Duševní kriminál

DUŠEVNÍ KRIMINÁL Stalo se mu to jedné zimní noci, ale nebyl si tím úplně jistý, protože byl natolik zahleděný do svého vnitřního světa, že už nedokázal rozlišovat mezi snem a skutečností. Někdo, aniž by ho znal, či se s ním kdy před tím setkal, ho přivezl na jeden večírek. Vylezl z auta a beze slov se plaše rozhlédl po okolí. Vešel do oprýskané budovy. Všude na zdech bylo plno starých rezavých trubek, ze kterých syčela pára. Již tento pohled mu stačil k tomu, aby se mu začal zvedat žaludek. Nesnášel totiž staré a neudržované domy. Měl na ně jen ty nejhorší vzpomínky, protože v nich strávil své dětství a vraceli mu neustále sžíravý pocit chudoby, která ho provázela do té doby, než se vyprostil z pout své věčně opilé macechy. Nenáviděl ji a především její páchnoucí dech, který ho neustále pronásledoval. Jednoho rána se probudil s děsivým pocitem. Špatně se mu dýchalo. Cítil, jako by mu někdo seděl na hrudníku. Otevřel oči, ale neviděl nic. V pokoji byla tma. Když se konečně rozkoukal, podíval se přímo před sebe na to, co ho tolik tížilo a způsobilo jeho probuzení. Náhle se celý roztřásl, protože zjistil, že jeho peřina je úplně promočená krví. „Ale to není krev, děti, to je …, no co to je, Pepíčku? No to je přeci malinovka, sladká limonáda, tu co máme všichni tak rádi.“ Vzpomněl si, jak před lety, když byl ještě malý kluk, byli s celou třídou na exkurzi ve filmovém studiu. Natáčel se detektivní film a jeden z kaskadérů byl celý od krve. Třídní učitel, pan G., vtipkoval, aby se děti nebály a nemyslely si, že ten pán, co dostává pěstí do nosu, je opravdu zraněný. Teď mu ale byla velká zima a navíc vůbec nevěděl, kde je. Dalo mu velkou práci, aby si opět uvědomil, že leží ve své posteli. Hrůzné probuzení na chvilku vystřídala vzpomínka na jeden školní výlet s panem G., který na bezbranných žácích neustále loudil svačiny, které svým milovaným ratolestem balívávaly matky se slzou na krajíčku ještě za ranního svitu luny. Svačina. Jídlo. Hlad. Zakručelo mu v břiše. Pocit hladu ještě umocňoval zimu a bezmoc. Byl ve svém pokoji a nebyl ve svém pokoji. „Kde to kurva sem?!“ zakřičel, ale nevyšla ani hláska. Křičel, ale neslyšel žádný křik. Jako když ve snu chcete před něčím utéct, ale nepohnete se ani o píď. Brečel, ale uvolnění v podobě slz nepřicházelo. Zavřel oči. Usnul. Po chvilce procitl do nádherně barevného snu. Běžel, co mu síly stačili, po dlouhé zelené louce. Míjel nejrozmanitější druhy zvířat, které v životě neviděl na vlastní oči. Znal je jen z vyprávění strýčka K. Na konci louky, jako když utne, se náhle během vteřiny setmělo a začal foukat silný vítr. Byl tak silný, že vytrhával ze země vše, co mu stálo v cestě. Po chvilce dostal Egon odvahu, aby se podíval pod sebe. Když s hrůzou zjistil, co má pod nohama, rychle uhnul pohledem, aby se uklidnil. Stál na černé zemi, která mu začala požírat nohy jako kyselina. Silně zapáchala. „Řvát, musím řvát!!“ napadlo ho. Ale místo toho se mu v krku začaly vysmívat zbytky dávno vyoperovaných mandlí. „Svině, svině, jednou vás zabiju, svině!“ Byl zahořklý. Mandle jsou hořký. Oříšky jsou lepší. Oříšci jsou vůbec nejlepší. Jeho pes byl věrný. Pes harapes. Vlastimil Harapes dělá balet. Balet jsem stejně nikdy nepochopil. A operu tu už vůbec ne. Ještě tak operetu, tam se aspoň mluví. Chtělo se mu plakat. „Svině, svině, zabiju vás, vy kurvy, všechny do jednoho a do mrtě.“ Pak si jen na okamžik vzpomněl na paraořechy. „Hajzlové,“ zakřičel do jakéhosi ucha, které se mu nikdy nepodařilo najít, přičemž právě teď věřil, že ho našel. „Nikdy jste se nechtěli nechat rozlousknout, blbci. Nechápete, že bych vám dal svobodu volně sklouznout, ve své okázalé nahotě, skrze můj úzký krk do mého prohnilého nitra?“ Vzpomněl si také, jak jej starší kamarádi kdysi učili, jak lze ořech s tak pevnou a tvrdou skořápkou rozlousknout bez větší námahy. Ne, všechno zapomněl, i to, že je chlapec bez přirození. Snad jen ta vagína na zádech mu činila jisté potěšení, když se válel po trávě, která však musela hořet chladným plamenem. Při probuzení sebou tak silně trhl, že si nárazem o pelest postele vytrhl chomáč zrzavých vlasů, které se mu hnusily už v době, kdy byl v lůně svého otce. Ten nežil, neboť zemřel při porodu své babičky. Babička bylá krásná, ale bláznivá. Byla nádherná, ale neustále křičela, protože se bála dědečka. Dědeček byl ošklivý malý králík s vypelichanou srstí na zádech a na břiše. Jedinou její zábavou bylo tancování při měsíčku. Vždycky když vyšel nad les za vesnicí, vysvlékla se do naha, pečlivě si učesala své překrásné dlouhé šedivé vlasy, stočila si je do drdolu a obula si sváteční dřeváky. Pak si obě tváře jemně potřela husím sádlem a na ně pevně přilepila dědečkovy chlupy. Měla je schované ve sněhově bílém kapesníčku, který vždy ukrývala na dno staré truhly v chodbě. Po tomto aktu se cítila neskutečně silná. Když vybíhala z chalupy, otevírala dveře tak silně, až se vytrhly z pantů. Jako s větrem o závod utíkávala do lesa, aby si zatancovala se všemi lesními vílami. Ale ty když ji uviděly, lekly se a vypařily. Babičku to tak nasralo, že vlastníma rukama celý les vykácela, aby se víly neměly kam schovat. Pak ji jednu po druhé našla a znásilnila. Znásilnila je a nechala je ležet. Pak utekla. Možná milý čtenář odpustí tuto vsuvku, která potřená máslem chutná jako chleba s cibulí v octovém nálevu se zmrzlinou a to vše přelité horkou čokoládou. Ale není snad život stejně bláznivě nudný a tudíž i nutně nudně bláznivý? No nic, nuže, vraťme se k našemu příběhu. Ležím na posteli sem a tam, sem a tam, ležím na posteli sem a tam, sem a tam, ležím na posteli, na posteli, na posteli ležím sem a tam. Všechno je rudé a vlhké a chladné. Je mi zima, třesu se, šílím po kapce vody. Zešílím? „Ne, ne. Na to budu mít čas jindy!“ řekl zastřeným hlasem a byl si jistý, že ho nikdo neslyší. Pak opět začal vnímat tlak na hrudi. Když přiblížil pravou ruku k tomu, co ho tak tížilo, nahmatal cosi chlupatého. Snažil se to ze sebe strhnout, ale po tak děsivých snech neměl sebemenší kousek síly. Vysílením usnul. „Mám tě rád,“ řekl, ale nebyl si jistý, že to co říká, myslí upřímně. Prostě se to k dané situaci hodilo a tak to řekl. Pomiloval se s ní – vášeň, pot, sliny, vzdechy a tma – bylo to krásné, tak snad proto to řekl. Jeden život = jedna žena? Spousty chutí = spousty žen? No to je nářez, ty vole. Entetyky-dva-špalíky-čert-vyletěl-z-elektriky. Eeeny-meeny-miny-mo-catch-the-tiger-by-the-toe. No a teď si vyber. Po několika hodinách se probudil. Ale nutno dodat, že o tom nevěděl. „Dusím se ve snu nebo ve spánku? Ale ono je to všechno vlastně naopak! A co vlastně? Jak to, že to nevím? A kdy to nevím? Teď nebo jsem si na to vzpomněl včera? Kdo mě kam vyhazuje a proč? Kam mám jít?“ křičel pořád dokola. S pocitem permanentního vyhnance odevšad si do detailu vzpomněl na báseň, kterou kdysi četl. Bylo to takhle: … a tak přišel ten den, nechám ho v sobě být, snad někdo pochopí, a když ne nemusí hned chtít, abych odešel. Můžu zůstat? Můžu však i jít! Kam? Vědět bych snad měl sám, hlavně když přestanu dokola si opakovat co jsem kdy chtěl… Přestože byl schoulený pod peřinou, cítil jak je studený. „Kam se do prdele poděl ten tlak, vždyť já dýchám, už normálně dýchám!“ Iluze jsou v prdeli, jsem silnější, ale cyničtější a chladnější. Snažím se být optimistou. Jsem prostě optimistická literární postava. Ale děsně mě sere jedna věc – že jsem v nějaký blbý místnosti, v který nejsou žádný dveře a je tu hrozná zima a nemůžu se ani hnout a tudíž vůbec nemám ani ponětí, jak a kdy se odsud dostanu. Náhle ho něco stáhlo z postele. A nebylo k tomu zapotřebí moc velké síly, neboť Egon vážil tolik, co malé pírko z jedné mrtvé husy, kterou často potkával, ale ona ho bohužel vůbec nezdravila. Po malých kouscích ho to sunulo k jedné zdi. Když se natočil tak, aby viděl kam ho to táhne, zjistil, že se proti své vůli blíží k myší díře. Nad ní se vyjímal nápis: „PEKLO PRO PRVŇÁKY, KTERÝM SE ZDAJÍ SNY O TRAKTORISTECH“. No takhle vyhulenej snad nebyl vůbec nikdy. „No, ty vole, já sem ale vyhulenej jako prase!“ silně zakřičel s úlevou v hlase. Ne, není to zlý sen nebo noční můra a není to ani pravda, ale je to jen omámenost drogou. To je debil, co? On si snad vážně myslí, že to není pravda. Ten je ale hloupý a naivní. Ptáte se, kdo jsem, že jsem tak chytrý? Doplňte si ty čtyři písmena sami. Já jsem Ď…. . To koukáte, co? Bojíte se? Mám pro vás malou filozofickou přednášku. Velký je malý, krásný je ošklivý a bílý je černý. Už rozumíte? Ne? Tak se pojďte se mnou projet na horské dráze, kde dole je nahoře a naopak. Chcete? Jó?! Tak honem, vstup je zdarma, hejbněte kostrou, nabídka trvá jen chvíli. Když se Egon zasekl o zeď u myší díry, oddechl si, neboť si uvědomil, že díky svým rozměrům se do tak malého otvoru nikdy nemůže vejít. Velice se ale mýlil. Jen co mu hlavou proběhla tato úlevná myšlenka, změnil se na tak malého tvora, že dým který před chvilkou vydechl, a který do něho napumpovali Satanovi poskoci, nyní vypadal jako obrovský mrak. Všechny Zásuvky v jeho pokoji se mu začali smát, až ze zdi opadaly. Byly to totiž ony, kdo koupil ve městě v železářství od známého překupníka P. tu zatraceně dobře modelovou trávu. Cestou zpět z obchodu Zásuvky tak hulily, že málem zapomněly nechat trochu trávy svým rodičům – totiž tátovi Radiátorovi a mamce Žárovce. Ale vraťme se k Egonovi. Když byl tedy vtažen do díry, uviděl před sebou saně, ale nikde nebyl sníh. Pak si všiml, že mají kolečka. No možná už jsi, milý čtenáři pochopil pravdu o Egonovi, možná ne, možná ji pochopíš později anebo vůbec nikdy. Když se Egon narodil, vážil a měřil zhruba stejně jako ostatní vrstevníci. Pocházel z rodiny soukromého podnikatele a učitelky. Otec vlastnil stavební firmu a matka učila český a anglický jazyk na státním gymnáziu. Měl šťastné dětství. Na hrubých stavbách otcovy firmy si stavěl bunkry a matku zdravil pozdravem „hello“ a když se mu něco nedařilo, říkal „damn it!“. Kamarádů mnoho neměl, ale pár dobrých by se jich našlo. Jeden měl přezdívku Treeman, druhému říkali Brouk a třetímu Žena. Říkali mu tak proto, že měl o trochu více vyvinuty ňadra než ostatní chlapci. A vlastně i proto, že nosil nalakované nehty, jako ostatně každý člen jejich rodiny, včetně otce, dědečka a nakonec i strýce Vlasty. Byla to poněkud zvláštní rodinka…

---