Hřbitovní zpovědi III.

Ahoj…já…je mi divně, fakt nevim. Dnes jsem se přišla vyzpovídat. Potřebuju to a nemám nikoho, s kým bych si urovnala myšlenky, mám jen tebe(jaká ironie!)…vím, že mě slyšíš, vím to!Nic jiného mi nezbývá...jen věřít. Dnes v noci jsem tě viděla opět umírat, už to nevydržim, znova a znova...už nemůžu dál

 Mam pocit, že sem ve špatnej čas na špatným místě. Muj život se ubírá někam, nevim kam, ale asi tam nechci. Může bejt člověk šťastnej, když neví, kam míří, když neví, jestli věci mají svůj smysl?…sakra, kdybys tu byl, řekl bys -Janee, byla´s to ty, kdo mi neustále říkal, že vše je tak, jak být má- ale já se ztrácím, ztrácím se, Martine…A ty tu nejsi, abys mi chytil za ruku a řekl –mám tě rád-

…Někde sem slyšela, že ne každý, kdo bloudí je ztracen…takže celej svět je plnej bludiček a někteří budou bloudit a hledat a někteří už našli(ale co!?)…chtěla bych mít svýho bludíčka, víš, aby jsme bloudili spolu(vím, že mi to odpustíš)…já, ale bojím se…už nechci nikoho ztratit, bojím se cítit-cokoliv…bojím se vášně, bojím se, že když někomu ukážu své srdce, odejde…jako ty, jako všichni…jsem sama, v plné místnosti lidí a cítím se osamělá…a lidi ve třídě? Nerozumim jim, a oni nerozumí mně. Neví, co je to bolest, tlachaj o tom, jak Aguilera stloustla a jak nějakej potrhlej chlápek rozčtvrtil svý dítě a jak jim jejich broučínek nevolá…neví, co je to život, smrt, ztráta, zrada, temnota, osamění…proč mi stále tyhle slova pronásledují, PROČ?…poslední dobou mam pocit, že ani to učení není duchaplný, nic mi to nedává, sekla bych s tim, vážně…ale dnešní doba?Můžu si to dovolit?NE!!!…celej muj život je samé ne, nesmíš, ano, musíš, špatné, správné, je mi z toho zle!A teď bych se měla učit a místo toho tu mrznu na hřbitově a povídam si s tebou, sem magor, sem magor. Prostě normální cvok!

Už ani hvězdy nezáří co dřív, protože dřív jsi viděl stejné jako já…i když jsi byl stovky kilometrů daleko…jaké hvězdy teď pozoruješ ty?