Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNARCOSATANICOS
13. 10. 2003
0
0
1598
Autor
Spid3r
Tato povídka využívá několik skutečných jmen a míst, a je ukázkou lidské hrubosti a fanatičnosti. Neříkám, že se stalo jak píši, ale rozhodně vycházím ze skutečných událostí, které se staly v březnu 1989 nedaleko mexické hranice v městě Matamoros.
Pátek, 3. březen 1989, Matamoros, Mexiko
Matamoros je fajn. Miluju tohle město, a to jsem v něm teprve pár hodin.
Mí „bratři“ z bratrstva koleje Kappa Delta Omicron sem jezdí každý volný víkend nebo prázdniny - tedy pokud nemusí za rodinou. Tady můžete vše - ne jako u nás v Texasu.
Studujeme s klukama medicínu nultým rokem, takže je nám devatenáct... No a ve státech je dovoleno konzumovat alkohol až po jednadvacátem roku života. To je pech !
Ale stačí přejít most přes Rio Grande a jste tu. Prašná náhorní plošina skýtá vše, co jen potřebuje banda mladých lidí pro svůj „noční život“. Zákony spojených států jsou ponechány za dlouhým kovovým mostem a jsou nastoleny těmi mexickými, daleko přijatelnějšími.
Jarní prázdniny hráli v náš prospěch, a my toho hodlali využít.
Matamoros je výspou negativního dopadu civilizace. Nenajdete tu divadla ani drahé restaurace a pětivězdičkové hotely - to spíš naleznete špinavé, hnusné ulice páchnoucí zatuchlinou, močí a zvratkami opilců, zničené domy na předměstí, stále častější bordely a co hůře drogová doupata s těmi nejpochybnějšími kreaturami, které si dokázala vypiplat naše milovaná společnost.
Když jsem společně s Bradem Simpsem a Rayem Davidsonem vešli na předměstí a do širokých dlouhých ulic, zamrazilo mě. Dýchl na mě umrlcův dech v podobě lehkého chladného vánku, který s sebou vlekl mračno prachu.
Přivřel jsem oči, ale i přesto jsem viděl ohavné poničené domy, zdevastovaná vozidla stojící podél chodníků. Na zdech domů sprejem vypsaná slova v mexické španělštině, ze kterých jsem rozpoznal pouze slova „Deus meus“, tedy Bože můj.
Z kanálů stoupající zápach v podobě šedé smrduté páry zmítající se v osidlech větru. Pára plazící se podél chodníků a hydrantů. Pochybné lehké děvy v ještě lehčím oblečení mrkající na kolemjdoucí postavy, které schodou okolností vypadaly daleko pochybněji, než ony samy.
Zarazil mě pohled na dealery směle měnící drogy za peníze přímo na ulici a ve dne. Policie si z nich zřejmě těžkou hlavu nedělá.
Co však tolik přitahuje teenagery do Matamoros je ohromný počet barů a hospod. Levná strava a pití přitahuje mladé Američany za hranice států už dlouhá léta, a zdá se, že tomu do budoucna nebude jinak.
Můj zrak přeletěl přes ulici. Prskající neony se kroutily v názvech jednotlivých hospod a zvaly nás dovnitř. Od začátku mě řeči o Matamoros - městě hříchu - ujišťovali ve faktu, jak moc se sem chci dostat - teď při pohledu na město zničené věčným nočním životem jsem dostal chuť rychle se rozeběhnout k Rio Grande a nikdy víc se už nevrátit. Tohle bylo město duchů - byla tu sice spousta lidí, ale o jejich životě neživotě se dalo dost polemizovat.
„To bude jízda !“ prohlásil směle Brad Simps.
Prostý měšťáček z malého města v Texasu, co se narodil bohatému farmářskému páru, kulil své kaštanové oči do ulic a s jeho plavou kšticí si pohazoval vítr z postraních ulic. Byl nadšen pohledem na město, které překypuje přehršlí svobody. Byl daleko od zákonů, od rodičů i děkanátu - cítil se volný a při pohledu na neony hospod se mu na tváři rozzářil úsměv.
Raymond Davidson měl jiný pocit. Podobný jako já. Cítil hluboko v hrudi úzkost a brnělo ho v žaludku. Sledoval stejné neony a stejné oprýskané zdi jako já s Bradem, jenže on při pohledu na ně viděl jen to špatné. To, že je tu naprostá svoboda jej trochu vyvádělo z míry. Pohled na lehké děvy, jejich pasáky - pohled na dealery a feťáky v zastrčených zákoutích a uličkách jej děsil až do morku kostí.
„Tak jdem.“ pokynul mi Brad a vykročil po silnici pokryté pískem do centra. Váhavě jsem se zhoupl v kolenou, ale přece jen jsem vykročil.
Ray váhal více.
Stál několik kroků za námi a hleděl nám do zad. V ústech se mu převalovala slova pochyb a oči mu žhnuly ledovou září - čirou a palčivou.
„Nevrátíme se, mám divnej pocit.“ řekl Ray. Jeho rty se svraštěly a zešedly. Kalný zrak nás bodal do lopatek - přesto jsme se však neotočili a jen ho přiměli zrychlit.
Šel.
***
Hospoda „Vaya al diablo!“, tedy „Táhni do pekel“ byla už třetí putikou, do které jsme zalezli. Byla prý nejlepší, aspoň potom, co nám říkali starší absolventi. Bar vykládaný mahagonem, sic oprýskaným, se leskl v záři stroboskopu a vydával tak omšelé odlesky.
Hlasitá moderní hudba rezonovala ve zdech. Uprostřed mezi stoly byl parket.
Desítky lidí tu tancovaly, skákaly a bůví jak dováděly, aby si okolí myslelo, že tančí. Půl metru do vzduchu se plazil hustý dým vstřikovaný hadičkou pod aparaturou DJ. Bylo tu útulno. Páry i skupinky se krčily buď u stolů nebo v malých buňkách a pohupovali se do rytmu.. Bylo to podobné jako ve státech, jenže zde se rozlíval alkohol i mladistvím, jako jsme byli my.
Rayova i má úzkost zmizela. Možná ne úplně, ale rozhodně byla z velké části pryč.
Skvěle jsme se bavili.
Mluvili jsme o prázdninách, o škole i o tom, co přijde po ní. Ray chtěl pokračovat v rodiné tradici. Jeho praděda, děda i otec byli lékaři, a on cítil určitou odpovědnost za to, že v tom bude pokračovat. Brad chtěl naopak nastoupit jako vesnický lékař v malém městečku, ze kterého pocházel. Krásné sny, které se jednoho dne jistě vyplní, říkal jsem si při zadumaném pohledu na parket.
Občas některý z nás vstal a vyzval k tanci některou z dívek postávajících u barového pultu. Každá z nich měla snědší pleť a havraní vlasy - zraky nám až přecházely z těch krás Mexika.
Právě teď jsem u stolu seděl úplně sám. Na dřevěné ploše stála tři piva, každé skoro z půlky plné. Napil jsem se. Mok pomalu stékal do mého hrdla, chladil a drásal jej v jeden okamžik. Hořká chuť mě však neodrazovala, spíš naopak. Pil jsem dál.
Pohodlně jsem se opřel o polstrované opěradlo sedačky a sledoval křepčící přátele. Oba se zřejmě bavili, protože se neustále smáli. Semknuti v objetí svých úlovků se stáčeli na parketu v rytmu pomalé písně a kolébali se mezi desítkami párů. Pomalu jsem je začal ztrácet z dohledu.
Najednou jsem začal pociťovat volání přírody. Tlak v podbřišku vyvolaný dlouhodobou konzumací piv se objevil zničehož nic, problém byl v tom, že jsem nevěděl, kde najít záchod.
A tlak narůstal a stával se nesnesitelným. Křik a dunění nahlas puštěné hudby mě okamžitě odradil od jakékoli komunikace se špatně mluvícími Mexičany. Jejich averze vůči Američanům mě překvapila nejednou - a já se nechtěl dostat do bitky s plným močovým měchýřem.
Zdvihl jsem se ze sedačky a zamířil ke vstupním dveřím. Po pivu jsem měl zrak rozostřený a pohyby mi připadaly nemotorné a kymácivé, i přesto jsem se však vymotal skrze dav ze dveří.
Vchod se zavřel a svíral za sebou bariéru z hlasité hudby. Skleněná výplň oken v rezonaci rytmů drnčela svou vlastní melodií. Uši jsem měl zalehlé a alkoholové opojení zalilo nejeden z mých smyslů. Mé prsty brněly a při každém pohybu rukou se mi vše zdálo zpomalené a s prokreslenou pohybovou skvrnou, která se za ní táhla jako zpomalený film. Nohy jsem měl v kolenou nejisté a tak jsem se kymácel ulicí. Vůbec jsem už nevnímal hnusnou atmosféru Matamoros a zabočil jsem do první uličky.
Tlak v měchýři mě však udržoval ve faktu, že musím i přes veškerý odpor pokračovat.
Trojice popelnic strážila jako svatá trojice prázdnou slepou uličku. U zdí se tu rozkládaly širé pláně hnijících hadrů a namoklých krabic. Bylo cítit, že jsem sem nepřišel uposlechnout přírodu jako jediný. Ve tmě jsem mžoural po zdech a rozeznával jen chabé rysy namalovaných slov a obrazců. Jejich poselství jsem však nebyl sto pochopit.
Postavil jsem se zády k ulici, jednou rukou se komíhavě opřel o zeď před sebou a druhou si rozepl zip kalhot.
Cítil jsem, že je zeď navlhlá včerejším deštěm a je tak nějak slizká. Sváry se zdály být lepkavé a ošklivě hnusné. Vzpomněl jsem si na ranní obhlídku předměstí - udělalo se mi nevolno.
Slizká...
Při tom pocitu jsem se otřásl a ruku jsem ze zdi spustil, abych si ji mohl otřít o kalhoty. Ještě, že Matamoros už tak často neuvidím, po tomhle se mi ve státech vážně stýskat nebude.
Okamžitě se mi ulevilo. Tlak v podbřišku byl pryč - vlastně se minimálně s půl litrem páchnoucí moči roztékal podél zdi. Uvolněně jsem si oddechl. Teď jsem si všiml, že je hudba slyšet dokonce i za roh, do protější ulice. Řev lidí uvnitř baru se rozléhal mezi stěnami slepé uličky a sílil.
Počkal jsem si než skupinka lidí zmizí a vykročil jsem zpět.
„Hej !“ křikl kdosi s pořádně lámaným přízvukem.
To není na tebe Dave, neboj, to je na někoho jinýho - utěšoval jsem se. Kráčel jsem dál. Podvědomě se mé nohy napnuly a natáhly snad o třicet čísel. Měl jsem pocit, že běžím. Srdce mi tepalo ve spáncích, oči mě pálily potem a v rukou zaťatých v pěsti už jsem cítil mravenčení, klouby z toho měli barvu čerstvé slonoviny.
„Zastav, potřebujem s tebou mluvit !“ ozval se opět ten lámaný hlas.
Tak sakra, otoč se TY, se kterým chtějí mluvit. Sakra otoč se !
Srdce už jsem skoro necítil. Začal jsem mít pocit, že už ani nebije. Jako by utichlo jen proto, abych mohl slyšet ten hlas, a kroky...
Běžící kroky ...
Kroky už byly příliš blízko. Neotáčel jsem se a dělal jsem, že neslyším, nebo že nerozumím. Obojí se ale zřejmě minulo efektem. Kdosi mě chytl za klopu bundy, strhl mě stranou, až jsem zády narazil na zeď domu a začal kašlat.
Všude bylo ticho.
Ten kdo mě chytil byl hodně vysoký. Skoro o hlavu vyšší nežli já, a měl snad dvoumetrová ramena. Jeho tmavá dost ostře řezaná tvář vypadala v sinalém světle jako běloskvoucí lebka. Tmavé oči jako dva chladné kusy žuly se občas blískly a okamžitě pohasly. Necitelnost - to byl zřejmě jeho koníček. Bylo mi zle - má mysl mě opustila, oči jsem otáčel v sloup. Než jsem to udělal všiml jsem si čtyř lidí stojící za ním a nedaleko přijíždějící černé dodávky.
„Pomo- !“ hodlal jsem vykřiknout slovo, které by mě mohlo zachránit. Tmou se zableskl dlouhý esovitě zahnutý nůž. Očima jsem spočinul na široké špičce. Hypnoticky se pohybovala v rytmu mužova dechu. Nejprve křikl na někoho v pozadí a pak se mi před očima zableskla letící pěst. Rána padla do obličeje. Šla těsně pod pravé oko, přičemž mi náraz zatřásl snad celou čelistí. Okamžitě se mi podlomila kolena a upadl jsem.
Pak byla jen tma...
***
Sobota, 4. březen 1989, Matamoros, Mexiko - ranč Santa Elena
Tmou se, podobně jako pod skalpelem krev, začalo sváry mezi prkny v oknech linout denní světlo. Bolela mě tvář a na pravé oko jsem špatně viděl - bylo nateklé a nemol jsem jej téměř otevřít. Hlava mi třeštila a rozhodně to nebylo po ranní opici. Pokusil jsem se otočit a zjistit, kde jsem. Hliněná půda na podlaze, střecha z kovového, vlnitého plechu. Dveře a okna zabitá prkny. Na zemi kolem mně něco strašlivě páchnoucího - něco jako tlející vepřové maso. Rojily se nad tím stovky bodavých mušek a much. Zvedalo mi to žaludek a dralo se to do nosu. Uprostřed místnosti se válely uhašené svícny a svíčky ze sklenic od zavařovaček. Misky a kotlíky jak ze špatného filmu o čarodějnicích. Háky na řetězech v malé chatrči cinkaly ve větru, který tu kdosi uzamknul semnou. Volal mé jméno a já se bál. Skutečně jsem se bál.
Zdvihl jsem hlavu a podíval se na ruce a nohy - svázané. V ústech jsem měl roubík, velmi sadisticky přivázaný, beru-li jako fakt bolavé pálivé rozdrásané pruhy na tvářích.
Pokusil jsem se odplazit se k jedné ze stěn. Vypadal jsem komicky. Skoro jako malý červ nebo had. Ruce za zády, a nohy uvázané u kotníků - kopáním jsem se jakž takž dostával (velmi pomalu a vysilujíce) k místu o nějž jsem měl zájem.
Slyšel jsem odtud totiž hlasy. Spousty hlasů. Mluvily španělsky a křičely na sebe. Občas pronesly něco, co vyznělo až nějak okultně a mysticky, ale rozhodně jsem tomu nerozuměl.
Při plazení ke zdi a suku v ní jsem se proplazil kolem hromady masa, jenž tu hnilo zřejmě velmi - velmi - dlouho. Podíval jsem se zblízka.
Bože, vždyť to je -
Uhnul jsem pohledem a plácl tělem vedle té věci... Začal bych zvracet nemít roubík. Ta věc nebyla zvířecí, to ne. Byla lidská. To bych se vsadil. Bylo to ucho s částí tváře a nosu. Masařkám a muškám se na mase vedlo skvěle. Stovky červů a hmyzích příživníků hodovalo na čísi tváři a mělo se k životu. Plazil jsem se pryč...
Suk v prkně mi naskytl velmi podivný pohled.
Mladý muž, běloch, zřejmě také flámující Američan klečel před skupinou deseti lidí. Měli na sobě dlouhé, černé hábity s kápěmi - krom dvou lidí.
Jedním z nich byl i Adolf de Jesus „El Padrino“ (Kmotr) Constanzo. Rusovlasý 26ti letý drogový pašerák a dealer, a především zabiják. Druhou postavou byla Sara Marie Aldreteová, blonďatá sportovně založená studentka a roztleskávačka jihotexaské univerzity, která se stala brujou (čarodějkou) sekty Palo Mayombe.
Ta blonďatá dívka jakoby tančila kolem toho klečícího muže, který měl roubík a svázané ruce a nohy stejně jako já. Měl na sobě vlněný bílý svetr - utkvělo na něm pár růžový skvrn od krve.
Polkl jsem.
Constanzo vstoupil za toho klečícího nebožáka a pozdvihl dlouhý nůž, nebo spíš mačetu. Jeho ruce se napjaly a v rychlosti švihly stranou. Mužovo bezvládné tělo spadlo na hruď. Část vršku lebky s typickým kostěným křupnutím odpadl dozadu a chvíli se kutálel roníc přitom krev. Mozek muže se přitom vylil z jeho lebky jako šedozelená oliva ze sklenky Martiny. Odvrátil jsem tvář zpět do místnosti a všiml si čehosi co bylo v rohu stočené jako kobra - dobrotivý Bože, vždyť je to lidská páteř - a támhle, zakrvácený želví krunýř, koňská podkova s částí kopyta...
Bože můj - letmo si vzpoměl na nápis na předměstí Matamoros - „Deus meus“
Huronský ryk venku mě opět přinutil nakouknout do suku.
Constanzo právě z mužovy lebky vytáhl šedý mozek a pozdvihl jej v natažených pažích ke slunci. Mužova hlava upadla na stranu a vypoulila na mě svůj prázdný mrtvý pohled. Protínal mě chladnýma zorničkama, které mě bodaly hluboko v srdci. Něco se ve mně zmužilo a zakrylo počínající vyděšený křik. Aldreteová poklekla nad mrtvolou, kopla jí do boku a položila ji na záda. Ostatní tupě přilíželi.
Poklekla na kolena, pozdvihla podobný esovitý nůž jaký na mně předešlou noc vytáhla ta gorila na ulici a několika ranami bodla bezduché tělo někam do hrudi. Pak do toho místa zaryla obě své ruce a vyňala z jeho útrob srdce.
Sledoval jsem jej upřeně a čekal jsem až začne být - to se samozřejmě nestalo. Constanzo i Aldreteová pozdvihli části mužových útrob nad hlavy a nechali po sobě téci jeho horkou krev. Otáčeli se ve slunci a vrhali kolem dokola dlouhé stíny.
Začali se slétat vrány a supy.
„Ngangas !“ křikl Constanzo. Jeho tvář mi vůbec nepřipadala jako tvář vraha. Nikdy bych nikomu neuvěřil, kdyby se mi snažili říct, jaká zvěrstva činil.
Na jeho pokyn přetáhla čtveřice mužů velký kotlík. Položili jej na ohniště a rozdělali oheň. Cosi podivně zavonělo. Cítil jsem maso a bohužel - viděl jsem kosti. Stehenní kosti.
Constanzova bruja Aldreteová se jich jala jako vařeček a začala jimi míchat. Constanzo sám do kotle vrhl mozek i srdce toho ubožáka.
Po chvíli začala polévka tvořená sektou Palo Mayombe vonět. Zvedal se mi žaludek při pomyšlení jak to jedí... Mnozí procházeli sem a tam. Nosili různé kusy masa, ve kterých jsem bez problémů poznával kusy těl lidí i zvířat. Točila se mi z toho hlava... Bylo mi na nic, podařilo se mi dokonce rty sundat roubík a zvracet.
Zvenčí se opět někdo ozval - neviděl jsem ho, ale typoval jsem ho na Constanza. Jeho hlas byl silný, mužný a velice nepříjemný. Nevím, co přesně říkal, protože mluvil španělsky, ale vzápětí mi došlo, že říkal: „Přiveďte dalšího !“
Roztřásl jsem se, když se ve dveřích oběvil ten obr, kterého jsem poznal v noci. Stál tam s puškou v ruce a mířil mi na hlavu. Chladný kov hlavně se leskl v poledním světle a mě připadal hrozivý - zatímco já byl naprosto bezbranný.
Plazil jsem se od něj, ale on mě přišlápl kolenem. Vykřikl jsem bolestí. Chytl mě za spoutané ruce a zdvihl mě na nohy. Někde v ramenou mi hlasitě prasklo - bolest mi vystřelila až do konečků prstů. Vytáhl mě ven a praštil semnou před Constanzem. Padl jsem vedle mrtvého muže. Jeho otevřená lebka byla až příliš prázdná. Oči ležely v důlcích a krev se mi lepila na ruce i tváře. Koukali jsme na sebe - smál se mi svým mrtvým úsměvem a já jakobych v hlavě slyšel jeho smích.
Constanzo mě donutil pokleknout. Nechtěl jsem, ale čím více jsem se snažil neuposlechnout a vymanit se z jeho sevření, tím více mě bolela má paže.
Obešel mě - stejně jako předtím jeho.
Viděl jsem před sebou jeho stín. Zdvihl ruce, pronesl nějakou svou řeč a švihl. Chvíli jsem byl ještě schopen vnímat. Viděl jsem jak se vršek mé lebky snesl k zemi, jak zapraskal a doklouzal se ke kotlíku. Krev se rozlétla přede mně a zakalila mi zrak karmínem. Pak jsem upadl na tvář a vydechl jsem. Oči v sloup tlačily pryč z hlavy mozek - cévy a žilky k nim připojené praskaly a převalovaly se kolem. Zrak mi blikl jako když vypínáte televizi. Asi jsem skončil jako přísada do té bizarní polívky ...
Adolf de Jesus Constanzo - v dubnu 1989 byl spolu se svým homosexuálním přítelem na požádání svého pistolníka El Dubiho zabit v malém bytě v Mexiko City, když byli obklíčeni mexickou policií. Tím dnem skončila jeho krutovláda. Polévku z lidských vnitřností prý jedl proto, aby se stal silnějším a odolnějším vůči kulkám.
Sara Marie Aldreteová - velmi nadaná studentka univerzity. Stala se čarodějkou sekty Palo Mayobe a po smrti Constanza byla souzena a odsouzena za spoluúčast na trestném činu k šesti letům odnětí svobody. Vraždy jí nebyly dokázány.
Za dobu své krutovlády zavraždila sekta Palo Mayombe (známá jako Narcosatanicos de Matamoros) třináct studentů, jejichž zmrzačené ostatky pohřbívali členové sekty poblíž ranče Santa Elene. Sektu nalezla policie vlastně náhodou měsíc po poslední vraždě mladého studenta medicíny z Texasu - Marka Kilroye, který byl zabit 14. března 1989.
Osud sekty Palo Mayombe je dodnes neznámí. Říká se, že členové sekty, kteří byly zavřeni do věznic měli dostatek financí od Constanze, že si mohli zařídit svou celu velmi komfortně, a po odchodu z vazby prý nejspíše pokračovali ve svém ďábelském řádění.
Pátek, 3. březen 1989, Matamoros, Mexiko
Matamoros je fajn. Miluju tohle město, a to jsem v něm teprve pár hodin.
Mí „bratři“ z bratrstva koleje Kappa Delta Omicron sem jezdí každý volný víkend nebo prázdniny - tedy pokud nemusí za rodinou. Tady můžete vše - ne jako u nás v Texasu.
Studujeme s klukama medicínu nultým rokem, takže je nám devatenáct... No a ve státech je dovoleno konzumovat alkohol až po jednadvacátem roku života. To je pech !
Ale stačí přejít most přes Rio Grande a jste tu. Prašná náhorní plošina skýtá vše, co jen potřebuje banda mladých lidí pro svůj „noční život“. Zákony spojených států jsou ponechány za dlouhým kovovým mostem a jsou nastoleny těmi mexickými, daleko přijatelnějšími.
Jarní prázdniny hráli v náš prospěch, a my toho hodlali využít.
Matamoros je výspou negativního dopadu civilizace. Nenajdete tu divadla ani drahé restaurace a pětivězdičkové hotely - to spíš naleznete špinavé, hnusné ulice páchnoucí zatuchlinou, močí a zvratkami opilců, zničené domy na předměstí, stále častější bordely a co hůře drogová doupata s těmi nejpochybnějšími kreaturami, které si dokázala vypiplat naše milovaná společnost.
Když jsem společně s Bradem Simpsem a Rayem Davidsonem vešli na předměstí a do širokých dlouhých ulic, zamrazilo mě. Dýchl na mě umrlcův dech v podobě lehkého chladného vánku, který s sebou vlekl mračno prachu.
Přivřel jsem oči, ale i přesto jsem viděl ohavné poničené domy, zdevastovaná vozidla stojící podél chodníků. Na zdech domů sprejem vypsaná slova v mexické španělštině, ze kterých jsem rozpoznal pouze slova „Deus meus“, tedy Bože můj.
Z kanálů stoupající zápach v podobě šedé smrduté páry zmítající se v osidlech větru. Pára plazící se podél chodníků a hydrantů. Pochybné lehké děvy v ještě lehčím oblečení mrkající na kolemjdoucí postavy, které schodou okolností vypadaly daleko pochybněji, než ony samy.
Zarazil mě pohled na dealery směle měnící drogy za peníze přímo na ulici a ve dne. Policie si z nich zřejmě těžkou hlavu nedělá.
Co však tolik přitahuje teenagery do Matamoros je ohromný počet barů a hospod. Levná strava a pití přitahuje mladé Američany za hranice států už dlouhá léta, a zdá se, že tomu do budoucna nebude jinak.
Můj zrak přeletěl přes ulici. Prskající neony se kroutily v názvech jednotlivých hospod a zvaly nás dovnitř. Od začátku mě řeči o Matamoros - městě hříchu - ujišťovali ve faktu, jak moc se sem chci dostat - teď při pohledu na město zničené věčným nočním životem jsem dostal chuť rychle se rozeběhnout k Rio Grande a nikdy víc se už nevrátit. Tohle bylo město duchů - byla tu sice spousta lidí, ale o jejich životě neživotě se dalo dost polemizovat.
„To bude jízda !“ prohlásil směle Brad Simps.
Prostý měšťáček z malého města v Texasu, co se narodil bohatému farmářskému páru, kulil své kaštanové oči do ulic a s jeho plavou kšticí si pohazoval vítr z postraních ulic. Byl nadšen pohledem na město, které překypuje přehršlí svobody. Byl daleko od zákonů, od rodičů i děkanátu - cítil se volný a při pohledu na neony hospod se mu na tváři rozzářil úsměv.
Raymond Davidson měl jiný pocit. Podobný jako já. Cítil hluboko v hrudi úzkost a brnělo ho v žaludku. Sledoval stejné neony a stejné oprýskané zdi jako já s Bradem, jenže on při pohledu na ně viděl jen to špatné. To, že je tu naprostá svoboda jej trochu vyvádělo z míry. Pohled na lehké děvy, jejich pasáky - pohled na dealery a feťáky v zastrčených zákoutích a uličkách jej děsil až do morku kostí.
„Tak jdem.“ pokynul mi Brad a vykročil po silnici pokryté pískem do centra. Váhavě jsem se zhoupl v kolenou, ale přece jen jsem vykročil.
Ray váhal více.
Stál několik kroků za námi a hleděl nám do zad. V ústech se mu převalovala slova pochyb a oči mu žhnuly ledovou září - čirou a palčivou.
„Nevrátíme se, mám divnej pocit.“ řekl Ray. Jeho rty se svraštěly a zešedly. Kalný zrak nás bodal do lopatek - přesto jsme se však neotočili a jen ho přiměli zrychlit.
Šel.
***
Hospoda „Vaya al diablo!“, tedy „Táhni do pekel“ byla už třetí putikou, do které jsme zalezli. Byla prý nejlepší, aspoň potom, co nám říkali starší absolventi. Bar vykládaný mahagonem, sic oprýskaným, se leskl v záři stroboskopu a vydával tak omšelé odlesky.
Hlasitá moderní hudba rezonovala ve zdech. Uprostřed mezi stoly byl parket.
Desítky lidí tu tancovaly, skákaly a bůví jak dováděly, aby si okolí myslelo, že tančí. Půl metru do vzduchu se plazil hustý dým vstřikovaný hadičkou pod aparaturou DJ. Bylo tu útulno. Páry i skupinky se krčily buď u stolů nebo v malých buňkách a pohupovali se do rytmu.. Bylo to podobné jako ve státech, jenže zde se rozlíval alkohol i mladistvím, jako jsme byli my.
Rayova i má úzkost zmizela. Možná ne úplně, ale rozhodně byla z velké části pryč.
Skvěle jsme se bavili.
Mluvili jsme o prázdninách, o škole i o tom, co přijde po ní. Ray chtěl pokračovat v rodiné tradici. Jeho praděda, děda i otec byli lékaři, a on cítil určitou odpovědnost za to, že v tom bude pokračovat. Brad chtěl naopak nastoupit jako vesnický lékař v malém městečku, ze kterého pocházel. Krásné sny, které se jednoho dne jistě vyplní, říkal jsem si při zadumaném pohledu na parket.
Občas některý z nás vstal a vyzval k tanci některou z dívek postávajících u barového pultu. Každá z nich měla snědší pleť a havraní vlasy - zraky nám až přecházely z těch krás Mexika.
Právě teď jsem u stolu seděl úplně sám. Na dřevěné ploše stála tři piva, každé skoro z půlky plné. Napil jsem se. Mok pomalu stékal do mého hrdla, chladil a drásal jej v jeden okamžik. Hořká chuť mě však neodrazovala, spíš naopak. Pil jsem dál.
Pohodlně jsem se opřel o polstrované opěradlo sedačky a sledoval křepčící přátele. Oba se zřejmě bavili, protože se neustále smáli. Semknuti v objetí svých úlovků se stáčeli na parketu v rytmu pomalé písně a kolébali se mezi desítkami párů. Pomalu jsem je začal ztrácet z dohledu.
Najednou jsem začal pociťovat volání přírody. Tlak v podbřišku vyvolaný dlouhodobou konzumací piv se objevil zničehož nic, problém byl v tom, že jsem nevěděl, kde najít záchod.
A tlak narůstal a stával se nesnesitelným. Křik a dunění nahlas puštěné hudby mě okamžitě odradil od jakékoli komunikace se špatně mluvícími Mexičany. Jejich averze vůči Američanům mě překvapila nejednou - a já se nechtěl dostat do bitky s plným močovým měchýřem.
Zdvihl jsem se ze sedačky a zamířil ke vstupním dveřím. Po pivu jsem měl zrak rozostřený a pohyby mi připadaly nemotorné a kymácivé, i přesto jsem se však vymotal skrze dav ze dveří.
Vchod se zavřel a svíral za sebou bariéru z hlasité hudby. Skleněná výplň oken v rezonaci rytmů drnčela svou vlastní melodií. Uši jsem měl zalehlé a alkoholové opojení zalilo nejeden z mých smyslů. Mé prsty brněly a při každém pohybu rukou se mi vše zdálo zpomalené a s prokreslenou pohybovou skvrnou, která se za ní táhla jako zpomalený film. Nohy jsem měl v kolenou nejisté a tak jsem se kymácel ulicí. Vůbec jsem už nevnímal hnusnou atmosféru Matamoros a zabočil jsem do první uličky.
Tlak v měchýři mě však udržoval ve faktu, že musím i přes veškerý odpor pokračovat.
Trojice popelnic strážila jako svatá trojice prázdnou slepou uličku. U zdí se tu rozkládaly širé pláně hnijících hadrů a namoklých krabic. Bylo cítit, že jsem sem nepřišel uposlechnout přírodu jako jediný. Ve tmě jsem mžoural po zdech a rozeznával jen chabé rysy namalovaných slov a obrazců. Jejich poselství jsem však nebyl sto pochopit.
Postavil jsem se zády k ulici, jednou rukou se komíhavě opřel o zeď před sebou a druhou si rozepl zip kalhot.
Cítil jsem, že je zeď navlhlá včerejším deštěm a je tak nějak slizká. Sváry se zdály být lepkavé a ošklivě hnusné. Vzpomněl jsem si na ranní obhlídku předměstí - udělalo se mi nevolno.
Slizká...
Při tom pocitu jsem se otřásl a ruku jsem ze zdi spustil, abych si ji mohl otřít o kalhoty. Ještě, že Matamoros už tak často neuvidím, po tomhle se mi ve státech vážně stýskat nebude.
Okamžitě se mi ulevilo. Tlak v podbřišku byl pryč - vlastně se minimálně s půl litrem páchnoucí moči roztékal podél zdi. Uvolněně jsem si oddechl. Teď jsem si všiml, že je hudba slyšet dokonce i za roh, do protější ulice. Řev lidí uvnitř baru se rozléhal mezi stěnami slepé uličky a sílil.
Počkal jsem si než skupinka lidí zmizí a vykročil jsem zpět.
„Hej !“ křikl kdosi s pořádně lámaným přízvukem.
To není na tebe Dave, neboj, to je na někoho jinýho - utěšoval jsem se. Kráčel jsem dál. Podvědomě se mé nohy napnuly a natáhly snad o třicet čísel. Měl jsem pocit, že běžím. Srdce mi tepalo ve spáncích, oči mě pálily potem a v rukou zaťatých v pěsti už jsem cítil mravenčení, klouby z toho měli barvu čerstvé slonoviny.
„Zastav, potřebujem s tebou mluvit !“ ozval se opět ten lámaný hlas.
Tak sakra, otoč se TY, se kterým chtějí mluvit. Sakra otoč se !
Srdce už jsem skoro necítil. Začal jsem mít pocit, že už ani nebije. Jako by utichlo jen proto, abych mohl slyšet ten hlas, a kroky...
Běžící kroky ...
Kroky už byly příliš blízko. Neotáčel jsem se a dělal jsem, že neslyším, nebo že nerozumím. Obojí se ale zřejmě minulo efektem. Kdosi mě chytl za klopu bundy, strhl mě stranou, až jsem zády narazil na zeď domu a začal kašlat.
Všude bylo ticho.
Ten kdo mě chytil byl hodně vysoký. Skoro o hlavu vyšší nežli já, a měl snad dvoumetrová ramena. Jeho tmavá dost ostře řezaná tvář vypadala v sinalém světle jako běloskvoucí lebka. Tmavé oči jako dva chladné kusy žuly se občas blískly a okamžitě pohasly. Necitelnost - to byl zřejmě jeho koníček. Bylo mi zle - má mysl mě opustila, oči jsem otáčel v sloup. Než jsem to udělal všiml jsem si čtyř lidí stojící za ním a nedaleko přijíždějící černé dodávky.
„Pomo- !“ hodlal jsem vykřiknout slovo, které by mě mohlo zachránit. Tmou se zableskl dlouhý esovitě zahnutý nůž. Očima jsem spočinul na široké špičce. Hypnoticky se pohybovala v rytmu mužova dechu. Nejprve křikl na někoho v pozadí a pak se mi před očima zableskla letící pěst. Rána padla do obličeje. Šla těsně pod pravé oko, přičemž mi náraz zatřásl snad celou čelistí. Okamžitě se mi podlomila kolena a upadl jsem.
Pak byla jen tma...
***
Sobota, 4. březen 1989, Matamoros, Mexiko - ranč Santa Elena
Tmou se, podobně jako pod skalpelem krev, začalo sváry mezi prkny v oknech linout denní světlo. Bolela mě tvář a na pravé oko jsem špatně viděl - bylo nateklé a nemol jsem jej téměř otevřít. Hlava mi třeštila a rozhodně to nebylo po ranní opici. Pokusil jsem se otočit a zjistit, kde jsem. Hliněná půda na podlaze, střecha z kovového, vlnitého plechu. Dveře a okna zabitá prkny. Na zemi kolem mně něco strašlivě páchnoucího - něco jako tlející vepřové maso. Rojily se nad tím stovky bodavých mušek a much. Zvedalo mi to žaludek a dralo se to do nosu. Uprostřed místnosti se válely uhašené svícny a svíčky ze sklenic od zavařovaček. Misky a kotlíky jak ze špatného filmu o čarodějnicích. Háky na řetězech v malé chatrči cinkaly ve větru, který tu kdosi uzamknul semnou. Volal mé jméno a já se bál. Skutečně jsem se bál.
Zdvihl jsem hlavu a podíval se na ruce a nohy - svázané. V ústech jsem měl roubík, velmi sadisticky přivázaný, beru-li jako fakt bolavé pálivé rozdrásané pruhy na tvářích.
Pokusil jsem se odplazit se k jedné ze stěn. Vypadal jsem komicky. Skoro jako malý červ nebo had. Ruce za zády, a nohy uvázané u kotníků - kopáním jsem se jakž takž dostával (velmi pomalu a vysilujíce) k místu o nějž jsem měl zájem.
Slyšel jsem odtud totiž hlasy. Spousty hlasů. Mluvily španělsky a křičely na sebe. Občas pronesly něco, co vyznělo až nějak okultně a mysticky, ale rozhodně jsem tomu nerozuměl.
Při plazení ke zdi a suku v ní jsem se proplazil kolem hromady masa, jenž tu hnilo zřejmě velmi - velmi - dlouho. Podíval jsem se zblízka.
Bože, vždyť to je -
Uhnul jsem pohledem a plácl tělem vedle té věci... Začal bych zvracet nemít roubík. Ta věc nebyla zvířecí, to ne. Byla lidská. To bych se vsadil. Bylo to ucho s částí tváře a nosu. Masařkám a muškám se na mase vedlo skvěle. Stovky červů a hmyzích příživníků hodovalo na čísi tváři a mělo se k životu. Plazil jsem se pryč...
Suk v prkně mi naskytl velmi podivný pohled.
Mladý muž, běloch, zřejmě také flámující Američan klečel před skupinou deseti lidí. Měli na sobě dlouhé, černé hábity s kápěmi - krom dvou lidí.
Jedním z nich byl i Adolf de Jesus „El Padrino“ (Kmotr) Constanzo. Rusovlasý 26ti letý drogový pašerák a dealer, a především zabiják. Druhou postavou byla Sara Marie Aldreteová, blonďatá sportovně založená studentka a roztleskávačka jihotexaské univerzity, která se stala brujou (čarodějkou) sekty Palo Mayombe.
Ta blonďatá dívka jakoby tančila kolem toho klečícího muže, který měl roubík a svázané ruce a nohy stejně jako já. Měl na sobě vlněný bílý svetr - utkvělo na něm pár růžový skvrn od krve.
Polkl jsem.
Constanzo vstoupil za toho klečícího nebožáka a pozdvihl dlouhý nůž, nebo spíš mačetu. Jeho ruce se napjaly a v rychlosti švihly stranou. Mužovo bezvládné tělo spadlo na hruď. Část vršku lebky s typickým kostěným křupnutím odpadl dozadu a chvíli se kutálel roníc přitom krev. Mozek muže se přitom vylil z jeho lebky jako šedozelená oliva ze sklenky Martiny. Odvrátil jsem tvář zpět do místnosti a všiml si čehosi co bylo v rohu stočené jako kobra - dobrotivý Bože, vždyť je to lidská páteř - a támhle, zakrvácený želví krunýř, koňská podkova s částí kopyta...
Bože můj - letmo si vzpoměl na nápis na předměstí Matamoros - „Deus meus“
Huronský ryk venku mě opět přinutil nakouknout do suku.
Constanzo právě z mužovy lebky vytáhl šedý mozek a pozdvihl jej v natažených pažích ke slunci. Mužova hlava upadla na stranu a vypoulila na mě svůj prázdný mrtvý pohled. Protínal mě chladnýma zorničkama, které mě bodaly hluboko v srdci. Něco se ve mně zmužilo a zakrylo počínající vyděšený křik. Aldreteová poklekla nad mrtvolou, kopla jí do boku a položila ji na záda. Ostatní tupě přilíželi.
Poklekla na kolena, pozdvihla podobný esovitý nůž jaký na mně předešlou noc vytáhla ta gorila na ulici a několika ranami bodla bezduché tělo někam do hrudi. Pak do toho místa zaryla obě své ruce a vyňala z jeho útrob srdce.
Sledoval jsem jej upřeně a čekal jsem až začne být - to se samozřejmě nestalo. Constanzo i Aldreteová pozdvihli části mužových útrob nad hlavy a nechali po sobě téci jeho horkou krev. Otáčeli se ve slunci a vrhali kolem dokola dlouhé stíny.
Začali se slétat vrány a supy.
„Ngangas !“ křikl Constanzo. Jeho tvář mi vůbec nepřipadala jako tvář vraha. Nikdy bych nikomu neuvěřil, kdyby se mi snažili říct, jaká zvěrstva činil.
Na jeho pokyn přetáhla čtveřice mužů velký kotlík. Položili jej na ohniště a rozdělali oheň. Cosi podivně zavonělo. Cítil jsem maso a bohužel - viděl jsem kosti. Stehenní kosti.
Constanzova bruja Aldreteová se jich jala jako vařeček a začala jimi míchat. Constanzo sám do kotle vrhl mozek i srdce toho ubožáka.
Po chvíli začala polévka tvořená sektou Palo Mayombe vonět. Zvedal se mi žaludek při pomyšlení jak to jedí... Mnozí procházeli sem a tam. Nosili různé kusy masa, ve kterých jsem bez problémů poznával kusy těl lidí i zvířat. Točila se mi z toho hlava... Bylo mi na nic, podařilo se mi dokonce rty sundat roubík a zvracet.
Zvenčí se opět někdo ozval - neviděl jsem ho, ale typoval jsem ho na Constanza. Jeho hlas byl silný, mužný a velice nepříjemný. Nevím, co přesně říkal, protože mluvil španělsky, ale vzápětí mi došlo, že říkal: „Přiveďte dalšího !“
Roztřásl jsem se, když se ve dveřích oběvil ten obr, kterého jsem poznal v noci. Stál tam s puškou v ruce a mířil mi na hlavu. Chladný kov hlavně se leskl v poledním světle a mě připadal hrozivý - zatímco já byl naprosto bezbranný.
Plazil jsem se od něj, ale on mě přišlápl kolenem. Vykřikl jsem bolestí. Chytl mě za spoutané ruce a zdvihl mě na nohy. Někde v ramenou mi hlasitě prasklo - bolest mi vystřelila až do konečků prstů. Vytáhl mě ven a praštil semnou před Constanzem. Padl jsem vedle mrtvého muže. Jeho otevřená lebka byla až příliš prázdná. Oči ležely v důlcích a krev se mi lepila na ruce i tváře. Koukali jsme na sebe - smál se mi svým mrtvým úsměvem a já jakobych v hlavě slyšel jeho smích.
Constanzo mě donutil pokleknout. Nechtěl jsem, ale čím více jsem se snažil neuposlechnout a vymanit se z jeho sevření, tím více mě bolela má paže.
Obešel mě - stejně jako předtím jeho.
Viděl jsem před sebou jeho stín. Zdvihl ruce, pronesl nějakou svou řeč a švihl. Chvíli jsem byl ještě schopen vnímat. Viděl jsem jak se vršek mé lebky snesl k zemi, jak zapraskal a doklouzal se ke kotlíku. Krev se rozlétla přede mně a zakalila mi zrak karmínem. Pak jsem upadl na tvář a vydechl jsem. Oči v sloup tlačily pryč z hlavy mozek - cévy a žilky k nim připojené praskaly a převalovaly se kolem. Zrak mi blikl jako když vypínáte televizi. Asi jsem skončil jako přísada do té bizarní polívky ...
Adolf de Jesus Constanzo - v dubnu 1989 byl spolu se svým homosexuálním přítelem na požádání svého pistolníka El Dubiho zabit v malém bytě v Mexiko City, když byli obklíčeni mexickou policií. Tím dnem skončila jeho krutovláda. Polévku z lidských vnitřností prý jedl proto, aby se stal silnějším a odolnějším vůči kulkám.
Sara Marie Aldreteová - velmi nadaná studentka univerzity. Stala se čarodějkou sekty Palo Mayobe a po smrti Constanza byla souzena a odsouzena za spoluúčast na trestném činu k šesti letům odnětí svobody. Vraždy jí nebyly dokázány.
Za dobu své krutovlády zavraždila sekta Palo Mayombe (známá jako Narcosatanicos de Matamoros) třináct studentů, jejichž zmrzačené ostatky pohřbívali členové sekty poblíž ranče Santa Elene. Sektu nalezla policie vlastně náhodou měsíc po poslední vraždě mladého studenta medicíny z Texasu - Marka Kilroye, který byl zabit 14. března 1989.
Osud sekty Palo Mayombe je dodnes neznámí. Říká se, že členové sekty, kteří byly zavřeni do věznic měli dostatek financí od Constanze, že si mohli zařídit svou celu velmi komfortně, a po odchodu z vazby prý nejspíše pokračovali ve svém ďábelském řádění.