Horor - kapitola 1

Kapitola 1

 

Vulva: 3.7. – Podařilo se mi to a snad to vyjde. Měsíc jsem to dával dohromady, a teď? Zítra už tam budem. Všichni. Kamarádi. Po dlouhé době, kdy všichni někam chtěli jet, ale na konec řekli, že mají něco lepšího, se opět spolu vydáváme na pařbu. Navíc mám pro všechny jedno překvapení. Až tam přijedeme ...

 

Právě když dopíjíme druhou společnou kávu, zvoní telefon. Koukám na hodinky. A sakra už máme půl hodiny zpoždění a MC Vulva tady pořád není. S nepříjemným pocitem zvedám telefon. Snad se něco neposralo.

„Ano?“

„Kéťo, sakra, kde ste? Už ste tady měli bejt,“ s výčitkou v hlase mi sděluje Radka.

„No, já to vím. Copak za to můžu? Ještě nepřišel MC. Tady na něj čekáme. Hele, tak na nás počkejte, až přijde,my přijedeme, jo?“

„Tak dělejte, vy feny. Nebudeme tady kvůli vám čekat celej den.“

„Jasný. Tak zatím.“

Ještě než položím sluchátko, slyším : „Ty chlapy, sou ještě horší, než …“

 

Chvíli se na sebe s Čoudym díváme. Nikdo to nechce vyslovit nahlas. MC není. Musíme ho najít. Rozdělujeme si úkoly. Já obvolám, všechny, kdo by mohli vědět, kde je a Čoudy si bere nemocnici a záchytku. Po půl hodině marného hledání zvoní zvonek. Běžím ke dveřím a otvírám. Za dveřmi stojí MC.

      „Zdar Kéťo, jak ste se vyspali? Tak valíme, ne?“

      „Kde si byl? Už si tady měl bejt dobrou hodinu.“

„No jo. Vidíš. Sem zaspal.“

      „A kde si prosimtě spal? U vás nikdo nebral telefon.“

      „Ale. Tak horký to snad nebude. Seberte si věci a padáme.“

      O.K. Nebudu si kazit pěkný den. Beru svoje věci, o to samý se pokouší Čoudy. Po nějaký chvíli se nám je konečně podaří dostat do auta. Všichni usedáme. Bude řídit Čoudy. Modlím se k Satanovi, ať to přežijeme.

 

Radka: 3.7. – Vulva je fakt dobrej, já tomu nevěřila, ale zítra tam fakt jedem! Jupí! Dva měsíce s kamarádama. No není to úžasný? Jsem ráda, že se dostanu z domu, zvlášť teď, když...

 

      Přijíždíme k Radce. Vzhledem k tomu, že máme více než hodinové zpoždění, měli by zde snad být všichni. Již na osmý pokus se Čoudymu podaří zaparkovat na chodník. Roztřesen vylézám z auta. Snad budu moct jet v druhém autě, tohle bych už podruhé nepřežil. Rozhlížím se po silnici. Kousek od nás je zaparkováno Daveovo auto. Dave je poslední mužský exemplář, který s námi jede. Už se těším, až ho zase uvidím.

      „Kéťo, skoč tam pro ně, prosím tě,“ prosba vyslovená z úst MCho nedávala možnost nesouhlasu. Zmateně jsem obhlédl okolí a opatrně vstoupil do nebezpečně vypadajících chodeb tohoto činžovního domu. Přestože jsem tady šel již mnohokrát, a často i sám, nikdy nemám dobrý pocit, když sem vstupuji. Peněženku jsem naštěstí nechal v autě, takže mi jde jen o život. Chvíli čekám, než si mé oči zvyknou na přítmí za vraty. Již z předešlých zkušeností vím, že je to moc důležité. Nejednou už mě překvapil nějaký obyvatel tohoto domu, když vystoupil ze stínu. Ano, jsem připraven. Obezřetně vystoupávám první část schodů. Oddechuju si a stírám pot z čela. Co to je? Nějáký šramot dole. Sakra. Rychle vybíhám zbývající schody a na pokraji šílenství a těsně před infarktem zběsile zvoním na zvonek. Vteřiny se vlečou děsně pomalu a já začínám panikařit. Konečně se otvírají dveře. Peťa. Zmateně si mě prohlíží.

      „Kéťo, co se děje?“

      „Co by se dělo?“ odpovídám protiotázkou, rozhodnut nepřiznat zdroj mého vyděšení.

„Už jsme tady! Jdu vám říct, že už máte vyrazit,“ pomalu rozdýchávám nahromaděný adrenalin v krvi.

„Noo… Vypadáš jak kdybys viděl něco strašnýho.“

„Co? Ne. To je tím počasím. Občas když je hodně sluníčka, tak mi hrábne, a pak nevím co dělám. Tak jdem?“

„Jo, jasný. Asi pojď dál, ne?“

„No asi jo. Pomůžu vám s věcma.“

„Díky, ale asi tam už většinu máme,“ s úsměvem odvětí Peťa a odchází dovnitř.

 

Petra: 3.7. – Tak zítra jedu s kámošema do toho hotelu. No, docela se těším. Akorát jestli se tam budu muset dívat na ten Peggyny zadek, právě včera sem to probírala s Radkou...

 

Již zklidněn vcházím dovnitř. Zde panuje uvolněná atmosféra. Jak by taky ne, maturita konečně za námi, mnoho z nás doufá, že se konečně něco pořádného naučí na vysokých školách, které nás rozhází po celé republice. Ale na to teď nikdo nemyslí. Máme před sebou společné prázdniny. A poprvé jedou všichni. V místnosti vidím Radku, Peggy, Peťu a Páju.

 

Pája: 3.7. – Já už se nemůžu dočkat! Moji kamarádi a dva měsíce! Ať už je zítřek! AŤ žije MC! Něco takového zařídit. Taky tomu věnoval celej poslední měsíc. Až je mi skoro líto, jak jsem ho drápla do těch zad, tenkrát, ale ještě dnes, když si vzpomenu na ten pocit tepla rozlévající se do mého těla společně s pocitem krve tekoucí po mých rukách...

 

Dave: 3.7 – Skvělý, místo za těma debilama do Ameriky, jedu s kámošema na dva měsíce někam pryč. Asi budu vařit, takže už jsem si to všechno naplánoval. Zítra bude k obědu...

 

„Jé, ty čuráčku, ty už seš tady?“ slyším za svými zády. Dave.

Beru s Davem poslední zbytky zavazadel a všichni společně odcházíme k autům. Když se konečně všichni přivítají, přichází ta velká otázka. Kdo pojede jakým autem? Všichni se podívali směrem k Čoudymu a pak všichni jako jeden muž řekli: „Já jedu s Davem!“. MC, který projevil své sebevražedné sklony již dříve (např.: dráždění mírně agresivních dívek bez suspenzoru, případně bez důkladné pokrývky zad), se posléze rozhodl, že pojede s Čoudym. Chudák. Slabí jedinci neodolávají tlaku okolí a postupně se k MCmu přidávají ještě Pája a Radka. Dál už nikdo. Musí jet ještě jeden! K Daveovi se do auta víc lidí nevejde. Budeme losovat. Jako bych to netušil. Prohrál jsem to zase já. Ach jo. Jsem ještě mladý, proč mi to dělají? MC a holky zabrali zadní sedačky, takže ještě navíc musím sedět ve předu. To snad není ani možný, takový smůly v jeden den.

Domlouváme se, že ještě zastavíme u benzínky. Peggy prej ještě potřebuje baterky. To by mě zajímalo na co, když tam bude elektřina. A Čoudymu bliká ta ošklivá kontrolka, upozorňující na nedostatek paliva v nádrži. Zdrcen usedám na přední sedačku. V autě je docela  vedro. Nebýt MCho už sme tam mohli bejt a takhle musíme jet v tom největším pařáku. Prej zaspal. No. Vypadá jak po flámu. Skoro pořád. Právě teď se pokouší holkám vsugerovat, že je jim takový vedro, že si musej sundat trička. Koukám na Čoudyho. Evidentně něco hledá. Zmateně se dívá pod sedačky.

„Kéťo, neviděl si moje cigára?“

„Nejsou to ty co držíš v ruce?“

„Co? Kde? Jo, jasně díky,“ třesoucí se rukou zapaluje a jedním mocným dechem bere 2 centimetry.

„Jo, budou to dobrý prázdniny,“ pomyslím si. Čoudy na třetí pokus nastartuje a vyjíždí. Říkám si, že pro mé nervy snad bude lepší, když budu spát. Zavírám oči a pomalu se ztrácím tam daleko v té říši, kde je dovoleno vše.

„Ty vole, tak nádherný kozy sem eště neviděl!“ probouzí mě výkřik ze sedačky MCho. Že by se mu podařilo dívky přesvědčit? Ale stejně nevěřím, že by je ještě neviděl. Pomalu otvírám oči. Vidím MCho, Páju a Radku nalepený na levý straně auta, jak pozorujou stádo pasoucích se koz.

„Asi jsem trochu usnul, už tam budem?“ zeptám se.

„Jo, asi jo. Trochu jsme se zdrželi u benzínky. Čoudy si dal dva lahváče a taky než přijel Dave… Ještě se pro něco stavoval domů. Prej nějaký švýcarský nože, nebo co.“

Zděšen otáčím hlavu směrem k volantu, kde se debilně tlemí Čoudy. Jestli mě ten kretén zabije, tak mu to nikdy nezapomenu. Mami, POMOC !

---