Jedinečný

JEDINEČNÝ
Za noci temné, nikdy ne však ve dne,
vstoupil tam, kde jen já to znám.
Mlhy vlhké, mléčné, místo to je věčné,
stejně jako Smrt je věčná, plíživá a nebezpečná.

Ano, tam znám to já, já a stovky další,
počty jejich nikdy, co svět světem stojí, se nezmenší.
Neb nad místem tím snáší se mračna,
když vstoupil tam Jedinečný,
mléčná mlha je vláčná, vesmír je nekonečný.

Kopat začal tam, kde znám to jen já.
To peklo vezdejší ve své moci má
tolik duší nejdražších, kolik každý zná.
On kope totiž tam, kde znám to jen já...

Tou jedinou mou mocí, tou nocí,
temnou a šílenou,
kdy znám to tam jen já,
tehdy kopat on ani přátelé jeho smět nebudou,
dokud té noci svou moc já mám.
Neb znám to tam jen já...

Řkouc, že blíží se ráno, denní svit,
musel tam, kde znám to jen já, svou práci urychlit,
neb nikdo nesměl jej tam za dne zřít.
Mne se nebál, neb já naň nemohu, dokud bude žít.

„Otče ty můj, starý, zlořečený,
musel jsi právě zde ten poklad zakopat!
To jmění nejvyšší ceny!“
Křičel na místo celé, jak mohl ten hlupák tady tak řvát!
Začal bych si skoro vlasy rvát, jak chtěl bych duši jeho na kusy roztrhat.

Znesvětil místo to, odpočinek jediný,
nejsvětější místo to, temné a záhadné,
jež jediné duše po staletí dědily.
Buch...! Buch...!
Několikanásobný lopaty úder prořízl náhle vzduch!

To on, Jedinečný, nalezl svůj poklad, ten nejvyšší ceny.
Na místě, kde znám to jen já,
snad poklad sebere a na cestu zpáteční se vydá!
Neb tak přeji si to já!

Neodešel, ne hned, ba začal na celé místo to řvát:
„Otče můj, tvým pokladem v životě si přílepším,
půdě posvěcené k ničemu stejně není,
teď proliji jej hrdlem svým!“
Ucítiv, jak jedna z duší mých začala lkát,
rozhodl jsem se Jedinečného vytrestat.
Však až hněv můj ucítí, bude si hrůzou vlasy rvát, bude se tak bát,
že tělem jeho prostoupí smrtelný chlad!

Sledujíce jeho počínání, připravujíce na trestu vykonání,
spatřil jsem,
že obnovil v místě tom kopání,
že lopata jeho porušila znovu tu celistvou zem.

Řkouc: „Ty hlupáku zatvrzelý,
poklad nemá pro tebe v hrobě ceny!
Vydej ho mně, smrtelníku,
a já připravím ústa svá i jazyk svůj k nekonečným díkům.“
Blížil se den, končila noc,
a s ní končí pokaždé i má nejsvětější moc.

„Proč víko kobky tvé drží tak velice?
Proč ze strany vkována do ní je petlice?“
Jedinečný jal se lopatou do dřeva tlouci.
Vzteklý pohled, zorničky rozšířené v očekávání odměny cenné,
v šílenství svém viděl, jak poklad již do dlaní si bere.

„Jen kdo naživu je, ten na poklad má svaté právo.
To sis měla, zemi, uvědomit již dávno!
Stejně jako mnohé lodi uvěznila jsi neprávem ráhno,
tak i pokled tento nesprávně pohltila jsi v bahno!
Vydej ho hned! Já poklad rodiny své chci zpět!“

„Trest tvůj veliký bude, to přísahám,“ zahřměl jsem já,
kdo všechno zde na tomto místě ovládám.
Mnohá kouzla, magii a čáry já znám.
Jen nevím, zda do pekla poslat jeho duši mám,
či snad baziliškům ho k snědku dám...

Dřeva kusy sténají, jak mohutné ruce čísi je odtrhávají,
nyní konečně se ukáže, jak se věci mají.
Nyní síly mé nesčetné do pohybu se dají.
Však dovnitř rakve neukryl se poklad, však byla to kostra.
On zíral naň, jak ústa na místě by mu navěky srostla.

„Achy ty, Dante, tys Peklem mne provedl.
Udělals vše, cos jen dovedl, abych oči své od země více nikdy nezvedl!
Poklad není nižádný,
jen kostra tvá bělostná se zde válí.
Za ni není však nic na trhu k mání!“
Naklonil se nad rakev a jal se mrtvého otce svého prohledávati, kosti mu zvedati
a neopatrností svou ty slabší dokonce lámati!
„Slyším v uších drahé kovy znít,
aspoň prsten zlatý bys mohl mít!“

Kostěná ruka mou silou vedená popadl jej a do hrobu vtáhla.
On se na záda otočil, však kolem nikde nebyla osoba, jež by mu pomohla.
Byl sám, sám ten zločin páchal,
sám tady nyní v kostěném sevření končetinami máchal.

Neviditelné dlaně lopatu umně sevřely,
hlínu nabraly a zpět do hrobu ji házely.
Síla kostí vražedných držela jej uvnitř,
on však vraha svého neviděl, neviděl nic.
Hlína dopadala mu na hruď, ruce i na hlavu,
neb skrze ruce kostěné nebylo útěku k domovu!

„Slitování, již neukradnu nic nikdy více!“
„Pravdu díš. Jak hlína dopadá na tvé líce,
jak ruce neviditelné zasypávají tě hluboce,
tak ty nebudeš nikdy více sledovat hřbitov skrze světlo zločincovy svíce.“

Proč Jedinečný na tomto světě byl?
Proč přežíval až do posledních svého života chvil?
Toť proto, že on vskutku žil.
Však špatné místo ke krádežím si zvolil,
zatímco žil, osud číši jeho rozlil
a já, duch hřbitovní, strážce vezdejší, jej donutil,
aby pykal za hříchy své, aby svěcenou půdu hřbitovní zaživa políbil.
Však zevnitř hrobu, kde byl během svých posledních života chvil.
To všechno proto, že špatně žil.
On zemřel totiž tam, kde znám to jen já, kde po letech prach jen jeho zbyl.

---