Future

Sedím na posteli a průzorem pozoruji nádherně jasné hvězdy. Ze Země už tak dobře vidět nebudou....

Pak jsem tu já – moje jméno je Aneta a jsem palubní biolog. Popisu svých vlastností se raději zdržím, Nebyl by ani příliš objektivní, ani příliš podstatný.

Třetí člen naší posádky je palubní technik Lars, schopný světlovlasý obr, kterého ale nezajímá nic kromě jeho práce.

Oba dva si mě rádi dobírají pro mou nezkušenost co se pobytu v kosmu týče a s ní spojené každodenní šoky kvůli naprosto banálním událostem.

Jim se to mluví, ve vesmíru už párkrát byli a s největší pravděpodobností také ještě párkrát budou, ale já můžu být ráda, že jsem se sem vůbec dostala, nebýt náhlého onemocnění stávajícího palubního biologa, tak doteď sedím na centrále u mikroskopu.

Ze zamyšlení mě vytrhne až hlas Chorram linoucí se z komunikačního zařízení. Žádá mě, abych přišla do řídícího centra lodi.

Zvednu se tedy a odcházím, na můstku však vidím jen Larse, sklánějícího se nad konzolou.

“Děje se něco?” Zeptám se, když vidím jeho znepokojený výraz.

“Už jsme měli mít spojení,” huhlá zamračeně, “ale pořád nic.

“Na budoucnost, a ať se sem co nejdřív vrátíme!” Přejeme si nakonec.

Budoucnost je vůbec zvláštní věc - lidé o ní pořád mluví a přemýšlí, až z toho nakonec zapomínají na přítomnost, která jim mezitím zbůhdarma proplouvá pod rukama.

Druhý den mě vzbudí Lars, z jehož pohledu čiší zoufalství.

“Ještě se nám nepodařilo navázat spojení, běž se podívat na rozvodnou síť, jestli není někde porucha!”

“No to asi ne, jednak bys to musel mít na indikátorech a včera jsme přece signál vyslali,” odporuji mu. Jeho odpověď mě nepřekvapí, spíš vyděsí.

“Já vím,” hlesne, “ale už jsem vyzkoušel úplně všechno. Prostě....to nejde.”

“Můžou mít poruchu vysílače na centrále,” snažím se najít rozumné vysvětlení.

“Mysli Aneto, kdyby měli poruchu, použili by záložní vysílač, nebo laboratorní vysílač, nebo.....něco se muselo stát.”

Chorram shrne situaci klidně jako vždy : “Přistát dokážeme i bez navigace a pak se uvidí, k čemu tam vlastně došlo.”

Měla pravdu. Přistáli jsme sice nepříliš hladce, ale v pořádku a rozběhli se k centrále. Lars cestou sice trochu protestoval, že to první, co chtěl po příletu udělat, bylo pořádně se najíst něčeho nesyntetického a ne pořádat branné cvičení, ale jeho protesty byly okamžitě utnuty velitelčiným vražedným pohledem.

Hned po vstupu na centrálu jsme poznali, že se děje něco opravdu vážného. Světla svítila, přístroje fungovaly, jen tu nebyl nikdo, komu by to posloužilo.

Vůbec nikdo.....

Otřesu se a čekám, co ta bytost udělá, ale ona neudělá vůbec nic a mine nás naprosto bez povšimnutí.

“Možná, že tu došlo k úniku nějakých jedovatých látek,” míní Chorram, “a všichni lidé se přesunuli do bezpečí. Teda...skoro všichni...

Protože nikdo na nic lepšího nepřijde, za chvíli se všichni mačkáme ve vědeckém středisku centrály.

“V atmosféře jsem zachytila zbytkovou stopu po nějaké látce,” hlásím po chvilce, “ale vůbec nemám zdání, co by to mohlo být.

Dám to analyzovat a zatím bychom si všichni mohli dát aspoň kávu.”

Po několika minutách je analýza hotová, ale jsem z toho ještě zmatenější než předtím.

Ozve se dvojhlasné : “cože?!”

“To chceš jako říct, že nejsou pozemského původu?”

“No vidíte, my se za nima ženem do kdejaké díry a oni nás mezitím najdou sami!” Řekne téměř radostně Lars.

“Což by bylo fakt dokonalý, jen kdyby se to tu právě nepokusili vyhladit!”

Odseknu znechuceně.

Vydáme se tedy naznačeným směrem a po pár minutách skutečně zahlédneme skupinku lidí. Z povzdálí je pozorujeme a já se nějak nemůžu zbavit dojmu, že něco není v pořádku. Teprve po chvíli si uvědomím, že kolem vládne nepřirozené ticho. Je to zvláštní, vidět tolik lidí pohromadě a neslyšet při tom ani slovo.

Ještě chvíli je pozorujeme a poté se vracíme zpátky na základu, kde promýšlíme, co budeme dělat dál.

I on si nás prohlédne a zarazí se. “Kdo jste a co tady děláte?” Zeptá se.

Vysvětlujeme mu naši situaci a přirozeně nás zajímá, jak přežil on.

Pozve nás dovnitř a vypráví celý svůj příběh.

Posloucháme s rostoucím napětím a smutkem.

Tak je to pravda...už nikdy neuvidíme své blízké... Naše rodiny, přátelé, všichni, které jsme znali jsou buď pryč nebo právě hledí prázdnýma očima na vysílač...

Tato teorie zní celkem rozumně a hlavně – nemáme co ztratit. Tak se rozhodneme, že to zkusíme.

Proplétáme se hloučkem, který se po doby naší nepřítomnosti snad ani nepohnul a za chvíli už klečíme u vysílače a podle Larsových rad se ho snažíme zneškodnit tak, aby to vypadalo jako porucha.

Netrvá dlouho a přístroj párkrát zajiskří a zhasne. Všichni si úlevně oddechneme a čekáme, co se bude dít dál. A děje se toho hodně. Dosud netečné postavy se dají do pohybu a míří přímo k nám! A skutečně se nezdá, že by měly přátelské úmysly.

Na nic nečekáme a začneme utíkat, nejprve se nám drží v patách, ale příliš dlouhá nečinnost oslabila jejich organismy tak, že nám nemůžou stačit. Vyčerpaní se vracíme na centrálu a přemýšlíme, co jsme udělali špatně.

“Myslím, že důvod útoku nebude tak těžké odhalit,” vyrukuje za chvíli se svou teorií Simon, “řekl bych, že nás předtím ignorovali, proto, že v nás neviděli žádnou hrozbu a tak neměli důvod se chovat jakkoliv agresivně. Ale vyřazení vysílače už pro ně znamenalo jednoznačně agresivní akt z naší strany. A odteď asi budeme vedeni na listině nepřátel...”

“Co tedy budeme dělat?” Zeptám se.

Chorram mi hned odpoví : “Každopádně teď nějakou dobu nebudeme vycházet mimo prostor centrály, třeba se situace časem uklidní. Mezitím můžeme pokračovat ve výzkumu té látky.”

Příštích několik týdnů se tedy se Simonem intenzivně věnujeme výzkumu, ale i když využíváme zařízení po celé centrále, nezdá se, že bychom byli blíže řešení. Přece jenom máme co do činění s technicky mnohem vyspělejší kulturou.

Jednoho rána, ani netuším, kterého dne, čas tak nějak přestal být důležitý, Simon přijde do laboratoře a v očích má výraz, který se mi ani trochu nelíbí.

“Co se děje?” Zeptám se.

“No asi je někde v dosahu další vysílač, na který se napojili nebo mají vložený příkaz bránit se proti čemukoliv, co by mohlo ohrozit jejich existenci.” Snažím se najít nějaký logický důvod.

“Ale to by znamenalo...” Ta myšlenka mě naprosto šokuje. “Znamenalo by to, že o nás musí dávno vědět! Už ode dne, kdy jsme zničili ten vysílač!”

“Správně. čímž se dostáváme k tomu, co jsem chtěl říct...nezdá se ti poslední dobou, že jsi nějaká malátnější a mozek ti funguje najednou nějak ztuha?”

“No to máš sice pravdu, ale po takové době maximálního vypětí se není čemu divit...” V té chvíli mi to všechno dojde. Z tváří mi vyprchá barva a zalapu po dechu. Ne, tohle přece není možné...

Simon se na mě jen podívá a ví, že vím. “Bohužel, Aneto. Napadlo mě to až dnes brzy ráno... Spustil jsem počítač na analýzu vzorků atmosféry... Ta neznámá látka se tam objevila znovu a to ve velice silné koncentraci. Nechápu, že nám to nedošlo dřív...”

Nejsem schopná cokoliv říct. Nejsem schopná ani myslet. Ještě před pár minutami jsme byli ve velmi vážné situaci, ale pořád odhodláni bojovat, pořád jsme měli naději... Ale se všechno zhroutilo. Naděje nezemřela poslední...

“Co budeme dělat?” Hlesnu nakonec.

“To jediné, co můžeme. Moje vědomosti tedy nedostanou.”

Odpoví Simon a vytáhne svoji laserovou pistoli.

“Já věděl, že se bude hodit....”