NETYPICKY S MOTORKOU

Jednoho dne jsem se rozhodl, že setřu povážlivě vysokou vrstvu prachu na skříních, která se dotýkala k mému překvapení stropu. Nenapadlo mne nic jiného, než tak učinit smetáčkem a lopatkou. To ovšem nebyl zrovna moc dobrý nápad. Kromě náhle zvířeného prachu mi něco těžkého dopadlo na hlavu.

  Když se mi vše srovnalo v hlavě, neviděl jsem kromě tmy nic. Po delším vrávorání, které skončilo nárazem do mísy záchodu, se mi podařilo oné věci zbavit. Poté se mně naskytl pohled na něco, co připomínalo výfuk zakončený velkým trychtýřem. Nějaký čas trvalo, než se mi jej podařilo ze záchodu vyrvat.

  Když jsem se vyhrabal z trosek koše na prádlo, bylo mi jasné, že tento výfuk patří k mé motorce. Poté mi došlo, že motorka se nachází v komoře. Po odstranění haraburdí se objevila v celé své nekráse a v dosti rozpadlém stavu. Byl jsem však rozhodnutý ji dát dohromady a hned jsem se dal do díla.

  Uběhlo dost času, během něhož se mi přihodilo pár úrazů s dvěma odvozy rychlou záchrannou službou do nemocnice, ale ani to mě nikterak neodradilo. A zanedlouho motorka, jak se zdálo, držela pohromadě,  i když měla neobvyklou délku a šířku. Benzín jsem vycucnul v noci z motorky, která stála na parkovišti. Přitom můj obličej zezelenal a já jsem zase skončil opět v nemocnici, ale po návratu motorka vyhlížela pojízdně. A tak jsem na ni nasedl, načež jsem se připoutal kšandami.

  Asi to nebyl zrovna moc dobrý nápad nastartovat motorku v bytě, protože k mému překvapení se vzepjala na zadní kolo a já jsem postřehl rychle blížící se prosklené dveře. Když se řev motoru mísil z řinkotem sypajícího se skla, napadlo mne, že není něco v pořádku. A ono opravdu nebylo. Po divokém tanci s motorkou v předsíni, jsem si to náhle namířil ke dveřím na chodbu. Náraz do dveří to byl opravdu velký. Přední kolo, které pocházelo od traktoru, prorazilo dveře ve zlomku vteřiny a náhle jsem na řídítkách spatřil překvapeného souseda pana Bezouška. Ten měl hrníček, jímž naslouchal přes dveře neobvyklému hluku v mém bytě, zaražený na uchu.

„Dobrý den. Já zkouším svoji motorku,“ řekl jsem mu a on, aniž by mě stačil odpovědět, se přemístil vzduchem napříč chodbou do svého bytu. Chvíli jsem jezdil po chodbě sem a tam a ani se přesně nepamatuji, jak se motorka se mnou dostala ven. Zároveň letmý pohled dozadu prozrazoval zmateně pobíhající postavy kolem domu.

  To už jsem se však řítil velkou rychlostí po ulici, přičemž mi neuniklo, že kšandy se podezřele napínají a já lehce vlaji. Zmocnilo se mne tušení, že motorka se řídí sama. Netrvalo to dlouho a uviděl jsem  přes sebou dva jdoucí muže. Zdálo se, že něco nesou, ale nebylo to moc vidět. Vzápětí se ozvala rána tříštícího se skla. Poté se mi naskytl pohled -  v jednom ze zpětných zrcátek - na vyděšené tváře sklenářů, ale motorka se řítila dál.

  Netrvalo to dlouho a neuniklo mi, že motorka se začíná poněkud rozpadat. Z motorky začala odlétávat velké množství součástek. Náhle odlétl výfuk a to za ohlušujícího řevu. Brzo se za mnou vytvořil ohromný oblak kouře, který vypadal, jako by sídlištěm jela parní lokomotiva. Netrvalo to dlouho a přede mnou se objevila výloha zaplněná oblečením. Po marném hledání řídítek, která mezitím taky upadla, se ozvala velká rána a obchod s oblečením se otřásl, přičemž jej na čas zahalil velký mrak dýmu.

   Zamotán v zčernalých šatech jsem vyvrávoral ven druhou stranu obchodu. Dým se pozvolna rozplýval a mně se naskytl pohled na dav lidí, který vyběhl za mnou. Ani jsem je nestačil všechny pozdravit a už mně nezbylo nic jiného, než se dát před rozkřičenými lidmi na útěk.