|
Melodie pocitů
--------------
Za trochou lásky každý tvor se žene,
z modrého on udělá růžovoučké nebe.
Krátké štěstí střídá žal,
on nechtěl dávat, jen by bral.
Takhle to tu chodí,
že se lidé zklamou,
za ruku se vodí,
pak se skolí ranou.
Nevidíš když v lásce blouzníš,
neslyšíš když s fotkou spíš,
věříš tomu druhému-
nádhernému diadému.
Lesk a třpyt na světle mizí,
když drobnohledem zkoumáš,
zjišťuješ, že on je cizí,
zas bezcílně bloumáš.
Stále stejná otázka,
"Proč ... už není láska?"
Proč kdysi šťastné ulice
mizí v prachu silnice?
Chodíš jako bez duše,
zas nevidíš, neslyšíš.
Jak při duševní poruše,
s minulostí hovoříš.
"Neruš mi mé kruhy",
mého štěstí vzpruhy!
Nech mě v klidu žít,
z číše lásky pít.
Vítr odvál mrak
naděje je věčná,
opět čekáš zázrak
láska totiž není vděčná.
(anebo je?)
Nechci lhát nikomu, tedy ani sobě,
zřejmě jsem se narodil v docela jiné době,
kde zlo i smutek z ran
kolem vládne a tyran je tam podepsán.
Kde chtěl bych žít je ráj,
mít svůj klid a dívku,
s obdivem slavit rozkvetlý máj,
kruhy kreslit do písku.
|
Písmák