Setkání s umělcem

Setkání s umělcem

 

     Kdysi dávno, bylo to ještě před Všelékem, chodíval čaroděj Mertin i do jiných hospod. Dokonce i do takových pajzlů zaplivaných jako bývala mezopotámská „Slovanka“. Tento podnik byl skutečným vrcholem marastu zdejšího pohostinství. Sestával ze dvou částí. Jedné se říkalo „Slovka dole“ a té druhé „Slovka nahoře“. Dole se zavíralo večer, nahoře ráno. Mertin tuto špeluňku občasně do jisté doby navštěvoval, avšak jen proto, že tam chodili ostatní. Ti „ostatní“ tam chodili taky jen proto, že tam chodili jacísi jiní „ostatní“.

     Jinak by tam nevlezl nikdo ani za zlaté prase. A tak se přihodilo, že jednoho odporně hnusného listopadového či jakéhosi jiného podzimně sychravého večera vysedával kouzelník už od dopoledních hodin v dolní části oné putyky a společně se svými známými kumpány z mokrých čtvrtí cosi veledůležitého řešil.

     Čas rychle ubíhal, neboť sedí-li se v hospodě, tak často zavřeš dřív, než se naděješ. Nohy židlí na stolech okolních již obráceny směrem vzhůru byly.

    „Věz tedy, že jeden den u Pána jest jako tisíc let a tisíc let je jako jeden den…“, pronesl kdosi moudře. Ten někdo seděl u stolu vedle Mertina a byl právě značně teologicky naladěn. Zbytek hospody byl již vyhozen, až na pár vytuhlých odpadlíků ležících pod stoly. Mertinův přísedící a tím pádem jediný zatím ještě komunikující společník začal právě citovat Bibli, což bylo v jeho případě neklamným příznakem blížící se strnulosti. Byl to Jegor Starožnyj. Tento kouzelníkův přítel trpěl fixní ideou, že je Satan. Jeho nezdolné přesvědčení o věčném ďábelství pramenilo z faktu existence třech šestek v datu zrození. Obviňoval sám sebe z veškerého zla na tomto světě. Trošku ho to dohánělo k šílenství, jelikož byl ve své postatě křesťanským mystikem a přesvědčení, že on je ďábel sám,  v něm budilo smrtelnou hrůzu z hněvu Božího.

    Mertin se snažil onoho nešťastníka vyléčit. Marně. „Ano, Jegore, pravdu díš. Časovou teorii relativity již z Bible prostřednictvím tohoto citátu ty dobře víš…“, pravil čaroděj přemáhajíc ospalost.

„Z Bible vše vyzvíš! Tluč a bude ti otevřeno! Tak pravil Ježíš!“ rozohnil se Jegor plamenně.

„Ale jó…jasně“, zívnul mág otráveně.

„Jdem nahoru, tady už nám nenalejou.“

     Pragmatická věta zazněla z úst kohosi třetího. Onen jedinec seděl s Jegorem a Mertinem, ale už minimálně hodinu věnoval četbě ubrusu poletého pivem. Právě se probudil, zvedl hlavu ze stolu a dostal žízeň.

„Ano! Jdemež vzhůru! Haleluja!“ zvolal Jegor.

„No tak Jegore, klídek…“ tišil ho Mertin.

    Chůzí vláčnou a povznesenou se tito pivní vytrvalci přemístili o patro výš. Tam už několik jim podobných sedělo, ale trojice nově příchozích usedla co nejdále od ostatních, aby se mohla nerušeně věnovat debatě o věcech duchovních. Neměli dopito ještě ani první pivo a v tom se to stalo. Vstupní dveře vlevo od baru se rozlétly a v nich stanul on. Jeho dlouhé zvlnilé a mastné vlasy se plazily po ještě mastnějším ksichtu. Okolo něj se šířil opar z etanolových výparů, které vydechoval. Avšak nejnápadnější na onom individuu nebyla alkoholická aura, jež ho obepínala, nýbrž jeho oči. V žádném případě se nejednalo o orgány zraku, ale o cosi podstatně dokonalejšího. Jeho oči šířily světlo. Ano, Chlasta Bredl stál ve dveřích a balancoval na jejich prahu. Na cestu si svítil očima. Jeho halogenové či spíše laserové světlomety už důkladně pročísly všechny kouty lokálu a on vidouce, že mu snad nikdo z přítomných nerozbije hubu, odhodlaně vpadnul dovnitř. Odhodlaně do slova a do písmene. Ztratil totiž rovnováhu, načež mu do obličeje stanula podlaha.

„Skvělé!“ pomyslel si Chlasta a zdálo se mu, jakoby slyšel smích. Asi to bylo tím, že se mu to nezdálo.

„Hezky mě doma vítáte. Mě, rodáka slavného, smíchem škodolibým…“ povzdechl sám pro sebe a namáhavě se na dolní končetiny ztopořil. Myslí jeho opilou probleskla celá jeho slavná dosavadní umělecká dráha. Nelehké začátky, kdy ještě zoval se občanským jménem Babeláč. Sám s kytarou protloukal se rodnou periferní mezopotámskou částí Doličná. Ale teď už je slavný. Slavný Chlasta Bredl.

     Veden těmito pochmurnými myšlenkami dovrávoral námořnickým krokem ke stolu, u něhož seděl čaroděj Mertin a dva jeho přátelé. Opřel se dlaněmi o jeho okraj, zhluboka se nadechl a pravil: „Hoši, kdybyste věděli, jak máte o všem zkreslené představy!“

„Za to ty jestli máš ve všem takové jasno, jak jasný je tvůj zrak, tak je to úplně jasné.“ Odvětil Mertin brilantně a očekával umělcovu reakci. Ten byl evidentně zaskočen. Tak skvělý kontr na své hlubokomyslné sdělení rozhodně nečekal. Chvíli trvalo, než pochopil. Vzápětí se urazil a od stolu se odvrátil. Byl zhnusen. Klikatým krokem odešel k nejvzdálenějšímu stolu a u něj ztěžka usednul.

„Hej, Chlasto, vrať se sednout za náma.“, zvolal Jegor Starožnyj, neboť byl Bredlovým fanouškem.

      Avšak slavný kapelník kapely CUC-Flek byl okázale uražen a dělal, že neslyší a nevidí.

 Chudák Jegor na vzniklou situaci reagoval tím, že objednal u pingla dva kotle vodky.

„Nó, ty vole šedý…když nevíš, co s prachama, tak do Chlasty nalévej! A já Vám pak povyprávím o tom , jak to s ním v hospodě chodí.“, okomentoval Mertin Jegorovo jednání a objednal si pivo.

     Za několik okamžiků byl kotel vodky před Jegorem na stole. Zrovna tak se decilitr destilátu objevil i v dosahu Chlasty Bredla.

„Chlasto! Na CUC-Flek!“ zahulákal Starožnyj mávajíce sklenicí v ruce směrem na slavného hudebníka. Ten však nepřítomně laserovým pohledem hypnotizoval sklenici svoji a okolí své nevnímal. Sváděl totiž právě v nitru svém vnitřní boj strašlivý. Vypít či nevypít? Ne! Nikdy! Musel bych to otočit nebo nemusel? Pravice jeho učinila rutinní pohyb tak automaticky, že řešení otázky nedomyslel.Vodka se hrdlem jeho svižně hrkla chřtánem do útrob. Závislost opět porazila jeho ocelově pevnou vůli. Vzápětí udělalo se mu krásně mdlo a on vytuhnul.

„Tak ten toho panáka, Jegore, už asi neotočí.“, tak promluvil po delší době onen kamarád, co přišel s Mertinem a Jegorem. Říkalo se mu Čuník a moc toho nenamluvil. Ale když už něco řekl, tak to většinou sedělo. „Cos myslel tím, že nám povykládáš, jak to s ním chodí v hospodě?“

„Tak, Čuníku, to bylo tak..“ kouzelník se chvíli odmlčel, neboť douškem piva hrdlo své vyprahlé zvlažoval. Sotva dopil, začal vyprávět příběh starý několik málo let…

    „Bylo, nebylo ve vedlejší hospodě „Rychlovlak“ Tam tehdy sedělo muzikantů pár. Nebo spíš několik málo. Peněz měli nemnoho. Nebo spíš skoro žádné. Každý z nich požbrndával poslední pivo šetříce si ho maximálně, jelikož na další již prostředků finančních nezbývalo. Jó, sedělo tam Srandík, Všemvadil, Džberáček, Drobeček, Kozlík a jiní protagonisté slavné éry mezopotámského bigbítu.

     Najednou přišel Chlasta, přisomroval se k nim a začal je zvát a panáky poroučel. Když na placení došlo, tak se šacoval a pak se dušoval povídačkami, že prý byl okraden. A nebyl prý-li kapsářem obrán, sám náhodou zlou peněženku potratil. Načež se vytratil, aniž by zaplatil. Sekyru zanechal a číšník pak po muzikantech nešťastných žádal peníz. No, ukecali ho, ať posečká do příhodnějšího termínu, až oni mzdu mrzkou obdrží. Pak se rozešli domů kromě Srandíka a Všemvadila. Ti dav spolu ještě chvíli debatovali nad půllitry prázdnými. Načež si řekli „jděmež už“ a z hospody na náměstí ven vypadli. Venku však Všemvadil „náhodně“ po kapsách zašátral a z kterési stovku vylovil. Zajásali společně. Co teď? Mikulka! Ano, tam v oné vinárně ještě otevřeno bylo. Potemnělý interiér nočního baru skýtal pro oba nově příchozí jednu velmi zajímavou scénku. Seděl v něm zády k nim otočen Chlasta. Vedle něho byla zmalovaná děva nevábného vzezření a pověsti nedobré. Neklidně se vrtěla a hladila rukou umělcův rozkrok. Takže i on sebou neklidně cukal a to patrně mělo za následek tu skutečnost, že jeho ruka právě tahala prachy z ponožky. Srandíkova reakce byla rychlá. Za chvíli byl Chlastík venku i s důkladně prokrvenými tvářemi od facek a bez peněz.

„A můžeš si mě jít někam bonznout!“ uslyšel rozezlený hlas zpoza zavírajících se dveří. Pak se oba rockeři i o opuštěnou děvu postarali.“

    Mertin ukončil své vyprávění přesně v době, kdy se Bredl bolestně probouzel.

„Tak co, Chlasto? Zdravíčko slouží?“, zvolal Čuník.

„Ale jó, dobrý..“, zachroptěl Bredl.

„A jak je to pak s tou tvojí kapelou?“

Po této otázce pan Chlasta Bredl bez odpovědi znechuceně odešel.

„Já neříkám tak, ani tak.“, pronesl Mertin moudře.

„Ale na má slova dojde!“

     Tak skončilo setkání s umělcem.

---