Horké pečivo

Leguán a jeho bratr Čáp seděli u stolu a popíjeli černý gruzínský čaj. „Nemáme pečivo“, řekl Čáp a usrknul z porcelánového šálku kouřící černý čaj. „Zavolám Phuonga“, řekl jeho bratr Leguán a zuřivě zacinkal malým zvonečkem. Po neurčité době se rozrazily dveře a mezi futry se objevil odulý obličej vietnamského sluhy Phuonga. Phuong měl na sobě uniformu- livrej, vyrobenou ze slisované slámy, obarvené modrým a červeným inkoustem a na ramenou měl epolety z mušlí, které nalezl na pláži a provrtal svidříkem. „Ty líná kůže, kde ses tak dlouho flákal“, řekl rozhořčeně Leguán, upozorňuje tak na sluhovu nedochvilnost při plnění povinností. „Já mám ve svých vodotěsných hodinkách dáby- dam“, řekl na svou omluvu Phuong a poklepal ukazováčkem na bambusové hodinky s nakreslenými rafičkami. „Ty mě budeš provokovat, ty šikmooká opice, utrhnu ti hlavu a narvu ti ji do prdele“, zařval Leguán. „Dones pečivo a ať je patřičně horké“, řekl Čáp a aniž by pozdvihnul hlavu usrknul velice hlasitě čaj. Leguán s Čápem byli jednovaječná dvojčata – byli k nerozeznání podobní.

Zazvonil domovní zvonek a Phuong odklusal přivítat příchozího. Byl to profesor úrody, pan Schulhof. „Dobrý den ve spolek“, hlaholil ode dveří, když předával svůj plstěný kabát a vycházkovou hůl do Phuongovy péče. „Ahoj Josefe“, řekl Čáp a potřásl příchozímu pravicí.

„Vezmi plac, sluha nám donese horké pečivo“. „Dáš si s námi černý čaj?“, otázal se příchozího Leguán a vzal si z police svou oblíbenou knihu s názvem: „Jak bezpečně přecházet silnici mimo přechod“ a nalistoval si v tlusté knize obsah, aby tak mohl vyhledat svou oblíbenou kapitolu o rychlosti a správném načasování. „Beze všeho, já mám černý čaj velice rád“, odvětil profesor úrody a dotkl se palcem vlhkém, černé zeminy v květináči a v hlíně se objevily zelené výhonky, které začaly rychle růst a zvětšovat svou velikost, až do výšky jednoho metru. Objevily se listy s fialovými skvrnami, které leccos napovídají o kvalitní zemině a rostlina začala kvést bujnými žlutými květy,které vydávaly omamnou vůni. „Jak ty to jen děláš Josefe ?“, kroutil Čáp nevěřícně hlavou, zatímco jeho bratr Leguán četl svou oblíbenou kapitolu v knize Jak bezpečně přecházet silnici mimo přechod. Čáp nalil profesorovi z konvice čaj a chopil se zvonečku.

Cink, cink, cink. „Přejete si pane!?“, řekl Phuong, který celou tu dobu poslouchal za dveřmi.

„Okamžitě nám přines horké pečivo“, řekl Čáp rozzlobeně a udeřil svou velkou pěstí do stolu, až se rozlilo trochu čaje. Phuongův pomerančový obličej plný vřídků zešedivěl strachem a v koutcích úst se mu objevila pěna. „Ano pane!“, zaječel Phuong a zasalutoval, přičemž se mu jeho vojenská čepice vyrobená podomácku z prořízlé pneumatiky nákladního automobilu posunula na stranu. „Uprav se, vypadáš jako hajdalák a ne jako sluha!“, zařval Čáp.

Phuong si narovnal čepici a couvaje pozpátku opustil místnost.

Leguán zvedl oči od knihy a jen tak ze zdvořilosti se zeptal: „Jak pokračuje vaše Teorie o zkaženosti vajec profesore ?“. „Od doby co dáváme našim slepicím anabolika a dopamin, vzrostla produkce vajec o 48 kusů“, řekl pyšně profesor a neodpověděl tak na otázku.

Leguán stejně jeho slova nevnímal, takže mu na odpovědi příliš nezáleželo. Zanedlouho se objevil Phuong se špatnou zprávou: „Nemáme žádné horké pečivo pane!“. To bylo poslední, co by chtěl Čáp slyšet, a proto se rozhodl Phuonga potrestat. Jeho napřaženou ruku včas zachytil profesor úrody a hrdě pravil: „Pečivo si upečeme sami“. Čáp na něj rozpačitě pohlédl a řekl: „Ale my nemáme žádnou mouku“. „To nevadí, já mám v kapse u saka pár zrn rychlerostoucí pšenice s jakostním zrnem. Doufám, že máte alespoň malotraktor ?“, zeptal se profesor. „Malotraktor sice nemáme, ale na zahradě je starý pluh a Phuong nám jistě s oráním pomůže“, řekl vítězoslavně Leguán  a pohlédl na profesora. „To by mohlo vyjít“, přitakal zamyšleně profesor. „Horké čajové pečivo musí být také sladké a my nemáme ani cukr“, nadhodil nedůvěřivě Čáp jakoby jim tím chtěl zkazit náladu.

„Na to mám také řešení. Čirou náhodou mám doma velkou homoli hnědého třtinového cukru, která váží dobrých 250 kilo. Homole je hrubá, ale má hladké okraje, protože si každé ráno trochu líznu, abych měl energii do života“, přiznává profesor svůj prohřešek a jedním dechem dodává: „Pro potřeby našeho projektu „Horké pečivo“, odřežu z homole menší kus motorovou pilou“. „Bravo profesore“, řekl Leguán, zvedl ruce a zatleskal, díky čemuž odhalil velké propocené skvrny na své košili v oblasti podpaží. Profesor úrody přistoupil k oknu a řekl: „Jak to tak vidím, máte zahradu zarostlou bodláčím“. „To je bohužel pravda profesore“, smutně přitakali oba bratři. „Mimochodem, je ten váš sluha zběhlý v zemědělství“?, otázal se profesor. „Ne“, zněla odpověď. „Tak to budu muset zavolat odborníka na orbu –Olega“, pravil profesor a začal vytáčet Olegovo číslo. „Máš čas Olegu?“, výmluvné „Da“, mu bylo odpovědí. „Do deseti minut je zde“, sdělil profesor. Oleg i proti očekávání opravdu přijel. Dorazil na silném motocyklu Ural, bez helmy a oblečen jen do špinavého tílka a metro kalhot. Oleg byl vysoký a hubený, ale nad opaskem měl malé panděro, které jakoby k němu vůbec nepatřilo. Byl rudý jako rak a měl napuchlé rty. Oleg byl proslulý nudista, česač jablek a pijan z vášně. Pravou profesí byl Oleg podmořský archeolog.

„Ahoj Olegu, jak se máš?!“, zvolal Leguán. „Máte pivo?“, zeptal se Oleg na uvítanou. „Ne, ale máme čaj“. „Dobře dám si alespoň čaj“, řekl posmutněle Oleg a vytáhl z motobrašny svačinu. „Phuongu, dones panu Olegovi talíř a nůž“, zazněl rozkaz doprovázený nutkavým cinkotem zvonečku. Oleg se uvelebil za stolem a položil si na talíř štangli salámu, z plátěného pytlíku vysypal směs křížal a sušených rajčat a dal se do jídla. Nožem ukrajoval kusy odporného tučného salámu, o kterém jak sám rád tvrdil, mu dodává sílu a zajídal jej křížalami a sušenými rajčaty. Ostatní na něj civěli, ale neodvážili se jej rušit. Mocný doušek čaje ukončil tuto skrovnou hostinu a Oleg pravil: „Jde se na věc. Kde je ten lenoch (Phuong)? a kde je ten pluh?“. Phuong stál v rohu místnosti – zřejmě měl chuť na hustý jahodový džem. Nasucho polknul, olíznul si okoralé rty a upřel své šikmé oči na polici, kde byla vysoká sklenice s červeným obsahem. Miniaturní zvoneček se znovu rozezněl a společnost se přesunula ven na zahradu, kde Oleg uvázal koženými řemeny polonahého sluhu Phuonga do koňského postroje a připojil ho k pluhu. Náhle se ozval zvuk sypajícího se písku. Všichni zpozorněli, ale Leguán se jen hurónsky zasmál, byl to totiž jeden z jeho břichomluveckých triků, kterými neustále udivoval své okolí. „To jsem se naučil v deltě Mekongu“, dodal smířlivě Leguán, vědom si rozruchu, který způsobil. Za orajícím Phuongem šel nejprve Oleg s bičem, těsně následován profesorem úrody, který vhazoval do čerstvě vyorané brázdy zrno namočené do stimulátoru růstu. Děly se zázraky. Sotvaže dokončili druhou brázdu, dozrávala pšenice v brázdě první. Za Olegova dohledu Phuong postupně zrno sklidil, vymlátil, pomlel kamenným žernovem a nakonec vsypal mouku do pytle. Profesor zatím přivezl balvan cukru, jak slíbil a Leguán rozdělal kvásek. Čáp uhnětl  těsto (přidal do něj čínské koření pěti vůní a trochu vanilky), vyválel jej a za pomoci plechových vykrajovátek vyráběl různé tvary budoucích sušenek. Tvary byly opravdu zajímavé: malá chobotnička, dětské bačkůrky, pěticípá hvězda a auto. Pečivo zavonělo a ten den měli všichni (kromě Phuonga, ten servíroval) k černému čaji horké pečivo.