Hledání ztraceného medu

Už padla tma, když maličká, kapku zavalitější postavička vykoukla z lesa. Spíš jen rozhrnula

husté větve plné drobných, od ostrého slunce již zrezavělých bodliček  a opatrně se rozhlížela.

Pak vyšla…..zprvu se držela kraje lesíku   -   hup ..a už se krčí za mohutným smrkem. Chvíli stojí bez hnutí a pak bleskovým úprkem přeběhla po pasece směrem ke kukuřičnému poli, ve kterém se ztratila.….

Začalo svítat….světlušky už dávno pozhasínaly své lucerničky a unaveným tempem letěly domů. Hned jakmile se osvěží  čerstvou rosou, převlečou se do bílých košilek a vklouznou do postýlek. Měli je seřazené  v několika řadách za sebou. Jedna větší  - ta maminčina - stála kousek stranou.  „Dobrou noc, moje malé slečny“, řekla máma. „Dobrou noc maminko“ odpověděly všichni sborově a zavrtaly se do peřin.

Jen co se vykoulelo sluníčko na oblohu, rosa se pomalu vytratila z bohaté trávy a na pasece zavonělo jehličí, všechny lesní bytosti již byly na nohou, byl tu nový den. A tak pilní mravenečci čile pobíhali po zemi a sbírali malé drobečky, co tady upustil pan hajný minulý večer při pravidelné  pochůzce. Broučci sbírali maliny a jahůdky na snídani, jiní šli pro čerstvou vodičku k nedaleké studánce. A ptáčci jim k tomu krásně cvrdlikali.

 Jen malý Méďa měl pořád zavřeno. I když byl Méďa tak trošku líný, jeho malá dvířka z tmavého dřeva, co vedly do jeho doupěte, každý den zavrzaly chvilku potom, co ptáčci začaly koncertovat.

Dnes tomu ale bylo jinak. Všem to bylo podivné, ale říkaly si, že si snad přispal…jen ať si odpočne, když se včera tak nadřel.

Ale Méďa se nedostavil ani na dnešní radu, její čas nastal v 10 hodin.

To pavouček co bydlel nedaleko studánky začal na své hustě tkané síti vybrnkávat jemné tóny, které se odrážely od klidné hladiny studánky a v proudu malého potůčku se nesly přes celý les.

Všechna zvířátka rychle utíkala k vykotlanému stromu.

Na kořeny se posadily ptáci, veverky pokukovaly z korun stromů, hadi se ovinuly okolo kmenů a ostatní zvířátka postávala do kruhu okolo. Byly zde všichni: včelky, broučci i s pavoučkama, ptáčci, veverky, zajíčci i ježečci, srnečci, laně i jeleni, lišky, hadi, starý vlk i divoká prasátka a také líný jezevec, největší kamarád Médi. No ale právě Méďa chybí.

Kdepak je?

„Ty Jezevče“ řekla sova – nejmoudřejší obyvatel lesa „nebudeme čekat na Méďu, navštívíš ho až se budeš vracet a všechno mu řekneš….“

„Ano paní Sovo“ odpověděl slušně Jezevec, slupl okolo letící mouchu a  podrbal se za uchem.

A tak Jezevec se ani nemohl dočkat konce, aby už už zjistil, co se děje s jeho kamarádem, malým Méďou, jak mu všichni říkali. Když doběhl k jeho domečku, dvířka byly ještě zavřená.

Neváhal, zabušil těžkou tlapou na dvířka a vstoupil dovnitř.

„Haló, Méďo, kde jsi?“ Nikdo neodpověděl, ale bylo slyšet nějaké naříkání  ze zadní komůrky.

Tak tam Jezevec nakoukl a vidí, jak malý Méďa sedí na malé stoličce a naříká.

„Méďo, co se ti stalo? Proč tu tak sedíš a naříkáš?“ zeptal se Jezevec.

„Ále“ zahučel Méďa. „Včera jsem sem nanosil med a dnes se probudím a dvířka do komůrky byly otevřené a 5 sklenic je pryč….! Co já jen budu dělat, za chvíli je tu zima a včeličky už mi žádný med nedají…“ dořekl medvěd a chlupatýma tlapama si držel hlavu.

Jezevec poplácal Méďu po hřbetu a povídá: „Pojď Méďo, řekneme to paní Sově a ta nám poradí, však tu máme spoustu kamarádů, oni nám pomůžou.“

A tak se vydali za paní Sovou.

Ta vyslechla vše co Méďa povídal, zamyslela se a pak si nasadila svoje obrovské brýle a něco si zapsala ptačím brkem na kus papíru. Méďu s Jezevcem zatím poslala domů a dala se do hledání ztraceného medu.

Zapískala na Sojku, strážce lesa.

„Soječko, neviděla jsi včera někoho u Méďova domečku? Někdo mu sebral med“

Ale soječka nevěděla.

„Snad by to mohl vědět starý vlk, včera jsem ho několikrát viděla, jak  se toulá a vyje na měsíc“

A tak si Sova zavolala Vlka.

„Vlku, neviděl jsi včera někoho kdo by nesl med našeho malého Médi?“

Ale ani vlk nikoho neviděl.

„Kdepak, paní Sovo, nikoho jsem neviděl, celou noc jsem se koukal na hvězdy, ale snad by to mohli vědět ježečci, několikrát jsem je slyšel čenichat po lese.“

Ale Ježečci teď ještě chrupkali.

Poté co se vrátili domů, skládali totiž jablíčka a ostatní potravu co si přinesli, a pak teprve šli spát.

Ale i tak se nedalo nic dělat, paní Sova šla k domečku nejstaršího Ježečka a za´tukala.

Nic.

Tak zaťukala ještě jednou. Dveře se pomaličku otevřely a uvnitř stál Škarohlíd. Tak se jmenoval nejstarší z ježečků. Byl rozespalý a taky dostatečně mrzutý.

„Co se děje Sovo? Co potřebuješ?“ zahuhlal.

„Promiň Škarohlíde, chci se jen zeptat, neviděl jsi včera při vašich cestách někoho,kdo by mohl odnést našemu malému Méďovi med?“

„Ne, neviděl“, zamumlal Škarohlíd „a nech mě spát“

Už už chtěl zavřít dveře a Sova již mávala na pozdrav, když v tom se  zarazil a povídá:

„Počkej Sovo, teď si vzpomínám, potkali jsme toho malého kudrnáče, od hajného vnoučka,

je tady na prázdninách, kvítko jedno“ zasmál se Škarohlíd, což u něho nebylo moc ve zvyku, a pokračoval: „Je to nezbeda, do všeho vrtal, chudáci mravenečci si museli opravit příbytek, čvachtal se ve vodě, celý potůček zašpinil, pavoučkům pavučinky potrhal. – jakoby byl snad poprvé v lese.“

Škarohlíd se opět zachmuřil.

„Ale víc ti řeknou světlušky, ty kolem něj i kroužily.“ doplnil ještě.

Sova poděkovala a zamířila si to ke světluškám. Holky už se chystaly na noční službu, leštily lucerničky a upravovaly své černé kabátky.

Sova si  nejdřív popovídala s mámou a pak se společně šly zeptat malých světlušek.

Ano, ano, byl to malý kudrnáč, ….měl batůžek, ano med,med….křičely jedna přes druhou…

Nakonec sova spráskla  křidlama a rozhostilo se ticho, po chvíli jí světlušky potvrdily, že to musel být skutečně malý kudrnáč od pana hajnýho.

„Dobrá“, řekla si Sova. Počkáme do zítřka.

Druhý den si Sova zavolala lesní včelky. Něco si chvilku šeptaly a pak se společně zasmály.

Potom Sova navštívila Méďu a slíbila mu že do večera budou jeho zásoby zpátky.

Méďa byl štěstím bez sebe.

Chvíli po poledni se lesem ozval pískot Sojky…to bylo znamení…zanedlouho se na kraji lesa objevil kudrnáč, něco si pískal a zvesela skotačil.

Roj včel se snesl se stromu a uzavřel kudrnáči cestu.

Ten se zastavil a nevěřícně koukal….tolik včeliček pohromadě nikdy neviděl…

„Bzzzzzzzz „ spustil ten roj „chlapče, chlapče ty neumíš se chovat v lessssse?“

zašuměl.

„Co?“ vypadlo z klučiny.

„Medu se ti zachtělo?“ pokračoval roj.

„Já, já, já…..já ho vrátím, slibuju, slibuju…“ začal natahovat klučina a oči se mu zaleskly.

„No tak čekáme, čekáme“ zabzučely včely.

A klučina se rozeběhl co mu síly stačily zpět k hájovně….

Po chvíli tu byl med nazpět. Včelky ho ještě doprovodily k Méďovi, kde se Kudrnáč omluvil

a přiznal se, že mu med moc chutná a že chtěl vzít taky domů mamince a když viděl, kolik si ho Méďa nosi domů, řekl si, že si od něj nějaký půjčí.

A tak mu včelky slíbily, že když jim pomůže vyčistit potůček, že na to ošklivé, co provedl hned zapomenou a ještě mu darují velikou sklenici medu.

A tak zanedlouho se Kudrnáč choval v lese skoro tak jako jeho dědeček

a  stal se kamarádem celého lesa.

….a to je konec moji malí přátelé…….