JWB

Přicházím na náměstí do centra dění a první, na koho narazím je On.

Jeden pohled z očí do očí.

Čas se zastavil.

Cítím výboje, probíhající mezi jeho a mým tělem.

Čas se znovu rozeběhl.

Zdravím Ho, povídáme si, smějeme se.

Výboje už tu nejsou, zato se pozvolna začíná vkrádat něco jiného, stejně nepopsatelného.

Je to jakýsi druh porozumění, kdy někoho prakticky neznáte a přesto máte pocit, že ho do detailu chápete.

Atmosféra náměstí začíná tísnit, odcházíme.

Sedíme na skále a nepřestáváme mluvit. Je to neobvykle uvolněné a příjemné...

Najednou umlkáme.

Slova jsou už zbytečná.

Pomalu mě objímá, něžně hladí.

Vůbec se nebráním, to co by mi jindy připadalo nepatřičné je teď tak přirozené...

Vnímám jen ty sametové oči, horké rty, vůni rozpáleného těla.

Rozplývám se pod jemnými dotyky.

Milujeme se.

Fyzická stránka je kdesi v pozadí, vyplňuje mě pocit Jeho blízkosti, ne Jeho těla ale toho, co něktěří z nás nazývají duší.

Poslední objetí, dotek, polibek.

Netuším, kolik uplynulo času.

Vlastně je mi to úplně jedno.

Ještě se chvěje, nebo to je snad moje srdce, co bije jak splašené?

Opouštíme skálu, řeku, místa, kde je stropem nebe.

“Na Praze 6 byl dopaden muž, který v dopoledních hodinách vyloupil banku v....”

Co se děje?!

Zmatek opadá, začínám si uvědomovat skutečnosti.

Ležím v posteli, právě probuzená. Ale to ne! Byl to všechno snad jen sen?

Vždyť stále cítím Jeho přítomnost, někoho, kdo je mi tak blízko, že nemůže být blíž, někoho, kdo rozumí...

Ale ano, byl to sen.

Ale co je horší, dnes Ho nejspíš potkám. Možná to byl jen malicherný sen poblázněné holky, ale na tom teď nesejde. Ty pocity jsou tak skutečné...

Jak se Mu teď jen mám dívat do očí – pro něj jsem jen cizí dívka, on pro mě něčím, co nejde ani vyjádřit.

On mě nezná, já vím, jak chutnají Jeho polibky, jak intenzivní jsou Jeho dotyky, jak nádherně se umí milovat...

Ale jak se mám srovnat s tím, že se to nikdy nestalo?!?