Puntík

I nejlepší přítel Vám vrazí kudlu do zad, proto mějte na světě jen nepřátele, sebe a rodiče.

 

Je peklem svět a světem peklo,

vládnoucí všem,

já rád opíjím se pocitem,

že bude ticho.

 

Milion bláznů,

kráčí ulicemi,

milion bláznů,

sledují moji poezii,

Já jsem ten milion duší,

jež nikdy neožily.

 

Člověk bez ohně a ledu,

suchý a tichý.

 

Jen když se opiji,

cítím tu něhu,

jsem depresář,

introvert.

Spousta veršů.

prošla mi hlavou,

vypustiv je pryč,

nemají smysl.

 

Báseň je nic,

jak kapka deště

uprostřed sněhu,

jak bílý.

 

Tuším, že smrt

brzo přijde,

taková ta psychická.

 

Bojím se smrti,

ale přišel jsem o iluze.

Co nazbyt, pane Freude ?

 

Mě bolest svírá v pekelných mukách,

chtěl jsem brečet a zabít se.

Příležitostí budu mít spoustu,

nemyslíte ?

 

Plno otáze a žádná odpověď,

řád chaotický,

řád

ble !!!

 

Chtěl bych Vám říci,

jeden příběh,

nebudu lhát,

je skoro pravdivý.

 

Přišla jednoho dne,

kamarádka se psem,

do naší oblíbené putyky.

 

Chvílu se kecalo,

o krásných věcech,

a pak o platu a dluzích.

Takové normální

řeči hospod.

 

Měla sebou psa,

Puňta se jmenoval,

jóó říkám Vám,

tehdy jsem přišel o iluze.

 

Byl to pudl,

starý pes.

Jazykem šmátral

po paničce.

 

Hrozně se s ním

muckala a škádlila,

ten pes to měl rád.

 

Já koukal pod pivním

oparem,

na tu nádheru,

jež mě se asi nedostála.

 

Náhle však začala,

Puntíka škrtit,

On, starý pes, jen hekal.

 

A tak pomalu umíral,

v bolestné agonii,

klepal se a sral.

 

Já prožíval pocit vzrušení,

jen smrt,

očistí můj žal.

 

A jak tak umíral,

já koukal mu do očí.

Ptal se “Proč ? Ať už to zkončí”.

Já v duši se smál

a radoval.

 

Lidi, v den své smrti,

Vám to chci říct celé.

 

Já smál se

a radoval.

 

Puntík byl mrtvev

a já ho následoval.

---