PÁTRACÍ LOĎ

Martin seděl nehnutě u okna a díval se do dálky vesmíru. Měl na sobě kalhoty a vreps, což byla uniforma pro velitele kosmických lodí, které strážili hranice Společenství sedmi planet a Soustavou hvězd Kraminů. V levé ruce držel odstřelovací triml a v pravé, ač je to divné, zřejmě z bezpečnostních důvodů se do kapitánské kajuty dávala jedna obálka a dopis z papíru, v pravé ruce tedy držel zalepenou obálku s nadpisem: „Veliteli lodě, na níž jsme čekali příliš dlouho.

                Pak vstal, obálku stále držel v ruce, dosedl k počítači a zapnul nouzové vysílání:

„Tady Martin Sinclar, kapitán Strážní lodi 36985 Společenství sedmi planet, slyšíte-li mne ozvěte se! Halilo?!“

S pláčem v očích se podíval na hodinky, do celé zbývalo několik vteřin, obálku stále držel, ale jen zlehka. Namířil triml na svou hlavu s stiskl spoušť…

„Palubní deník pátrací lodi Sedmi planet, hlášení podává Mathow Pokler, dnes je 18/6/3961 a my již tři měsíce a zdá se, že marně hledáme třetí strážní loď. Máme výsadkovou pohotovost, po té co jedna z Našich sond nalezla sondu z 36985, ta však nevykazovala žádné známky funkčnosti a po dopravení do technického centra se Nám nepodařilo zjistit přesnou polohu, kde se 36985 nyní nachází, ale sondy hledají dále.“

                „Kapitáne? Zřejmě jsme něco objevili!“ zašuměl vysílač vedle záznamového zařízení.

                Pokler okamžitě ukončil, ovšem nestandardně hlášení, oblékl si kapitánský grepe a nastoupil do osobního V-trexu.

                Ještě nebyl zcela zhmotněn, ale již podával rozkazy: „Pane Marsale hlášení, prosím.“

                „Zřejmě jsme nalezli, tedy sonda nalezla Komunitní přistávací umělou družici, z níž se 36985 ztratila, pane.“

                „Hm, předpokládám, že v ubikacích nikdo není, a že družice, ani její automatický systém nereagují ani na nepřímé odstřelování?!“

                „Máte pravdu pane, nikdo a nereaguje. Máme vyslat robotizovanou jednotku na průzkum?“ odpověděl a zároveň se zeptal důstojník od pátracího pultu.

                Než se kapitán stihl nedechnout vykřikl tentýž důstojník: „Pane sondy našly 36985!“

                „Obraz!“ přikázal kapitán a v ten moment se všem, kteří byli na můstku zastavil dech.

                Loď, kterou hledali plula napříč své původní dráze, rotující příď se dávno zastavila a loď se nyní dala do vlastní neřízené celistvé rotace, vypadalo to jako když medvěd válí sudy.

                Jelikož se k lodi přibližovali vcelku pomalu, bylo možné pomalu rozpoznávat poblikávající světla z kabin. Pak se, díky rotaci, objevila trhlina v pravé řídící trysce.

                Stále nikdo nedýchal…

II. VÝSADEK

                Výsadková loď vyplula k mrtvé lodi z hangáru vcelku rychle, byla jakoby vystřelena, i když mužům uvnitř to přišlo spíše jako vyhození s úmyslem zapomenout.

                Všech sedm mužů stálo v přechodové komoře a jeden po druhém si kontrolovali skafandry a výzbroj, ještě stále měli třicet pět vteřin pro návrat.

                Pluli vesmírem, jako plechovka od piva v rybníce s malým proudem, tiše a neslyšně.

                Pak přišel lehký náraz a vstupní dveře do lodi se otevřeli.

                „Rychle, honem, jedem chlapi!“ Křičel velitel výsadku na své svěřence, všichni měli stejný výcvik, ale on za ně nesl odpovědnost, i oni mají rodiny s dětmi, jako on.

                Vstoupili do chodby, ale gravitace, kterou měla způsobovat rotující příď zde byla, i když ne tak veliká, nikdo si s tím však nelámal hlavu, cíl byl jasný a času bylo málo, tedy asi málo.

                Tma, kterou čekali nenabyla své podoby, světlo, které poblikávalo v rychlých intervalech stačilo, rozhlíželi se kolem.

                Jeden z poddůstojníků prolomil ticho: „Vzduch tu musí být dostačující, nikde žádná díra nebyla objevena a sondy také nenalezly zmrzlí vzduch ve vesmíru,“ začal si odepínat helmu. Jakmile helmu odepnul ucítil lehký závan, jakoby právě kvetly fialky. Pak řekl: „Teď si sund…,“ nedořekl, něco, jako tři meče mu projelo hrudí ven  a zase se to zasunulo kamsi za něho, svalil se k zemi, mrtev.

                Výsadkáři, jeden po druhém začali pociťovat strach, když se rozhlédli pořádně uviděli původní posádku 36985, nikdo z těch lidí však neměl kůži, ale šupiny.

                Velitel zakřičel: „Kramini!“ muži se vzpamatovali z prvního leknutí a začali pálit do mutantů s takovou vervou, že během několika vteřin byla chodba plná kusů, jakých si kdysi dávno těl.

                „Tady velitel výsadku, pane slyšíte-li mne, hlásím ztrátu jednoho muže, podplukovníka Toma Swifra, byl zabit skupinou kraminů, tu tvořili tři muži a čtyři ženy, všichni jsou mrtví. Nyní jdeme přetáhnout data z počítače a do kapitánské kajuty, pak se vrátíme.“ Odvysílal velitel hlášení mateřské lodi a pokynul svým mužům aby se vydali za ním.

Výsadek postupoval chodbou pomalu, nejen protože stále hrozilo nebezpečí od kraminů. Ale hlavně pro směs stolů, lehátek a mrtvých těl kraminů, ti byli ale o mnoho jinačí než ti se kterými se stkali po vstupu do chodby.

Jeden z vojáků si všiml podivného cukání ve tváři svého kolegy, skoro necitelně přejel po rukavici velitele a malíčkem mu ukázal směrem k již zcela cukajícímu vojákovi.

Velitel neotálel, došel k vojákovi a zeptal se ho: „ Jak se jmenovala tvoje matka za svobodna, synu?!“

Voják neodpověděl, svalil se s kvílením k zemi. Velitel  jej bez váhání zastřelil. „Kdybych se ho zeptal na cokoliv jiného reagoval by stejně, prosím jestli jsem ve Vás vzbudil obavy, dokud Vám necukají tváře nic se Vám nestane, tedy zatím,“ podal velitel vysvětlení svým mužům a pak dodal hlášení na mateřskou loď: „Pane hlásím, že jsem zastřelil vojína Budyho Seena, bylo to v počáteční mutaci.“

„Dodělejte svou práci a vypadněte tam odsud, dokud je čas a je Vás dost!“ ozvalo se ze všech reproduktorů v helmách výsadkářů.

„Takže jste slyšeli, já, Barents a Lukas půjdeme do kapitánovy kajuty. A vy dva stáhnete ty data z počítače, vrátíte se na loď a připravíte ji k odletu.“

„Rozakaz, pane!“ zaznělo pětihlasně z reproduktorů v jeho helmě a skupina se rozdělila.

„To jsem tedy nečekal, že ji najdeme jsem věděl, ale myslel jsem, že z ní vyjdou lidi a ne tyhle obludy,“ řekl Tim Tigers, když začal se stahováním dat z počítače do přenašeče.

„Bary, co je to tamhle na zemi?“ zeptal se velitel a posvítil do těch míst.

Voják bez okolků došel až k věci, pak poklekl a chvíli zápasil s rozbitým mřížováním podlahy, když se mu to podařilo zvedl se a odpověděl: „Plyšový medvídek, pane. Mám ho vzít s sebou?“

                „Ne pro zachraňování hraček a maskotů jsme sem nepřiletěli, ale když už tam stojíš otevři ty dveře napravo.“

                Barents se otočil a zmáčkl otevírač dveří, nic, namířil tedy na dveře a vypálil, jakmile střela narazila na kov vybuchla, ve dveřích se otevřel otvor akorát podle rámu dveří, jinými slovy a toho taky napadlo – ze dveří nezbylo více než pár plechových hoblin.

                V místnosti svítilo jen nouzové světlo. Plocha, kterou osvětlovalo byla sice veliká, téměř do všech koutů místnosti, ale světlo sahalo jen do níže kolen, od nich k zemi bylo šero a v místech normálního stínu naprostá tma.

                Barent vstoupil a zamířil přímo k počítači, avšak zakopl a zachytil se o převrácenou židli. Když se zvedal řekl: „Hm, tak kapitán nám toho zřejmě už mnoho neřekne.“

                Lukáš mezitím postavil židli na své místo a zapnul počítač, na displeji se objevil zdánlivě zmatený text: „NA ZEMI OBÁLKA!!!“

                Zatímco velitel pokládal kapitána na lehátko u okna, začali Barents s Lukasem prohledávat podlahu. Barents opět o cosi zakopl, byl to smrtící triml, když se zvedal držel v ruce to co hledali a s pocitem malého kluka řekl nahlas: „Já ji našel!“

„Rychle odsud vypadnem Dane!“ řekl Tigers, když vyndal přenašeč z palubního počítače. Oba se rychlími skoky a kroky vraceli do mateřské výsadkové lodi.

„Tak a teď rychle pryč!“ zavelel velitel a vyběhl z kajuty na chodbu, oba podřízení jej následovali.

Za zády bylo slyšet kvílení kraminů, kteří požírali mrtvá těla nejen nově příchozích, ale i vlastních mrtvých.

                Běželi chodbou, až k mateřské lodi, když vstoupili do přechodové komory strnuli hrůzou, dveře do lodi byli otevřené a oba piloti, tedy to co z nich zbylo bylo všude po prostoru.

                „Kapitáne co se stalo?“ tázal se velitel výsadku kapitána na domovské lodi.

„ššššššššššššššššššš křup ššššššššššššš…“ ozvalo se z reproduktorů v jeho helmě.

„Pánové loď se nehlásí, asi nás odepsali, zavřete ty dveře a letíme! Snad to stihnem.“

„Rozkaz!“ odpověděli podřízení a začali manuálně zavírat dveře do přechodové komory.

„Nesundávejte si helmy, zavřu kyslík a otevřu mycí propusť, něčeho se chyťte!“ řekl velitel. Jakmile se Barents s Lukasem usadili na místa a zapnuli si pásy, otevřel kapitán výpusť. Všechno co nebylo upevněno se vešlo do otvoru 0,3 X 0,2 cm  a tedy i zbytky těl a krev z obou pilotů. Pak velitel opět otvor zavřel a vpustil kyslík, během několika vteřin bylo v lodi opět dýchatelno a všichni si odepnuli helmice.

To už byli na půl cesty k domovské lodi.

Veliteli bylo sice divné, že se k lodi nepřiblížila žádná strážní sonda, nebo alespoň pátrací, ale pak si řekl, že začíná být dětinský.

„Haloo, tady velitel domovské lodi, slyšíte Nás?“ zaznělo. Jako hlas z nebes z reproduktorů v kabině.

„Ano, pane, slyšíme.“ Odpověděl velitel výsadku a tvářil se, jako by právě dostal od maminky lízátko.

„Něco nám ruší signál, přejděte na frekvenci: še ššššššš  čt křup ššššš šššš šššš.“

„Pane, prosím opakujte.“ Zavolal velitel výsadku, jako by mu to lízátko sebral nějaký cizí kluk.

„Frekvence je: šest, osm, dvě křup evět. Pokud jste neslyšeli podejte znovu zprávu.“

„Bary?“ zadíval se kapitán tázavě na podřízeného.

„Už to je, pane, můžu to zkusit?“ otázal se během několika sekund Barents.

„Halooó, zde výsadková loď M. A. R. Y., jsme od Vás vzdáleni 3696 metrů. Za pár minut jsme doma. Postav na čaj Marku,“ nakonec zavtipkoval směrem ke svému příteli Marku Meg Groudovi.

Pět minut se z reproduktorů neozval ani hlásek, proto se pokusil o kontakt znovu: „Marku? Haló? Tady výsadková loď číslo 6981, dceřiná loď M. A. R. Y. ozvy se!“ opět nic a jen ticho.

„Asi nastavují novou frekvenci Bary, jestli je něco ruší, je to klidně možný.“ Řekl velitel výsadku a pak s úsměvem dodal: „Ale taky je možný, že to co odrovnalo posádku strážní lodi vodrovnalo naše lidi, neboj dělám si legraci.“

„Trochu blbá sranda,“ vložil se do rozhovoru Lukas.

„Zkuste to hoši ještě jednou, a i kdyby ta loď třeba bouchla, což se samozřejmě nestane, naše štíty to vydrží a kyslíku máme dost na cestu k zemi a zpět a to nepočítám skafandry.“

Sotva dořekl domovská loď se rozzářila jasněji než Slunce a v jediném okamžiku zmizela ze zorného pole, tedy ne úplně, její trosky byli všude kolem, mrtvá těla se vznášela vesmírem, ti co výbuch přežili se snažili zadržet dech – nafoukli se a pak explodovali v miliardy kousíčků. Loď vybuchla.

Výsadková loď s ohromenou a zcela pohybu a vnímání neschopnou posádkou výbuch vydržela, ale tlaková vlna ji odmrštila kousek do vesmírného území kraminů.

III. NÁVRAT K ZEMI / a /

                „Au, jste v pořádku hoši?“ zeptal se velitel.

„Já ano, ale s Barim to dobrý asi není,“ odpověděl Lukas a rukou ukázal směrem k přechodové kabině.

                Barents ležel, jakoby spal, ale z krku a z břicha mu vyčnívaly kusy jeho sedačky, těžce zakašlal a pootevřel oči: „Je asi na čase se přiznat, proč jsem nejedl a nepil ni na základně ani zde na lodi,

jsem X 61 R-DC, jinak též známí, jako aneroid osmé generace. Toto poškození se samo opraví do dvanácti hodin. Omlouvám se pánové, ale rozkaz zněl: ABSOLUTNÍ UTAJENÍ, vrchní velení mne a dalších deset nasadilo do mužstev dle losu, zajímalo je, zda je možné spojení živočišné a umělé inteligence.“ Pak se s námahou postavil, z břicha si vytáhl jakýsi kabel a zapojil jej do levého spánku.

                Jak velitel tak Lukas stáli u řídícího panelu, těkali očima jeden na druhého a na Barentse – aneroidy, ticho prolomil až Lukas: „Pro mne, jestli to přežijeme, nebo ne jsi stále Bari, a to ať chceš nebo nechceš.“ Velitel kývl hlavou a promluvil velice klidně: „Ano i pro mne budeš vždy Bari. Ale jen za předpokladu, že mi přestanete říkat pane, veliteli a takový ty oficiální žvásty, protože jestli tady v té plechovce chcípnu, tak jen a pouze s přáteli, já jsem Lence.“ Napřáhl ruku.

                Velitel si pak sedl do pilotovy sedačky, zapnul trysky a namířil loď  ven z nepřátelského území, kde se jejich lodička a spousta zbytků a nerozprsknutých těl zastavili.

                „Kyslíku máme i po nárazu dost, sice ne na cestu na Zemi a zpět, ale k Zemi určitě,“ řekl s klidem Barents po zkontrolování přístrojů.

                Loď opustila hranici a proletěla místem, kde se ještě před čtvrt hodinou vznášela vedle domovské lodi. Pak nabrala maximální rychlost a zamířila k Zemi.

IV. ČERNÁ DÍRA / a /

„Pane v sektoru 367L se tvoří černá díra, máme ji zničit?“ hlásila strážní loď velitelské základně na umělém prstenci Země.

„Počkejte, třeba je to brána z dvacáté dimenze, pokud nezčervená vypalte Klementův darsek a Naitomiho torpédo , přímo do středu díry,“ zazněla velícím můstkem odpověď ze Země.

„Ano, pane, čekáme, zbraně jsou v pohotovosti,“ odpověděl velitel strážní lodě.

III. NÁVRAT K ZEMI / b /

„Jsme doma!“ zakřičel Lukas a ukázal na pomalu se zvětšující modrozelený bod.

Všichni se začali radovat, ale nikdo z nich netušil, co je čeká.

                Výsadková loď se sice dostala do radarového i zorného pole strážní lodě, ale nikdo z osob na palubě momentálně nevnímal malý bod, který se přibližoval. Všichni sledovali vývoj barem černé díry, i když se lodička přibližovala z, jakoby od jejího středu.

IV. ČERNÁ DÍRA / b /

III. NÁVRAT K ZEMI / c /

„Černá díra se zastavila na žluté barvě, žádám o povolení k palbě, zachrastilo hlášení hraniční lodě.“

„Povolení uděleno, zničte ji!“ ozvalo se ve dvou lodích, jedno bylo určené strážní lodi, druhé bylo

na M. A. R. Y.

                „Héj, jak zničit, to jako Nás?!“ s vyděšením křičel do vysílače Lukas, ten byl však zcela hluchý.

Náhle se před nimi rozzářil sarsek a v jeho středu se přímo na ně řítilo torpédo.

                Velitel výsadku nezaváhal, otočil loď směrem opačným, do této chvíle o černé díře nevěděl.

Vytřeštěně sledoval, jak se jejich lodička propadá spirálou, pak ucítil náraz…

IV. ČERNÁ DÍRA / c /

                „Černá díra zničena, ale výbuch byl nějaký divný, jakoby někdo volal zmatená a neúplná slova do vysílače,“ ozvalo se v rádiu na Zemi.

„To je v pořádku, každá díra je přeci jiná,“ zazněla odpověď.

V. OBJEVENÍ

„Zde poručík Johny Razon, volám Zemi, něco jsme objevili. Vyhlídková loď zahlédla nějaký objekt, vyzařuje z něho prý živá energie. Žádám o potvrzení hlášení a povolení k přiblížení s následným vysláním sondy.“

„Povolení uděleno, ale pouze Vám a letounům C3 a D7, ostatní bojovou pohotovost!“

„Razon končí spojení se Zemí, potvrďte.“

„Ukončení potvrzeno.“

                „C3 a D7 semnou, ostatní poplach číslo dva, formace Herwon – vedoucí Hikller!“ zavelel poručík stíhačů a následován C3 a D7 se vydal k neznámému objektu.

                Když doletěli do předepsané vzdálenosti vypustil poručík sondu a zapnul přenos z její kamery do ostatních lodí a na Zemi.

                Sonda nejprve vysílala vzdálenosti mezi stíhači a objektem, pak konečně naskočil obraz, nastalo absolutní udivené ticho.

                Někdo z vojáků, zašeptal, ale dosti slyšitelně: „M. A. R. Y.! Ale to není, to nemůže být pravda, vždyť se ztratila před 89 lety, i kdyby to něco přežilo člověk to určitě není. A ten aneroid, co byl tehdy tak utajovaný se taky ztratil a i kdyby nyní fungoval, nevyzařoval by živou energii.“

„Jó hochu, tak mi řekni co to tam tedy je, a jestli to je M. A. R. Y. tak proč, nebo spíš proč je tak pomačkaná, jakoby ji sežvejkala Htunkovská zrůda?!“ zeptal se nahlas velitel ze Země. Po chvíli ticha se doplnil: „Vypusťte Suldův paprsek a stáhněte to do Lunárních doků, přesně do doku číslo 6, krycí jméno Tiger Woods, jako ta Americká ponorka.

Pak se vysílač odmlčel, nastalo opět ticho, ticho pro myšlenky všech v okolí dvou světelných let od Země, tak moc se rozrostlo lidem známé území, již ho nebylo třeba obsazovat silou, stačilo vyhovět vzájemným zvykům.

VI. ŠTÍTY

Poručík vypálil Suldův vlečný paprsek, ten však nepronikl štíty, naopak se od nich odrazil a zachytil loď stíhací loď Vanse Sixe.

„Pardon Sixi, ale jak to, vždyť by to mělo… Ten krám už zase nefunguje. Pane zkusme to všichni tři, zamiřme do bodu X 9 Y nad pí. Teď!“

Všechny tři stíhače vypálili, ale ani tentokrát spojený paprsek štíty nepronikl.

„Poručík Razon volá Zemi, pane máme problém, vždy když se pokusíme spojit s M. A. R.Y., paprsek se odrazí od jejích štítů a spojí Nás s jiným stíhačem. Mne například může vléci Six a jeho naopak Ben. Žádám tedy o maximální přiblížení, sonda totiž štíty prošla. Myslím si, že když těmi podivnými štíty projdu jen na půl a pak se spojím s M. A. R. Y., mohou mne táhnout Naše lodě.“

„Udělejte co uznáte za vhodné, ale ručíte mi za…. Ehm no já nevim sakra za co nevim co se stane, prostě nevim!“

Tou dobou již letěl Razon k M. A. R. Y., jakmile se dotkl štítů zmodrali a stali se zcela viditelnými, na moment se nechal unést tou nádherou.

Z rozjímání jej probral automatický hlas: „Všechny zbraňové systémy vyřazeny z provozu, obnovení nemožné.“

Razon se jen pro jistotu zeptal: „A Suldův paprsek funguje?“ „Ano, ale gravitace klesla na 304 Tenclů a životní podmínky ubydou na polovinu, mám zpustit náhradní zdroje a vyrovnat?“ „Ne!“ řekl automaticky, i když by možná chtěl aby se mu dýchalo lépe, ale neví proč se to s jeho lodí stalo, proto nechce tento jev, nebo co to vlastně je  rozhněvat. Ale strach, že klesající energie ovlivní účinnost paprsku a tak raději vypálil, tentokrát zasáhl přesně do středové trysky, za moment ucítil lehký náraz Suldova paprsku vypáleného některým  z jeho podřízených.

Obě lodi se dali do pohybu, ten se stupňoval od necitelnosti k okem postřehnutelnému pohybu.

Poručík seděl ve své sedačce, ve stíhači bylo sice dost místa na čtyř krokovou procházku, ale on stále pozoroval M. A. R. Y., nějak se mu nezdála, jakoby do ní narazil meteorit, byla nějak pomačkaná. Znenadání procitl a vnímal, že se přestal pohybovat, odepnul si pás, ale nevstal jen otočil sedačku k zadnímu oknu své lodě.

Hlavou se mu honila myšlenka: „To už sme v doku?“ možná to i zašeptal, jelikož nic moc neviděl postavil se a k oknu došel, zde se zastavil strach ho nutil aby se díval, ale tělo nebylo schopno jakékoliv reakce. Jeho loď plně pohltil štít z M. A. R. Y. a po paprsku se spojil loděmi obou vojáků, jedné lodi však chyběla kabina a v druhé lodi vypadal pilot, jako mrtvý.

Razona okamžitě napadlo: , Štít je živej a vybírá si koho zabije hned a koho si nechá na potom!, Tuto myšlenku, ale zavrhl hned, jak v rádiu uslyšel Sixe: „Pane jsme v pořádku, když Vás to pohltilo a blížilo se to po paprsku k Nám Ben se vystřelil, já jsem to bohužel nestihl, ale zjistil jsem, že motory mohou i v tomto obalu fungovat. Hikler pro Nás sice již letí, ale doky jsou již vidět, takže když nahodíte zpětný chod a já taky budeme se moci pohybovat. Nebude to sice rychlé, ale tak za jednu, dvě hodinky bychom mohli bejt v docích.“

„Tak jo, motory mi jedou na maximum,“ odpověděl poručík. Za Sixovou lodí se zablesklo a všechny lodě se dali do pohybu.

Poručík stál nehnutě, přemýšlel. Pak si opětovně sedl do sedačky a sledoval tu neznámou a přece jejich loď. Něco se mu však nezdálo a tak dal povel počítači: „Vyšli sondu, ať vezme vzorek toho štítu a zjistí jeho složení.“ „Sonda vypuštěna, probíhá načítání dat, čekám na výsledky,“ byla to sice jen chvíle, ale připadala mu, jako věčnost, pak se opět ozval počítač: „ Data načtena a ověřena, test ukázal shodnost složení zkoumaného vzorku s NOEDO-3962-5/7, jinak znám pod názvem Černá díra.“ „No to potěš hlavu, to jak a proč se zřejmě dozvíme až v docích, teda jestli se tam dostaneme.“ „Tak to opravdu nevím,“ odpověděl počítač.

Poručík se rozhodl, že toto oznámí hned po přistání, určitě bude komu.

VII. ZATÍM V DOCÍCH

„Uzavřete všechny nepotřebné vchody do doku číslo 6, k němu postavte stráž a kontrolujte vše co má více než 3 IQ!“ velel velitel Tomky Pots.

„Pane našli jsme všechny záznamy a mapy k  M. A. R. Y,“ voják se na chvíli odmlčel, když velitel kývl aby pokračoval, „Poslední zpráva přišla šestnáct hodin předtím než tehdejší vláda zaznamenala její ztrátu. Tehdy jsme válčili s Kraminy. Po mírových jednáních přiznali, že zničili mateřskou loď, ale že o výsadku nevěděli. Také víme, že tentýž den byla zničena černá díra, ta samá, která dnes slouží k rychlostním skokům pro Krystalické lodě. Tehdy ji zničili Klementovým darsekem a Naitomiho torpédem.“

„Ukažte ty záznamy!“ křikl velitel a vytrhl Texter 500 vojákovi z rukou.

VII. CESTA DO DOKŮ

„Sixi, Za jak dlouho tam budeme?“ zeptal se poručík po hodině. „Křřřřřřřřřřřřřup ššššššššš,“ zaznělo z vysílačky. „No tak Sixi, Haloooooooooooooo, je to blbá sranda, okamžitě se ozvěte je to rozkaz, zneklidněně mluvil a nervozita mu stoupala, ale ani tentokrát vysílačka neodpověděla. Poručík tedy znovu vstal a došel až k zadnímu oknu, by se podíval co se s Sixem děje.

Six seděl se strnulým výrazem a sledoval ručičku teploměru motorů, která již před deseti minutami vstoupila do nebezpečného červeného pole a přibližovala se bodu maxima.

„Sixi! Ty vole vzbuď se!“ Křičel poručík do vysílačky až mu hlas přeskakoval.

Six sledoval ručičku. Jakoby z dálky slyšel automatický text spouštěný při kritickém stavu: „Až se dokončí tento text zbude deset vteřin do zničení lodi, doporučuje se okamžitá katapultace! Deset, devět, osm,…“

Zvedl oči a začal se chechtat až řvát a občas, když se nadechoval zazněl do jeho sípání odpočet: „čtyři,…“

Za moment voják ztichl, podíval se k poručíkovi, zvedl ruku a zasalutoval, pak se v jeho i v poručíkově lodi ozvalo: „ jedna!“

Po vteřině se v kopuli štítu objevil záblesk a následoval výbuch doprovázený zoufalým křikem poručíka.

                Výbuch se však neroztáhl do prostoru, naopak zůstal v parazitujícím štítu, ani tlaková vlna se nedostavila. Štít se pouze rozkmital, kmital správním směrem, směrem k dokům.

                Poručík plakal, ztratil přítele a to že se Ben vystřelil ví on, ale jestli to ví ještě někdo cizí, k tomu je maximálně nulová šance. Po chvíli se uklidnil, sice ne zcela, ale částečně ano, začal znovu uvažovat, uvažoval nahlas: „Aha, když to nepustilo plameny z výbuchu nepustilo to ani teplo z trysek, to znamená, že jsem pěkně v pytli.“ Pak si sedl zpět do sedačky a vypnul motory, stále se pohyboval.

                Loď sice výrazně zpomalila, ale zbytkové kmitání, pomalu se zmenšující, kopule štítu ze Sixovi lodě a nulová gravitace jí nezastavila. Plula dál.

                „Poručíku, Ben byl zachycen, ale co se stalo se Sixem, kde je?!“ přerušil poručíkův tok myšlenek zvuk Hiklerova hlasu ve vysílačce. „To jsem rád, že Vás slyším,vystřelím se a doufám, že mne někdo zachyzí. Jinak teď k Vám pošlu pár dat, který hned po přistání musíte předat velení na Zemi, odsud to nejde. A Six, ten se stal bohužel součástí vesmíru,“ odpověděl se slzami v očích Razon.

                „Tady velitel vojenských sil Země pro Vesmír, poručíku Razone vystřelte se, jakmile budete v bezpečné vzdálenosti přiletí k M. A. R. Y. speciálně vědci upravená loď a odvleče ji do doků.“ „Ano, pane ale já bych se stejně vystřelil, dochází k přehřátí motorů a hrozí výbuch, vypínám motory a vystřeluji se …. Teď!“ odpověděl poručík a jeho kabina se odpoutala od lodi, letěl vesmírem neovladatelně kamsi pryč. Náraz vlečného paprsku byl nějak nezkušený, tuto myšlenku potvrdil i hlas z vysílačky: „Mám Vás pane, jsem Sunis Kah a k vaší letce jsem byl přiřazen předminulý týden, hned po škole.“ „Docela Vám to jde, ale až na to, že se stále pohybuji pryč!“ odvětil trochu popuzeně poručík – jak on nesnášel tyhle školní esa! Voják však okamžitě odpověděl:        „ Pane, toto je nařízení velitele. M. A. R. Y. pozvedla vědce na Zemi a donutila všechny schopné aby se spojili a zkoumali, to co obalilo Vaši loď. Odtahuji Vás z bezpečnostních důvodů, budou na M.A. R. Y. testovat zbraň „F. R. C – 4739,“ poplach číslo čtyři. Ta zbraň zničila velící loď kraminů a roztrhala ji na molekuli. Tím jsme tehdy vyhráli válku. A tak pokud lhali a je to co obaluje Vaši loď a M. A. R. Y. jejich štít, malá dávka z té zbraně by měla štít zničit a dovolit Nám k ní volný přístup.“ Poručík mlčel, poprvé byl mimo dění, ale nejvíce byl zarmoucen Sixovým odchodem.

                Loď Kaha se dala do pohybu a velkým obloukem letěla k Zemi, let trval asi osm minut, následovalo přistání, vyproštění poručíka z kabiny a cesta Amatem do velitelského centra na Zemském prstenci.

VII. NA PRSTENCI

                „Jsem rád, že se Vám nic nestalo. Je mi také líto Sixe, musím Vám říci, že byl posmrtně povýšen na praporčíka. Nyní se musíme hlavně dostat na Měsíc do doku číslo 6,“ promluvil hned po jeho příletu velitel lidských vesmírných vojsk. Razon se cítil trochu vyčerpaný, nebylo to však z psychické ztráty, ale z rozdílu mezi umělou gravitací v jeho kabině a půlenou gravitací v prstenci. Věděl, že během pěti až šesti minut vyčerpanost zmizí a bude zase fit.

                Když se tak stalo byli již v nástupní hale do lodi, která vlastně vypadala, jako ohromný výtah, s označením DRIVER – 7. Zeptal se velitele na otázku, která ho trápila: „Pane, mohu se zeptat, kde je Ben?“ „Čeká na Nás v docích. Stíhač, který jej zachytil měl málo Briskních krystalů. Ben se na rozdíl od Vás vystřelil dříve než ten parazit zasáhl jeho kabinu. Vy jste musel na prstenec pro tuto injekci, tato látka by při přepravě do kosmu zanikla, je jen pro použití na prstenci,“ ukázal velitel Razonovi injekční pistoli a pak mu ji vstřelil do levého ramene. Když pistol začala signalizovat dokončení vypouštění látky, vyhodil ji do recyklační nádoby, kolem níž právě procházeli.

                Razon byl pomalu malátný, ale držel se až do DRIVERU – 7, kde si pamatoval, že si sedl, pak byl již jen loutka, hlasy, lidé a světlo, vše k němu doléhalo z veliké dálky. Zbytek posádky se posadil do sedaček a byla jim puštěna Símova vůně, byla to příjemná hypnotizující hudba, vale lidé při ní měli v ústech jemnou chuť čerstvého ovoce, pak usnuli.

                V řídicí věži se ozvalo hlášení: „DRIVER – 7 žádá o přednostní start na vzletové rampě 12, na dráze: Země – Měsíční dok číslo 5.“ „Povoleno, šťastnou cestu!“ „DRIVER – 7 se loučí se Zemí, start za tři, dva, jedna, zážeh!“ Za lodí se objevila modrá čára, která se prodloužila na několik desítek metrů. DRIVER – 7 byl však tou dobou již na půl cesty mezi Zemí a Měsíčními doky.

VII. MĚSÍČNÍ DOKY

                „Deset metrů, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři dva, jedna kontakt. Loď M. A. R. Y. byla spojena s dokem číslo šest,“ ohlásil počítač v řídící věži na Měsíci.

                Okamžitě postavte ochranný prostor a vyplňte ho potřebným nářadím, jelikož nevíme co bude třeba vemte všechno nářadí,“ křičel nějaký ofrakovaný voják na své kolegy, ti byli v hygienických skafandrech, pohyb v nich byl trochu problematický, ale snažili se na to zapomenout.

                Od doku číslo pět sem začal doléhat dupot těžkých bot.

                „Přichází velitel lidských vesmírných vojsk Tomky Pats Juber Top,“ pronesl do šrumu lidí někdo z doků.

„Tak co? Již víte, odkud nebo kde se tu M. A. R. Y. vzala?“ zeptal se Juber Top. „Pane, dovolte mi abych se Vám omluvil, ale po nezdařilém pokusu s tim Vaším dělem se Nám nepodařilo nic zjisti, jelikož jakákoliv věc, nebo vlastně cokoliv automatického, co jsme vnesli, vyslali nebo vhodili do té lodi se okamžitě po překročení okruhu tří metrů vypnulo, nebo to jednoduše přestalo fungovat,“ odpověděl vedoucí řídící věže Zilbjen Icaprec. „Neštvěte mně, nebo zavolám admirálovi. Víte asi moc dobře, co se tehdy stalo, když Váš předchůdce nechal admirála zavolat a tvrdil mu něco co nebyla pravda. Tehdy to zhatilo jednání o míru s Razyvy! Zvedl hlas velitel.

„Pane,“ vskočil mu do řeči Razon, „nevím co se ukázalo tady v docích, ale již ve vesmíru jsem hlásil, že se všechny mé zbraňové systémy buď zbláznili, nebo že přestali fungovat. A to prosím hned, jak jsem vstoupil do toho štítu, jediné co fungovalo byla sonda. Tu jsem vypustil, aby odebrala vzorek, který byl ana….,“ jeho hlas zanikl v silném hlase Icaoreca: „byl analizován a ukázal své složení: dvacet jednotek původní štít, třicet sarsek a palivo z M. A. R. Y. a zbylých padesát jednotek má stejné složení, jako černá díra pro skoky Krystalických lodí.“

IX. PARAZIT

„Pane!“ vběhl do doku zástupce vedoucího řídicí věže. „Pane!“ opakoval se. „Co se děje Amle? Uklidněte se.“ „Pane, ty štíty z M.A.R.Y. začali pohlcovat doky, a tři lidi co byli v prostoru a opravovali dělo číslo 72, i když měli noitunofové skafandry a přilby s mulovými skli,“ vyhrkl najednou Aml, pak se zaklepal a omdlel.

„Doktorá!“ zakřičel Jubertop, pak řekl kolem stojícím: „Pojďme na ošetřovnu, musím je vidět a pak teprve jednat.“

Všichni, kromě křičícího frakaře, vojáků a zdravotníků s Amlem na yalpsidových nosítkách, vyrazili vyrazily k ošetřovně.

„Co se tam venku stalo? Co jste viděli?“ zeptal se pomalu a tiše Jubertop. „Bylo to……..jako……….bych se………..koupal……..v želé………A pak………….to teplo………..a modrý……………světlo…………bylo všude………….VŠUDE KOLEM! nakonec zakřičel nejmladší z opravářů, pak upadl do komatu, jako jeho starší kolegové.

„Pane, mám tu pro vás vzkaz z doku. Vědcům se podařilo otevřít M.A.R.Y.“ řekl vedoucí lékař a opět se věnoval své práci.

X. M.A.R.Y.

Dlouhou chodbou se v Drawrofu dopravovali: velitel Jubertop, vedoucí řídící věže Icaprec a poručík Razon. Dopravník se zastavil a muži vystoupili, velitel se postavil před dveře a počítači nahlásil: „Velitel Jubertop, v doprovodu vedoucího řídící věže Icaprec a poručíka Razona,.“  „Ověření hlasu potvrzeno, prosím vstupte,“ řekl automatický hlas a dveře se otevřeli. V ten moment se všechno zastavilo, muži položili bedny s různými zařízeními a salutovali. Ženy se postavili do pozoru.

                „Dejte mi helmu, zbraň a štít,“ prolomil ticho velitel. „Ostatním také?“ otázal se vysoký plešatý muž s robotickou rukou. Velitel, aniž by se otočil, řekl: „Ne ty seš Naše zbraň.“ A rozesmál se. Pak se oba muži objali a Jubertop koněčně neznámého muže představil: „Toto, tahle věc, je velitel pěchoty, můj spolubojovník z války s Ruofory, Keda Ader.“

                „Tak jdeme,“ řekl Ader a vstoupil do přechodové komory M.A.R.Y. následován Jubertopem. Pak otevřel dveře a zůstal strnule stát, jako by právě viděl růžového slona ve skafandru. A taky, že téměř ano, na zemi v kabině ležela tři těla, až na robota nebyla vůbec v rozkladu, ale naopak vypadala, že spí.

                Jubertop sundal rukavici a opatrně se dotkl krku Mathowa, po minutě krk pustil a nejistým hlasem pronesl: „On žije! Okamžitě zavolejte doktora a techniky!“

                Lékaři naložili těla Mathowa a lukáše a odváželi je na ošetřovnu. Technici vynesli aneroidy ven a snažili se ho probudit z elekomatu.

                Icaprec měl hlášené problémy s parazitujícím štítem a tak se oddělil.

XI. PROBUZENÍ

„ Systém X 61 R – DC, krycí název Barents, aktivován,“ zaznělo do šumu vědců a robot se posadil.

Jubertop, Ader a Razon k němu přistoupili a zastavili se až u lůžka. Ten se otočil na velitele a promluvil: „Zdravím Vás, jsem Barents, jsem voják z pátrací lodi Sedmi planet a kdo jste Vy?“

                Velitel zaváhal, zda se má představit, ale risk je zisk, pomyslel si: „Jmenuji se Jubertop, jsem velitel pozemských vojsk. Máme pro Vás špatnou zprávu, je rok 4050. Netušíme, kde nebo jak jste se dostali do tohoto roku, a tak bych chtěl od Vás nějaké vysvětlení…“

                Aneroid se zasekl, pak ale pochopil, že si ten muž asi legraci nedělá a začal vypravovat o Kratinech, o hlídkové lodi, o mrtvých přátelích, o M.A.R.Y., o cestě domů a o černé díře, o torpédu a daračku. Pak udělal krátkou pauzu a dokončil: „Velitel Mathow loď otočil, aby sobě a svým přátelům zachránil životy. Do té doby jsme však nevědili o té černé díře. Když jsme zjistili kam letíme, bylo pozdě, manévrovací trysky již nepomohli. Spolu s Námi do té díry vletělo torpédo a Sársek. Pak jsou data nulová.“

                „Pane ti muži, oni umírají.“ Doběhl k Jubertopovi poslíček. „Jdeme,“ řekl velitel a běžel na ošetřovnu.

                „Co je jim?“ zeptal se již ve dveřích. „Pane, to že přežili byl asi jen zázrak, jejich těla nedokáží vydržet tak rychlí časový přesun, nedokážeme je udržet na živu.“ „Jak nedokážete, musíte, to není jen tak, máme problém s tim jejich štítem, musejí přežít!“ křičel velitel, ale podvědomí mu říkalo, že už je pozdě…

XII. DOSLOV

Nikdy bych neřekl, že nová data, která načerpám budu považovat za nicotná, proti datům, která jsem zachytil v roce 3961. Jmenuji se X 61 R – DC, krycí název Barents. Toto je dokončení Zprávy pro velitele společenství Země a přidružených kolonií. Dnes je rok 5002 a lidstvo je opět ve válce………….