Je to plné zvuků a zámlk, pěkná série.

Pozor na přechodníky.

den, kdy pokřik

TANKY, TANKY, TANKY

nenabádal k psaní

japonské 

literární formy

učím se tomu neustále čelit,

ač jím a vždycky jedl jsem dost jelit,

přece bych patřil do těch jeho elit

hototo: to znám, nedávno například na hranici středočeského a pardubického kraje...

Janino, souhlasím s toot, například asijská, ať už japonská, korejská nebo čínská poezie je známá tím, že na papíře vypadá velmi prostě a využívá zcela prostou slovní zásobu. To není otázka, zda to poezie je, nebo není, ale otázka čtenářského vkusu nebo citu (estetiky). Může být, že něčí cit říká, že pro pořádnou báseň je třeba hutná metaforičnost, ale podle mé zkušenosti je možné vyjádřit velmi hluboké věci i velice prostě, jen je to často hodně těžké, těžší než se skrývat za dobře vypadající a dobře znějící metafory. Aby mi bylo rozuměno - nevedu boj proti metaforám, když někdo umí používat např. genitivní metafory - jako Nezval, Halas, Holan, je to krása. Jen tvrdím, že existuje víc druhů krásy.

Za mě je to hodně povedené, já v tom na rozdíl od Janiny vidím filozofický přesah - spočívá v tom, že na okolnosti máme jen omezený vliv, déšť si prší mraky (rozuměj např. myšlenky) si plynou - můj vliv je omezený, a přesto, právě tady jsem.

Pěkně napsáno!

Díky, DP jsem si stáhl a Haiku foundation znám, občas odtamtud taky něco přeložím.

Kočkodan: Prostata se povedla a Honosná vila se blíží skutečnému haiku/senrjú. Díky moc.

Tohle je hodně povedené!

Lnice: 1. a 2. července jsou v Humpolci Japonské dny a bude tam mnoho autorů haiku, to by mohla být příležitost k získání autogramu :o)

A ta zenová linka vznikla náhodou, nebo pravidelně sedíš zazen?

Ne, to jsi nepochopila správně, opravdu mě zajímá, jak k haiku přistupuješ, v textu například vidím zenovou logiku, ale zároveň je text hodně odlišný od haiku, jak bych ho napsal já, proto se zcela upřímně ptám, z čeho při psaní haiku vycházíš.

přemýšlel jsem o tom, lepší by asi bylo:

těžko čekat od vola,

že svou pravdu odvolá

místo "že" by mělo být asi "ať", navíc bych se zamyslel nad infinitivem "chtíti", opravdu by tam nešlo nic jiného?

Omlouvám se, zpátky k původní otázce: Popiš mi, prosím, jak chápeš a rozumíš haiku.

Aby mi bylo rozuměno, chápu, že tohle je zenový text, ale z hlediska zenového kruhu se vyjadřuje tak na úrovni 90-180 stupňů, haiku by ale mělo být na úrovni "je tak jak je." Vítr je vítr, strom je strom já jsem já.

Vysvětli mi, prosím, jak vnímáš a chápeš haiku.

Možná bych to zkusil přeskupit, to ach ve třetím verši mi osobně nepřijde tak nosné, co takhle:

 za brankou na klíč

 zahrada ... ááách

petrklíčů!

To je pochvala, Norsko, přesně o to šlo. Díky.

Pěkné podobenství k tomu jak přežít všechno, co přijde. Soucítím s vámi se všemi a přeju hodně trpělivosti. 

Tohle básnění je ti zjevně vlastní, pěkné, výstižné metafory. Moc se mi líbí např.

Rybník už má husí kůži
z deště

Jako autora haiku mě zaujala už ta promluva holčičky, okamžitě mi došlo, že je to 5 a 7 slabik, byl to skoro "magický moment" :o)

To kdysi dávno, skoro v nedohlednu

znával jsem žížalu a ještě dodnes blednu:

dumala žebříčkovou soustavou

kroužkovci palvou, nebo neplavou?

a potom zamířila štandopéde ke dnu

S haiku je trochu problém, připravujeme tento rok reprezentativní sborník v nakl. DharmaGaia a podílí se i někteří písmáčtí autoři, čímž se to komplikuje. Pokud by se ti ale podařilo přesvědčit zdejší autorky Alenakar a Verulindu, rád se ujmu výboru z jejich díla, obě mají výborná haiku a obě se odmítly zúčastnit sborníku.

Pokud jde o Litartse, předpokládám, že jste si všichni uvědomili, že se tu objevil především proto, že jde o živou aktivní debatu a on potřebuje být vidět, s poezií ani almanachem nemají jeho příspěvky nic společného... 

Safiáne, já to myslím veskrze dobře, žádné postranní úmysly. Moje zkušenost je, že pokud se připojí velká jména, prestiž potáhne i další autory.

Jinak finančně je tvůj almanach dobře rozvržený, myslím, že tu neexistuje nikdo, kdo by si nemohl dovolit utratit 500Kč za účast v almanachu. Obecně vydat almanach není tak finančně nákladné, jak se na první pohled zdá. Já to ale vždy dělal jinak. Naplánoval jsem předpokládanou cenu za kus a domluvil se s autory, kolik kusů by si chtěli odebrat, tím se pak podařilo navýšit náklad - a tedy i snížit cenu.

Mluvíš o velkých nákladech, ale ve chvíli, kdy se almanachu zúčastní 30 autorů (jako u prvního sborníku haiku), stačí, aby si každý odebral 20ks a jsi hned na nákladu 600ks. 

Navíc bych doporučoval vyčlenit nějaké stránky na ilustrace - ilustrace dělají knihu zajímavou.

Safiáne, nevím, jestli je to nejšťastnější přístup, protože tu máš renomé schopného autora i teoretika, přišlo by mi lepší sestavit editorský tým, případně se rovnou pasovat do role jediného editora. Pokud nebude almanach usměrněný a nepůjde o umělecky hodnotný výběr, celý projekt vyzní naprázdno. Naopak, pokud budou pod dílem podepsaní dobří autoři a almanach bude vypadat prestižně, nebude třeba se tolik bavit o financích, protože každý autor se zúčastní rád a bude spokojený s tím, že se mu do almanachu podařilo několik děl protlačit.

Pěkně zachycený detail

Tohle Hájíčkovo haiku vypadá například docela dobře:

ještě po letech ---
jeden její tmavý vlas
na dně šatníku

(Muž pod černým deštníkem, 2022. str. 144)

Mám i jiné texty, ale ty nemůžu tady v diskuzi publikovat, pokud bych ale prolistoval zmíněnou knihu, našel bych další, bohužel ji doma nemám)

PS: Není to dokonalé haiku, ale má to k haiku hodně blízko.

Jinak samozřejmě ohledně toho explicitního hodnocení souhlasím s Karpatským knihomolem, ale to snad ani není třeba psát, ty můj názor na věc dobře znáš...

Nejvíc se mi líbí tohle:

Pro koho kvetou

hrušně uprostřed ruin

rozstřílených vsí?

ale lehce bych ho přeformuloval, aby bylo zachované kireji:

Pro koho kvetou?

hrušně uprostřed ruin

rozstřílených vsí

Um, mě tehle "takyhaiku" netrápí, s tím já nic nesvedu. Na druhou stranu se snažím co to jde propagovat haiku tak, jak mu rozumím já, a to jak pomocí překladů, tak v rámci přednášek, soutěží atp. Mj. další soutěž a přednáška proběhne v rámci hanami festivalu v Praze 37. dubna.

Um, Jiří Hájíček začal psát haiku jako všichni v ČR, tedy aniž by příliš věděl, jak má vypadat, a podle toho vypadaly jeho první knihy haiku. Postupem času se z něj ale začíná stávat seriózní haikuista, je lepší a lepší. Z té jeho poslední knihy už by se daly vybrat i (z hlediska haiku) bezvadné texty.

Jinys, udělal jsem chybu hned na počátku, vyjádřil jsem se nepřesně a vyvolal zdání podprahové provokace, to ale nebylo mým cílem - za to se omlouvám. Druhou repliku jsem taky nemyslel jako útok, řekl jsem to v ní sice nahlas, ale opět mohla být pochopena jako ironizující poznámka. To, co jsem říkal jsem ale myslel upřímně, bez postranních úmyslů, a po tvé poslední odpovědi jsem ještě víc přesvědčen o tom, že bychom si vzájemně neporozuměli.

Zajímavá série - nejvíc mě zaujalo první haiku.

Um, s tou nedostupností současné poezie máš určitě pravdu, najdou se samozřejmě i významné výjimky - např. Jiří Hájíček ap. Zároveň bych nepřeceňoval dobu Krameriovu, pokud byla poezie dostupnější (to už samo o sobě je hyperbola), rozhodně nebyla kvalitnější - kdejaký současný písmák by to svedl lépe.

Nevím, jaké tržby a jaký odbyt má např. p. Hájíček se svými haiku, ale můžu říct, že jak prvního, tak i druhého sborníku haiku se prodalo/rozdalo něco kolem 800 kusů, což sice není 25000 jako za bývalého režimu, ale s ohledem na žánr a na velikost českého trhu je to poměrně dost.

Jinys, myslím, že nemá smysl, abych svůj postoj vysvětloval, souvisí s věcmi, kterým bys pravděpodobně v současném rozpoložení a sesoučasnými informacemi neporozuměl. Neber to jako útok, jen jako prosté konstatování.

Jirko, mám takový pocit, že čím hlouběji se člověk o patologii vztahů ve společnosti zajímá, tím zjevnější je, že nastavit věznici jako trest sloužící k vyčlenění člověka ze společnosti, je chyba. Mnohem logičtější se jeví opačná snaha - nastavit věznici jako místo pro "normalizaci" mezilidských vztahů, aby se propuštění vězni mohli skutečně začlenit do společnosti (jinými slovy: poskytnout jim ve věznici náhled toho, jak vypadají normální vztahy). Je ale třeba dodat, že v téhle snaze jsme v porovnání s jinými státy relativně pozadu...

Tvá haiku jsou lidsky vstřícná a nedívají se na vězně jako na vězně, ale jako na člověka, toho je třeba si cenit.

Poslední dvě jsou nejlepší, opravdu povedená série.

Um, v tom případě myslím, že by ti mohl udělat radost sborník, který vyjde letos, jednak tam budou haiku mnoha nových autorů (včetně docela mladých) a jednak například Jirka Hort se s haiku za poslední dobu nesmírně sžil a přiníší historicko literární syntézu, která, jak věřím, osloví mnoho čtenářů a přinese i palčivá emocionální těmata.

Pěkná hřbitovní série. (Líbí se mi jména bez pozlátka)

... ten to přeskakuje

Ten poslední text je hodně emotivní. Krásné pozorování. V kontextu s okvětními plátky střemchy snese haiku i mrtvoly ryb. Pozornost zůstává na okvětních plátcích a motivicky je tak podstatnější nový život než smrt. Moc pěkné.

O to právě jde, já vím, že mnoho tvých textů je autentických, vím, že víš, jakým způsobem se do haiku pustit a z textů je to znát. Jsou přirozené, uvěřitelné, ale zároveň objevné. Vyhýbáš se klišé a velkým motivům a držíš svá haiku "při zemi", což je podle mě velmi dobrý přístup.

Mnohokrát Vám díky za plodnou diskuzi. Můj názor na haiku je obecně známý, ale jsem rád, když se tu objeví myšlenky a dotazy k tématu. Pokud jde o ta japonská haiku, nejsem japanista a nedovedu to správně zhodnotit, ale stále předpokládám, že mnoho metafor a projevů přímých emocí vzniklo až překladem, a to proto, že nebylo možné víceznačné znaky převést do češtiny tak, aby byla zachována jejich víceznačnost v plné sémantické šíři. Je to asi jako když Katka napíše, že "pěšina je o kapku tmavší" Takový text pracuje a zároveň nepracuje s metaforou a je tu minimálně dvojí možnost čtení. To je v podstatě nepřeložitelné a každý překladatel by si musel vybrat - v tomto případě by jistě zvolil reálný motiv a ochudil by tak překlad o potenciál metafory. Mám obavu, že přesně k tomu dochází i u japonštiny, akorát častěji, protože je to kulturně vzdálený jazyk s úplně jiným systémem uvažování. Proto se tak často odkazuju na angloamerické texty, tam je vzorec, který prosazuju, mnohem čitelnější. Je pravda, že i tam se, stejně jako u nás, haiku objeví v mnoha podobách (i takových, které bych za haiku nepovažoval), ale s většinou editorů tamních sborníků se shodnu na tom, jak by mělo dobré haiku vypadat. 

Otázka kulturních klišé je zase úplně jiná, konkrétně v Japonsku bylo zvykem v určitých obdobích tvořit haiku nebo rengu jako literární cvičení - například v čajovnách nebo při slavnostech - haiku se pak často skládalo tzv. od stolu a bylo vystavěné na základě tematického slova (kigo) nebo okolo něj. Podobně by se ale dalo mluvit i o evropské tradici - např. to, že vzniká nesčetné množství milostných básní, které jsou neoriginální, eklektické a plné klišé, neznamená, že bychom na tyto texty měli hledět při stanovování pravidel pro psaní, řekněme, milostného sonetu. 

Nejpovedenější mi přijde první, ale například i poslední je zajímavé.*

PS: Ale s tvými názory v mnoha ohledech souhlasím, například nezastávám názor, že kigo je pro haiku nezbytnou součástí, protože svádí k opakování klišé. Kigo v haiku má být, pokud je textově podstatné, ne jako přívěšek čistě pro splnění kritéria - to by ostatně bylo plýtvání slovy.

Um: "odetnout myšlení" je zenová metafora, ale je například vědecky prokázané, že v meditativním stavu dochází ke změněnému stavu vědomí. "Odetnout myšlení" tady (tedy pokud mluvíme o haiku) znamená nejspíš a především nezkreslovat pozorované subjektivním názorem na ně. 

Um: Nezvala jsme zvolili jako příklad schopného básníka, nešlo o jeho další "kvality". A ono ostatně i o těch by se dalo různě diskutovat, ale to by bylo na jinou a delší diskuzi. Pokud ale chceš, můžeš si ze Nezvala dosadit jakéhokoli jiného významného básníka. Například Halase (jehož poslední sbírku by Litarts nepovažoval vůbec za poezii), Holana (totéž co předtím, ale platné pro většinu tvorby), Seiferta (totéž zhruba pro /tu lepší/ polovinu tvorby) :o)

Safiáne, já bych spíš řekl, že se situace zas tak nemění: Básníků je sice na sítích mnoho, ale mezi nimi stále jen zřídka nějaký Nezval. Ostatně nebylo to tak už dříve? Chápu, dříve ten nával zastavovalo redakční síto, což se mj. děje ve velké míře i dnes, jen má člověk přístup i k nesmírnému množství básnických polotovarů, které to nikdy nadotáhnou na onoho Nezvala. Ale ničemu to zas tak nepřekáží...

Um: S tím já souhlasím, problém u haiku je ale jinde. Haiku, pokud je bráno opravdu vážně, je zenová báseň. Cílem zenu je odetnout myšlení a pouze zrcadlit. Autor haiku tak text v ideálním případě nepíše pro čtenáře, a vlastně ani proto, aby ukázal, jak dovede být autentický, to by bylo od zenu rovněž hodně daleko. 

Já ty autory neigniruju, jde o něco jiného. Haiku tu od devadesátých let (a vlastně i dřív) žilo naprosto svobodně a nikým neusměrňované se hodně vzdálilo od čehokoli, čemu by se při dobré vůli na základě literárněvědních poznatků dalo říkat haiku. 

Spolu s Katkou se pod hlavičkou renomovaného nakladatelství snažíme teoreticky i prakticky ukázat, jak by haiku mohlo vypadat, aby bylo možné ho jako haiku nazývat i na mezinárodním poli. Teď například bylo nějakých 40 stran věnováno haiku v Hostu. Psal jsem tam esej o vývoji haiku u nás od 30. let 20. století a zároveň jsem se ten prostor pokusil využít k tomu, abych stanovil nějaká základní teoretická pravidla pro psaní haiku. 

Odborná literatura k tématu nám stále hodně chybí. Hodně by například pomohlo, kdyby vyšla česky The Haiku Handbook od Higginsona a Harterové, ale i tyhle malé krůčky se počítají.

Litarts: Měl by ses přestat veřejně zesměšňovat, ve svém věku už bys měl mít slespoň tolik rozumu, že nebudeš veřejně upozorňovat na své největší slabiny - jako na to, že vůbec, ani v nejmenším, nerozumíš literární teorii a  odborné termíny používáš jen jako výplňové fluskule. Z předchozího komentáře například vyplynulo, že nemáš nejmenší ponětí o tom, co je to VERŠ. Pokud nechceš být pro příště (oprávněným) terčem posměchu, radím ti mluvit jazykem, kterému rozumíš.

Lili: myslíš, že originalita je tak podstatná? Je to jedna z hodnot, na které je aktuálně postavená naše kultura, nicméně neviděl bych ji jako stěžejní prvek poezie obecně. Tak například takový sonet, jedná se o přinejmenším šest set let starou neustále recyklovanou a doplňovanou formu. Znamená to, že je sonet obsahově originální, ale formálně eklektický? A je to tedy chyba?

Zároveň říkáš: "Forma, a není to okov?" A já se ptám: "Není jazyk okov? nestanovuje jazyk aktuální formální (například syntaktické, semantické a jiné) hranice možného? 

Já osobně vnímám formu především tak, že autorovi slouží k sebekázni. Sebekázeň je taky hodnota a jejím výsledkem může být překvapivě vycizelovaný a čistý tvar.

Um: myslím, že autenticita je hodně důležitá, protože autenticita je mindfulness, ale tím nechci říct, že se ti nějaký obraz nemůže vynořit z paměti později. Například u mnoha tvých přírodních haiku jsem si jistý, že je za  nimi autentický prožitek. Není na místě chtít po každém autorovi haiku, aby byl zenovým mistrem, takže výjimky se připouští, jde spíš o stanovení odeálu, ne o absolutní pravidlo.

Um: Takových textů se dnes píší stovky, a všimni si, že ani jeden z nich nebyl zastoupený v Šálku - a můžu tě ujistit, že nebude ani ve sborníku, který vyjde letos.

Safiáne, mj. jsem poslouchal komparativní studii raného křesťanství a zenbuddhismu od Mertona a je možné, že mystický zážitek jednoty jevů nemusel být až tak odlišný. To je ale opravdu na úplně jinou debatu :o)

Safiáne, chci říct, že báseň, kterou jsi uvedl, jsem neznal - a překvapilo mě, jak hodně se jednotlivé verše a sloky blíží haiku nebo zenové básni. Je to skoro jak aplikavaná meditace. Moc pěkný text. 

Zároveň tě chci pochválit za to, jak elegantně a klidně jsi uzavřel "diskusi" s Litartsem.

Um: nápady jsou to dobré, problém je v makoto, tedy v tom, že abys mohla to krásné haiku o motýlovi s barvou nebe napsat, musela bys v té cele sedět... Takže nápad dobrý, ale provedení poměrně nesnadné :o)

Edici v Arše neznám a upřímně, vůbec jsem netušil, že už i Radek Malý píše haiku. Díky za zprávu, to budu muset sám dostudovat.

Ve světě haiku se toho děje poměrně hodně, ale málo co stojí opravdu za to, nicméně Radek Malý, to by mohlo být zajímavé. Díky.

Je to tak, Radovane, metrum hraje hlavní roli, protože pokud by to bylo jinak, bylo by možné Shakespearovy a Homérovy verše kategorizovat jako volný verš. Mnoho lidí si myslí, že klíčový je rým, ale rým je jen nadstavbová "ozdoba" konce verše, vázanost/volnost ovlivňuje rým možná jen v tom smyslu, že aby rýmované verše dobře zněly, mají přirozenou tendenci seskupovat se do rytmicky podobných celků, není to ale pravidlo a rýmovaná báseň může být stejně tak volná jako vázaná.

Ve skutečnosti se to s volným a vázaným veršem má v ideálním případě tak, že se básník skrze ovládnutí formy propracuje k vlastnímu tvaru a narušení formy, podobně jako se Picasso propracoval od realismu ke kubismu. V současné době je samozřejmě možné, že někdo volným veršem začíná a snaží se za něj skrýt svou neznalost jakékoli formy. To je ale stejně marná snaha jako snaha psát neumělé vázané verše - oboje vyjde velmi rychle najevo. Obě varianty, jak volný, tak vázaný verš, jsou svébytné. Vzpomínám si např. na Jiřího Koláře, jehož "reportážní" volné verše byly naprosto podobné běžné řeči, a přesto bylo na první pohled jasné, že se jedná o výjimečnou poezii.

Chápu, že tohle je pro někoho debata, kterou ani při největší snaze nedovede sledovat, a je to tak v pořádku, každý čtenář ať si najde své, stejně jako každý autor. Zároveň je ale jasné, že diskuze s Litartsem pozbývá od začátku smyslu, protože jejím cílem není diskutovat o hranici mezi volným a vázaným veršem - shodou okolností samotné autorovy verše nejsou často ani jedním, na jedné straně nedrží rytmus, a tedy nejsou vázané, na volný verš jsou ovšem příliš rytmizované. 

Možná tím má ovšem Litarts na mysli spíše své čtenářské preference, ovšem s ohledem na to, jak se v dřívějších komentářích stavěl k uznávaným českým básníkům 20. století, i o tom pochybuji.

Zbývá mi tedy následující: myslím, že cílem debaty je upozornit na básníka Litartse, který má pocit, že je jeho dílo nedoceněné, a právě proto si vybírá vysoce hodnocené dílo, s nímž by se rád poměřil, ačkoli pravděpodobně přinejmenším tuší (po těch letech na serveru by to jinak chtělo velkou míru selektivní slepoty) , že je taková snaha předem odsouzená k nezdaru.

Vichřice je krásná. Pěkně popsané, úplně to vidím...

Jirko, pramínek jsem zařadil schválně, abych otestoval čtenáře. Protože je to haiku, je jasné, že i když to tak na první pohled vypadá, vyjádření "tak osamělý" se nemůže vztahovat k pramínku (byla by to personifikace), takže je třeba hledat jiný subjekt/objekt - a jediným možným je lyrický subjekt. A jinak ano, máš pravdu, že je tam navíc osobní hodnocení.

Tohle je zajímavé pozorování, ale v tomto konkrétním případě bych to zjednodušil na:

vlající vlajky ---

nahoře černá

dole pleny

"až tma v nás pomine a den se zeptá," je nejkrásnější verš téhle básně, už jen za něj díky.*

Zeptal jsem se na tutéž otázku chatu GPT, jeho odpověď je dlouhá a složitá, proto uvedu jen část zjednodušeného úvodu: "Pokud bychom předpokládali, že se buňky umírají rovnoměrně během dne, pak by v průběhu osmihodinového spánku zemřelo asi 16,7 miliardy buněk. To je asi 0,2 % celkového počtu buněk v těle, který se odhaduje na 37,2 bilionů."

A zjišťovala jsi někdy, kolik procent včerejšího já se ráno probudí jako dnešní já?

Poslední text, s tou náhlou změnou perspektivy, je zajímavý. *

Za mě nejvíc poslední. Zajímavý postřeh.

Text jsi drobně změnil, je to tak? Myslím, že k lepšímu. Takhle se mi to líbí.

Radovane, já jsem se samozřejmě dávno smířil jednak s tím, že ne každý se do haiku pustí skutečně vážně (haiku v jeho, teď tedy ve tvém, podání) zůstane "jen" poezií. To ale nemusí být nutně málo, ostatně každý autor tvoří pro své modelové čtenáře a každé čtení je lepší než nečtení vůbec, takže proč ne. A zadruhé, chápu, že ne každý může vůbec pochopit přesah básně do duchovního cvičení - a i to je v pořádku, kdyby tomu bylo jinak, měli bychom zbytečný nadbytek zenových mistrů. Higginson říká, že haiku je jako pohlednice, kterou chci poslat ostatním, abych jim ukázal, co báječného jsem viděl... a to je krásné. Haiku může klidně sloužit jen a jen k účelům vzájemného předávání radosti ze světa kolem, proč ne. Ovšem i tady je podprahově zastoupené makoto - pohlednice je totiž pohlednice z místa, kde jsem byl a které jsem skutečně viděl. Ukaž mi místo, kde se dnes běžně setkáš s dohasínající svíčkou v lucerně. A ostatně i ta tvá variace s černochem je jen vymyšlená od stolu, není to pohlednice, je to jen básnička. Radši bych viděl, jak ukazuješ to, co krásného jsi zažil než to, jak umí pracovat tvá představivost (rozuměj v haiku, jinde s představivostí nakládej jak uznáš za vhodné).

Radovane, a co makoto, nezapomeň, že haiku překračuje rámec básně a je zároveň duchovním cvičením, v němž pravdivost pozorovaného (makoto) je součástí nepsané smlouvy mezi čtenářem a autorem.

Druhá varianta se mi líbí víc. Pěkné.

a je to tak? není to spíš takhle:

změna období ---

se spadaným listím 

hrabu také sníh

Jani, nešlo. Hlavní důvod je v tom, že svíčka neumírá. Když řeknu svíčka umírá, je to metafora a skrze metaforu do textu vstupuje lyrický subjekt, který pozorovanou realitu explicitně hodnotí. Haiku je ale zenová báseň, to znamená, že pozorovaný a pozorované splynou v jedno a už neexistuje nikdo, kdo by mohl vynášet hodnotící soudy. Leda čtenář. Dává to takhle vysvětleno smysl?

Tady vidím problém s příliš dlouhým časovým úsekem.

Je lepší zaměřit se na tady a teď, na detail popisovaného momentu:

okolo stolu

se vytrácejí tváře --- 

svíčka dohasíná

Druhý text je moc pěkný...

Sám jsem zkoušel AI naučit psát haiku, ale zatím jí to nejde, myslím, že hlavní důvod je v tom, že ve skutečnosti neumí česky a jen používá DEEP-L k překladu z ANJ. Není proto snadné naučit ji, kde dochází v ČJL k metaforickému posunu. Nezkoušel jsem ji nutit psát haiku v ANJ, to by mohlo být, myslím, úspěšnější...

Rostoucí hora i průhledné stromy - povedená, objevná pozorování.

Zoroaster: Opět žádná odpověď, jen pokus o odklon tématu. Škoda.

Zoroaster: Proč se vyhýbáš odpovědi, já na tebe nijak neútočím, jde mi jen o rozbor textu. To je přeci regulérní otázka...

Pokud jde o "v tmě", nebo "ve tmě", i mě to nejprve zarazilo, ovšem z důvodu plynulosti a přirozenosti textu, když jsem se nad tím ale hlouběji zamyslel, přišlo mi, že vynechání samohlásky má zvláštní, trochu kakofonický efekt, který zajímavým způsobem podporuje vyznění posledního verše (alespoň tak to čtu já). Zároveň text nečtu ani jako jednu větu.

Nejpravděpodobnější je (z gramatického hlediska), že nenaznačené kireji je mezi prvním a druhým veršem, jinak by totiž bylo logičtější napsat "kvítek za kvítkem plynE", čteno s kireji po prvním verši je první verš vstupní obraz a zbylé dva verše jeho rozvinutím. 

Text obsahuje i kigo, protože opadávající kalina jasně odkazuje na konkrétní roční dobu, spíše ještě přesněji na měsíc v roce.

Text je intenzivním pozorováním spatřeného a splňuje tak kritéria mindfulness. 

A teď k přesahu - na obecné rovině text tematizuje pomíjivost, osamělost, temnotu. To by pro haiku samo o sobě mohlo stačit, pokud ztvárněno dostatečně dobře. Jenže tady je toho víc. Kalina je národní rostlinou Ukrajiny a napsáno v době invaze na Ukrajině text dostává mnohem hlubší a temnější tóny.

"Kvítek za kvítkem/ plynou po černé vodě/ v tmě pod kalinou" je v tomto kontextu nádhernou a tesknou tematizací pomíjivosti lidských životů v probíhající válce...

Zoroaster: na základě čeho soudíš, že je text bezobsažný? Opravdu, nemyslím to zle, popiš mi, jak si text pro sebe interpretuješ. Protože pro mě má text poměrně hluboký obsah, ale každou svou interpretací bych mohl ovlivnit čtení dalších čtenářů, což se mi nechce dělat... Ale když předestřeš svou interpretaci, já přidám svou a můžeme o textu konstruktivně diskutovat  (to kdysi bývalo jedním z cílů tohoto serveru).

Zoroaster: Myslím, že sarkastické poznámky jednak nejsou na místě a jednak pozbývají smyslu. Striktně vzato je i alexandrin nečeský typ verše - už kvůli jambu, který je třeba v českém jazyce vlastně oklikou imitovat (s ohledem na umístění přízvuku). Buď chceš tedy svou kritikou naznačit, že co není striktně kulturně české nemá možnost se v češtině funkčně uchytit (tedy vč. alexandrinu), nebo skrze alexandrin připouštíš možnost mezikulturního přejímání formy (a tedy i haiku).

Jinak řečeno: Tvá kritika je účelově sarkastická a v klíčových prvcích si protiřečí (je myšlenkově nekonzistentní). 

Navíc tento text od Alenakar je poměrně vydařeným haiku (nadpis nepočítám, beru jen vlastní text). Tady na písmáku je jen několik autorů, kteří se ve tvorbě haiku dostali za formu k filozofické podstatě a Alenakar mezi ně často patří.

Tohle je moc pěkný text se skrytým, ale hodně intenzivním, politickým a existenciálním přesahem. Díky za něj.

Jediná věc, která mě trochu zarazila, byla nesnadná vyslovitelnost posledního verše, ale i ten výslovnostní zádrhel lze vykládat jako funkční součást textu.

Dagmaram: myslím, že v tom není problém, každý jazyk má své aktuální limity a člověk se občas snaží dostat až na hranu pojmenovatelného. Pořád ale platí, že popisuješ realitu pokud možno co nejvěrněji a bez zásahu LS. Navíc "zlátnou" v tomto případě podle mě není metafora, protože jak jinak popsat změnu barvy směrem ke zlaté. Nejde o personifikaci. U genitivních metafor typu "monstrance barů" (Nezval), to je něco úplně jiného, tam do textu zasahuje autor nebo lyrický subjekt velmi aktivně.

Biskup z Bath a Wells: Díky za ten výběr, dílo si ho plně zaslouží.

Například genitivní metafora skutečně je významovým prolnutím dvou substantiv a nový význam se nachází kdesi mezi: Takže když Holan napíše: "ležím kříž odříkání" význam je kdekoliv, kde si čtenář dovede představit prolnutí kříže a odříkání. Problém je v tom, že se metafora nehodí jako přesný nástroj, protože vždycky nabízí relativně široké sémantické pole.

A například v haiku je genitivní metafora  jasným příkladem toho, jak autor nebo lyrický subjekt přizpůsobuje realitu podle vlastních představ - a proto je zde metafora nevhodná.

Aru: Já to vidím podobně. Nechápu současný záměr serveru a poměrně mě to odrazuje, natolik, že jsem si začal hledat jinou platformu, kam budu umísťovat díla - sem prozatím díla nedávám, protože mi to všechno přijde nepřehledné a zmatečné. Možnost řadit díla do sbírek byla klíčová, umožňovala to, co dělá ze spisovatelů spisovatele a odlišuje je od uživatelů twiteru - dávat díla do širšího kontextu autorského celku.

Přijde mi, že aktuálními kroky a rozhodnutími se z písmáku možná stává modernější sociální síť, zároveň to ale přestává být sociální síť pro spisovatele.

A protože já osobně jsem se všem sociálním sítím doposud vždy vyhnul a ponechával si tu jedinou, spisovatelskou, totiž Písmák, možná bude na místě zvážit definitivní odchod. Nerad bych byl u toho, až se z písmáka stane nápodoba twiteru...

Hodně silný text, dovedu si ten obraz detailně představit - výborně zvolená metafora "semišový shluk" i přirovnání.

Mě Písmák donutil k bilancování, přiznám se, že mi nová podoba (příliš) nevyhovuje a přijde mi zmatečná (ale to může být tím, že nejsem zvyklý používat moderní sociální sítě - cíleně se jim vyhýbám). Zároveň mě to přimělo zálohovat si svá díla i jinde, aby nedošlo k definitivní ztrátě všeho (zatím se mi podařilo zálohovat jen něco - bez možnosti stáhnout všechna díla najednou je to celkem fuška).

Myšlenka, že nový kabát Písmáka "nakopne" k lepším zítřkům, je sice lákavá a sympatická, ale jsem v tom ohledu spíše pesimista. Mám za to, že problémem Písmáku není starý nebo nový vzhled, ale celková proměna chování mladých uživatelů internetu i změna jejich vztahu k poezii obecně. Ale můžu se plést, ostatně nebylo by to poprvé...

obě moc pěkná

Jsou tam chyby - například rozkazovací způsob od vidět je "viz", převezmout neexistuje, jde jen "převzít" atp. 

To je problém, když se autoři snaží o tzv. archaickou patinu, často narazí na limity vlastní aktivní slovní zásoby. 

Pokud je ta archaická patina tak podstatná, možná bych zkusil kratší texty a obsah intenzivně konzultoval s internetovou jazykovou příručkou, případně s chatem GPT 4 volně dostupným na Bingu. 

Zde např. komentář chatu GPT k prvním třem větám textu:

• V druhé větě je chybně použit předložkový pád místo rodového: “neb tento svět ty nabídl velkorysý dar” by mělo být “neboť tento svět ti nabídl velkorysý dar”.
• V třetí větě je chybná interpunkce: mezi “Proto slyš” a “že když se tvé nohy postaví” by měla být čárka.

atp.

Matčino upozornění 

před matematicko-fyzikálním večírkem:

π s mírou!

Říkám si, jaký je rozdíl mezi "vlasce prutů" a prostě jen "vlasce". A vychází mi z toho, že jsou pruty nadbytečné. 

Možnou alternativou jsou "rybářské vlasce".

Andreina: Nevím, mnoho funkcí původního Písmáka prozatím nefunguje, nebo jednoduše zaniklo... Mně nejvíc schází původní sbírky.

Andreina: to se ale logicky nevylučuje, konstatování říká jen, že uvědomění vlny, že je součástí oceánu, nezmění její tvar, o jiných okolnostech, které její tvar změnit mohou, text nemluví. Ostatně ještě podstatnější pro tvar a velikost vlny bude to, "odkud vítr fouká..."

Mně tam chybí ten otazník, protože neznalí by si mohli myslet, že je to oznamovací věta.

PS: A prosím, zda by mohlo být obnoveno tlačítko pro stažení všech autorských děl najednou. Vnímal jsem Písmák jako natolik stabilní, že jsem si v posledních letech díla nikam nezálohoval a často je mám pouze zde. Jednotlivé kopírování by mi zabralo hodiny práce. Děkuji.