Kouř nad matrací

 

                    Jak ve známosti všeobecně jest, není prý kouře bez ohně. Zdaleka ne však každý ví, že není kouř, jako kouř. A právě proto snad existuje jistý druh dýmu, jenž bych pro jeho charakteristické stavy, které vyvolává je-li inhalován, nazval dýmem veselým.

                    Čaroděj Mertin měl občas mírně inhalační den, který přicházel zpravidla nepravidelně. Jednou, když byl zrovna na krátký čas mimo Mezopotámii a to v Judeii, zažil zde poprvé jistý den v týdnu, jehož název byl pro zdejší domorodce šabat.

                    Jak se ukázalo, měl o tomto dni a jeho průběhu, značně zkreslené představy. Považoval jej totiž za den klidu a odpočinku. Což byl poněkud omyl. Až na několikaprocentní výjimku to slovo značilo pro téměř všechny lidi v této končině naprostý a ďábelský čurbes.

                    I Mertin byl vtažen do reje tohoto víru. Bylo to na počátku jeho pobytu. Oněch prvních pár dnů strávil v jednom z doupat pro cizince, jenž nazývají se houstly. Psáno správně jazykem ostrovanů evropských, jedná se o hostels. Jak se to píše místním klínopisem Mertin netušil, ani ho to nezajímalo, zrovna tak jako nevěděl jak se onomu hnízdu říká v místním jazyce, který čaroděj velmi trefně pojmenoval chrachlach.

                    Hostel se jmenoval „Mamonos“ a platilo se tam místní měnovou jednotkou zvanou hebrejský šakal.

                    Ulice, na níž se nalézal byla pojmenována po jakémsi mladém Jahodovi, což byl patrně zdejší národní hrdina. Cena za noc se snídaní tak mizernou, jak jen ta nejmizernější snídaně může být, činila naprosto nehorázných třicet šakalů, neboli bezmála tři stovky kaček mezopotámských.

                    A v této draze zavšivené díře prožil Mertin svůj první šabat.

                    Začalo to vše zcela nevinně. Mág ležel na horní palandě u okna, v cimře číslo devět. Bylo páteční odpoledne a zabýval se regenerací. Tento pasivní relax byl téměř nerušen, až na smrad bosých nohou co vzhůru stoupal z palandy dolní. Na ní leželo individuum jménem Tono. Chrápalo. Onen jedinec pocházel z Čobolistánu, což je kraj sousedící s Mezopotámií, nebo-li Meziříčím, vlastí Mertinovou. Ostatně Čobolů bylo zde, to jest v Judei, jako naseto. Místním úřadům celním a policejním, již údajně nových do země bráti se nechtělo. Že prý plně kontrolují a provozují trh s trávou. A na tomto šprochu, jak Mertin prověřil, cosi pravdy vskutku bylo dosti.

                    Z vedlejší místnosti dolehl k uchu Mertinovu velmi příjemný zvuk. Cimra číslo deset rozezněla se tónem kovovým. Neklamný důkaz začínající pařby. Heavy metal.

                    Mertin pln optimismu, popadnul do ruky láhev tvrdého alkoholu, která do té doby byla umístěna v pohotovostní poloze na okenním parapetu těsně vedle palandy.

                    Vzápětí se pln elánu vřítil do již vcelku nadějně rozpařené desítky. Tato místnost o dvanácti nocležnících byla obývána téměř výlučně Čobolostánci, s nimiž Mertin skvěle vycházel. Proto byl nadšeně přijat, načež láhev jeho vzápětí počala kolovati mezi nadšeně juchající mládeží.

                    Místností střídavě otřásaly písně mezopotámských a čobolostánských rockových kapel. Decibelů bylo dosti na to, aby hejna zde přítomných švábů prchala škvírami pryč a nalezla si pro dobu šabatového veselí nějaká jiná místečka pro své množení.

                    „Němátě niekdo volaaků travku?“ ozval se dívčí hlásek z jedné hořejší pryčny. Byla to bytůstka všemi oblíbená a přezdívaná Gejitka. Tak se totiž jmenovala jedna myš z jistého animovaného seriálu pro děti. Dívčina si tuto přezdívku vysloužila pro svůj starostlivý a citlivý přístup vůči svým bližním. Znamenala pro ně existenci živoucího talismanu a maskota zároveň. Všichni ji tu měli rádi.

                    „No niečo by sa tuna asi našlo.“ zazněla odpověď jednoho ze zdejších bydlících a s ní souhlasné mručení většiny přítomných.

                    Netrvalo dlouho a místností začala se linouti aromatická energie plná pohody až blaženosti. Tato vůně nostalgicky připomínala mezopotámský podzim, který zde nikdy neměli a domorodci jej proto znáti nemohli. Mertin se v duchu přenesl do doby svého dětství, kdy právě na podzim velmi rád nosem nasával tu vůni právě spalované trávy a čerstvě shrabaného listí.

                    Z melancholického rozjímání ho náhle vytrhlo energické šťouchnutí cizího lokte do jeho ramena. Před očima mu doutnalo velmi tlusté a dlouhé cigáro držené mezi palcem a ukazovákem čísi ruky.

                    „No tak Čáryfuk, daj si s nami prda!“ slyšel Mertin.

                    „To je nieni žiadny Čáryfuk! Volá sa Mertin!“

                    Dívčin hlas se rozlézal po cimře a kouzelník malátně civěl na hořícího jointa.

                    „No já nevím, já za něj neplatil…“

                    „Ale fliašu si doniesol, tak si daj aj prda!“

                    Mertin nechtěl nikoho urazit a proto velice rád měkkou drogu přijal. Třemi hlubokými tahy vdechnul do plic mnoho kouře a pokaždé při tom dech svůj zadržel, aby dým v těle co nejdéle udržel. Činil tak proto, aby THC – látka blahodárná, náležitě působiti mohla. Po třech šlucích poslal cigáro dál a ono kolovalo cimrou číslo deset.

                   

                    Až když bylo téměř po něm, navrhnul kdosi z inhalujících procházku na pláž s eventuálním osvěžením se v moři. Návrh byl přijat všemi a bez výhrad, snad s jedinou vyjímkou vyjadřující jisté obavy o dolní končetiny.

                   

                    „Asi mi nebudou chtít chodit nohy. Bojím se, že někam odešly…“ blekotal kouzelník se rty od ucha k uchu roztaženými.

                    „Sakra, my se ještě zčadíme!“ křiknul kdosi z chumlu těl.

                    „Vivat šabat!“

                   

                    Hostel Mamonos se třásl smíchem, když dolů schodištěm valil se proud veselých kuřáků.

                   

                    Dole na ulici mladého Jahody se tlupa rozčlenila do několikačlenných skupinek chvátajících k moři.

                    Znavený Mertin však raději spočinul na lavičce. Usednul a zíral. Ruch ulice připadal mu zábavný. Každou chvíli se rozchechtal. Rád by šel k moři s ostatními, leč nohám jeho se nechtělo.

                    „Nu což… tedy posedím.“ pravil sám k sobě, přičemž se opět rozchechtával, neboť okolo po chodníku právě běžel bosý mužíček oděný ve srandovních trenýrkách. Běhával tudy každé ráno. Doběhnul k moři a pak pokračoval po pláži do přístavu. Byl to ten přístav, ve kterém velryba zbaštila Jonáše. Nyní bylo páteční odpoledne a komický ťapkal běžel již podruhé.

                    „Let go Hebrew! Let go to sea!“ zvolal čaroděj jazykem ostrovanů evropských, neboť chtěl mužíčka povzbudit.

                    Většina místních obyvatel oním jazykem vládla a ten chlapík asi také, neboť na první větu Mertinovy zdravice reagoval potěšeně, zatímco na tu druhou, která ho nabádala k běhu do moře, už tak spontánně nereagoval. Leč pokračoval v běhu.

                    „Co ty tady pokřikuješ a směješ se jak osel? Tys hulil?“ ozval se za zády Mertinovými známý hlas. Mertin se ohlédnul a spatřil dva své spolubydlící z cimry číslo devět. Pocházeli z kraje zvaného Silesia, který přiléhal k Mezopotámii a v němž se hovořilo řečí podobnou.

                    „Hulil nehulil, běžel neběžel, utopil neutopil…“ pravil Mertin moudře.

                    „Takže patrně hulil.“ odvětil jeden z nich a oba k němu na lavičku přisedli.

                    „Patrně – patrně, patrně – patrně, ale jen nepatrně. V množství nevelkém, rozhodně ne větším, než malém.“ konstatoval čaroděj.

                    „Tak to si dáš s náma ještě trošku!“ V rukách jednoho z nich objevil se nástroj zvaný šlukovka. Ruce druhého z nich zachrastily mikroténovým sáčkem. Vzápětí bylo ve šlukovce nabito. Pak bylo zas veselo, jelikož ona malá fajfčička čile kolovala z úst do úst.

                    Veselá trojice zapředla hovor o zdejších lidech, filozofii, politice a náboženství. Tento hovor chvílemi přerůstal v debatu emocionálního ražení. Ta však ani jednou nepřerostla v hádku, neboť byla každou chvíli přerušena explozí smíchu. Tak totiž veselé kuřivo zelené působí většinou.

                    „Tak ale tahle je fakt chechtací!“

                    „Sabbath bloody sabbath…“

                    „Fakt mi jeden známý říkal, než jsem sem jel, že mi tady bude moc věcí připadat srandovně, ale že to bude taková prča, tak to jsem teda vskutku doopravdy fakticky nečekal. Třeba to, jak tady oni cvičí na plážích u moře. Mě to ale směšné nepřipadá, mě to spíš sere, že u nás…“

                    Mertin pojednou zarazil svůj monolog, neboť netušil proč je soustavně do svých nohou okopáván. Jeho přísedící chtěli ho na něco asi upozornit. Patrně nenápadně. Zleva i zprava neb Mertin seděl vprostřed. Už ani jemu tedy neušlo, že přímo před nimi stojí osobní vůz. V něm seděli tři muži. Každý z nich měl na očích tmavé brýle a pod levou paží bouli, jež vzdouvala se pod sakem.

                    „Á sakra…“ ozvalo se z lavičky.

                    „Nó, ale ti tři pánové tajemně se jeví.“

                    „To bude asi tím, že jsou tajní!“

                    „Hlavně nezkoušejte zdrhnout…“

                    Všichni tři se snažili tvářit nenápadně a hlavně nenuceně. Přesto však na lavičce cítili se jako na pánvi, po jejímž povrchu prská fritovací olej. Bylo to na nich nejspíš celkem dost znatelné, jelikož pánové v autě si mezi sebou vyměnili pár pobavených pohledů. Nakonec nastartovali a odjeli.

                    „Šmarjá-jozef … já mám v ponožce trávu. Ještě, že jsou pryč!“ řekl jeden ze Silesiánů.

                    „Já mám v kapse šlukovku!“ řekl druhý.

                    „Tož to já su klidný. Já akorát sedím mezi váma zlomený jak vzduchovka. Že prý je tu za trávu jenom patnáct roků, ale to je asi volovina. To by se tu asi tak moc nehulilo.“ pronesl moudře kouzelník a pokusil se vstanout. Svůj pokus kupodivu ustál i když nebylo to bez problémů. Nohy se mu chtěly zašněrovat, ale on plně zkoncentroval mysl svou na to, aby je úspěšně rozvázal a to již za chůze. Takže nespadnul.

                    „Jdu si lehnout, jsem trochu znaven.“ houknul směrem ku svým dvěma přátelům sedícím stále na lavičce. Ti se stále ještě vzpamatovávali ze šoku způsobeného strachem z tajné policie státu Judea. Ostatně jiná, než tajná tu ani nebyla. Uniformovaní jsou pouze vojáci a vojačky hrbící se pod nákladem ostře nabitých automatických zbraní.

                    Mertin dokličkoval po chodníku do hostelu a tam zalehnul na pryčnu. Z okna viděl své dva kamarády, jak se sbírají z lavičky a pomalu odcházejí směrem k moři. Uslyšel hlas jednoho z nich jak praví:

                    „Jé, to se nám to rychle setmělo…“

                    „Jó, jó… rychle bývá tma. Je už skoro prosinec…“

                    Odvětil druhý. Mertin si vleže zapálil cigaretu a usnul. Když se probral, zjistil že hoří. Probudil se totiž horkem a kouřem, který ho dusil. Přes smrtelnou hrůzu, jež ho ovládala, rozhodně nepropadnul panice. S hurónským řevem skočil dolů z palandy. V průběhu skoku na sobě plácáním rukou uhasil doutnající svršky. Po doskoku chladnokrevně zauvažoval.

                    „Mám ten bordel tady nechat vyhořet anebo živel běsnící bez milosti zahasit?“ zakřičel sám k sobě. Vzápětí zvolil druhou možnost. Hrdinně uchopil ocelovou konstrukci patrové palandy za její dolní část, tak aby se nespálil a odtáhnul ji doprostřed místnosti. Pak otevřel okno. Popadnul hořící matraci a prohodil ji oním oknem na ulici ven. Pohled na ni byl vskutku úchvatný. Přistála na chodníku a vzplanula jasným plamenem. Na ulici bylo poměrně rušno, neboť o šabatové noci mnoho lidí nespí, ale ani tak hořící matrace nevzbudila žádnou větší pozornost.

                    Mertin proto mohl se zájmem z okna sledovat, kterak hloučky domorodců nevzrušeně matraci obcházejí.

                    „To je zvláštní…“ zamručel čaroděj pod vousy.

                    „Zdá se, že pouze výbuch v těchto končinách by mohl rozruch probudit…“

                    V tomto ohledu měl naprostou pravdu. Nálože zde bývaly odpalovány na ulicích a kavárnách poměrně často a jejich exploze se mezi obyvatelstvem netěšily příliš velké oblibě.

                    Matrace pomalu dohořívala a měnila se v popel. Čerstvý průvan vanoucí ulicemi směrem od moře už pomalu začínal roznášet její zuhelnatělé zbytky. Najednou však kde se vzala, tu se vzala, objevila se krásná děva s koštětem. Byla to místní domorodá recepční. Začala zametat popel a rezavé pružiny, jež zbyly z matrace. Nadávkami v místním jazyce chrachlach při tom rozhodně nešetřila. Několikráte dokonce zahrozila pěstí směrem k oknu, v němž byl Mertin.

                    „Moc na mě nehroz ty jedna babice! Nakopni koště a odleť!“ křiknul na ni v mezopotámštině, čemuž ona nerozumněla, takže dozametala a zmizela.

                    Čaroděj pak sobě na pokoji vyhledal matraci neshořelou a na ní spokojeně dospal až do rána.

                    Ráno byl moudřejší večera, pročež Mertin usoudil, že nejlépe učiní, zmizí-li z hostelu a už se nevrátí.

                    Sbalil svoje věci a s batohem na zádech hbitě z pokoje vyrazil. Dole na posledním schodu však krok svůj přibrzdil a zvědavě nahlédnul do recepce. Byla prázdná. Z vedlejší místnosti však k uchu Mertinovu doléhal hlas jeden a vzápětí na něj odpovídal hlas druhý. To majitel podniku o čemsi vznětlivě hovořil s dívkou na koštěti.

                    „Patrně řeší tu matraci.“ řekl si Mertin a vzápětí se jako lasička mihnul recepcí ven na ulici mladého Jahody. Ano, prosmýknul se jako úhoř, jelikož si právě vzpomenul, že za dva dny poslední zaplatiti opomenul.

                    „Všude by ty děvky jedny z člověka jenom prachy tahaly! Ale za takový sajrajt bych měl peníze dostat já od nich!“

                    S tímto vítězoslavným konstatováním vykročil čaroděj Mertin vstříc dalším zkušenostem.

 

---