Reportáž z hodin

Navštívil jsem hodináře, byl starý a nemocný, vlastně už ani nevstal aby mi potřásl rukou, ale stále se smál. Ruce se mu již třásli, tak že sotva udržel lžíci, přesto opravoval jedny jediné hodiny.

Orloj, ty hodiny, co viděli spoustu lidí, životů a smrtí, co prožili s Českou zemí dobré i zlé, ty co jdou již staletí, jdou díky němu. Vlastně již ne, jdou díky někomu jinému, ale zajímá Vás někdo takový? Někdo, kdo spravoval Orloj před tím člověkem co to dělá dnes? NE!

Vlastně nikoho nezajímá, vzpoměl jsem si na to když jsem mačkal kliku od jeho dveří, otevřel jsem, ale pokoj byl prázdný. Hrálo jen rádio, nějaká píseň, aha hymna, Česká hymna, ale co to proč přerušují vysílání? "Na střeše Pražského Orloje je nějaký starý muž, nikdo neví, jak se tam dostal, křičel dolů, že je Michal Kolář, ale nikdo neví proč. Hasiči i záchranná služba jsou na místě, policie přijíždí, ale muž vyhrožuje,že skočí, pokud neodjedou."

To přeci není možné, jak to, vždyť jsem ho viděl předevčímer, na balkon jsem ho musel odnést v náručí a on je najednou na orloji?

"Pane Bože on skočil, ohlásím se Vám až se uklidním, můj bože, doprdele............."

Najednou se ze záchodu ozvalo spláchnutí, můj hodinář přežil.......