Démon

Démon je duch zla a poznání, v Lermontovově podání mu však jeho úděl působí trýzeň, chtgěl by se svého prokletí zbavit, neboť ve své mučivé samotě touží po lásce. On, bojovník proti Bohu, je dokonce odhodlán smířit se s nebem, modlit se a vzdát se vzdoru. Jeho zapřísahání je však marné, prokletí trvá dál - Démon zůstává nositelem zmaru a smrti.

DÉMON Orientální báj DÍL PRVNÍ I Démon, duch vyhnanstí a vzpoury, v neklidném srdci beznaděj, nad světem bloudil steskem chorý a hlavou se mu honil rej vzpomínek na ráj, kde tak sladce sen serafa snil před lety, kde uměl čistě radovat se, kde na oblačné křižovatce ho zdravil úsměv komety, kde žíznil ještě po poznání a hleděl rád, jak ze všech stran žhnou v mlhách na nebeské báni pochodně hvězdných karavan, kde pochybnostmi nezžírán, k lásce a víře zrozen první pyšnil se, že mu nezakrní rozum v jalovém běhu let, z nichž únava a nuda dýchá, kde ... Ne, vše Démon nedoved již vyvolat zpět z hlubin ticha. II Pustinou nebes křídla velk, zavržen rájem vnepaměti, čas ubíhal, věk střídal věk, jako když jednotvárně letí za sebou pouhých vteřin řad. Nicotné zemi Démon vlád, sil zlo, však sil je bez rozkoše. Když nesetkal se s odpůrcem umění svého, zájem o vše ztratil a zlem byl znechucen. III Plul padlý anděl nad Kavkazem, z vrcholů čišel mráz a chlad, v hlubině Kazbek sněžným srázem zablýkal jako diamant a pod ním jako jícen lačný, jak dračí sluj se přikryt mračny klikatil Darjal jako had a Těrek jako lvice v střehu se ježil, pádil korytem a řval a zvěř na jeho břehu i pták plachtící blandytem naslouchal písni jeho vod. Oblaka v třpytném šatu zlatém na sever z jihu táhla s chvatem jak jeho věrný doprovod. Semknuty v kruhu stály skály, ponořeny v sen tajuplný, skláněly hlavy, naslouchaly, co šeptají si hravé vlny, a jako obři ponuří na stráži u kavkazské bárny tyčily hrady cimbuří, do chmár a do mlh zachumlány... Divný svět divé krásy bůh tu stvořil. Ale pyšný duch přeměřil zrakem dílo skvělé pohrdavě a s nechutí a na vysokém jeho čele nebyla stopa pohnutí. IV A již rozprostřel před ním jiný řivoucí obraz žírný kraj. Plameny květů, gobelíny gruzínských dolin, tichý háj, mír, štěstí, pravý zemský ráj! Arkády topolů, břeh stinný, zpěv říček v lesním zášeří, dno pestřící se od oblázhků, slvíci v růžích na keři k hrám lásky vábící svou krásku, jež sladkým slibům nevěří, baldachýn platanů, jímž věnčí kmen hustý břečťan zelený, slůjky chránící v nebezpečí a v parnu plaché jeleny. Třpyt, šum a živý rozhovor listů jak mnohohlasý chór, dech bylin, opojný dech travin, poledne s horkým skuncem žhavým a vlahé, provoněné noci s orosenými včelínky a hvězdy na Démona žhnoucí jak oči mladé Gruzínky. To rozjásané bakchanále přírody v srdci Démona cit nevzbudilo, žila stále v něm závist, pýcha neskromná a chladná a vším, co tu viděl, pohrdal a vše nenáviděl. V K stáří si Gudal zbudoval vysoký dům na velkém dvoře. Mnoho slz, dřiny, běd a hoře poslušné, mírné raby stál. Již zjitra na úbočí skal vrhaly stíny stěny pevné, od věže z rohu do kamene se zařízl schod po schodu. Tou cestou skryta v bělavý čádor chodila denně kněžna Tamara, mladičká a něžná, k strménu břehu Aragvy s vysokým džbánem pro vodu. VI Celé dny mlčky okna chmurná hleděla k dálce přes útes. Dům plný hostů však je dnes, víno jen teče, zvučí zurna, všude křik, bujná zábava. Vždyť Gudal dceru provdává. Na střeše na koberci jemném nevěsta v kruhu družek svých zpívá si, samý žert a smích. Sluneční kotouč za temenem hor zmizel už a kraj už ztich. Tleskají v rytmu dívky. V ruce nevěsta zvedá s grácií bubínek, otáčí jím prudce nad hlavou - tanec těší ji, co chvíli jako ptáče zlehka se rozlétne,hned stane zas, hned oči v stínu dlouhých řas toužebně upře dodaleka, hned mávne křídly obočí, ukloní se a prohne trošku, hned po koberci poskočí, ukáže božsky drobnou nožku, pousměje se rozpačitě a šibalsky jak malé dítě. I měsíční svi, jenž z mlh kradí vyklouz a v rose mihotá, je bledší než ten úsměv mládí, ten šťasný úsměv života. VII Přísahám na paprsky hvězd, na půlnoci a na rozbřesky, že žádný vládce pyšných měst, žádný chán, žádný emír perský, žádný car ani žádný král takové oči nelíbal, že žádná z fontán harému ¨neměla štěstí v parném dnu vyperlit chladnou záplavu vod na sličnějšípostavu, že z pozemšťanů netroufal si doposud nikdo hebké vlasy rozplést a laskat milé čelo, že od dob, kdy ráj ztratil svět, jedinkrát jižní slunce květ podobné krásy nevidělo. VIII Poslední tanec, rozloučení... Již zítra vše se změní, dědičku Gudalova jmění, dceru hor, zítra, zítra již odvezou z domu doneznáma, v rocině cizí bude sama jak otrokyně nést svůj kříž. To proto smutek a stín pochyb na jasnou tvář jí občas pad. Tančila. Každý její pohyb tak prostý byl a plný vnad, že člověk musel ji mít rád, a kdyby na ni Démon směný v té chvíli shléd přes černý mrak, s povzdechem by si na anděly vzpomněl a odvrátil svůj zrak. IX A Démon shlédl na Tamaru a záchvěv podivného žáru proběhl jeho pažemi, sklepení pusté duše zprahlé mu naplnil zvuk blažený, cítil, že v lásku věří náhle a že v chrám krásy vstoupit smí. Dlouho se díval s potěšením na sladkou vidinu a sny o zašlém štěstí, které před ním plynuly jako průvod hvězd, bezděky dal se znovu svést. Pod jařmem nepoznané síly probudil se v něm nový žal a jeho city promluvily jazykem, který kdysi znal. Byl to snad příznak zmrtvých vstání? Což pokušení neubrání se lstivou řečí pyšný duch? Snad zapomenout dá mu bůh? Ne. A on už to nechce ani. .................................. P.S. Pokračovat budu přístě.

---