Jasný měsíc hladí větrem temný les.

 

 

 

I.

Holčička si vyšla do hlubokého lesa. Míří k babičce, nese jí dárek. Rodiče jí poprvé pustili samotnou. Pohltila jí černá stěna stromů zápasících s větrem. Skučení a bědování lámaných větví je kulisou její poutě. Hluboké hnědé očí hledají v šeru záblesk světla, snad přímo poselství z nebes. Má strach, srdíčko jí divoce bije, krev zalévá zákoutí těla, rozpaluje a zároveň chladí. Ještě mnoho kroků zbývá holčice do bezpečí chaloupky.

Cesta se divoce zmítá mezi kmeny, každý poryv větru jí strhne na stranu, vymrští do vzduchu a zase s ní bouchne o zem. Dívenka se točí a skáče s ní, motá se jí hlava. Divoce dýchá.  Snad volá : „Maminko pomoc, Tatínku kde jsi, já se bojím !“

Náhle její ústa zakryje chladná ruka, zastudí na její rozpálených rtech. Holčička se nezmůže ani na výkřik. Její dušička se schová do rohu tělíčka. Je To její malinká ručička, ručička co si ještě před chviličkou hrála s panenkou.

„Nekřič !“ Křičí na sebe. Tělíčko se bojí tmy, ale dušička se pomalu probouzí a hledá potěšení v té samotě a svobodě. Chce lehce plout v povětří, držet se za kousek unikající cesty a hledat světýlko v dálce. Chce slyšet Ty vzdechy a lomoz lámaných větví. Ten zvuk jí něco připomíná. Připomíná ty večery u nich doma, kdy poslouchala za dveřmi ložnice a barvičky její mysli vybarvovaly těla zápasících  rodičů. Skrz dveře pronikaly zvuky a pach potu. Připomíná To zvuk biče, který bral tatínek na neposlušné koně a jehož práskání se mísilo s jeho křikem. Tohle všechno se jí zapisovalo skrz uší a očka do duše, tohle všechno jí přivedlo sem na hranici neznámého království. Jeho obraz v zrcadle snad zná ze svých her.

 

 

II.

Putuje již skoro celé dopoledne. Vítr pomalu slábne. Drobná chodidla trochu bolí. Červené tvářičky pomalu blednou a horký dech chladne.

Náhle záblesk a hrom se zatnou do cesty jen krok před ní.

„Samotné peklo, ach to je můj konec, ta ohavnost a zápach.“

Rudá a žlutá, barva plamenu šlehá temnotě z očí. Karkulka a její beztvarý osud stojí snad hodiny a dny bez hnutí proti sobě. Kdo se bojí víc ?

Snad jen oka mžik dělí ten okamžik. Osud se pohne a zavlní, jeho tělo dostane tvar a smysl.

„Vlk !“

Černá srst a žluté zuby. Oči a drápy a těžký, otravný dech teď krouží kolem ní. Vlk pomalu klade tlapy do kroků. Víří a tančí na hradbách jejího strachu. Hledá bránu a v ní zapomenuté klíče vášně.

 

 

 

 

 

 

Hledá marně. Cítí jen chvění zesláblého těla, neslyší volání  dušičky uvězněné v žaláři bělostných stránek slabikáře.

„Nejsi připravená“ šeptá osud a nehlučně v tělu vlka prchá se staženým ocasem.

Holčička se chvěje a nerozumí světu kolem sebe. Tolik touhy v jejím těle ještě nebylo. Jak si přála poznat dotek chladného čumáku a pohlazení ostrých drápů. Hledala v očích šelmy mělčiny svého srdce, odliv a příliv  rudé a horké krve. Hledala porozumění a našla otázky, křížovky bez nápovědy.

„Jak vysoká je hradba kolem mne?“

Dává si hlavu do dlaní  a cítí proužek slaného potoka slziček.

„Prosím vrať se!“

Sama sebe svými slovy polekala. Lehký záchvěv napětí a rozkoše se prodírá její tělem. Ztrácí vládu nad pažemi, osvobozené oči jdou šerem napřed klikatou cestičkou. Tělo na chvilku zbavené vůle následuje hnědé vidoucí objekty smyslu poznání.

 

 

III.

Barvy lesa se pomalu mění, putující slunce paprsky nalézá nové odstíny. Stíny se prodlužují, staré věci odkrývají, nové zahalují.Stromové sloupy klenby nebe a okna podzimního  listí střeží ticho katedrály života a smrti. V tuhle chvíli slouží mši zrzavý kněz Lišák, ze stínu se zrodil a zhmotnil před králíčkem. Rozhřešení poslední mu dal.

Lehký závan větru nebo snad sten pohladil Karkulku po jejím drobném oušku. Její ruka se mihla vzduchem jako by chtěla odehnat bzučící mouchu nebo urovnat neposedné kadeře.

„Musím si pospíšit, večer se blíží, babička bude mít strach.“

Zvědavá  očka se vpíjí do barev odpoledne. Kůže se nastavuje posledním hřejivým paprskům babího léta. Zima se blíží. Zatím se ukrývá ve sněhové peřině vrcholků hor Ledové země. Příběh z jejího mrazivého náručí ukládal holčičku často ke spánku. Měkce plynul ze rtů ustarané maminky.

Vzpomínka tak hřejivá a vzdálená. Snad  stalo se to naposledy včera večer, ale dnes odpoledne to už není pravda.

Náhle v zeleni lesa záblesk zeleně kamizoly myslivce.

„Kam jdeš tak sama panenko? Za chvilku tu bude večer. Les oživne přízraky skutečných nebezpečí.“

Mladý hoch s puškou přes rameno se rychle blíží. Úsměv projasňuje tvář, zjemňuje vous.

„Jdu k babičce, však jí znáte panáčku. V její chaloupce už budu za chvilku.

 Sluníčko mě doprovodí na její zápraží a měsíčku zamávám z okénka světnice.“

Stojí teď na krok od ní. Zaklání hlavu aby mu viděla do modrých a hlubokých jezer očí. Jako by paprsky luny skrz roztrhaná mračna dopadaly na jeho duhovky. Prohlíží si jeho kabát, je oslněna  leskem kulovnice. Za pasem má mysliveček pověšenou zrzavou kněžskou kutnu.

„Panenko líbezná pospěš do babiččiny světnici. Toulá se tady bratranec tohohle zrzavého mnicha. Sám je kazatel, jeho slovem je vrčení a víra jeho jest smrtí a poutí očistcem.“

Zachvěla se při jeho slovech. Tvář ji ofoukl vítr a stud vloček umírajících žárem jejích  zarudlých tváří.

„Doufám, že ho ještě jednou potkám.“ Zašeptala, zavzlykala a hned zase zalhala: „Neviděla sem toho strašného vlka. Ani jeho stín.“

„Šťastnou cestu Ti přeji. Snad se ještě setkáme panenko.“

„Nashledanou myslivečku.“

Otočila se, slzičky v jejích očích zableskly na rozloučenou.

 

 

IV.

Za mlhou soumraku hustou tak, že by se dala krájet rozčeřil palouk příboj lesa. Kapitánský můstek chaloupky láká osamělé plavce životem.

Hnědé oči Karkulky ztrácejí lesk a jejich barva odchází za sluncem do jeho ložnice. Unavené nohy a mysl touží po přístřeší.

„Právě včas. Večer je tady.“ Par neslyšných slov vyplulo holčičce ze rtů.

„Babičko, už sem tady!“ Křičí už a běží vstříc očekávané otevřené náruči. Odpovědí je ale ticho a zavřené dveře.

Karkulka chvíli váha než otevře dveře. Jde to ztuha. Staré panty kvílí a naříkají.

„Ach bože! Babičko!“

Ostrý zápach ji udeřil přes nos. Ve slabém světle rodící se noci uviděla přijímací pokoj samotného pekla. Převrácená postel v rohu, roztrhané peřiny. V samotném středu pokoje Vlk! Ustlal si na hromadě cárů šatů a úlomků kostí. V žaludku uvěznil duši staré ženy.  Pomalu zvednul hlavu a pohlédl na Karkulku. Jeho oči se zdáli hrůzou omámené panence vyhaslé, ospalé, bez vášně. Náhle udeřil do světnice blesk. Chytnul vlka za kožich a podpálil mu oči. Ten ve vteřině stál na dosah vlásku před holčičkou.

Chvěla se a sténala. Cítila jak snadno by hranice touhy  jejího těle mohla chytnou od plamenů vlkových očí. Stála bez pohybu , stál bez hnutí. Věděla, že je starý. Starý snad jako Ledová země. Určitě je stejně chladný ve chvílích bez kořisti jako její zasněžené svahy. Určitě je stejně vášnivý v okamžiku útoku jako bouřící sopka, matka  Modrých hor. Věděla, že dospívá. Zapomíná. Učí se. A pořád nerozumí. Nerozumí hlasu své duše.

„Dotkni se ho. Obejmi ho!“

„Nemůžu, je tak strašlivý. Temnota sama!“

„Hoří vášní, vábí silou. Je mu tisíc let, všechno zná!“

„Bojím se ho!“

„Přijmi jeho sílu, odhoď svojí slabost.“

„Páchne jako bažina.“

„Bažina ve které se utopili králové a bojovníci. Ty všichni dali jeho tělu a duši sílu. Živí ho svým rozkladem.“

Karkulka se nadýchla a odfoukla ten vlásek, který je dělil. Dotkla se svým nosem jeho černého čenichu. Objala ji zvláštní směs chladu a tepla. Ucítila všechny mršiny do kterých vlk za úplňku nořil svůj čenich. Slyšela jeho mlaskání a praskání kostí, sála jeho tlamou čerstvou krev. Chutnala maso a šlachy. Poznávala rozkoš. Její hnědé oči se rozpalovaly, začínaly hořet a tavit svojí výhní lebku. Rudla a žloutla, ztrácela se. Teď z blízka viděla, že vlkova srst není černá ale temně modrá. Obarvil jí měsíc a zanechal v ní žluté plamínky. Obarvily jí hluboké studánky a nechaly v ní zelené řasy. Srst je nočním lesem, lehce se v ní dá zabloudit. Sejít z cesty.

A z novu udeřil ten blesk. Vlkova duše a tělo, dívčino tělo a duše se roztrhly, vypadly si z náručí. Přestaly tančit nad bažinami a vzpomínkami na dávno mrtvé a zetlelé.

Karkulka se probrala ze snu o prožitku.Ležela na podlaze. Její pán se nad ní tyčil, trhal mraky a chrlil lávu. Kázal své desatero beze slov. Jen chrčení a mramor. Holčička viděla Davida.  Sochu a dokonalost.

„Ještě!“

Vzlykala a prosila.

Toužila.

 

 

V.

Ledová  země se zachvěla ze snu. Zahnala údem Modrých hor noční můru. Přívalem bílého sněhu přepsala Osud.

 

 

VI.

Třetí blesk !

A hrom !

Zelená a žlutá. Červená a šedá. Kov a kost.

Žhavá slina olověné nenávisti a chladná ocel lhostejnosti v jedné ruce a mysli.

Dveře se rozletěly. Měsíc jejich jícnem naposledy pohladil svého přítele v osamění.

Myslivec našel svého kazatele. Zrzavý kožich zase modrého společníka.

Kulka si našla cestu planoucím okem. Roztříštila zkamenělý mozek.

Myslivec odhodil pušku a skočil  na vlka. Ve světle měsíce se zableskl tesák. Za okamžik zmizel v břiše a dlouhým řezem osvobodil duše pokořených.

Červená panenka to vše viděla přes závoj svých slz. Třásla se, vstala a pak potichounku řekla:

„Děkuji.“

A po chvilce.

„Buď sbohem moje touho.“

Myslivec jí podal ruku. Pohladil jí po vlasech.

„Pojď se mnou panenko. Odvedu Tě do hájovny a zítra ráno půjdeme k rodičům.“

„Děkuji, ještě jednou děkuji můj spasiteli.“

Pomalu se probouzela. Cítila mužovu ruku a teplo jeho těla. Jako by i v něm hořel malý ohýnek.

Ruku v ruce šli tmavým lesem. Myšlenky se jim honily nad hlavami. Hvězdy je zdravily.

„Je to moje loutka, já sem rozhodl. Nic neznamená ani znamenat nebude.“

Osud jí vytrhl z myšlenek. Promluvil k ní šepotem nočním větrem čechraného kapradí.

Zavřela oči a pevně stiskla dlaň. Vytekl z ní pramínek krve. Žlutý vlkův dráp jí lačně pil.

---