Takový normální šílenství

V každém z nás je kousek šílence, ale jen v někom se skrývá emocionální sebevrah. Kdo se přinutí do prvních pěti řádek, mohl by to zvládnout celé.

 

Takový normální šílenství

 

Snažím se jít dál, jenomže potkávám jen sebe. Snažím se nevšimnout si, že se nemůžu nevrátit, chci si urvat taky kousek toho neposkvrněného početí, chci být sám, ale aby mě to nebolelo, na konci každý ulice chci někam zahnout a zkoncovat s tímhle šílenstvím doby. Občas chci usnout a probudit se živý. Chci fetovat vlastní adrenalin a někdy se muset probudit v příliš špatném stavu, než abych toho mohl nechat. Chci se tě zeptat, jak se jmenuješ a chci, aby mě to opravdu zajímalo, chci vykopat svůj hrob a na dně nechat jenom prázdný slova, stát se prostředkem svého znovuzrození, chci v tobě najít Boha a v Bohu spasitele. Z vlastní slabosti na hranici svých možností a občas ještě o pěkný kus dál. Chci v tobě vidět to, co jseš a v sobě alespoň na okamžik zahlédnout kousek sebe. Ta rána jen tak nezmizí, ale měla by snad chvíli pálit! Chci poznávat pro změnu zase vlastní utrpení, kterým se dostanu blíž k tobě. Chci tě vidět i přes to Slunce, které exploduje v mém vědomí, chci objevit své hříchy, na které bych mohl být jednou hrdý, chci tě držet za ruku a líbat uprostřed téhle pouště lhostejnosti. Chci, abys mi odpověděla na tu blbou esemesku.

            Jak dokáže úplně normální člověk takhle zblbnout?! Možná že to vypadalo jako rána na solar uprostřed baletního představení, ale k té ráně se schylovalo příliš dlouho, než aby mohla nepřijít. Popravdě, ta plýživá ozvěna chmurných zítřků plná rozkoše z odříkání mohla ještě chvíli počkat, ale že se tak nestalo nelze nikomu vyčitítat - Bohu, osudu, vlastně ani jí, tím spíše, že nebylo na co čekat. Že jsem na tu improvizovanou mši, samostatnou zastávku na křížové cestě, nebo co to vlastně bylo, ke kapličce na kopci šel, nespadalo ani do kategorie Božích vnuknutí ani neovlivnitelných hnutí predestinačních sil, prostě se mi jen nechtělo sedět u babičky na verandě, když květnové slunce stydlivě vztahovalo své hřejivé ruce přes ozónovou díru k mým pobledlým tvářím a celé příbuzenstvo tam beztak šlo. Poslední roky jsem slýchával slovo Boží jen na půlnoční mši vánoční, tak jsem byl zvědav, jak to bude znít takhle po poledni.

            Tak tomuhle se asi říká idila. Zbožné stařeny hlídající si dlouho před začátkem své místo na lavičkách, mladý řeholník se vřele zdraví s kdekým a občas prohodí i nějaký ten světský vtípek, kolem mě osumdesát procent osob svázaných příbuzenstvím, já jen tak postávám ve stínu kvetoucí lípy a kochám se pohledem na lesy rozprostírající se pode mnou. Jak jsem se tak nechával okouzlit tou scenérií, začalo mi srdce v útrobách hrát minigolf a nebylo to tím lesem. Pozvolna se k nám přibližoval bratranec se svým kamarádem, s kterým bych nějakého toho společného předka také bez větších potíží dohledal, ale ta třetí osoba mezi nimi, pánové, takhle nějak si představuju anděla, moje kolena si zavzpomínala na první měsíce života – teda málem jsem to neustál – a to mě ještě očekávala přinejmenším půlhodinová mše, jak jinak, ve stoje. Měl bych se asi přiznat, a budiž mi to připsáno k tíži, že jsem poněkud napomohl příhodné skutečnosti, že celou mši stál objekt mého zájmu na dva středně dlouhé kroky přede mnou.

 

Posílal jsem anonimně Bohu vlastní litanie a nedokázal jsem z tebe spustit oči. Slunce mi našeptávalo, že by se možná chvíli dalo i žít a něco mi říkalo, že bych na to nemusel být sám. Tvoje holá ramena vypadala tak svěže. Podlamovala se mi kolena, jak jsem se jich toužil dotknout svými rty. Ptal jsem se Boha: Že by? Ale radši jsem se dál vyznával ze svých hříchů. Vlastně jich zas tak moc nebylo, ale ty tvé nohy, které se občas mihly ve výstřihu šatů…. Znal jsem svojí víru a tys měla být prostředkem mého smíření se světem, měla jsi být cesta, ze které bych nikdy nechtěl sejít. Modlitby byly dopovězeny a ty sis sedla do trávy. Když jsem tě tam tak viděl, nemohl jsem tě nemilovat. Musel jsem tě sevřít v náručí, ale nemohl jsem. Kluci ti pomohli vstát a ty jsi vyskočila půl metru přede mnou. Neuhnul jsem. Z tvé blízkosti se mi zatočila hlava. Vyčítal jsem si, že jsem ti nepodal při vstávání ruku. Když jsme šli stejným směrem, dokonce jsem dokázal i mluvit. Cítil jsem tě celým tělem. Chtěl jsem tě doprovodit domů, ale některý věci se těžko vysvětlujou. S tvým souhlasem mi dal bratranec tvoje číslo. Dva dny jsem se nemohl učit – týden před zkouškou! Stále jsem se díval na telefon a nutil se vydržet ti do večera nenapsat. A teď mi píšeš, že se k vám můžu připojit, až půjdete zase pít!!! Ksakru s tím!

            Zvířecí instinkti se ve mně tentokrát probudily s nevídanou silou. Přestože jsem i nadále spolehlivě zůstával pravím gentlemanem, jen s obtížemi jsem přemáhal potřebu pořádně od plyc si zavýt, jakmile jsem jí zahlídnul. Jak tam tak stála, vánek si pohrával s jejími letními šaty, pod kterými se rýsovaly svůdné křivky jejího neméně svůdného těla a z jejího postoje přímo vyzařoval sex-appeal, omotala si mě neviditelným vláknem, na který by bylo zapotřebí přinejmenším diamantové řezačky. Jak se balej holky? Jak se vlastně balej holky?! Když jsem si utíral spirálu slyn, která se mi bez mého vědomí vyřítila z pootevřených úst, došlo mi, že jí asi zhypnotizovat nedokážu, takže by to chtělo zkusit něco tradičně praktického. Mohl jsem sice předstírat, že jsem naprosto němí, v opačném případě to však chtělo s veškerým intelektem vyjít na světlo. To co následovalo není příliš dobrou vyzitkou mého soukromého života, tedy hlavně proto, že toho života bylo pomálu a sexu snad ještě o něco méně. Jakákoli podobnost se skutečností je zcela náhodná a naprosto úmyslná.

            „Co plánujete provést se zbytkem víkendu?“ Pokusil jsem se o konverzaci a využil příležitosti, abych se na ní beztrestně letmo podíval. Vteřinová pomlka před slovem neděle by se ještě dala odpustit, ale v jedenadvaceti letech by mi hlas už přeskočit o tři stupnice výše nemusel. „No, už jsme toho za jedno odpoledne vypili dost, takže se jdu trochu domu prospat a pojedu na kolej. Jedeš taky v šest?“ Odpověděla Mirka – budu jí nadále říkat Mirka, protože se tak ostatně jmenuje – a zároveň se obrátila na bratrance – tomu nebudu říkat nijak, protože v této epizodě sehrává jen vedlejší úlohu, nebo bych si to alespoň přál, a není radno dopouštět se přílišné konkretizace, alespoň co se příbuzenstva týče. „Až budeme mít po zkouškách, mohli bysme to někde zapít!?,“pokusil jsem se nenechat se vystavit do ofsajdu. „My zapíjíme pořád něco, ale někdy se určitě domluvíme.“ Už nevím, kdo to řekl, ale do smíchu mi z toho zrovna nebylo. Takže nezbývalo, nežli učinit závěrečnou chybu onoho nedělního odpoledne. Nenašel jsem dostatek odvahy, abych nabídl své eskortní služby a jedno čau mi nemohlo zaručit odchod z bitevního pole se zdviženou hlavou ani náhodou. Když jsme tak s bratrancem osiřeli, pokusil jsem se navodit rádoby zdvořilostní konverzaci: „Takže spolu jezdíte do školy, nebo co?“ Jen kousek, vona dělá teologii v Budějkách.“ „Teeoologiií?!,“ ventiloval jsem své smíšené pocity. „ Vona je jinak úplně normální, kalíme společně každej víkend.“ Tak to jsem mu rád věřil. A že jí je dvaadvacet, o rok víc než mě?! Ani na to moc nevypadá a příjemný obrat, namlouvat si pro změnu někoho bezpečně vzdáleného od zakázané zóny nezletilosti. Koneckonců, jak by řekl kterýkoli z mých dvou kamarádů: chtělo by to nějakou zkušenou, bysme se něco zajímavýho přiučili, či štiplavě poznamenala má duchaplnná sestra: konečně jedna s ustálenou osobností. O osobnosti Mirky jsem toho moc nevěděl, ale na venek to vypadalo na velmi kompaktní balení.

 Dokážu vpohodovat do své vlastní samoty a vyrvat jí srdce z těla, aby to mé mohlo alespoň na chvíli bít? Dokážu se neotočit, když na mě nezavoláš? Konečně zapomenout tu báchorku o zlomyslném osudu, o té promiskuitní predestinaci, která na počkání rozdává chabá ospravedlnění vlastních chyb, které se prominout nedají. Jenomže uvěřit, že vše leží jenom mých chvějících se rukách je snad ještě horší, než nevěřit v nic! Procházím branou bolesti a na okamžik uvěřím, že nemusím být Bůh, abych mohl všechno. Pro začátek stačí, abych dostal alespoň něco! Abych něco vůbec chtěl!!

            Fakt je, že se mnou hned z kraje slušně zametla. Spíš jsem byl příliš útlocitný, než abych dokázal pochopit, že neprojevení zájmu se nedá automaticky považovat za projev nezájmu. Každá mince nemusí mít jen dvě strany, když s ní člověk umí šikovně zacházet.. Když mě bratranec žádal: „Už jí prosím tě nepiš!,“ nedokázal jsem si to vyložit jinak než jako zprostředkovaný pokus o navázání osobního kontaktu z její strany či bratrancovo zcela nepokryté žárlení. Popravdě řečeno, v té době ještě nebylo na co žárlit. Nijak zvlášť jsem mu to ani nevyčítal, koneckonců si všestranný obdiv zasloužila. Později na mě naléhal ještě mnohokráte a mnohem více: „Dej jí pokoj! Nech jí bejt, nebo ti už vážně jednu vrazím! Jestli toho nenecháš, tak to řeknu vašim!“ S tisícovkou už to ale přehnal. Moje vášeň se uplatit nedala.

            Mirka pocházela z dosti početné rodiny, alespoň na dnešní poměry. Její dvě sestry a bratr se narodily o několik let dříve než ona. Už se nenacházali ve svobodném stavu, dokonce přivedli na svět i nějaké děti, pokud si dobře vzpomínám. Odtud možná pocházela Mirčina averze vůči dlouhodobějším vztahům. Tomáš mi u piva naznačoval něco ve smylu: „Ona ani nikoho na chození nehledá, jen si chce užívat!,“ to mě však nemohlo vyvézt z míry, protože každá žena si přece přeje být dobívána a já jsem měl trpělivosti a energie pro sprinty na dlouhé vzdálenosti dostatek. „Nech to plavat, stejně je na starší…“ „Neříkal jsi náhodou, že by chtěla chodit s Jirkou?!,“ nechal jsem uvíznout na mělčině jeho teorii o nehledání partnera a věkové diskriminaci. „To jo, ale Jirka je výjimka.“ Jirka se jmenuje ten bratranec, kterého jsem zprvu nechtěl jmenovat, ale jak je vidět, zasahuje mi nadále do života i po tolika letech. A stejně nevhodně. „Jeho táta v příbuzeneckém kruhu jednou pronesl, že jestli mu jí přivede domu, tak mu zláme všechny kosti v těle!?“ Při postavě strejdy by to asi ani netrvalo příliš dlouho, ale ani v nejmenším jsem nepochyboval, že by Mirka za pár zlámanejch kostí zaručeně stála.

            Tři zbývající zkoušky poté, co jsem poznal Mirku, se mi podařilo udělat na výbornou. „Jaké další znamení je ještě třeba, ptám se tě,“ ptal jsem se. Nedokázal jsem si představit, jak přežiju dva měsíce na brigádě ve Španělsku bez toho, že bych jí alepoň z dálky zahlédl. Dva dny před odjezdem jsem se rozhodl, že prostě nikam nepojedu. „Jestli nepojedeš, tak jsme spolu jednou pro vždy skončili!,“ řekl kámoš a myslel to vážně. „Je mi to líto, ale já vážně nemůžu!,“ odvětil jsem svému bývalému kamarádovi a myslel jsem to smrtelně vážně. Cestou na vlak se u mě ještě zastavil - asi došel k názoru, že by si naše desetileté přátelství zasloužilo ještě jednu šanci: „Seš tak blbej, nebo to jenom hraješ?! Agentuře si dal šest tisíc, necháš mě tam samotnýho s těma mejma několika anglickejma slovíčkama! Víš, jak jsme se těšili na španělský holky. Kašli na ní! Viděláš si tam tolik prachů, že budeš moct celý září chodit do bordelu – třeba třikrát denně! Naházej svý hadry do báglu a jedem!“ Pochyboval jsem, že by mi budoucí výdělek vystačil na devadesátero jakýchkoli stimulačních služeb, ale změnu prostředí jsem už nutně potřeboval. Naházel jsem svý hadry do báglu a jeli jsme.

            Po pěti hodinách cesty mi Roman oznámil, že jestli o ní řeknu ještě jedno jediný slovo, přesedne si do vedlejšího kupé. O samotě mi cesta ubíhala dost pomalu. Nedokázal jsem se soustředit na čtení ani usnout. Litoval jsem, že jsme radši nejeli stopem a nenechali se prodat do otroctví. Představoval jsem si Mirku, jak stojí ve stínu lípy, vítr si pohrává s jejími šaty a zdálo se mi, jako bych z dálky zaslechl útržky modlitby: „Odpusť nám naše hříchy a doveď nás do života věčného…“. Její rty se neznatelně pohybovaly, tak vlahé a plné života. Tmavě hnědé oči jiskřili, skoro se zdálo, jako by se jimi smála. Při vzpomínce na křivky jejího těla jsem se zachvěl zimou, ačkoli mi po těle stékaly kapky horkého potu. Dvě batávské slzy, tak to bylo - dokonalostí ženského těla do ráje a možná ještě dál. „Seš v pohodě?“ zeptal se Roman, když ke mně nakouknul, protože už nevydržel sedět vedle v nečinnosti. „Jdi do hajzlu! Nebo víš co? Pojď si radši zahrát sado – maso. Tvoje prsty poznaj středověk!

            Původně jsme měli celé dva měsíce česat ze stromů ovoce v Katalánii, asi dvacet kiláků od města Tortosa, ale člověk míní, Bůh a zaměstnavatel bez pracovní smlouvy mění. Prý že je nás tam moc, málo se toho roku urodilo, moc kecáme – málo děláme, že se po večerech chlastá nebo tak něco nám říkal ten mafián v teplákách a mobilem v každé ruce. Podle mě se toho roku stromy pod meruňkama přímo prohýbaly, o nadbytku by se z fleku mohly rozpovídat i naše žaludky, první čtyři dny jsme díky tomu na jídle dost ušetřili. Ani jsme toho z kraje moc nenapovídali, ale pravdou zůstává, že jsme se po večerech jazykovou bariéru prolomit pokoušeli, navíc když s sebou Sergej přivezl čtyři litrové pozdravy od maminky. Dost často se naším skladištěm batohů a těl ozývalo: „Take care, he´s going! Bacha, vole! Vorsicht!“ Ale přesto by to co do frekventovanosti vyhrála: „Do you wann´a some?“ Táta by mi asi řekl, že se tam válíme jako prasata na hnoji, ale mě to celkem vyhovovalo. Hans se na mě hned první večer obořil, že jestli si s ním nedám alespoň jednoho práska na přátelství, tak jsem the biggest bullshit of this fucking planet a že bych ho jako smrtelně urazil. Roman už byl taky slušně zhulenej, takže jsem Hanse neurazil. První joint v životě se mnou první dvě minuty nedělal naprosto nic, pak ale se mnou vytřel strop. Podíval jsem se až na půdu svýho vědomí a tam jsem potkal sebe a víc už nikoho. Cítil jsem se tak nesnesitelně svobodný a volný, že jsem se musel křečovitě chytnout stolu, aby mě to někam neodneslo. Samou čirou radostí jsem se rozbrečel. S nezvládnutelným smíchem jsem Sju odpověděl, že I´m crying, protože I love ya. Ona prý že taky a ať že si jí vezmu celou, jenomže jsem si jí mohl vzít, když jsem se musel držet stolu. Jako že byla sjetá, určitě by odlítla se mnou přímo před tvář Boží a tak brzo se mi zůčtovávat ještě nechtělo, což jsem jí taky hned jihočeskou-ingliš řekl. Vyprskla smíchy a pověsila se na Hanse, který zrovna balil další žváro. Nevím, jestli je švédština erotičtější než čeština, ale jeho pět cenťáků a deset kilo navíc určitě sehrály svou roli. Trochu jsem se na sebe naštval, na zkoušku se pustil stolu a zjistil, že se dokážu na Zemi udržet. Jenomže Sju už zmizela někde v přítmí chodby. Vzpomínka na Mirku mě bodla někde v mozku jako třísetvatový polibek obnažených elektrických vodičů. Musel jsem jí hned napsat dopis, abych se k ní alespoň na chvíli přiblíži, měl jsem se však trochu víc snažit při hledání použitelného kousku papíru a nespokojit se hned se Sergejovým vízem.

Perlo na dně všedností a bahna klamu ukrytá, hvězdo noci, Slunce mého dne, Mirko,

když jsem tě poprvé spatřil, mé srdce zešílelo bouří emocí a skočilo do propasti věčné blaženosti. Naplnila jsi mě hořkým poznáním, že jsem doposud vlastně vůbec nežil. Každičký den bez tvého zářivého úsměvu, každá vteřina bez pohledu do nepohasínajícího žáru ve tvých křišťálových očích nechť zmizí v propadlišti ubohé nicotnosti. Ty dáváš smysl mému probuzení i lehkost mému spánku. Jsi pro mě vším, pro co voják chtěl by umřít a básník by rád žil. Každé tvé slovo se mi nesmazatelně vrývá pod kůži a zanechává po sobě hluboké rány, které nikdy nezmizí. Při vzpomínce na tvou božskou tvář se Země přestává točit a ustrne v údivu nad tvou fascinující krásou, která zavdala smysl mému bdění. Chci tě prodýchávat každičkým kouskem svého těla, jsi mou krví, která napíná mé žíly k prasknutí a hrozí, že samou vášní exploduje, jsi nový svět, ve kterém se mohu narodit znovu, mé nové já, mé lepší alter ego. Každou vteřinou se mi vzdaluješ, ale já cítím, že se opět brzy shledáne. Bude to nejšťastnější den mého života, bude první, zasvěcený tobě.  Love your Pavel.

Ještě ten večer jsem podnikl půl kilometrový vílet ke druhé nejbližší poštovní schránce. Ta nejbližší visela na vedlejším baráku, ale to mě v návalu odhodlání nenapadlo.Už to nesmím hulit!

            Je jasný, že nám to v tomhle zběsilém tempu nemohlo vydržet dlouho. Ti šťastnější z nás směli zůstat v rajské zahradě, ostatní čekala přímá imigrace do jámy pekelné. Musel jsem Romanovi zahrát slušně na city, abych ho donutil nechat se přeložit do drůbežárny se mnou. Vyčítal mi to celý týden, co jsme tam vydrželi dělat věci, o kterých bych se jen velmi nerad zmiňoval. Ještě dnes se politý potem v noci budím a cítím zápach vřící vodyskrápějící mrtvá těla těch ubohých, nevinných tvorů. Ten zápach se nám zakousnul hluboko pod kůži, když jsme chtěli jít na calvados, nejdřív do taverny vstoupil tenhle smrad, pak dlouho nic, až jsme se objevili my. Naštěstí jsme k tomu nedostávali příliš příležitostí, protože jsme se po  dvanáctihodinové směně dokázali akorát tak nakrmit a zalézt do postele. Dost často se stávalo, že jsme vydrželi spát i deset hodin. Bůh nad námi asi zase jednou podržel svou ochranou ruku, když nám po čtrnácti dnech téhle odporné otročiny umožnil čirou náhodou narazit na práci v keramické fabrice v Tortose. Sergej se o tomhle fleku dozvěděl od svého ruského kamaráda, který se od nás do keramičky trhnul hned první týden, teď dostali nějakou větší zakázku a rozjeli provoz na dvě směny. Z faktu, že si na nás Sergej vzpomněl, přestože nadále zůstával u meruňek, jsem nabyl dojmu, že nemá ani potuchy, co jsem provedl s jeho vízem.

            Díky keramičce jsme konečně ve Španělsku objevili to, co jsme hledali. Slušné peníze, pěkný holky v trochu větším městě, dokonce jsme ušetřili i trochu času a energie na jakýž takýž společenský život. Díky tomu jsem zase začal s nebývalou intenzitou toužit po Mirce. Trochu víc jsem pil – k místnímu průměru jsem měl i tak dost daleko -, občas jsem se i zkouřil, abych jí dostal alespoň na chvíli z hlavy. Po jednom takovém marihuanovém dýchánku v nějaké díře na předměstí jsem se nechal odvlíknout spíš podprůměrnou holkou do slušného bytu, kde jsme si v průměrné kvalitě vyměnily nějaké ty genetické informace. Ani jí moc nevadilo, že jsem stále opakoval: „Vždyť já tě přece miluju, Mirko!“ Možná trochu pomohlo, že mi nerozuměla ani slovo. Za to já jsem ani španělsky umět nemusel, aby mi došlo, že tohle rozptýlení nebude zas až tak úplně grátys. Bohudík, nebo možná bohužel – jak se to vezme- jsem u sebe nikdy moc peněz nenosil – pečlivě zašitý v dvojitém dnu batohu a z keramičky jsme peníze čekali až koncem měsíce. Zkusil jsem to klasiscky s: „No Euro, any money!“ Místo ní přišel vyjednávat někdo, kdo nevypadal na jejího mladšího brášku a určitě se tak ani nechoval. Otočil jsem všechny kapsy, s některýma mi dokonce pomohl. Vzal mi boty a na rozloučenou dal několik dobře mířených rad a ran – byl to taktní muž a věděl, co se patří. Na úraz na pracovišti se mi to uhrát nepodařilo, takže jsem si alespoň namlouval, že jsem pro svou lásku k Mirce proléval i krev. A že jí teklo požehnaně. Teprve ráno jsem zjistil, že jsem před usnutím stačil zaflákat celou místnost na spaní. Místo pauzy na oběd jsem jí musel uklidit a následující noc spát pro ponaučení venku. Ach jo…

            Často jsme se chodily ochlazovat do řeky, která Tortosou protékala, protože jsme u  takových veder mohli počítat s trvalými následky na naší tělesné integritě. Jestliže jsme do Španěl jeli nachytat trochu bronzu, teď šlo o to, odvézt si od tud alespoň trochu vlastní kůže. Ta řeka se jmenovala podobně jako embrio, myslím Ebrio nebo tak nějak a čistotou se teda zrovna nevyznačovala, i když jsem viděl už i horší. Taky jsme plánovali jednodenní výlet ke Středozemnímu moři, ale to až na cestě k domovu, nejlépe směr Barcelona. Ani jsme se neodvažovali nikoho zeptat, kolik by stály lístky na fotbal. Romanovi se podařilo najít chvilkový job u benzínky, které ochuravěla jedna pomocná síla. Dost jsem mu to záviděl a vyčítal a předhazoval mu, že někdy musí i spát a ať se už porozhlédne po nějakém šikovném terapeutovi, aby ho později dal dohromady. Nakonec jsme šéfa ukecali, abychom se mohli v půlce směny nenápadně vystřídat. K pokladně jsme se dostali nejblíž na dva metry. Takhle jsem pozbyl možnost posílat Mirce romány, vrchol mé duševní činnosti spočíval v rozlišení cigaret od balíčku žvýkaček a skládání hrnků do krabice správným směrem. Ještě jeden dopis jsem si však neodpustil, protože mi došlo, že jí má kouřem zahalená chvilka poezie určitě nedojala. Opačný extrém jí měl ozřejmit, že ten předchozí výstřelek může s klidným svědomým považovat toliko za vtip. Taky jsem chtěl samozřejmě prezentovat svou duchaplnnost.

Mylá Mirko,

jak se máš? Já se mám dobře až na to, že mi chibíš. Jsem teď ve španělsku. Je tu strašný horko. U moře jsem ještě neblyl. U jsem ti řekl, jak hrozně tě miluju?! Pamatuješ se vůbec na mě? Potkali jsme se na mši u kapličky. Vypadala si skvěle. A to vůbec nepřehánim. Taky jsem ti pak psal esemesky. Na některý si odpověděla, takže asi víš, o koho de. Jasně že to víš. Hrozně mi chybíš. Mislíš na mě vůbec někdy? Až to tu zabalim, mohli bysme někam zajít. Chceš? Už musim jít spát, mám na to tak pět a půl hodiny. Nechám si tě zdát. Navždy Tvůj jediný Pavel.

PS: I love you!

PS2: To znamená miluju tě.

Příliš pozdě mě napadlo, že by tenhle dopis taky mohla vzít vážně a vytvořit si o mě mylnou představu. Teda pánové, to by byl pěknej průšvih.

            Koho by napadlo, že se může za měsíc v cizím městě daleko od domova vůbec nic nestát. Práce, jídlo, spánek. Málo jídla, málo spánku. Ale prachy byly. Už jsem se nemohl dočkat, jak to s Mirkou roztočíme. V keramičce nám strhli dvacet procent ze mzdy, prý že některý výrobky museli vyhodit. Kulový! Příště si nechám vyplácet na ruku každej tejden. Příště? Žádný příště! Zbohem a šáteček. Ještě že jsme zmákli tu pumpu. Na nějaký Středozemní moře jsme se mohli vykašlat. Za ty dva měsíce jsme udělali takového spánkového dluhu, že jsme se ve vlaku ze spánku probrali snad jen dvakrát – jednou do mě Roman kopnul, ať mu pohlídám věci, že musí na záchod, podruhý na česko-německé hranici. K proclení jsme neměli nic.

            První týden po návratu jsem se jen těžko dostával z celkového vyčerpání. Nedokázal jsem se ani sebrat, abych zajel za Mirkou. Nanejvíš jsem se tak dobelhal k rybníku a dával pozor, abych samou únavou pod hladinou neusnul. Když jsem se k ní nakonec dostal, otevřel mi nějaký týpek, že prý pro mě Mirka není doma a už nikdy nebude, že je teď s ním, tak ať se koukám pakovat, že stejně odjíždějí na dovolenou a o mě už taky lecos slyšel, takže jestli to na ní ještě jednou zkusím, budu mít co do činění s ním. Nechápal jsem, jak by si mohla něco začít s takovýmhle homo nesapiens a taky jsem mu to řek. A že se může třeba stavět na hlavu, protože žijeme ve svobodné zemi a vůbec. Protože nejsem taky žádný měkota, vrátil jsem mu za každé tři údery jednu ránu svou. Dlouho jsem tenhle nepoměr neustál. Trochu jsem krví zaneřádil tátovo auto – nechápu, proč se mi pokaždý někdo musí trefit do nosu -, ale zažil jsem už i horší zakončení večera. Prát se před domem rodičů své dívky, to bych já Mirce nikdy neudělal. A pak že žádnýho kluka nehledá!!?

            Pochopily to generace přede mnou, došlo to i mě. Když se brány svatého města nedají prorazit násilým, je třeba počkat, až se ze zvědavosti otevřou sami. Čekal jsem už přes dvacet let, dokážu čekat i pár měsíců navíc. O těchto týdnech bez kontaktu s Mirkou jsem se snažil ze svého života vymazat jakýkoli volný čas. Po večerech jsem se učil tak dlouho, dokud se mi hlava únavou nesesunula na stůl. Fyzická námaha se pro mě stala naprostým vysvobozením z vlekoucích se, chmurných dní. Dárcovství krve je naprosto skvělý institut. Člověk nemusí chodit do hospody, aby jí měl jako z praku, vydělá si nějaký peníze, zajímavě zabije mezery v denním programu, ale především si ten nahoře další kladnou čárku, kterých, přiznejme si, není tolik, abychom si mohli dovolit pohrdnout byť jedinnou. Možná tak dokonce zachráníme život nějakého malého dítěte a to už se dostáváme do nejzáslužnějších sfér lidského počínání na tomto nedokonalém světě. Proto jsem nesl s neskrývanou nelibostí, že mi bylo zakázáno navštěvovat transfůzní stanici příliš často. Jako by to mohlo třikrát týdně někomu ublížit!? Přirozeně jsem i nadále psal Mirce sáhodlouhé milostné dopisy a básně, ale teď už končívaly na dně mého psacího stolu.

            I když by se možná zdálo, že se můj milostný život musel zákonnitě zastavit, není tomu tak. Zhroutil se! Sesypal se jako hrad z karet. Jestli Jestli jsem někdy nějaký milostný život vedl, tak jsem nyní uvízl na bodu mrazu. Na nedostatek sexu jsem si ovšem stěžovat nemohl. Nezřízený sexuální život se tomu říká, v tomto případě i neřízený. O žádnou holku jsem neměl ani minimální zájem, takže jsem dokázal zbalit takřka jakoukoli. Asi je přitahovala moje přirozenost. Nesvlíkal jsem je očima, nesnažil se je zbalit. Nudila mě? „Nudíš mě, pojď radši na panáka!“ Chceš se líbat? Tak mě líbej. Chceš se mnou spát? Koneckonců proč ne?! Chceš si mě vzít? Třeba se ještě někdy potkáme.

            Emočně na dně. Finančně na dně. Sestra: „Kdy se z tebe stal tokovej parchant? No, alespoň už nejsem ta černá ovce rodiny.“ Máma: „Nechoď tam. Vždyť jsi byl vždycky takovej hodnej kluk… .“ Táta: „Kdyby ses tak dobře neučil, vyhnal bych tě z domu už dávno!!!“ A študýroval jsem opravdu slušně! Alespoň co se známek týče, už jsem měl zdařile našlápnuto na červený diplom, pohyboval jsem se v první desítce nejúspěšnějších studentů v oboru, dvakrát jsem neúspěšně kandidoval do studentské komory akademického senátu, potřetí už jsem se tam prodral asi tíky tomu, že jsem jako jediný kandidát dokázal při své řeči předstírat pláč a slíbil jsem prosadit titul Judr místo magistra po pěti letech studií s tím, že už těch domácích úkolů bylo snad dost. V Moulin Rouge mi říkali Baroš a dokonce jsem dostával něco jako „množstevní slevy“ pro stálé zákazníky, ale i přes všechny brigády a melouchy jsem si mohl dovolit návštěvu jednou, při zvláštních příležitostech dvakrát týdně. Vybíral jsem si vždycky jen chytrý holky, s kterýma se dalo i chvíli mluvit. Pro ně to nejspíš bylo také příjemné rozptýlení, takže to i vypadalo, že se na mě snad i těší. Sestra mi jednou domluvila rande, protože už se na mě nevydržela dívat: „Co vy holky vlastně chcete? Být dobívány za každou cenu, nebo aby vás po odmítnutí už dotyčný neotravoval? Vybíráte si podle zjevu nebo duchaprázdnosti? Ne, neptám se kvůli sobě, ani pro žádný konkrétní případ, prostě bych to rád věděl obecně, ať vím, na čem jsem. Jistě že s tebou. Jak může být někdo, kdo studuje filosofii tak krutý. Totiž znám jednu, která kámoše odmítá už rok, přitom je to skvělej kluk. Taky se mi líbíš. Jo, klidně můžem vypadnout.“ „Můžeš mi říct, proč si se s ní vyspal, když o ní nejevíš žádnej zájem?“ otravovala mě sestra zase se svými vlezlými dotazy. „Protože to chtěla! A už bych se na tohle téma nerad bavil. A prosím tě, zařiď nějak, ať mi už nevolá. Nerad bych jí musel zlomit její křehké srdce, jestli se tak už nestalo.“ Těch srdcí jsem asi zlámal dost, jenomže i to moje krvácelo pomalu, ale o to bolestněji.

            Po půldruhém roce absolutní frustrace jsem nevyhnutelně dospěl k závěru, že už to takhle dál nejde. Jestli jsem se sám nechtěl sežrat ze vnitř zaživa, musel jsem se nějak k Mirce přiblížit. Potřeboval jsem vědět, co si myslí, jak si získat její pozornost nebo se zbavit své závislosti na ní, abych si našel jinou sympatickou holku a skoncoval s touhle neschopností normálně dýchat. Udělal jsem zákonitě to nejhorší, co se udělat dalo. Rodiče si mysleli, že jsem se asi zbláznil, přihlásit se ve čtvrtém ročníku práv do prváku psychologie, ale řekli si, že by se to jednou mohlo hodit a ať si hraje, když ho to baví. Všichni ostatní si mysleli, že jsem se asi zbláznil. Že jsem se zároveň dal i na teologii, abych s Mirkou sdílel alespoň stejné knihy a existenciální filosofii – křesťanství v jeho nezkalené podobě. Navíc nikdy neškodí, trochu si šplhnout i nejvyšší instance. Tolik génia mi však do vínku naděleno nebylo, abych tolik materiálu dokázal zkousnout. Propadal jsem ze všeho, ale vždycky se mi nějak podařilo prolézt. Občas jsem z přepracování dostával histerické záchvaty, takže jsem jednou za čtrnáct dní místo Moulin Rouge navštěvoval psychiatra. Nejvíc jsem se vždycky pobavil u zkoušek. Teda pobavil, učitelé se chytali za hlavu a já jsem se strachoval, abych za poslední dva ročníky na právech nepřekročil pět druhých opravných termínů. Na červenej diplom jsem kašlal, ale vylejt se nechat nesměl. Věděl jsem, že až Mirku získám, musím jí nabídnout i hodnoty materiální. Zbýlých dvou oborů jsem se vzdát nechtěl, ale nevylučoval jsem, že je nechám plavat, až už jich nebude zapotřebí. Když jsem se na téma posledního soudu rozhovořil o presumci neviny, bral to náš doktorteologie za docela zajímavou improvizace, přesto mě nabádal, abych o některých věcech nežertoval. Při zkoušce z trestního práva se však vytahovat posmrtnou spravedlnnost nevyplácí, o zdůrazňování determinace psychiky pachatele poruchami žláz s vnitřní sekrecí ani nemluvě. Ještě že jsem si nepřibral veterinu!

            Mirka promovala o rok dřív než já. Společně s gratulacemi jsem jí poslal i sbírku básní, kterou jsem sesmolil od našeho první setkání. Nezbývalo mi nic jiného, než jí nechat vydat na vlastní náklady, protože. „Zajímavý styl, nápadité konstrukce, ale neopětované lásky už bylo dost.“ A vymalováno! To mi nemusí ani říkat. Já sám nejlíp vím, jak moc dost jí bylo.

Na abituriánském večírku jsem nechyběl, ale Mirku jsem si držel od těla, protože ta pravá chvíle ještě nenadešla. Nedokážu popsat to oboustranné zděšení a následnou rozpačitost, když jsme na sebe náhodou narazili u baru. Zmohl jsem se jenom na: „Gratuluju k promoci. To pití je na mě. Rád jsem tě viděl.“ Ani se mi nezdálo, že by jí setkání se mnou nějak zkazilo náladu. Taky už měla něco v sobě. „Dík, to potěší “ řekla přímo rozkošně. V dlouhých červených šatech vypadala extrémě sexy. Za dvě hodiny jsem si na ní znovu počkal u baru, tentokrát však již připraven: „Má slečna abiturientka další přání, které bych jí mohl s radostí vyplnit?“ „My už jsme se někde viděli, že?“ odvětila slečna abiturientka. „Ano, asi před dvěma hodinami a šesti martiny na tomtéž místě. Mohl bych vás pozvat na sedmé a prvý společný tanec?“ „Nejdříve to sedmé a pak se uvidí….“ Ne, nezdálo se mi to. Dokonce se na mě usmála. Očividně mě nepoznala, ale nemohl jsem jí to ani při nejmenším míti za zlé, protože jsem si od posledního setkání nechal narůst bradku – asi jen půl centimetru, žádný extrém – a dobrý kadeřník, oděvník a optik sehrají také svou zastírací roli. Nezůstalo u jednoho martiny ani tance. Asi kolem půl druhé se mi splnily dvouleté tužby. Poprvé vživotě jsem prožíval líbání jako cíl a ne jen jako prostředek. Bylo to vášnivé a dost dlouhé na to, abych si ten pocit vryl do paměti na celý zbytek života. Bylo to jak extáze pod jazyk, lepší než sex, který jsem doposud prodělal asi díky tomu, že jsem na to tak dlouho čekal. Těsně před druhou hodinou si vzpomněla, že na ples nepřišla až zas tak úplně sama. A tady už šla veškerá sranda stranou. „Tvůj bývalý kluk?“ přešel jsem okamžitě do ofenzívy. „Proč bývalý? Protože pro něj nic neznamenáš, když si tě za celý večer nevšimne! Že toho vypil víc než ty ho neospravedlňuje. Ty si to nejlepší, co mě v životě potkalo, můžu tě udělat šťastnou.“ „A to víš už po dvou hodinách známosti?!“ „Tohle jsem věděl ještě dřív, než jsem tě poznal.“ „Bylo to s tebou fajn, ale už budu muset jít,“ vrazila  mi dýku přímo do srdce, ale po dvou letech jsem už mohl vědět, že na tokovéhle cukrování není. Přitáhl jsem si jí prudce k sobě. „Chci tě líbat, chci s tebou mít vášnivej, nevázanej sex, chci, aby nám támhleten cvok udělal fotku na památku, abys sis ráno vzpoměla, s kým půjdeš zítra večer na rande.“ „Já už se vážně musím vrátit ke stolu, i rodiče na mě čekaj!“ „Ty si tě užijou ještě víc než dost! Ok, tak ten vášnivej sex přesunem, ale fotografovi musíme dát vidělat!“ Kdyby tu fotku objevil její kluk, asi bych se všech svých kostí nedopočítal. Na zadní stranu jsem fixou od fotografa napsal: 30.6., 20:00, Dobrá čajovna, Tábor. Pro jistotu jsem jí to napsal i na břicho. I přes ten příliv alkoholu mě to dost vzrušilo. Byla dost lechtivá, takže jsem to psal čtvrt hodiny. Tak předehru bysme měli…

            Říká se tomu New year´s day. Byl jsem tam, prožíval jsem to vlastním tělem a nebyl jsem na to sám. Ani bych se nedivil, kdyby si Mirka po tak bouřlivé noci vyzvracela duši z těla a pozapomněla na pár bezvýznamných okamžiků, ale nedalo jí to nezjistit: „ Kterej parchant jí počmáral břicho nesmyvatelnou fixou…“. Zářný jsou jen některý okamžiky, drtivá většina těch ostatních chutná jako špína za nehtama. Druhý večer s Mirkou se mi z odstupem času zdá ještě zářivější, než ten první. Vzájemné poznávání je tak úžasná věc, to našlapování po špičkách, pozvolné vkrádání do cizí, přesto blízké duše. Vychutnával jsem si svůj kousek štěstí plnými doušky tím spíš, že se neodvratně začal blížit dlouhý, truchlivý pád.  Proč jsem jí nemohl na večírku potkat poprvé?! Vymazat všechny ty nenapravitelné přehmaty. Za okamžik už jí nemělo stačit jen mé křestní jméno a přibližné místo pobytu. Otevřela se přede mnou dlouhá cesta, na konci které jsem měl sundat brýle, oholit tvář, na okamžik omládnout o dva roky a podívat se pravdě do očí - Mirka pro mě byla vášní, drogou, bez které jsem se nedokázal nadechnout.

 

„Hvezdy mlci mezi nami,

ze uz mozna nejsme sami,

moje srdce na chodniku lezi,

když vzduch boli, zjistuji jen s tezi,

ze stavas se me dusi opiem…“

 

„Cau, to je docela dobry,

ale nerada bych byla nekomu drogou. 

           

  

           

                   

           

    

       

           

---