel klubu a impresário v jedné osobě, pan Holubec. Byl oblečen v US maskáčové uniformě z operce Pouštní bouře. Měl delší mastné, černé vlasy, černý knír a jeho vytřeštěné skelné oči naznačovaly, že je pod parou. Právě v té chvíli dokončil Korkumian své přípravy a vyběhl zpoza zástěny. V každé ruce držel dvě kuželky a v ústech hořící benzínový zapalovač Zippo. Barman zareagoval téměř okamžitě, ztlumil světlo v celé místnosti a do mikrofonu svým hlubokým, chraplavým hlasem oznámil: „Pánové a dámy, nyní, uprostřed tohoto kouzelného večera, plného překvapení, se stanete svědky mimořádně ohnivého čííísla, pomlka, Armaáágééddóóóón!!“.  Korkumiana osvětlovala již pouze trojice otáčejících se barevných reflektorů. Ten ještě chvíli počkal, aby vystupňoval napětí na maximální míru - takový odvěký komediantský trik a začal ústy zapalovat kuželky. Z hořících kuželek stoupal černý dým a Korkumian s nimi začal žonglovat. Hořící kuželky vydávaly hučivý zvuk, to jak plamen získával při prudkém letu kyslík. Obecenstvo tajilo dech a opilý impresário se zakymácel a zařval: „Výš, kur-va, výýš !!“ a opile naznačoval pohyb při žonglování, jakoby vyhazoval neviditelné kuželky vysoko do vesmíru. Korkumian si vzal jeho slova k srdci a začal vyhazovat hořící kuželky až ke stropu a přitom zvolna sestupoval po zlatých schůdcích vedoucích z pódia. Jeho bílé nomexové rukavice byly potřísněny hořlavinou a hořely. Teplota v místnosti o poznání stoupla. Korkumianovy asymetrické oči sledovaly let hořících kuželek a velké kapky potu stékaly spolu s pudrem z jeho tváře. Choval se jako fanatický derviš, který před bojem kouřil hašiš a necítí žádnou bolest. Z druhé místnosti přitančila k baru servírka, vypadala jako horská víla odněkud z Italských Alp. Položila podnos na bar a zadívala se očima plnýma něhy na Korkumiana. Po chvilce zašeptala barmanovi, netajíc se obdivem: „ten to, ale umí, co Alane?!“. Barman Alan pozvedl obočí a zavrčel: „Je to zasranej buzík a hoří mu ruce!“. „No a co!“, odpověděla nazlobeně servírka, sedla si na barovou židli a vystavila tím na odiv své štíhlé, elegantní nohy. Barman si nacvičeným pohybem prohrábnul hustý porost na hrudi, vzal utěrku a začal leštit již dávno vyleštěné sklenice na koňak. Korkumian mezitím ukončil exhibici a naházel ohořelé, doutnající kuželky do velkého drátěného koše, který byl vzápětí odnesen. Uklonil se, ale potlesk se nekonal, jenom opilý Holubec křičel „bravo“ a pokoušel se hvízdat „na prsty“. Barman rozsvítil, zapnul ventilátory (v místnosti bylo hodně kouře) a oznámil do mikrofonu: „a nyní nám zahraje na trubku místní hudebník skladbu Go West!!“. Když zmožený Korkumian za zvuku trubky opouštěl Půlnoční hvězdu, mohlo mu být útěchou alespoň telefonní číslo od servírky, která se nikterak netajila svým obdivem.