Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seFuture
Autor
Anni
Budoucnost
Palubní deník 3.září 2146
Po osmi měsících se naše mise chýlí ke konci. V systému Omi 4 nebyly nalezeny žádné známky inteligentních forem života.
Po celou dobu letu jsme v nově zabudovaných systémech nezaznamenali žádnou poruchu, lze je tedy považovat za dostatečně spolehlivé.
Přistání proběhne 4.září v 11 : 30.
Sedím na posteli a průzorem pozoruji nádherně jasné hvězdy. Ze Země už tak dobře vidět nebudou....
I když tahle mise nebyla kdovíjak dobrodružná, užila jsem si ji, možná i díky výborn
é posádce lodi. Na Zemi se mi po nich bude stýskat...Naše posádka je pouze tříčlenná – Velitelka Chorram je 31 letá zkušená astronautka, která zdědila tmavší pleť a mandlové oči po svých indických předcích a logickou, klidnou až trochu flegmatickou povahu
neznámo po kom.Pak jsem tu já – moje jméno je Aneta a jsem palubní biolog. Popisu svých vlastností se raději zdržím, Nebyl by ani příliš objektivní, ani příliš podstatný.
Třetí člen naší posádky je palubní technik Lars, schopný světlovlasý obr, kterého ale nezajímá nic kromě jeho práce.
Oba dva si mě rádi dobírají pro mou nezkušenost co se pobytu v kosmu týče a s ní spojené každodenní šoky kvůli naprosto banálním událostem.
Jim se to mluví, ve vesmíru už párkrát byli a s největší pravděpodobností také ještě párkrát budou, ale já můžu být ráda, že jsem se sem vůbec dostala, nebýt náhlého onemocnění stávajícího palubního biologa, tak doteď sedím na centrále u mikroskopu.
Ze zamyšlení mě vytrhne až hlas Chorram linoucí se z komunikačního zařízení. Žádá mě, abych přišla do řídícího centra lodi.
Zvednu se tedy a odcházím, na můstku však vidím jen Larse, sklánějícího se nad konzolou.
“Děje se něco?” Zeptám se, když vidím jeho znepokojený výraz.
“Už jsme měli mít spojení,” huhlá zamračeně, “ale pořád nic.
“Hmm
, tak to nejspíš na centrále mají pauzu na oběd,” poznamená se stoickým klidem Chorram, která se právě objevila ve dveřích a přinesla skleničky a jakousi láhev. Skleničky nám rozdá a sama se snaží láhev odzátkovat.“Tak na co?” Zeptá se, když se jí to pove
de.“Na budoucnost, a ať se sem co nejdřív vrátíme!” Přejeme si nakonec.
Budoucnost je vůbec zvláštní věc - lidé o ní pořád mluví a přemýšlí, až z toho nakonec zapomínají na přítomnost, která jim mezitím zbůhdarma proplouvá pod rukama.
I naše loď se jmenuje Budoucnost, to proto, že měla lidstvu přinést budoucnost novou a lepší, díky kontaktu s mimozemskými civilizacemi, o jejichž existenci jsou vědci pevně přesvědčeni.Vzdálenost, která nás od nich dělí, dosud byla nepřekonatelnou překážkou pro všechny po
zemské lodě, ale Budoucnost vybavená nejnovějším pohonným a zbraňovým systémem a mnoha dalšími vylepšeními ji zvládla. Bohužel ale cesta žádný výsledek nepřinesla – našli jsme jen prázdný hvězdný systém.Po přípitku znovu odcházím do své kajuty a ukládám se
ke spánku.Druhý den mě vzbudí Lars, z jehož pohledu čiší zoufalství.
“Ještě se nám nepodařilo navázat spojení, běž se podívat na rozvodnou síť, jestli není někde porucha!”
“No to asi ne, jednak bys to musel mít na indikátorech a včera jsme přece signál vyslali,” odporuji mu. Jeho odpověď mě nepřekvapí, spíš vyděsí.
“Já vím,” hlesne, “ale už jsem vyzkoušel úplně všechno. Prostě....to nejde.”
“Můžou mít poruchu vysílače na centrále,” snažím se najít rozumné vysvětlení.
“Mysli Aneto, kdyby měli poruchu, použili by záložní vysílač, nebo laboratorní vysílač, nebo.....něco se muselo stát.”
Chorram shrne situaci klidně jako vždy : “Přistát dokážeme i bez navigace a pak se uvidí, k čemu tam vlastně došlo.”
Měla pravdu. Přistáli jsme sice nepříliš hladce, ale v pořádku a rozběhli se k centrále. Lars cestou sice trochu protestoval, že to první, co chtěl po příletu udělat, bylo pořádně se najíst něčeho nesyntetického a ne pořádat branné cvičení, ale jeho protesty byly okamžitě utnuty velitelčiným vražedným pohledem.
Hned po vstupu na centrálu jsme poznali, že se děje něco opravdu vážného. Světla svítila, přístroje fungovaly, jen tu nebyl nikdo, komu by to posloužilo.
Vůbec nikdo.....
Až venku jsme potkali jednoho člověka, pokud se tomu, co jsme viděli tak dá říkat. Ten člověk měl mrtvolně bledou pleť a pohyboval se podivně trhaně. Úplně nejhorší ale byly jeho oči. Říká se, že oko je okno do duše. To je pravda, na očích se dá o člověku zjistit hodně, ale tyhle oči byly naprosto prázdné, vyhaslé a bez výrazu. Jako kdyby
byly skleněné.Otřesu se a čekám, co ta bytost udělá, ale ona neudělá vůbec nic a mine nás naprosto bez povšimnutí.
“Možná, že tu došlo k úniku nějakých jedovatých látek,” míní Chorram, “a všichni lidé se přesunuli do bezpečí. Teda...skoro všichni...
Bude
nejlepší vrátit se na centrálu a provést důkladný průzkum celé oblasti.”Protože nikdo na nic lepšího nepřijde, za chvíli se všichni mačkáme ve vědeckém středisku centrály.
“V atmosféře jsem zachytila zbytkovou stopu po nějaké látce,” hlásím po chvilce, “ale vůbec nemám zdání, co by to mohlo být.
Dám to analyzovat a zatím bychom si všichni mohli dát aspoň kávu.”
Po několika minutách je analýza hotová, ale jsem z toho ještě zmatenější než předtím.
“Je to nějaký plyn složený z několika neznámých prvků, ale
ani jeden z nich se na Zemi nevyskytuje.”Ozve se dvojhlasné : “cože?!”
“To chceš jako říct, že nejsou pozemského původu?”
“No vidíte, my se za nima ženem do kdejaké díry a oni nás mezitím najdou sami!” Řekne téměř radostně Lars.
“Což by bylo fakt dokonalý, jen kdyby se to tu právě nepokusili vyhladit!”
Odseknu znechuceně.
Chorram se naší přestřelky nezúčastňuje a dál se věnuje počítači. “Zachytila jsem větší počet lidí asi půl kilometru odtud,” informuje nás a začne se zvedat. “Měli bychom jít obhlédnou
t situaci.”Vydáme se tedy naznačeným směrem a po pár minutách skutečně zahlédneme skupinku lidí. Z povzdálí je pozorujeme a já se nějak nemůžu zbavit dojmu, že něco není v pořádku. Teprve po chvíli si uvědomím, že kolem vládne nepřirozené ticho. Je to zvláštní, vidět tolik lidí pohromadě a neslyšet při tom ani slovo.
“Co to tam proboha dělají?” Lars se zvědavě posune o kousek blíže ke skupince. “Hej!” Zasyčí na něj Chorram, “nepřibližuj se k nim, nevíme jestli....” Ale to už si Lars razí cestu přímo do středu hloučku. Ty bytosti na něj vůbec nereagují, i my se tedy přiblížíme natolik, abychom věděly, co se děje. První co zjistíme, je fakt, že všechny ti tvorové jsou lidé. Ale ne normální, vypadají přesně jako ten člověk, kterého jsme potkali předtím. Všic
hni jsou shromážděni kolem jakéhosi kousku techniky, který připomíná vysílač.Nezdá se, že by něco dělali, jenom tak postávají.Ještě chvíli je pozorujeme a poté se vracíme zpátky na základu, kde promýšlíme, co budeme dělat dál.
Rozhodneme se najít nějaký bezpečný úkryt a potom pokračovat ve zkoumání té neznámé látky a jejího účinku na lidský organismus. Možná, že když se nám podaří přijít na to, jak to funguje, budeme také schopni účinek zvrátit. Jako úkryt se nám zdá nejvhodnější podzemní prostor pod zák
ladnou, který sloužil jako karanténa pro biology experimentující s nebezpečnými látkami.Po příchodu ke dveřím karantény ale zjišťujeme, že jsou zamčené. Nenapadá mě, co dělat, ale naštěstí Lars dokáže, že je technik na správném místě – chvíli si hraje s bezpečnostním ovládáním a vzápětí se dveře se syčením otevřou. V tom momentě nás čeká další šok – přímo před námi stojí člověk s namířenou laserovou pistolí a křičí, abychom se nepřibližovali. Není to ale jeden z těch, které jsme viděli venku, tenhle vypa
dá normálně.I on si nás prohlédne a zarazí se. “Kdo jste a co tady děláte?” Zeptá se.
Vysvětlujeme mu naši situaci a přirozeně nás zajímá, jak přežil on.
Pozve nás dovnitř a vypráví celý svůj příběh.
Asi tak tři týdny po našem odletu zaznamenaly senzory na oběžné dráze Země blížící se mimozemskou loď. Zpráva vzbudila mezi veřejností ohromný poprask, někdo se těšil, jiný se bál, ale všichni se chystali na uvítání mimozemšťanů. To se ale nekonalo. Veškeré pozemské snahy o kontakt se setkaly s neúspěchem,
jediné, co cizinci udělali bylo vypuštění jakési látky do atmosféry. A pak už události nabíraly spád. Lidé se začali chovat nanejvýš podivně a za nějaký čas přestali úplně komunikovat s okolím.A jak to, že to náš hostitel, který se, mimochodem, jmenuje Simon přežil? Naprostou náhodou. Stejně jako já je biologem a několik dnů před útokem pracoval s jakýmsi novým kmenem viru a nešťastnou náhodou se s ním dostal do kontaktu, což pro něj znamenalo tři měsíce karantény. Že se něco děje, vytušil až z podivného
chování svého ošetřovatele. Naštěstí v karanténím prostoru byl jídelní automat, takže když se o něj lidé přestali starat, netrpěl hlady. Opustit karanténu se ale bál i po třech měsících, a trvalo skoro půl roku, než se odhodlal vyjít na povrch. V té době už byla látka v atmosféře natolik rozptýlená, že mu nemohla ublížit.Od té doby se snaží přijít na to, co se vlastně stalo. Došel k závěru, že mimozemšťané nás museli už nějakou dobu pozorovat a zkoumat a měli tedy přesné informace o naší společenské i technické úrovni. Látka v atmosféře potom působila přímo na lidský mozek a to tak, že zablokovala určitá jeho centra, lidé tak nemohli samostatně přemýšlet a jednat. Cizinci komunikují skrz ony vysílače, kterých je na Zemi hned několik. Mnoho lidí už naložil
i do své lodi a odvezli neznámo kam.Posloucháme s rostoucím napětím a smutkem.
Tak je to pravda...už nikdy neuvidíme své blízké... Naše rodiny, přátelé, všichni, které jsme znali jsou buď pryč nebo právě hledí prázdnýma očima na vysílač...
“Ale třeba bychom s tím ještě mohli něco dělat,” promluví Lars jako první. “Sice zatím nevíme, jak tu jejich látku neutralizovat, ale možná, když se nám podaří vyřadit nejbližší vysílač, lidé přestanou být pod vlivem jejich příkazů a třeba se jejich mozky samy pokusí
o převzetí kontroly. Ta látka totiž mohla být jen dočasným řešením, než se jim podařilo nainstalovat ty vysílače. Jen si budeme muset dát pozor, aby nás ti cizinci nezaznamenali, ale o tom pochybuju, protože jejich loď už tu není a těžko počítají s odporem tak dlouhou dobu po útoku.”Tato teorie zní celkem rozumně a hlavně – nemáme co ztratit. Tak se rozhodneme, že to zkusíme.
Proplétáme se hloučkem, který se po doby naší nepřítomnosti snad ani nepohnul a za chvíli už klečíme u vysílače a podle Larsových rad se ho snažíme zneškodnit tak, aby to vypadalo jako porucha.
Netrvá dlouho a přístroj párkrát zajiskří a zhasne. Všichni si úlevně oddechneme a čekáme, co se bude dít dál. A děje se toho hodně. Dosud netečné postavy se dají do pohybu a míří přímo k nám! A skutečně se nezdá, že by měly přátelské úmysly.
Na nic nečekáme a začneme utíkat, nejprve se nám drží v patách, ale příliš dlouhá nečinnost oslabila jejich organismy tak, že nám nemůžou stačit. Vyčerpaní se vracíme na centrálu a přemýšlíme, co jsme udělali špatně.
“Myslím, že důvod útoku nebude tak těžké odhalit,” vyrukuje za chvíli se svou teorií Simon, “řekl bych, že nás předtím ignorovali, proto, že v nás neviděli žádnou hrozbu a tak neměli důvod se chovat jakkoliv agresivně. Ale vyřazení vysílače už pro ně znamenalo jednoznačně agresivní akt z naší strany. A odteď asi budeme vedeni na listině nepřátel...”
“Co tedy budeme dělat?” Zeptám se.
Chorram mi hned odpoví : “Každopádně teď nějakou dobu nebudeme vycházet mimo prostor centrály, třeba se situace časem uklidní. Mezitím můžeme pokračovat ve výzkumu té látky.”
Příštích několik týdnů se tedy se Simonem intenzivně věnujeme výzkumu, ale i když využíváme zařízení po celé centrále, nezdá se, že bychom byli blíže řešení. Přece jenom máme co do činění s technicky mnohem vyspělejší kulturou.
Jednoho rána, ani netuším, kterého dne, čas tak nějak přestal být důležitý, Simon přijde do laboratoře a v očích má výraz, který se mi ani trochu nelíbí.
“Co se děje?” Zeptám se.
“Víš...mě jen vrtá hlavou, že za
reagovali tak rychle a k tomu všichni najednou..”“No asi je někde v dosahu další vysílač, na který se napojili nebo mají vložený příkaz bránit se proti čemukoliv, co by mohlo ohrozit jejich existenci.” Snažím se najít nějaký logický důvod.
“To si právě nemyslím. Studiem té látky jsem spíš došel k názoru, že lidské mozky nejen blokuje, ale také určitým způsobem spojuje. Něco jako buňky v nervovém systému. Co ví jedna, rozšíří se na všechny. Dává to smysl – pro ty cizince to je nejen dobrý způsob, jak získ
at pracovní sílu, ale hlavně jak získat veškeré znalosti cizích kultur a obohatit tak svou vlastní.”“Ale to by znamenalo...” Ta myšlenka mě naprosto šokuje. “Znamenalo by to, že o nás musí dávno vědět! Už ode dne, kdy jsme zničili ten vysílač!”
“Správně. čímž se dostáváme k tomu, co jsem chtěl říct...nezdá se ti poslední dobou, že jsi nějaká malátnější a mozek ti funguje najednou nějak ztuha?”
“No to máš sice pravdu, ale po takové době maximálního vypětí se není čemu divit...” V té chvíli mi to všechno dojde. Z tváří mi vyprchá barva a zalapu po dechu. Ne, tohle přece není možné...
Simon se na mě jen podívá a ví, že vím. “Bohužel, Aneto. Napadlo mě to až dnes brzy ráno... Spustil jsem počítač na analýzu vzorků atmosféry... Ta neznámá látka se tam objevila znovu a to ve velice silné koncentraci. Nechápu, že nám to nedošlo dřív...”
Nejsem schopná cokoliv říct. Nejsem schopná ani myslet. Ještě před pár minutami jsme byli ve velmi vážné situaci, ale pořád odhodláni bojovat, pořád jsme měli naději... Ale se všechno zhroutilo. Naděje nezemřela poslední...
“Co budeme dělat?” Hlesnu nakonec.
“To jediné, co můžeme. Moje vědomosti tedy nedostanou.”
Odpoví Simon a vytáhne svoji laserovou pistoli.
“Já věděl, že se bude hodit....”